Dark Hill Academy 2.

autor: Iveth Biersack

Tak prvně bych chtěla moc poděkovat těm, kteří našli v mojí povídce zalíbení :)) Vaše kladné reakce mi dodávají pořád víc a víc energie do psaní, takže se toho rodí ještě víc než jen tahle kapitolovka, ale i tak to bude běh na dlouhou trať 🙂 A za druhé bych se chtěla omluvit J. za to, že jsem přidělala tolik práce s prvním dílem ^^“ Doufám, že teď už to bude vše v pořádku :))
A co bych dodala k tomuto dílku? No moc neprozradím, ale co říct můžu, Andreas ukáže Billovi, proč je vlastně tolik důležitý. Ale více už čtěte 🙂 Doufám, že nezklamu vaše očekávání 🙂 Konec je trochu useklý, ale aspoň se máte na co těšit příště xP Tak příjemné čtení!
Iveth B.

„Andreasi!“ prořízne přítmí ostrý hlas černovlasého chlapce, když dorazí druhý den večer na Temný vrch. Jmenovaný se zjeví tiše a nepozorovaně jako duch, opět se svým pokřiveným úsměvem na jiskřící bílé tváři. Prozradí ho snad chladný vzduch a mrtvolné ticho, co se rozhostí kolem. Jako by se všechny formy života zalekly tohoto neobyčejného krvežíznivého démona žijícího ve smíru s lidmi. O chování zvířátek se sem dnes ale bavit nepřišel.

„Tak kde je Liam. Vím, že to víš a kryješ to,“ povzdechl si nabroušeně Bill, ale neotáčel se k němu. Cítil v zádech jeho pobavený úsměv.
„A co bys chtěl, abych řekl?“ zasmál se blonďák a Bill cítil, jak ho kolem útlého pasu objaly jeho mramorově studené a silné ruce. Nasucho polkl, ale nic nedělal. Nechal se prostě objímat a upřeně koukal před sebe.
„Chci, abys mi řekl pravdu… prostě… pravdu o tom všem, do čeho jsi mě uvrtal,“ upřesnil černovlásek a víc se o Andyho opřel. Je to jako… jako opírat se o skálu. A přesto příjemné. Navíc ta jeho omamná vůně. Bill to zaboha teď nemohl k ničemu přirovnat. Snad to ani nešlo. Jevilo se mu to, jako kdyby někdo vzal nejkrásnější vůně světa a slil je dohromady.

Zavrtěl hlavou a sundal ze sebe jeho ruce. Stáli proti sobě čelem a navzájem se snažili přečíst si myšlenky. Andreas měl oproti Billovi ohromnou výhodu, že on to opravdu dokázal, tak se jen mírně ušklíbal nad tím, nad čím jeho lidský přítel uvažoval. Billovi to došlo a okamžitě zavedl své myšlenky tím směrem, co potřeboval. Na Liama. Andreas si, jak vidno, povzdechl a sedl si na své obvyklé místo před kostelíkem na schod. Bill učinil totéž a trpělivě vyčkával, co se bude dít dál.

„Liam se teď zdržuje v Kanadě. Nikdo přesně neví, kdy a kde zaútočí, ale předpokládá se, že jako první půjde právě po tobě a pak na Dark Hill… to je víc než jisté… i podle Sama,“ začne tiše Andreas a podívá se svýma krvavě rudýma očima do čokoládových hloubek Billa. Ten trochu poplašeně zamrká a zatne ruku v pěst.
„A proč by jako měl jít po mně?“ zeptá se pak nechápavě. Andre kývne směrem na jeho krk a lehce vezme mezi prsty Billův zlatavý medailonek.
„Kvůli tomuhle… kde jsi k tomu přišel?“ zeptá se blonďák. Bill chvíli přemýšlí než mu dojde, na co se ho zase ptá.
„Dal… dal mi ho můj dědeček… že je to rodinná památka a mám to hlídat… víc nevím,“ nakrčí obočí a zadívá se na přívěsek ve tvaru andělských křídel na dlouhém zlatém řetízku.
„Co je na něm špatného?“ zeptá se pak nechápavě. Andreas se na chvilku odmlčí a pak vytáhne svůj. Je o něco menší než ten Billův. ‚Cože, oni jsou dva?‘ proběhne Billovi hlavou a zmateně na něj kouká.
„Je to klíč,“ vypadne z Andrease konečně nějaké vysvětlení.
„Teda tohle je jen kopie… všichni máme svou… ale ty chráníš originál… ty naše jsou jen náhražky, aby nebyl nalezen ten pravý. Aspoň ne tak snadno.“ Černovlasý mladík vstane a prohlíží si svůj přívěsek.
„Klíč? A k čemu vůbec?“ otočí se na upíra a zkoumavě mu pohlédne do očí. Ten se jen ušklíbne a zvedne se ve vteřině tak ladně, až z toho Billovi přechází zrak.
„Máš právo vědět, co střežíš… dej mi ruku, Bille…“ natáhne k němu svou mramorovou ruku a vyčkává. Billovi se dnešní den už nemůže zdát divnější, proto udělá, co se po něm chce a podá mu ruku.

Najednou se ocitnou před vysokou skálou snad na samém konci světa. Tak to Billovi aspoň připadá. Kolem je tma a není nic vidět. Jenom ona skála je osvětlena zlověstným světlem. Při bližším pohledu jsou na jejích stěnách vytesané stejné znaky, jako jsou na kostelíku na Temném vrchu. Bill se rozhlédne kolem, ale celkem marně. Všude je neproniknutelná temnota. Zdálky se ozve příboj, to jak se vlny tříští o špičaté skály. I tady kolem a pod nimi je všude voda. Aspoň se tak Bill domníval. Nemohl určit přesně, co to je. Za prvé se domníval, že je v nějakém hodně blbém snu a každou chvíli ho Tom probudí, že musí jít, a na druhou stranu měl mysl tak zastřenou strachem z neznáma, že radši neuvažoval, co by to mohlo být. Nevědomky chytil Andrease za ruku. Ten do teď trpělivě vyčkával, dokud Bill nebude zase schopen vnímat.
„Můžeme?“ zeptá se pro jistotu. Dočkal se od něj kývnutí, tak vykročil vpřed. Andy mávl rukou a ve skále se náhle otevřel průchod. Jako tenkrát na školní chodbě. Vzal ze stěny louči a pokračují dál.
„Andy, já mam strach,“ pípne tiše Bill a kouká kolem. Na stěnách jsou všude ty znaky, kterým nikdo nerozumí. Asi nějaká upíří řeč.

Po dalších pár minutách chůze a trýznivého ticha se ozve podivná… hudba? Nedalo se to asi jinak popsat. Bill sebou cukne, ale Andy zůstává nadále ledově klidný. Symfonie pořád sílí, až to zůstane na stejné hlasitosti.
„Už budeme na místě,“ pronese s úsměvem a jdou pomalu dál. Dojdou do obrovské jeskyně osvětlené jenom ohnivými loučemi po stěnách. Když se Bill rozkouká v tom náhlém přívalu světla, zarazí se a doslova zamrzne na místě.
„To… to… přece není možný!“ vyjíkne, a hned pak si připlácne ruku na pusu. Andreas se zasměje a popostrčí ho dopředu.
„Tohle, můj milý Bille… jsou nejhorší upíří, co kdy existovali… ty největší zrůdy, co mají na svědomí statisíce životů…“ pronese tiše a spolu s ním hledí před sebe na černo-červenou podívanou. Bill by neřekl, že jsou to duše. Spíš něco, co se z nich stalo potom, když byli zavlečeni sem. Je tu cítit podivné napětí, až to obyčejného smrtelníka, jako je Bill, děsí. Jsou za ohromnou mříží, co vypadá jako brána do pekel. Andreas vezme Billa za ruku a dotáhne ho blíž k bráně. Ukáže na zlatý velký zámek, uprostřed něhož je malá prohlubeň ve tvaru křídel. Přesně do něj pasuje medailonek, co má Bill na krku. Ten si to okamžitě uvědomí a chytne ho do ruky.

„Takže já… chráním… zlo?“ otáže se tiše a nemůže spustit oči z těch všech černočervených malých poletujících světýlek. Nevěděl, jak to nazvat. Andreas jenom přikývne jeho domněnkám.
„A musíš ten klíč ubránit za každou cenu… u tebe je v bezpečí a já tomu věřím…“ položí Billovi ruku na rameno. V myšlenkách se mi opět promítne Liam. Andy jen kývne.
„Liam se zoufale snaží získat moc na veškerým zlem, které je tu skryto… proto se mu ten klíč nesmí dostat do rukou.. .mělo by to nedozírné následky a stejně jako tenkrát na statisíce mrtvých,“ zvážní potom Andy a kouká na něj. Bill má dost. V hlavě zmatek a pořád těká pohledem po ‚kleci‘.
„Je to tu… tísnivé…“ zasměje se ironicky, aby trochu odlehčil situaci. Pak se znovu otočí na Andyho.
„Slibuju ti, že na to dám pozor… Liam… ať už je to kdokoliv a je kdekoliv, nedostane ho,“ řekne Bill pevným hlasem a stiskne přívěsek v ruce. Andreas se usměje. Vidí teď, že to Bill snad chápe, i když cítí, jak je zmatený.
„No… dneska už toho máš dost… a je pozdě… vrátím tě domů,“ nečeká na souhlas a v mžiku jsou zase na Temném vrchu.
„A pamatuj… nikomu neříkej, cos dnes viděl… i když… stejně by ti nikdo nevěřil,“ pak zmizí. Bill stojí ještě chvíli jako přimražený a kouká na místo, kde ještě před pár vteřinami stál Andreas. Pak se rozeběhne zpátky do školy do věže jejich koleje.

„Kde ses poflakoval!“ vymrští se Tom z postele a hned mezi dveřmi Billa obejme. „Sakra, měl jsem strach,“ vydechne s úlevou a tiskne ho k sobě. Bill nechápe. To byl pryč tak dlouho? Neřeší to.
„Ale už jsem tady, zlato,“ zašklebí se Bill a pohladí ho po tváři. Má ho rád. A teď, když mu táhne na poslední hodinku jeho života, si to uvědomuje ještě víc. Kluci dneska využili prodlouženou večerku a asi šli někam pít, takže oni dva jsou tu sami. Bill si sedne na Tomovu postel a ten si přisedne hned k němu a povalí ho pod sebe. Bill trochu posmutní.
„Víš, Tome… co bys dělal, kdyby… kdyby se mi třeba něco stalo?“ začne tiše Bill a zadívá se svému kamarádovi do očí. Tom nechápe a snaží se Billovi něco vyčíst z očí. Cokoliv. Ale Bill má tu svou nepropustnou masku.
„Jak jako stalo?… no asi bych zešílel… nechci tu být bez tebe… jsi jako můj bratr, Bille,“ dotkne se něžně konečky prstů jeho tváře a stiskne mu ruku. Bill se usměje a přitulí se k němu. Dívají se sobě navzájem do očí a oba přemýšlí nad stejnou věcí. Udělat ten krok nebo ne? Ale oba mají taky stejnou obavu z odmítnutí toho druhého. Nakonec je to Bill, kdo se odtáhne první a přeleze na svou postel, která je jen malý kousek od Tomovy. Ten teď sklopí smutně hlavu a zakuklí se pod peřinu. Bill si dá krátkou sprchu a taky zalehne. Popřejí si dobrou noc a přes mezeru mezi postelemi se chytnou za ruce. Takhle usnou.

Bill sebou v noci neklidně škube. Trápí ho špatný sen způsobený dneškem. Vidí všechny ty stvůrné upíry. Jdou proti němu všichni zahaleni v černém a jen ty červené oči protínají nekonečnou tmu. Bill se krčí uprostřed lesa a snaží se schovat za stromy. Najednou všichni zmizí a zůstane jen jeden. Rázem je kolem více světla a Bill ho tak může vidět. Dlouhé černé vlasy v culíku, černě orámované oči a výrazně červené rty s piercingem. Mluví na něj, ale Bill nerozumí ani slovu. S tím se vyděšeně posadí na posteli a kouká do tmy. Tom spokojeně funí a usmívá se ze spaní. Bill je teď moc vyděšený na to, aby byl v posteli sám, a kluci tu ještě nejsou, tak si přeleze k Tomovi a vkrade se mu pod peřinu. Tom nějak zaznamená, že u něj někdo je a obejme ho. Bill se usměje a znovu usne už klidným spánkem.

„Ne, počkej, to je ale jinak!“ dohadují se další den. Jedna z mála jejich roztržek. Vůbec se nehádali. Ale když už na to došlo, tak to stálo za to.
„Nebudeš tam už chodit, jasný?! Sám jsi to slíbil, pamatuješ?!“ zoufale ho chytí Tom za ramena. Náhle jako by ho naštvanost a úzkost opustila. V Billových očích bylo totiž něco, co když viděl, tak se na to nemohl zlobit. Prostě to nešlo.
Pomalu ale jistě mu docházelo, o co tu jde. Zamiloval se do Billa. Láskou tak čistou, jak to jen jde. A co na tom, že jsou oba kluci. Jemu to bylo jedno. Ale teď odtrhl pohled od těch nádherných očí a odešel zpátky do budovy. Nechal Billa stát venku. Ten jen počkal, až se jeho tajný objekt touhy ztratí v budově hradu a sám se rozeběhl přes dvůr na Temný vrch.

„Andre! Andreasi, hned sem pojď!“ křičel už po cestě. Když doběhl ke kostelu, už tu na něj s úsměvem čekal.
„Hoří nebo co?“ zasměje se zase tím svým zvonivým smíchem, co se Billovi tolik líbil. Po jeho otázce se zašklebí.
„Ne… ale hele, myslím, že už jsem viděl dost… teď jsme se s Tomem dost pohádali… kvůli tomu, že mu nechci říct, co se děje… takže ty mi už nelez do cesty a dej pokoj, ano?“ začne docela klidně Bill a kouká na něj. Odpovědí mu je Andreasův smích. Tentokrát dost pobavený. Bill nechápavě přešlápne a čeká, až se ten blbec uklidní.
„Co je tu k smíchu?“ optá se ho, když se trochu uklidní a zamračí se.
„K smíchu? Ty! Přece… sám jsi viděl, co musíš ubránit… a to nebude jen tak,“ zvážní Andreas a chytne Billa za ruku. Ten ji hned vysmekne a zamračí se.
„Ne, hele… ty mi dáš teď hlavně pokoj… Toma miluju a chci s ním být… a nechci, aby mi to nějaký pitomí upíři překazili!“ vpálí mu to přímo do těch jeho červených očí, otočí se na podpatku a vyrazí rázným krokem zpátky do školy. Až teď si uvědomí, co řekl. Rozeběhne se a cítí strašnou úlevu, že to dokázal říct nahlas. Nemůže se dočkat, až mu padne kolem krku a všechno mu řekne.

Ve škole ale Toma nemůže nikde najít. Proběhá snad celý hrad a poptá se lidí kolem, ale nikdo ho neviděl. Tak ještě obejde zbytek přednášek, a pak padne do postele. Do Tomovy postele. Má strach, kde je, ale zůstane tady a čeká, kdy se vrátí. Ale usne.

Vzbudí se v noci, ale Tom nikde. Kluci okolo spí. Jsou tak klidní. Bill jim to závidí. Povzdechne si a zvedne se z postele. Sedne si na svoje místo u okna a kouká ven. Měsíc je dneska v úplňku. Tak krásný. Opře se o zeď a kouká na něj. Po tvářích se mu skutálí několik křišťálových slz, které tiše skanou do jeho trička na spaní. Je mu smutno. Byl tak odhodlaný mu to všechno říct, a on si zmizí. Povzdechne si a dá dlaň na okno. Sklopí pohled, a nakonec tam znovu usne.

„Vážně jsi ho neviděl?“ ptá se druhý den znovu Lucase, ale ten jen zavrtí hlavou.
„Znáš přece Toma… někde to přehnal s pitím a usnul tam… do odpoledne ho máš doma,“ snaží se Billa uchlácholit jeho kamarád a poplácá ho po rameni.
„Díky,“ špitnu a nechám se obejmout. Pak ho jdu hledat na vlastní pěst. Projdu zase celou školu, všechna jeho oblíbená místa, ale nikde není. Pak mě napadne absurdní věc. Že on šel hledat mě?! Popadnu mikinu a vyběhnu k Temnému vrchu. Doběhnu tam a rozhlížím se po hřbitově.
„Andre?! Tome?!“ křiknu a rozhlížím se kolem dokola.
„Nekřič tady, můj malý anděli,“ ozve se sametový hlas. Bill úplně nadskočí, jak se lekne. Ale k jeho zklamání je to Andre.
„Andy, prosím, nebyl tu Tom?“ zeptá se vyčerpaně černovlásek se slzami na krajíčku. Odpovědi se mu nedostane. Andy jen ukáže kamsi na druhou stranu za kostel a usměje se. Bill chvíli nechápavě kouká, ale pak se tam rozběhne. Na druhé straně kostelíku sedí Tom opřený o zeď a zdá se, že spí. Svítí na něj slunce a vypadá tak hrozně roztomile. Ale to ho v tuhle chvíli nezajímá.
„Tome! Tome, vstávej!“ propleskne ho lehce Bill po tvářích v obavách, jestli není zraněný. Ten se zachvěje a pootevře očka.
„Billy? Kde jsi byl? Hledal jsem tě,“ zazívá Tom a zvedne se. Bill mu hned skočí kolem krku a rozpláče se.
„Ty blbče, to si byl celou dobu tady? Víš, jaký jsem měl strach?!“ zaječí na něj Bill a začne mu pěstma bušit do hrudníku. Tom ho pevně obejme a přitiskne k sobě. Tom se teď cítí hrozně. Chtěl mu to všechno říct, ale místo toho se vydal sem. Teď by si za to nejradši nafackoval.
„Billy, musím ti toho tolik říct, ale… pojďme zpátky… tady je to depresivní,“ pousměje se Tom a chytne svou zatím tajnou lásku za ruku. Oba se vydají zpátky do školy. Bill se ještě ohlédne za Andreasem. Ten sedí na zídce a s nic neříkajícím výrazem za nimi kouká. Pak se ztratí jako stín a Bill se v duchu modlí, aby teď dal aspoň na chvíli pokoj. Potřebuje řešit něco důležitějšího.

autor: Iveth Biersack