Zeiten ändern dich 45.

Nejsem schopný do toho telefonu nic říci, takže nechám, až se ozve on.
„Bille?“ Jeho hlas zní snad víc zoufale, než by zněl ten můj, kdybych měl co říct. „Bille, prosím, mluv se mnou. Potřebuju tě slyšet, potřebuju vědět, co se stalo.“
Pocítím, jak se mi roztřesou ruce a moje hlasivky selžou. „Měl bys to vědět sám.“
„Čím jsem ti ublížil?“
„Mně ne. Ublížil jsi někomu jinému, protože to potřebuješ jako krev ve vlastním těle! A ještě mi lžeš do očí!“
„Nerozumím ničemu, co říkáš. Jak jsem ti lhal?“
Hm, fajn, ublížení už se nebrání, už se ptá jen na tu lež. Super! Skutečně se cítím mnohem lépe, že ho slyším osobně se nebránit. „Víš co, Tome? Nech to bejt! Škola skončila, nemusíš mě už nutně vídat, můžeš to všechno hodit za hlavu a žít si svůj život. A bude to tak i méně bolestivý, tedy myslím jen z mé strany. Z tvé strany je teprve teď vše v pořádku!“
„Bille, sakra dost! O čem to mluvíš??!“
„Mluvím si sám pro sebe, jako doposud. Jen tvá chyba, že seš na druhé straně toho telefonu.“
Cítím jen, jak vydechne, jeho hlas poleví a poddá se nejspíš všemu.

„Fajn fajn. Vím, že nejspíš ne, ale nemohl bych tě vidět? Zítra odjíždím a vrátím se až během příštího týdne, nemůžeš mě nechat týden v tomhle čemsi, aniž bych věděl… „
Zarazím ho.

„Buď v klidu. Těchto volných týdnů teď budeš mít spoustu.“
„Prosím! Nechci s tebou rozebírat po telefonu něco, co sis vytvořil v hlavě a nechceš mi to vysvětlit. Chci tě vidět.“
„Co jsem si vytvořil v hlavě. Ano, samozřejmě, jsem blázen, žil jsem v nějakým bláznivým snu, ve kterým jsem byl krmenej bláznivejma řečičkama a věcma, který vůbec neměly patřit mně. Jen pitomej sen! Pitomě reálnej sen, kterýmu jsem uvěřil! Můžu si za to sám, tak to ty nech plavat, tebe to už zajímat nemusí.“
„Bille, proč jsi najednou tak zlej?“
Mám chuť podotknout něco nemístného o zlobě na jeho adresu, ale jelikož nade mnou vyhraje nekontrolovatelný pláč, raději rychle hovor típnu, zahrabu se hluboko do peřin a nechám sebou zmítat nezkrotným pláčem.

„Bille? Slyšel jsem, že už jsi vzhůru. Cítíš se líp?“ Zaslechnu po chvíli Gordona ode dveří.
„Ne,“ zahuhlám z pod peřiny a natáhnu jen ruku pro kapesník schovaný pod polštářem. Cítím, jak si dosedne kamsi na kraj postele a po chvilce mě jeho ruka jemně pohladí po rameni. Stáhnu ze sebe peřinu a posadím se, abych se lépe vysmrkal.
„Co ti provedl?“
Chviličku se nadechuji, než něco řeknu. „Lhal mi o tom, že se změnil. Je stejný. Jen to dělá mimo mé oči, aby dostál tomu, co mi napovídal.“
„To mne mrzí, že ti zkazil iluze.“
„Ne, je to jen má hloupost, že jsem mu uvěřil. Jsem idiot. Víš co? Nemůžu se už dočkat, až tady budu mít Malou dámu. Dej mi chvilku času a pojedeme pro ně, ano?“
„Fajn, tak se připrav. A měl bys do sebe něco dostat, než pojedeme.“
„Dobře.“ Utřu si ještě poslední zbloudilé slzy a vylezu z postele úplně.

A aniž bych se nadál, vezeme si už dva nové členy rodiny domů. Malá dáma se mi tulí v klíně a štěně labradora pevně držím, aby se nerozuteklo po autě. Kupodivu je ale docela klidné, a tak v poklidu dojedeme až domů. Mark snad naštěstí v útulku nebyl, protože by se jistě vyptával, co se stalo.
„Asi necháme jméno na Nelly, že?“ zeptám se, když první, kdo doma vystoupí, je právě světle hnědý labrador.
„To bude asi to nejlepší.“
„Dobře, vymyslím si zatím nějaké univerzální jméno,“ postavím Malou dámu na zem a pokleknu k ní. „Tohle je tvůj novej kamarád a tvůj novej domov.“ Ona ale zůstane sedět a nechá se očichávat od svého nového společníka. Když se ale ten rozhodne to tady prozkoumat, Malá dáma neváhá a rozuteče se okamžitě za ním. „Bude to tady teď veselý.“
„To mi povídej,“ usměje se Gordon, a z auta vytahuje krmení, které jsme cestou zakoupili.
„Už aby se Nelly vrátila.“ Ochotně mu pomůžu s jedním pytlem granulí a pozoruju ty dva, kteří se prohánějí po své nové zahradě. Útěchou je, že se tady nemají kam schovat, ani kam vlézt, či snad prolézt ven. Nebo si to alespoň myslím. Později bych to měl jistě ještě pečlivěji prozkoumat, kam všude by se vešli a mohli vejít.

Telefon jsem už pro jistotu nechal doma a Gordon se taky ohleduplně nevyptává na to, jak mi je. Teď zrovna rádoby skvěle, když vidím ty dva rozkošné prcky, ale podvědomě na Toma stejně myslím neustále.
„Právě odjela,“ se smíchem dosedne na vstupní schůdky a pohladí si Malou dámu, když se zastaví před ním a zvědavě si ho začne prohlížet.
„Jsem na ní asi závislej. Teďka máme doma o dva prcky navíc, a hrozně se těším na její reakci. Jsem strašně rád, že jsi dovolil, abychom k němu přijali i Malou dámu.“
„Nemohl bych ti to udělat, když vidím, jak jsi z ní nadšenej.“
Je pravdou, že jsem o návštěvách v útulku vyprávěl Gordonovi vždy dost barvitě. „Ona je prostě zlatíčko,“ prohlásím a jako by mi snad chtělo štěňátko Nelly připomenout, že je tu teď i on, přiběhne ke mně a začne mne očichávat. „A tenhle ten je k sežrání stejně tak.“ Vyzvednu si ho do vzduchu a nosem mu lehce šťouchnu do čumáčku. Automaticky mi začne olizovat nos a já si ho jen s úsměvem stočím do náruče a začnu jemně hladit.

„Už to mám!“ zvolám, když pozoruji ty dva prcky, co nenasytně potápí čumáčky v hlubinách misek. „Budu mu říkat puclík. Všechno zpucuje.“ S úsměvem si je oba prohlédnu.
„Měli bychom je alespoň ty první noci nechat uvnitř.“
„Nejspíš jo. Připravím jim pelíšky.“
„No a hlavně, víš kdo bude uklízet loužičky?“
„Gordone!“ se smíchem k němu zvednu zamračený pohled. „Připravím jim záchůdek, tak chytrý člověk já jsem,“ podotknu a s tou myšlenkou se začnu rozhlížet. „Zavřeme jim tady a tady,“ obejdu všechny dveře, „a jinde už koberec není. Tady se loužičky uklidit dají.“
„Jestli myslíš, že je to takhle jednoduchý.“
„Já vím, že ne, ale nemůžeme po nich první den chtít zázraky.“
„To je tvůj telefon?“ podotkne Gordon, když se už minimálně půl minuty z mého pokoje ozývá hudba. Je to o to silnější, že jsem předtím nezavřel dveře, a teď toho právě lituji.
„Nejspíš,“ vydechnu a pokrčím rameny. Nejspíš to zase vypnu! Vyběhnu po schodech nahoru a zvednu zvonící telefon, abych hovor vypnul, když ale zaostřím na displej. Mark? Aha.

„Ano?“
„No kde jsi takovou dobu? Člověk aby to nechal zvonit půl dne,“ ozve se jeho veselý hlas.
„Promiň, ale… to víš, Malá dáma. Nechci mít teď čas na nic jiného než na ní.“
„Zvyká si dobře?“
„Výborně. A ten druhej prcek stejně tak. Už se těším, až přijede Nelly. Jak to, že jsi vlastně nebyl dneska v útulku?“
„Ále, trochu jsem to včera přepísknul a… „
„Aha,“ usměju se nad představou.
„A co ty, respektive vy? Pak jsem vás tam už vůbec neviděl.“
„No… nic, dobrý.“
„To je všechno?“
„Jo. No byli jsme tam celkem dlouho, ale pak… nevím. Odjížděl jsem domů asi kolem druhé nebo tak.“
„Moment, chceš mi říct, že ses opil a nic si nepamatuješ?“ zasměje se lehce.
„Kéž by.“
„Co ten skleslý tón? Co se stalo?“
„Marku, přesně tohohle jsem nechtěl docílit. Promiň, neptej se mě teď, prosím, co se stalo. Já… mohli bychom se vidět někdy v týdnu třeba, hm? Sice budu do tří v obchodě, ale jistě by to pak někdy šlo.“
„Jasně. Dobře, uvidíme se v týdnu. Mám teď až do čtrnáctýho volno, takže se podřídím tobě.“
„Dobře, jseš hodnej. Určitě se ti ozvu.“
„Jen, neublížil ti… někdo, že ne?“ Zaváhá se slovem někdo. Jistě, chtěl říct jeho jméno, ale asi je víc ohleduplný, než bych si byl myslel.
„Ne, jsem v pořádku,“ zavrtím rychle hlavou. „Ale děkuju, že se ptáš.“
„To jsem rád. Dobře, tak se uvidíme v týdnu. Pozdravuj ode mě moc Malou dámu a moc jí nerozmazluj.“
„Tak to se dá dodržet jen stěží,“ usměju se.
„Já ti věřím. Měj se.“
S úsměvem hovor položím a s výdechem telefon s vypnutými zvuky vstrčím do kapsy. Nechci a už vůbec neočekávám, že by Tom měl tu drzost se ozvat, ale co když se objeví zase nějaký takový nečekaný hovor od nevinné osoby? Jasně, pro jistotu.
„To byl Mark, hned se ptal na Malou dámu,“ s úsměvem sejdu schody a jen tak tak uhnu těm dvěma prckům, když se začnou prohánět po chodbě. „A teď jdu na ty pelíšky.“

autor: Mintam