autor: Bína
Ahojky, přicházím s novou povídkou tentokrát ze školního prostředí. Jen upozorňuji, že Bill je o něco straší než Tom. Bude to spíš taková oddychovka. Kapitoly budou delší, než jste zvyklí u mých ostatních povídek, tak doufám, že se budou aspoň trochu líbit. Za komentář budu ráda. Bína
Zhluboka jsem se nadechl a vkročil do žluté budovy. Hodiny zavěšené uprostřed chodby ukazovaly půl osmé ráno, což by jeden z důvodů, proč chodba byla prázdná a u skříněk nebyl téměř žádný student. Vyšel jsem po schodech a prošel další dlouho chodbou. Na konci byly velké dveře a na nich jmenovka. Nadechl jsem se a zaklepal.
„Dále.“ Ozvalo se téměř okamžitě. Vzal jsem za kliku a otevřel dveře, poté vstoupil.
„Dobrý den, pane řediteli.“ Slušně jsem pozdravil a stydlivě sklopil hlavu. Řekl bych, že to ani nebylo stydlivostí, ale respektem. Ředitel byl starší, tlustší, malej pán, ale i tak z něj šel strach.
„Dobrý den. Posaďte se.“ Ukázal na křeslo naproti němu. Jen jsem přikývl a posadil se.
„Takže, pane Trümpere, tady mi podepište pár papírů.“ Podal mi tři papíry, který jsem ihned podepsal a vrátil mu je.
„Dobře. To bychom měli. Teď pojďte prosím za mnou.“ Vstal a vyšel z kabinetu, následoval jsem ho chodbou, potom nahoru po schodech, až jsme se zastavili uprostřed chodby, kde byly bílý dveře. Dal klíč do zámku a otevřel.
„Toto je váš kabinet. Bude tu s vámi ještě jedna kolegyně, ale je nemocná, takže nejbližší měsíc tu budete sám. Tady je klíč.“ Podal mi malý klíček do ruky a pokusil se o milý úsměv. Byl spíš děsivý.
„Děkuji.“ Úsměv jsem mu oplatil a vešel do kabinetu. Byl vcelku malý, ale útulný. Naproti dveřím bylo velký okno a u něj prázdný stůl. Na pravé straně byl další stůl, ovšem zarovnaný sešity, fotkami a různými věcmi. Na druhé straně pak byly dvě skříně, jedna prázdná pro mě. Celý kabinet byl vymalován oranžově. Útulný.
„No doufám, že se vám tu bude líbit. Rozvrh máte na stole.“
„Oh, děkuji. Myslím, že tady mi to bude vyhovovat.“ Naposledy jsem se usmál, potom zaklapl dveře a nechal mě tu samotného. Skvělý.
Našel jsem dveře a zamířil ke svému autu. Jsem zvědav, kolikrát se mi podaří se ztratit. Je to tady jako v bludišti. Otevřel jsem kufr a vzal krabici s věcmi. Moc jsem toho neměl, už jen proto, že učitele nedělám příliš dlouho a na svém bývalém pracovišti jsem se zdržel sotva měsíc. Do jedné ruky jsem vzal krabici a igelitku, do té druhé svoji kabelku a zabouchl jsem kufr. Zamkl jsem auto a vydal se ke škole. Bylo to docela těžké, první hodina mi začínala za necelých deset minut, a ke všemu jsem se ztratil. Prošel jsem stejným schodištěm jako poprvé, akorát, že teď jsem stál úplně jinde. Podíval jsem se dolů ze schodů a tam, o tři patra níž, se na hlavní chodbě promenádoval houf studentů. Opravdu tu začalo být život. Studenti hledali své třídy nebo prostě jen postávali na chodbách a o něčem debatovali.
Zhluboka jsem se nadechl a sešel o patro níž. Pod schody jsem zabočil vpravo a poté vlevo. Začínalo mi to tu být povědomý, tak jsem se chtěl někoho zeptat, ale zazvonilo a všichni se vypařili. No bezva, první hodina a přijdu pozdě. Znova jsem zahnul za levý roh, když v tom jsem do někoho narazil.
„Neumíš dávat pozor!“ Rozkřičel se na mě tak osmnáctiletý mladík v hoperským oblečení a s černými copánky na hlavě.
„Já… já, omlouvám se. Nebylo to schválně.“ Okamžitě jsem si dřepnul a začal sbírat vysypaný věci z krabice.
„Pff, teplouši.“ Slyšel jsem ho říkat ještě nějaké nadávky, ale to jsem si už urychleně vše posbíral a byl rozhodnut najít svůj kabinet. Najednou jsem se cítil jako na střední, všemi přehlížený a musející snášet všechny posměšky. Takový frajírky, jako je on, už znám, ale teď jsem učitel a respekt bude mít on ze mě. Pokud ho budu učit, a já doufám, že ne.
Po dalších pěti minutách, během kterých zvonilo na hodinu znovu, jsem našel kabinet. Věci jsem hodil na stůl, popadl svoji kabelku, sešit na matematiku, rozvrh, zkontroloval se v zrcadle a vydal se hledat učebnu. Když jsem přišel k učebně číslo 115, ozýval se z ní neuvěřitelný křik a rámus, v té chvíli jsem měl sto chutí utéct někam hodně daleko a už se nikdy neukázat. Banda puberťáků a učitel, co se jich bojí. Jen nesmím dát najevo svůj strach jinak je po mně. Debilní zaměstnání. Nadechl jsem se a vzal za kliku.
Vešel jsem do třídy a proletěl kolem mě nespecifikovatelný předmět.
„HEJ! KLID!“ Křikl jsem do třídy a v tom všichni utichli a posadili se. Je pravda, že z nich mám strach, ale pokud ho dám najevo, budou ze mě mít prdel a nebudou mě brát vážně, a to já bych nerad.
„A zdravit nebudete?“ Všichni se poslušně zvedli, já mezitím přešel ke svému stolu a položil si na něj věci. Porozhlédl jsem se po třídě a všiml si skupinky asi deseti lidí sedících v zadních lavicích. Byl tam i ten kluk, do kterého jsem narazil, a k tomu ještě další jemu podobný a samozřejmě skupina holek. To bude boj.
„Posaďte se.“ Všichni se usadili a po třídě se roznesl šum. Posadil jsem se také a zapsal do třídnice. „Tak začneme.“ Postavil jsem se a přešel k tabuli. Neunikly mi jejich zvídavé pohledy. Přeci jen nejsem jako typický učitel, boty na podpatku, moderní oblečení, černé líčení, černé vlasy perfektně nagelované nahoru a k tomu si sem přijdu s kabelkou. Jsem sebevrah.
„Jmenuji se Bill Trümper a jsem váš nový učitel matematiky. Převzal jsem po vaší bývalé paní učitelce všechny hodiny, takže vás budu mít i na biologii. Dostal jsem její diář, proto znám vaše dosavadní výsledky a věřte, že mě nic nepřekvapí. Budeme v učivu pokračovat dál, vím přesně, kde jste skončili a brzy si napíšeme test, abychom dobře začali v dalším pololetí.“ Setkal jsem se s nesouhlasným zamručením celé třídy. Taky jsem zaznamenal, jak mě ten kluk z chodby propaluje nenávistným pohledem.
„Dobrá, zkusíme si něco vypočítat.“ Vzal jsem fixu do ruky a začal psát na tabuli první příklady, co mě napadly. „Až to budete mít, řekněte.“ Posadil jsem se zpět na židli a začal počítat taky.
Příklady jsem měl vypočítané, a tak jsem se rozhlížel po třídě. Vypadalo to, že už má velká většina hotovo a kupodivu to byli všichni ze zadních lavic. Zvláštní, že by to byli géniové? Otevřel jsem sešit a začal si pročítat jména, až mě jedno zaujalo.
„Koukám, že už máte hotovo, tak co kdyby nám to někdo vypočítal na tabuli? Na známky.“ Jen jsem to dořekl, všichni sklopili hlavy a dělali, že tam vlastně vůbec nejsou. Jen jsem se usmál. „Dobře, takže co třeba…“ našpulil jsem pusu, jak jsem se probíral seznamem jmen. „Tom Kaulitz.“ Podíval jsem se do třídy, ale to už na mě šokovaně civěly dvě velký čokoládový kukadla, ve kterých jsem se úplně ztratil.
„Já… já. Pane učiteli?“ Nechápavě mával rukama a naprázdno otvíral pusu. Musel si být zatraceně jistý, že ho nevyvolám, když ho to tolik vykolejilo.
„No prosím, pojďte, Tome.“ Usmál jsem se a podával mu fixu, zatímco on se šoural ke mně.
Nemohl jsem si nevšimnout, jak mu drobná blondýnka strčila po cestě do ruky papír.
„To není fér, pane učiteli. Vždyť jsem nic neprovedl. Vypočítám to, ale né na známky.“
„Co je nebo není fér, rozhodnu já. Teď začněte počítat, ať to stihnete do zvonění.“ Vzal si odemě fix a začal psát na tabuli. Snažil se nenápadně opisovat z toho papíru, proto jsem mu to ještě ulehčil a šel se projít po třídě. Díval jsem se, jak to mají ostatní vypočítaný a zjistil jsem, podle mých dřívějších předpokladů, že téměř nikdo ze zadních lavic to nemá vypočítaný. Jak se dalo čekat. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že za pět minut zvoní a Tom akorát dopočítal. Otočil se ke mně se svým frajerským úsměvem a založil si ruce na prsou. Přešel jsem k němu a vzal si od něj fixu. Okamžitě jsem vše začal přepočítávat. Jak jsem si myslel, díky jeho opisování tam nadělal spousty chyb, třebaže jen změnil jedno číslo nebo desetinou čárku, ale i tak mu to změnilo celý výsledek. Nakonec měl čtyři příklady z dvanácti dobře.
„V kolik dnes končíte, Tome?“ Frustrovaně se na mě podíval.
„Ve dvě, proč?“ Teď si začne hrát na drsňáka? No bezva.
„Ve dvě pět buďte u mě v kabinetě.“ Odfrkl si a chtěl něco říct, ale začalo zvonit. Jen jsem se usmál a odešel. No, na první hodinu to šlo dobře.
Takhle se to táhlo celý den. V každé třídě se našel nějaký frajírek, dokonce někteří byli i dost drzí, ale co od nich čekat. Ve dvě hodiny jsem seděl v kabinetu a rovnal si stůl už po třetí. Z nějakého důvodu jsem byl z Toma nervózní. Je to jen neškodný student, ale co když zas tak neškodný není? Má docela svaly, kdyby chtěl, mohl by mně bez problémů jednu vrazit. Ovšem jsem vyšší než on. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je půl třetí. Myslím, že dnes se již ctihodného pane Kaulitze nedočkám.
autor: Bína
betaread: J. :o)
hej začíná to zajímavě….. jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet 😀
woooow tohle bude hodně zajímavé*____* honem rychle další!
Hej, uááá… teda takovej, to musí být super!!! Podpatky, černé líčení… představa dokonalá!:-)) Prej teplouši xD xD xD jak ho odhad na poprvý, taková zajímavá nadávka hned ráno 😀 A jak se Bill nejdřív zdráhal, tolik keců okolo toho, jak se jich bojí, a pane jakej měli rešpekt! 😎
Jaká "náhoda", že vylosoval zrovna Tomovo jméno… v tomhle už něco bude, ta přitažlivost!♥
na kabinet jsem tůůůze zvědavá!!! Hm, uvidíme, jestli se ho dočká. Každopádně se zdá, že Tom zatím zájem nejeví ani maličko (no jsme teprve na začátku x))… ale co kdyby…
Těšivost na další dílek, docela pěkně se to čte :o))
[3]: *takovej učitel:))
(edit: asi bych se zbláznila, mít takovýho učitele, uaaa :-)))
A jinak krásná montáž, geniální, věrohodné a přesné takové, jak si to představuji♥ hehe, aneb moje představy dostávají reálné rozměry 😀 Těch dvou líbajících jsem si všimla až teď, ahh ♥
boziii ! :))))))) dal dal, uz chci pokrackooo ! :)))) naprosto uzasna povidka, lepe to ani zacit nemohlo :))))
parada ! :))) zacina to genialne ! notak honem honem pokrackooo ! :))))))))
Tyjo Bíno,mě to tak baví!
Super bylo,jak mu Bill ten papírek nechal 😀
Nehoráznej těšing na další díl!!!!!!
Tal to jsem opravdu zvedava, jak Tom s Billem bude chtit vychazet, kdyz ho podle me Bill bude jebat v te matice 😀 No uvidime 😀
Skvělý začátek, nemůžu se dočkat, až se to všechno rozjede. Super =)
Hm… Pan učitel Bill, to bych si nechala líbit. :DD Byla bych v první lavici a zírala na něj jak na svatý obrázek celou hodinu. :DD A jakoooo Tom si nepřijde? Tak za to ho, Bille, nech po škole až do konce týdne a dej mu hezky přes holou. :DDD
Nooo, tak tenhle díl byl vážně super. :))
Povídky ze školního prostředí jsou vždycky zajímavé 😀 Jen se bojím, aby se Bill nedostal do nějakých problému, pokud spolu budou mít vztah, jakože asi mít budou… Ale je fajn, že když už nejsou dvojčata, je tam alespoň to zakázané ovoce v podobě
vztahu učitele se studentem =))
Jsem zvědavá, jak Bill vyřeší ten Tomův … um… nepříchod? 😀 Tuhle povídku budu určitě číst, vypadá to velice dobře =)) Těším se na další díl =)
Přeci jen nejsem jako typický učitel, boty na podpatku, moderní oblečení, černé líčení, černé vlasy perfektně nagelované nahoru a k tomu si sem přijdu s kabelkou. Jsem sebevrah. LOl- to mě zabilo XDDD A konec-bomba XDD Tohle se mi začíná líbit, nechybí tomu vtip a to ted potřebuju :DD Těšim se jestli se někdy pan profesor "ctihodného pana Kaulitze" dočká XD
jéééééj, základ mojej montážky! nadšená!! *:** 🙂
Hmmm , pěkný! :-)) Njn blondýna mu dala příklad a samo sebou špatně 😀 ,, No moje nervy , jinak krásný díl honem další! 🙂
[14]: Vážně je to tvoje? Já jí mám od kámošky, jako že je její. To se moc omlouvám, jestli ti to nějak vadí tak to klidně změním.
[16]: áno áno je to moja 😀 vieš čo ja som si už zvykla, že mi kradnú montáže… neviem čo z toho majú ale dobre 😀 a práveže nie, sm s toho nadšená , som veľmi rada že sa ti páči 🙂
Nádhera .. chce to další dílek . 😀
Vypada to zajímavě jdu číst dfalší díl.
Tom je namachrovaný frajer a Bill sa mi ako vyplašený profesor páči 🙂 A ja, aj keď neskôr ale predsa sa pripájam a idem sa ponoriť do príbehu.
No tak zaujalo ma to už kvôli názvu a aj nápad je fajn 🙂 A Billa ako profesora chcem aj ja 😀 prečo u nás takí naučia? :DD
[21]: neučia