Wenn es manchmal regnet 4.

autor: Lisa

***

Když se Bill znovu probral, ležel na gauči pod dekou a vedle měl postavený kbelík.

Poznal, že je dole v obývacím pokoji, ačkoli tady už rok nebyl a pokoj vypadal jinak, než si ho pamatoval.
Nechápal, jak byl schopný vůbec usnout – bylo mu pekelně špatně a každou chvíli jeho tělem projela křeč.

„Doprdele,“ zachraptěl a strhl ze sebe deku.

Rozhlížel se po pokoji a stále něco hledal. Pak mu došlo, že tam Tom opravdu není. Zaváhal už jenom chvíli, potom se zvedl a tak rychle, jak toho byl schopen, se vydal ke dveřím.
– Možná se mu podaří proklouznout ven, než se jeho bratr vrátí.

Plížil se chodbou a snažil se nedělat moc hluk, i když u toho hlasitě funěl a kňučel bolestí.

Když se konečně dostal ke dveřím a zjistil, že jsou zamčené, začal do nich zuřivě kopat.

„Kurva!“ zařval na celý dům a ještě jednou nakopl dveře, než se vyčerpaně svezl na zem. Slyšel kroky na schodech a za chvíli se před ním vznášela bratrova tvář.

„Říkal jsem, že tě nepustím,“

„Doprdele, Tome!“ zařval mu do tváře a ohnal se po něm rukou. „Dej mi ty zkurvené klíče, nebo přísahám, že tě zabiju!“ bratr o krok ustoupil z jeho dosahu, aby na něj Bill nemohl. Ten se k němu začal po kolenou plazit, ale Tom pořád couval.

„Promiň, ale nemyslím, že bys mi v tomhle stavu mohl ublížit. Takže se doufám neurazíš, když tvé výhružky nebudu brát až tak vážně,“ ušklíbl se, ale pro jistotu ještě o pár kroků poodešel.

Bill se k němu doplazil a zhroutil se mu u nohou. Zachytil se jeho nohavice a pokusil se vstát, ale namísto toho bratra stáhl k sobě na zem.

„Prosím, Tome, prosím, pusť mě,“ fňukal mu do trička a bylo mu jedno, co bude muset udělat, aby bratra obměkčil. Hodlal škemrat, prosit, slibovat, vyhrožovat – cokoli.

„Bille, nedělej to ještě těžší, než to je,“ hlesl mu Tom do vlasů a hladil ho po zádech. Nebylo pro něj lehké vidět bratra v tomhle stavu – škemrajícího a bezmocného. Ale on mu prostě nemohl dovolit odejít – už nikdy.
Bylo jedno, jak dlouho se neviděli. Nezáleželo na tom, co se stalo. Pořád to byl jeho bratr. A bylo jeho úkolem mu pomoct. Musel se o něj postarat. Upnul se na tuhle jednu myšlenku, jako by na tom závisel jejich život. A možná to tak opravdu bylo.

„Tome, já to nevydržím. Všechno mě tak strašně bolí,“ brečel dál.

„Promiň,“ byla jediná odpověď, kterou dostal. To ho naštvalo.

„Nemůžeš mě tady držet proti mé vůli!“ ani nepostřehl, že zase začal křičet. Odtáhl se od bratra a vyškrábal se na nohy. „Nemůžeš mě nutit přestat, dokud sám nebudu chtít!“ pravděpodobně by na bratra řval dál, ale spustila se mu krev z nosu. Překvapeně si otřel tvář a zmateně se zadíval na Toma, jako by po něm chtěl vysvětlení.

„Bille!“ vyjekl Tom a vykročil k němu.

„Nech mě!“ zaprotestoval Bill. „Je to tvoje vina! Kdybys mě pustil, je mi dobře! Nesnáším tě!“ otočil se od něj a snažil se dostat do koupelny. Myslel, že bratr půjde za ním, a tak za sebou hned zamkl, ale když se zaposlouchal, nic neslyšel. Neměl ale čas přemýšlet nad tím, jestli mu svými slovy ublížil – a upřímně – bylo mu to fuk.
Měl momentálně co dělat sám se sebou.

Sklonil se k umyvadlu a pustil proud studené vody. Namočil do něj malý ručník, který sebral z háčku, a celé si to připlácl k nosu.

Spokojeně zamručel, když ucítil příjemný chlad. Zůstal takhle pár minut, dokud se nepřesvědčil, že už se krev zastavila, a pak se na chvíli zamyslel.

Nemohl tady zůstat, to mu bylo jasné. Jestli se odsud nedostane, tak je v prdeli.
Nebyl připravený se drog vzdát.

Jasně, že párkrát už nad tím uvažoval, ale vždy se jeho úvahy týkaly dob – jednou, někdy – určitě přestanu. Byl si jistý, že teď to někdy ještě nebylo.

Nevěděl, jak to udělá, ale bude muset bratra přesvědčit a hrát s ním jeho hru, a pak, až si získá jeho důvěru – nějak ho přelstí a uteče. Do té doby ale potřeboval něco na uklidnění, protože tohle byl jen začátek, a on se nevýslovně bál toho, co by mohlo ještě přijít. Nikdy nesnášel bolest dobře.

Začal prohledávat skříňky v koupelně, jestli tam nenajde nějaké prášky – cokoli, co by mu pomohlo. Málem se rozbrečel štěstím, když narazil na krabičku diazepamu. Ani se mu nesnilo, že by tam jeho bratr mohl mít něco takového. Umínil si, že až bude příležitost, tak se ho zeptá, proč tam tyhle prášky má.

Potěšeně zatleskal rukama, pár si jich hned vzal a zapil to lokem vody. Další hrst si nacpal do kapsy.

Tohle bude chtít něco ostřejšího než pitomou vodu z vodovodu. Myšlenky mu ihned padly na sklep, kde měl jejich otec vždy slušnou zásobu archivních vín a jiného kvalitního alkoholu.

Ještě naposledy se podíval do zrcadla, a když zjistil, že z nosu už mu žádná krev neteče a ani ji nemá nikde rozpatlanou po tváři, rozhodl se z koupelny vylézt.

Jakmile otevřel dveře, leknutím nadskočil, protože Tom stál hned před nimi.

„Promiň,“ omlouval se Bill, protože si řekl, že když bude spolupracovat, bratr mu rychleji uvěří, že to myslí vážně. „Vzal jsem si pár prášků na uklidnění,“ přiznal potom a rukou ukázal na otevřenou krabičku na umyvadle.

„Takže sis to rozmyslel? Zůstáváš?“ zadíval se na něj Tom s nadějí. Bill jen přikývnul, ale nedokázal se mu podívat do očí. Bál se, že by poznal, že lže.

„Myslíš, že bys mi mohl dojít pro nějaké čisté oblečení? Chtěl bych se umýt,“ požádal ho.

„J-jasně,“ odpověděl trochu zaraženě Tom. Nečekal, že se mu opravdu podaří bratra přesvědčit, aby zůstal. Před chvílí vypadal, že je schopný udělat cokoli, jen aby se odtud dostal, a teď byl najednou klidný a ochotný zůstat. Nakonec to možná nebude tak těžké, jak si myslel.

„Za chvíli jsem zpátky,“ mrkl na něj a vyběhl schody do patra. Bill nad svým bratrem jen zavrtěl hlavou. – Byl tak naivní.

Jakmile mu Tomova záda zmizela z dohledu, obrátil se na patě a zamířil ke dveřím do sklepa. Odemkl a rozsvítil si, aby na schodech neupadl. Zakuckal se, jak se mu zvířený prach dostal do nosu. Doufal, že otcova alkoholová zásoba zůstala nedotčená, tak jak si ji pamatoval.

Sešel posledních pár schodů a oddechl si. Nemohl si nevšimnout, že velká většina lahví zmizela, ale pár z opravdu vzácných kousků tam pořád bylo. Tom se asi neodvážil je vypít.

Nad tím se Bill jen ušklíbl a zamířil k otcovu největšímu pokladu – Čtyřicetiletá skotská whisky.

Pamatoval si ten den, kdy si ji otec koupil a téměř nábožně ji ukládal v sametovém lůžku na polici tak, aby každému hned padla do oka, když do sklípku vstoupil. Rád se s tou lahví chlubil. Taky ho vyšla na pěkný balík.
Bill láhev zvedl a na chvíli se zadíval na etiketu. Pak ji bez dalšího zaváhaní otevřel a napil se.
Byla odporná. On vždycky whisky nesnášel a je jedno, kolik let hnila na poličce – na její chuti to nepřidalo.

Pohodlně se usadil do křesla, které tam jeho otec měl, aby mohl v klidu obdivovat svou sbírku, když měl chuť, a nemohl zabránit ironickému úsměvu, aby se mu usadil na tváři.

Otec ho možná připravil o to nejcennější, co měl – o jeho panictví a důstojnost, ale on ho připravil taky o jeho největší poklad – tuhle whisky.
Bylo mu jedno, jak ubohé přirovnání to je, stejně mu dělalo dobře. S úsměvem se opět napil a zjistil, že tentokrát už je chuť snesitelnější. S každým dalším lokem se to zlepšovalo. Už téměř necítil bolest, která ještě před chvíli lomcovala jeho tělem, a jen si nepřítomně do rukávu utíral nos, ze kterého mu teklo. Měl obyčejné abstinenční příznaky. Z vyprávění každopádně věděl, že nejhorší to většinou bývá druhý a třetí den – do té doby už odsud musel být pryč. V duchu počítal, jestli mu tabletky vália budou stačit, aby to bylo aspoň o něco snesitelnější, a vypadalo to pro něj příznivě. O alkohol se taky bát nemusel. Pořád tady toho bylo dost na půl roku dopředu a on potřeboval přežít nanejvýš jen do zítřka.

„Bille?“ slyšel shora bratrův hlas, ale neodpověděl nazpátek. Nechtělo se mu ani otvírat ústa, jak byl ospalý. Připadalo mu, že nespal snad tisíc let a nic se nezdálo jako lepší nápad, než zůstat tady dole ve sklepě v otcově pohodlném křesle a spát.

„Bille!“ hlas nad jeho hlavou začínal být hysterický. Po chvíli ale uslyšel dusavé kroky na schodech a úlevný povzdech svého bratra. „Vylekal jsi mě,“ vyčetl mu a sešel posledních pár schodů, aby viděl bratra celého.

„Ježiši, Bille!“ zazmatkoval, když viděl bratra, jak sedí zhroucený v křesle. Měl lesklé oči a vypadal, že ani nedýchá.

„Mám párty. Dáš si taky?“ dostalo se mu tiché a těžkopádné odpovědi. Bill mu chtěl láhev podat, ale byla moc těžká, a tak mu vyklouzla z prstů a roztříštila se o zem.

„To byla otcova nejdražší whisky,“ konstatoval Tom zaraženě.

„No a?“ opáčil Bill a zavřel oči. Teď když si stejně rozlil pití, už ho nic nerozptylovalo od toho, aby usnul.

„Co to děláš, Bille? Vždyť sis vzal moje prášky! Na ty pít nemůžeš!“ vyjekl vyděšeně, když si to uvědomil.

Bill podrážděně zakňoural. To musel být jeho bratr tak hlasitý? Chtěl spát!

„Přestaň vyvádět. Pár tabletek mi sotva může ublížit,“ dostal ze sebe nakonec, aby bratra uklidnil.

„Snažíš se zabít, nebo co?“ Tom třásl s jeho rameny a evidentně ho nehodlal nechat spát.

„Ježiši!“ otevřel Bill oči a snažil se zaměřit na bratra. „Já se snažím přežít tvoje vražedné metody! Nejde přestat ze dne na den, a pokud sis to myslel, pak o tom opravdu nic nevíš,“ znovu zavřel oči a už nehodlal odpovídat na žádné další dotazy. Slyšel, že jeho bratr ještě něco říká, ale k jeho uším dolehlo jen jakési tlumené bzučení.

Cítil, jak ho Tom zvedá a odnáší pryč – pravděpodobně do postele, ale o tom už se nepřesvědčil, protože v jeho náručí usnul.

*

Tentokrát ho probudila křeč, kterou chytl do nohy. Zaúpěl a začal si bolavé lýtko masírovat, ale moc to nepomohlo.
Pořád mu teklo z nosu a špatně se mu dýchalo. Bylo mu mnohem hůř než včera. Ale s tím počítal, a tak hrábl do kapsy a vylovil několik tabletek vália.
Rozhlédl se kolem, jestli mu tam bratr nenechal něco na zapití a ke svému úžasu zjistil, že na nočním stolku stála sklenice s vodou a láhev vína.
Nakonec Tom možná nebude tak hloupý, pomyslel si pro sebe a natáhl se pro víno.
Svou koňskou dávku hltavě zapil snad půlkou flašky a s tichým zasténáním se schoulil na posteli do klubíčka. Teď, když byl vzhůru, musel počkat, až mu prášky zaberou a bolest trochu povolí. – Potom vymyslí, co bude dělat dál.

Zatímco ležel a poslouchal zvuky, které se rozléhaly domem, myslel na Toma. Neměl tušení kolik je hodin, ale venku už bylo světlo, takže určitě bylo ráno.
Připadalo mu, že je kolem něj zvláštní ticho a uvažoval, jestli jeho bratr ještě spí.
Matně si uvědomoval, že leží ve vlastní posteli – ve svém vlastním pokoji. Až na pár maličkostí vypadal naprosto stejně, jako když ho před rokem opustil. Ale nemohl říct, že by se tam cítil doma.

Znovu se otočil na bok, aby se mohl napít, a tentokrát si všiml malého lístečku přilepeného na skleničce, který před tím nezaregistroval.
Rozechvělými prsty ho odlepil a přečetl si bratrův vzkaz.

Doufám, že se probudíš, až se vrátím, ale pro případ, že ne – chci ti jen říct, že jsem musel na chvíli zaskočit do práce. Vrátím se co nejdříve. T.

Bill ještě chvíli mžoural na lístek a pomalu se usmál. Tohle mu přímo nahrávalo do karet.
Po nějaké chvíli prášky začínaly působit, a když si byl jistý, že už se dokáže udržet na nohou, vysoukal se zpod peřiny a vstal.
Sebral tašku, kterou mu Tom dal k posteli a zkontroloval, jestli tam má všechny své věci. Potom se vydal ke dveřím, u kterých na chvíli zaváhal.
Nerozhodným krokem se vrátil zpátky ke svému stolu a sebral z šuplíku papír, na který tužkou načmáral jediné slovo – promiň.

Snažil se pospíchat, co nejvíc to šlo. Neměl tušení, kdy se jeho bratr vrátí a byl si jistý, že kdyby ho nachytal, jen tak by mu to neprošlo. Ale on si nemohl dovolit tady zůstat.

Krátce se zastavil v koupelně, kde si opláchl obličej studenou vodou a převlékl se do čistého oblečení, které mu tam Tom včera nachystal. Provinile ho píchlo v hrudníku, když si uvědomil, že se o něj bratr opravdu chtěl postarat.

Povzdechl si a podíval se na svůj odraz. Docela ho vylekala tvář, která na něj překvapeně shlížela ze zrcadla.
Párkrát už se mu sice stalo, že si nestihl vzít dávku úplně včas, ale ještě nikdy nenechal absťák zajít tak daleko. Protože nikdy nechtěl dospět do stavu, v jakém viděl ostatní heráky na placu. Shrbené pod náporem bolesti s šílenstvím vepsaným ve tváři.

Donutil se odtrhnout svůj pohled od tváře, o které si nechtěl přiznat, že patří opravdu jemu, a vyšel z koupelny. Už byl u prvního schodu, když zase zaváhal. Potom se zhluboka nadechl a vešel do bratrova pokoje.

Už když se zahlédl v zrcadle, bylo mu jasné, že takhle žádného zákazníka nesežene. A byl si jistý, že i kdyby někoho sehnal, tak by stejně nebyl schopný cokoli udělat. Rozhodl se proto, že zkusí, jestli si Tom pořád schovává peníze do své tajné skrýše, tak jak to dělal vždycky. Na rozdíl od Billa dokázal šetřit. Dokonce si ze svých úspor koupil kytaru, kterou si odjakživa přál. Bill mu tuhle vlastnost záviděl. On byl totiž odjakživa požitkář. Všechno vždycky utratil za zkrášlovátka, oblečení a podobné cetky. A později své finance začal utápět v heroinu.

Už dříve z bratrových úspor něco vzal, ale nikdy ne moc, aby to Tom nepoznal. Navíc si říkal, že si od něj jen půjčuje.

Natáhl se na zem a hrábl pod postel. Zalapal po dechu, když otevřel krabici, do které si Tom peníze schovával. Nikdy úplně nepochopil, proč si nezřídí účet u banky, ale Tom vždycky tvrdil, že jim nevěří a že má radši hotovost. Bill si z něj často dělal legraci, že se v noci, když všichni spí, se svýma penězma mazlí jako strýček Skrblík.

Teď se mu to přirovnání zdálo ještě trefnější. Neměl ponětí, kde jeho bratr přišel k tolika penězům, ale bylo tam mnohem víc, než měl kdy vůbec u sebe. Natáhl ruku a chtěl si nějaké peníze vzít, když mu pohled sjel na noční stolek vedle postele, kde měl jeho bratr jejich společnou fotku. Bill měl na svém stolku taky takovou. Bylo to z jejich desátých narozenin. Obličeje měly zamazané od dortu a naštvaně se oba do foťáku mračili. Tenkrát se kvůli něčemu pohádali – Bill už si nevzpomínal, co to bylo – a odmítali se usmířit. Samozřejmě, že jim to dlouho nevydrželo, ale jejich matka je mezitím stihla vyfotit a utahovala si z nich. Když se po několika letech spolu probírali krabicí rodinných fotek, přišla jim z nějakého důvodu naprosto skvělá, a tak si nechali udělat ještě jednu kopii a oba ji měli na nočním stolku.

Najednou měl Bill nutkání zůstat sedět na zemi a nechat se chytit. Možná opravdu mohl přestat. Možná to mohl zvládnout. Možná tady mohl zůstat se svým bratrem a pokusit se zachránit něco z života, jaký si pro sebe vždycky představovali.

Když se ale ani po několika minutách nic nedělo, zakroutil hlavou nad svou naivitou. Byl blázen, když myslel, že by to mohl mít tak jednoduché.

Bez dalšího přemýšlení si nabral hrst bankovek a zastrčil si je do zadní kapsy džín. Za tohle si bude moct dovolit mnohem více než jen jednu dávku.
Už neměl čas na další melancholickou chvilku a výčitky svědomí. Navíc, on si jen půjčoval, jednou mu ty peníze vrátí. Tak si to aspoň namlouval, i když ve skutečnosti věděl, že je to to stejné nedosažitelné jednou, o jakém mluvil i v souvislosti s heroinem.
Krabici schoval zpátky pod bratrovu postel a bez dalšího rozhlížení jeho pokoj opustil.

Bylo mu jasné, že ho tam Tom zase zamkl, takže ani nešel hlavní dveře zkoušet. Naopak se hned vydal k zadní části domu, kde se rozhodl pro útěk přes okýnko z prádelny. Nemohl ho po sobě totiž zavřít, ale bylo malinké, takže se jím jen tak někdo neprotáhl. Bill nechtěl dávat zlodějům možnost dostat se do domu snadněji, než to bylo nutné. Stačilo, že vlastního bratra okradl on.

Nejdříve okýnkem vyhodil svou tašku, a potom se sám začal namáhavě soukat ven. Musel si vylézt na pračku, aby tam dosáhl. Ruce měl slabé, takže mu to trvalo déle, než by se mu líbilo a jen tak tak se mu podařilo nepřistát na tváři, když se konečně protlačil ven. Oprášil se, popadl svou tašku a přes zahradu vyšel ven na ulici.
Už se neohlížel.

autor: Lisa