Cejchovní znamení 5.

Cejchovní znamení

Spolu s cestou Anisova nálada pohasínala. Měl strach. Navíc si uvědomoval, že vzhledem k Billovu vzezření je jasné, že o něj přijde. Faraón by musel být slepý, aby něco tak půvabného nechal pracovat na stavbě v prachu a krvi. Kočí uháněl vola v zápřahu, jako by šlo o život, a Anis mu byl za rychlou jízdu vděčný. Není vhodné, aby Bill přišel na své cejchování pozdě. Vladař má zajisté jiné povinnosti, než čekat na otroka, který nemá dostatečně slušné vychování na to, aby přišel včas, když jej o to někdo žádá. Anis kočího dobře znal, většinou to byl právě on, kdo ho vozil do paláce, když neměl noční směnu. Vždycky svého vola uháněl. Měli štěstí, že dnes nemá službu jeho bratr. Ten byl k volovi naopak až příliš laskavý. S ním by nikdy neměli šanci dorazit včas.

Vozík brzy dojel až na rozlehlé náměstí igdarského Slunečního paláce. Anis pomohl Billovi dolů z vozíku a zaplatil kočímu přehnaně vysokou cenu. Za normálních okolností by si vyhádal nižší cenu, ale teď na to nebyl čas. Kočí si ještě ani nestihl sklidit mince do měšce a Anis už táhl Billa k bráně, která vedla na schodiště. Vyběhli do druhého patra, kde ho Anis po mramorové chodbě táhl až k posledním dveřím. Byly to dveře do korunního sálu. Zde se konaly všechny akce včetně cejchování. Před masivními kovovými dveřmi stáli dva muži s kopím v rukou. Nebezpečnými pohledy shlíželi na Anise a jeho otroka. Anise znali, ale toho chlapce nikdy předtím neviděli. Mohl být podezřelý.

„Co si žádáš, otrokáři?“ zeptal se jeden ze strážných.

„Vedu tady svého otroka na cejchování. Faraón nás očekává,“ pronesl Anis hlasem, který u něj Bill snad nikdy neslyšel. Měl autoritativní tón, a zároveň byl neskutečně odměřený na to, aby mohl rozdávat jakékoliv rozkazy. Bill by chtěl vědět, jak se otrokář tváří, bohužel mu v tom bránila rouška, kterou měl už zase nasazenou na obličeji.

„Pak smíte vstoupit,“ řekl druhý ze strážných a spolu se svým kolegou otevřeli těžké dveře. Bill s Anisem zastavili hned u vchodu do obřího sálu. Bylo to skutečně světlé místo. Zdi pokrývalo zlato, od kterého se odráželo světlo z oken rozmístěných po obou stranách sálu. Ani podlaha ze sněhově bílého mramoru neubírala místnosti na světlosti. Pod každým z oken seděla na polštářku žena v tureckém sedu s rukama ve vzduchu. Všechny měly zavřené oči a ani jedna neměla stejnou barvu svého úboru. Mezi okny potom stály sochy, které představovaly padlé panovníky Igdaru. V čele toho všeho seděl na vyvýšeném stupínku sám faraón rozvalující se v mramorovém trůně překrytém od pohledu hebkou kožešinou. Po jeho levici stála žena s mísou něčeho zeleného, co Bill nikdy v životě neviděl. Vedle faraónovy pravé nohy, a to Billa děsilo nejvíce, ležela černá lvice. Velkou hlavu měla složenou na předních tlapách a nevnímala dění okolo sebe.

„Na co čekáte?“ ozval se faraónův zvučný hlas, který se sálem rozléhal jako hřmění. Odrážel se od skleněných tabulek v oknech a od lámané klenby nad jejich hlavami. Anis vykročil vstříc vládci. Bill rozpačitě cupital za ním a potlačoval touhu rozhlížet se všude kolem. Nemohl však odolat, alespoň si prohlédl každou ženu, kolem které procházeli. Všechny byly neuvěřitelně půvabné a na obličeji měly stejné barvičky jako on. Anis zastavil čtyři kroky od trůnu a poklekl na jedno koleno. Bill se okamžitě zastavil a položil se na zem ve stejné poloze, jako když chtěl rozmlouvat k Bohům.

„Koho jsi mi přivedl, Anisi?“ zeptal se faraón a se zájmem si prohlížel otroka ležícího na mramorové podlaze.

„Můj otrok, pane. Jmenuje se Bill a dnes je mu šestnáct let. Byl předvolán k cejchování.“

„Ach ano, myslím, že jsem o něm něco zaslechl,“ pokýval hlavou faraón a vstal ze svého trůnu. Lvice otevřela jedno oko, a když zpozorovala, že se její pán zvedá, zvedla se taky. Faraón ji pár slovy ukonejšil a ona klesla zpět na své místo. Oči však už nezavřela.

„Vstaň, Bille,“ rozkázal nekompromisně faraón. Stál u paty svého stupínku s trůnem a vyčkával, dokud se otrok nepostaví. Bill před ním stál se sklopenou hlavou bez odvahy pohlédnout mu do tváře a v prstech mnul šňůrky ze svého pásku. Amendetom k němu došel tak blízko, že Bill mohl ve tváři cítit teplo jeho dechu. Voněl zvláštně, Bill tu vůni nedokázal identifikovat. Mladý faraón mu dvěma prsty zvedl bradu, aby mu pohlédl do obličeje. Překvapilo ho, že se Billovy temně čokoládové oči zalévají slzami. Ve snaze uklidnit chlapcův strach přejel faraón hřbetem ruky přes jeho tvář. V ten samý moment se Billovi z očí spustily drobné potůčky slziček, které smývaly barvy z jeho tváře. Faraón rozpačitě couvl. Zatřásl hlavou, jako by z ní chtěl vyhnat nechtěné myšlenky, a pohlédl na mladého otroka s větším odstupem.

„Řekni, Bille, jaký osud by sis přál?“ zeptal se faraón na stejnou otázku, kterou pokládal každému, komu měl udělit cejch.

„Je jedno, co odpovím, protože svůj osud tím neovlivním. Avšak přál bych si, abych se nemusel nadále plahočit jako otroci. Nemyslím si, že by se jednalo o spravedlivé povolání, pokud to však povoláním smím vůbec nazývat. Otroci by-„

„Dost!“ vykřikl faraón, až Bill o krok couvl. „Jsi neuvěřitelně drzý. Kde je tvé vychování? Copak nevíš, že hodnotit něco, co má na starosti tvůj vládce, není tvým posláním? S takovou drzostí se daleko nedostaneš. Správně bych tě teď měl nechat shnít na stavbě mé hrobky. Doneste cejchovadla!“ zakřičel Amendetom do místnosti. Ze dvířek ve zdi, která byla tak dobře maskovaná, že si jich Bill předtím ani nevšiml, vyběhli dva sloužící. Jeden nesl stoličku, druhý měl plnou náruč dlouhých tyčí zakončených různými obrazci. Mezi nimi byl i cejch, který oddaně nosil na krku Anis.

Sloužící zastavili před jednou ze soch, kde také sluha se stoličkou položil na zem svůj náklad. Amendetom k nim došel se svojí lvicí v patách. Zastrčil ruku za sochu. Ozvala se rána a následné skřípání, jak přední část nohou sochy vyjížděla nahoru. Bill překvapeně zalapal po dechu, když se objevil plamen ohně. Amendetom přešel ke svému sluhovi a vybral cejchovadlo, které odpovídalo jeho úmyslům. Potom kývnul na Billa, aby se k nim připojil. Když Bill váhavě došel až k nim, faraón mu podrazil nohy, takže bolestivě klesl na kolena. Jeden ze sloužících mu dosedl na lýtka a přitiskl jeho hlavu ke stoličce, zatímco držel jeho ruce pevně za zády, aby se nemohl bránit. Faraón zatím cejchovadlo strčil do plamenů, které jej žhavily do ruda.

Bill cítil, jak mu po tvářích stékají nové a nové slzy, a to pouze z toho, jak s ním sluha se svým vládcem zacházeli. Sálem se rozlehl výkřik, když rozpálený kov dopadl na kůži na jeho krku. Měl pocit, že mu železo propaluje kůži a svalstvo až k obratlům. Připadal si otupělý a ani se sám nedivil, když brzy upadl do bezvědomí. Přijal jej s otevřenou náručí. Tady mu nehrozily rány bičem, taky se poddat směl.

Amendetom odložil cejchovadlo stranou a rutinně podrbal svoji lvici mezi ušima. Pokynul sluhovi, aby z Billa vstal. Ten ochotně poslechl a stoupl si vedle svého kolegy, který zatím uzavíral důmyslnou skrýš na oheň. Tom poklekl vedle mladého otroka a všichni přítomní kromě žen pod okny zalapali po dechu. Neslušelo se, aby se vladař snížil k něčemu takovému, a ještě k tomu veřejně. Mladý faraón opatrně sundal Billa ze stoličky a vzal ho do náruče. Chtěl s ním odejít, ale něco v otrokářově pohledu ho nutilo sdělit mu, jaký osud Billa čeká.

„Váš otrok, Anisi, nikdy nebude pracovat. Odteď je mým svěřencem.“ Amendetom posadil Billa na svůj trůn zády k sálu a vyhrnul mu vlasy, aby všichni viděli jizvu, kterou cejchovadlo zanechalo v jeho bledé kůži. „Bill je odteď plně oddán Bohům a je jen na něm, jak s tím dále naloží. Myslím, že všichni víte, co tento cejch znamená a doufám, Anisi, že jste s mojí volbou spokojen.“

„Nemohl jste být velkorysejší,“ odpověděl strojeně Anis. Věděl, že Amendetom myslel svoji volbu dobře a Billova budoucnost bude šťastná, ale pro něj to znamenalo, že ani zázrakem by na Billa nemohl mít právo. Jediný, kdo by tuto poctu hypoteticky mít mohl, byl sám faraón.

Anis dál stál jako přikovaný, když bral faraón jeho Billa znovu do náruče a cestou rozdával pokyny svým sluhům. Nikdo ho nemá rušit, pouze mu má někdo donést vodu a nějaké jídlo pro Billa. Ne, on neví, co má Bill rád, ale vzhledem k jeho dosavadní výchově nejspíš nebude vybíravý. Ne, Bill zatím nepotřebuje svoje komnaty a faraón chce, aby si je vybral sám, až se probere. Faraón i jeho sluhové zmizeli za dvířky ve zdi a Anis zůstal sám v korunním sále spolu se spoustou žen… s faraónovými potencionálními ženami. Igdarský panovník neskládal svůj slib někomu, do koho nebyl zamilovaný. Měl však větší možnosti než ostatní nezadaní muži. Směl si vybrat kteroukoliv ženu jako tu potencionální, a s nimi všemi měl stejná práva, jako by složili svůj slib. Celkově měl vladař mnohé výhody, které se na ostatní muže nevztahovaly.

Anis se odšoural k východu ze sálu, u kterého stále ještě stáli strážní, i když vladař už byl někde úplně jinde. Otrokář šel normálně, dokud ho měli na očích. V momentě, kdy se dostal z jejich zorného pole, rozběhl se dlouhými chodbami Slunečního paláce, dokud nedoběhl ke svému pokoji. Až tam si dovolil zvolnit tempo. Doufal, že tím ze sebe vybije veškeré emoce, které se přes něj valily jako přílivová vlna, avšak jeho pokus nebyl úspěšný. Zaklapl za sebou dveře a došoural se do postele, kde zabořil hlavu do voňavého polštáře a hlasitě vykřikl. Tlustá vrstva polštáře tlumila jeho výkřik do ztracena, ale on věděl, že tam byl. A věděl, že z něj zaznívá všechno zoufalství, které pociťoval. Možná do toho vůbec neměl plést Mayu. Pak by si mohl faraón Billa oblíbit a předhodit Anise La-ile za jeho prohřešky vůči mladému otrokovi. Teď se bude muset dívat na to, jak má Billa někdo jiný než on. Jako by už dávno nevěděl, že rány osudu jsou nevyzpytatelné a bolestivé…

autor: Helie