Náš druhý pařížský den nemohl začít lépe. Pomilovali jsme se a pak jsme jen tak lenošili, pokuřovali a povídali si.
„Vyprávěj mi, jaké bylo tvoje poprvé,“ uculil se Bill ve zvědavém rozmaru a ručkou si podepřel hlavu. Byl nenamalovaný a já jsem se nemohl vynadívat.
„Jmenovala se Carol-„
„Holka?!“ přerušil mě mírně zděšeně. Měl jsem chuť se zasmát.
„Ano, poprvé ano. Víš, ve čtrnácti jsem ještě neměl úplně ujasněnou orientaci, takže…“
„Nejsem si jistý, jestli jsem schopný poslouchat o tobě a nějaké ženské,“ zamračil se, vzal mi cigaretu a rozrušeně z ní potáhnul. Trochu zmateně jsem se usmál.
„Proč?“
Nazlobeně pokrčil rameny.
„Podvědomě vnímám, že bych jí nemohl konkurovat.“
Pousmál jsem se. To bylo tak roztomilé. Prsty jsem si pohrál s medailonkem, který nosí kolem krku. Pokračoval. „Vždycky mi vadily tvoje vztahy se ženami. Vzpomínám si na Benedicte, na tu anglickou herečku, na to jak jsi flirtoval s vaší bývalou vizážistkou… Eskapády s chlápky jsem bral, protože jsem věděl, že kdybych chtěl, všechny bych je vyšachoval a roznesl na kopytech, jenže co s nimi? Na opačné pohlaví nemám…“ odfrkl si a povadle se položil na záda. Došla mi slova. Byl jsem tolik rozněžnělý touhle výpovědí, ale netušil jsem, jak adekvátně reagovat. Uvědomoval si vůbec, jak mi tímhle lichotí? Nejspíš ne, na to je příliš bezelstný.
„Podle mě bys strčil do kapsy leckterou,“ políbil jsem ho a doufal, že to bude stačit. Měl radost, jako bych mu pověděl bůhvíco.
„A… možná mi o tom přece jen pověz,“ dodal.
„Ok. Takže Carol… byla šestnáctiletá Francouzka. Pro mě, tehdy lůzra, byl docela úspěch chodit se starší holkou. Naši šli tenkrát večer ven… Bylo to úžasné a romantické,“ sentimentálně jsem se usmál. „Matka později na peřině objevila krvavou skvrnu. Vymluvil jsem se na to, že se mi během spánku spustila krev z nosu, ale asi tomu moc nevěřila.“
Uchichtnul se.
„Kuriózní věc. A vidíš, to já ti žádnej nepořádek nenadělám,“ hravě zakýval prstíkem, načež mi ho přiložil ke rtům.
„Jsi si jistý?“ zazubil jsem se. Došlo mu to a se smíchem do mě dloubnul. Vzápětí se na mě převalil.
„Mám ještě otázku. Dotěrnou a palčivou,“ usmíval se, probírajíc se mými vlasy.
„Spusť,“ ochotně jsem ho pobídnul.
„Jak to doopravdy bylo tehdy v Itálii na Jammin festivalu?“
Protočil jsem oči a uchechtnul jsem se. Tohle byla ta poslední věc, kterou bych očekával, že ještě někdo bude vytahovat. Vzpomínal jsem si na to. Přišli jsme na scénu s dvacetiminutovým zpožděním a já se fanouškům omluvil s tím, že jsem si ho nechával vykouřit od taktéž vystupujícího Marilyna Mansona, protože má hezké rty. Samozřejmě se strhnul poprask. Novináři to vzali jako svatou pravdu a druhý den o tom pojednávaly titulky všech italských novin. Ovšem nikdo vlastně nevěděl, jestli to sedí, či jsem to plácnul kvůli publicitě a poškádlení pisálků.
„No… nevymyslel jsem si to.“
Bill si užasle zakryl ústa dlaní.
„Já to věděl!“ vypísknul s radostí. Zasmál jsem se a pohladil jsem ho po zadečku.
„Dáš si snídani?“
„Nemám ani hlad, ale kafe neodmítnu. Mohl bych si zatím jít zabrnkat na klavír?“
„Ovšem.“
„Děkuju,“ jemně mě políbil. Spokojeně jsem pozoroval, jak nahý vstává z postele, navléká na sebe bílé boxerky a tenkou košili, a loví noty. Moc se mi nechtělo zvedat se, ale byl jsem hladový. Uvařil jsem nám nezbytný kofeinový nápoj, sobě opekl pár toustů a malému jsem vzal čokoládový croissant, protože mi bylo jasné, že po něm skočí, i když nic nechtěl. Bill měl před sebou rozložených snad dvacet stran a urputně se na ně kabonil. Cvičil něco nového a soudě podle výrazu mu to zřejmě nevycházelo dle jeho představ.
„Chopin?“ zajímal jsem se.
„Hm. A vůbec mi to nejde, jsem nemehlo.“
„Víš, že má hrob tady v Paříži?“
„Opravdu?“
„Chtěl by ses tam jít podívat?“
„Ano, prosím!“ nadchnul se. Políbil jsem ho do vlasů a vrátil jsem se do postele. Tam jsem srkal kávu, vychutnával cigarety a poslouchal, jak krásně hraje.
Později si přinesl laptop do peřin a volal svému dvojčeti. Byl jsem tiše jako pěna, i když mi mával svými laními nožkami před obličejem. Sice jsem rozuměl každé desáté slovo, ale neuniklo mi, kolikrát Bill bratrovi opakuje, že mu chybí, a jak se mu stejná míra lásky dostává nazpět. Povídali si spolu hodinu, a kdybych Billa dotekem neupozornil, že je čas na dnešní program, určitě by pro ně nebyl problém mluvit až do večera.
„Omlouvám se, nechal jsem se unést. Strašně se mi po něm stýská.“
„To je v pořádku. Je pro mě fascinující být svědkem dvojčecího pouta.“
Slabě se pousmál a přitulil se ke mně.
„Víš, je opravdu těžké to popsat. Kdykoliv se ohlédnu, Tom stojí za mnou. Kdykoliv se směju, jeho smích doprovází můj. Kdykoliv mám potřebu plakat, jeho prsty mi otírají líce ještě předtím, než ty slzy skutečně přepadnou přes řasy. Udělal bych cokoliv, co by si přál. Spálil bych všechny peníze, pověsil zpívání na hřebík, odešel s ním pryč, klidně bych už nikdy neviděl mamku, i když jí miluju. Vždycky jsem si říkal, že kdyby se mu něco stalo, kdyby… mě tady nechal… spáchám sebevraždu. Bral jsem to jako fakt. Nech mě domluvit, prosím,“ špitnul, když jsem se chtěl ohradit. Znepokojeně jsem se otřel rty o jeho mléčné rameno, vykukující z volné košile. „Jenže co se známe… donutilo mě to trochu přehodnotit tenhle plán. Uvědomuju si, jak naivně to zní, nic jsme si neslíbili, ale… znamenáš pro mě tolik, že kdyby teď tahle tragická situace nastala, možná bych se nezabil čistě proto, že bych nechtěl přijít o možnost být s tebou,“ šeptnul uzarděle. Dočista mi tím vyrazil dech. Nasucho jsem polknul a vážně vyhledal jeho pohled.
„Nepřeju si, abys na to nějak reagoval, Briane, to ani není zapotřebí. Jenom jsem chtěl, abys o tom věděl. Doufám, že jsem ti tím nezpůsobil nějaké nepříjemné pocity,“ s něhou na mě hleděl. Němě jsem zavrtěl hlavou.
„Pověz mi něco o Barrym,“ pobídnul mě mile. Hledal jsem pevnou půdu pod nohama.
„Byli jsme si celkem cizí, to už jsem ti vyprávěl. Ale jednu věc mu nezapomenu. Když mi bylo 11, vzal mě na konzert francouzské kapely Telephone. Nejen že to podnítilo mou vášeň pro hudbu, ale o pár měsíců později jsem se díky tomu viděl poprvé v televizi a zjistil jsem, že na obrazovce vypadám mnohem lépe než ve skutečném životě,“ zaculil jsem se.
„Umožnilo ti to vidět, že bytí ve středu zájmu je to, čeho se dožaduješ?“
„Přesně. Chtěl jsem být slavný. Byly mi tři roky, když jsem během sezení na záchodě předstíral, že mám interview. Vsadím se, že si mí rodiče mysleli, že jsem blázen, protože jsem mluvil sám se sebou, zatímco jsem sral,“ vzpomínal jsem s úsměvem. Bill se nevěřícně rozesmál.
„Ovšem ty nemáš rád interview.“
„Nemám rád dotěrné novináře, ne všechny rozhovory jsou špatné,“ usmál jsem se. „A pojď už, tohle klidně můžeme řešit cestou. Dneska jsme se váleli dost.“
Bill
První zastávkou byl slíbený hřbitov Père Lachaise, jeden z největších a zajisté nejslavnější světový hřbitov. Nacházel se zde neuvěřitelný milion hrobů a odpočívali tu takoví velikáni jako Moliére, Edith Piaf či Jim Morrison. A také můj milovaný Chopin. Na jeho náhrobek jsem položil bílou růži. Rovněž jsme se zastavili u pomníku Oscara Wildea, dalšího mého oblíbence.
„Všichni vězíme v bahně, ale jen někteří z nás se dívají ke hvězdám,“ zabroukal jsem jeho výrok, který mi byl zvláště blízký, a zalovil jsem do kabelky pro svou Chanelku v tmavě růžovém odstínu. Bylo roztomilou tradicí zanechat na náhrobku otisk rtů. Já ji samozřejmě podpořil.
„Proč si nelíčíš rty častěji? Je to podmanivé, vypadáš jako dámička,“ nadhodil Brian potutelně, když jsme odcházeli. Zapýřil jsem se.
„Mm, to říká ten pravý. Nevím, kdo si tu lakoval nehty a nosil ženské šatičky, a najednou už to nedělá,“ škádlil jsem ho. „Perleťová rtěnka v klipu ke Come Home, jak buřičské!“
Smějíc se, opustili jsme bránu hřbitova. Metro nás dovezlo ke katedrále Notre Dame. Odtamtud jsme přes křížící se bulvár Saint Michel a Saint Germain došli do Lucemburské zahrady. Vše bylo zapadané sněhem a Brian básnil o zdejších kaštanových alejích, anglickém parku, galerii soch a fontáně Medicejů. Prošli jsme se Latinskou čtvrtí, nahlédli do několika literárních kaváren a knihkupectví, které byly plné studentů, zastavili se u nejlepšího pařížského čokolatiéra. S Invalidovnou za zády, přešli jsme Pont Alexandre III., nejkrásnější most města, abychom si mohli prohlédnout vznešené Place de la Concorde – náměstí Svornosti. Zdobil ho obelisk dovezený až z egyptského Luxoru, dvě skvostné fontány, a nabízelo pohled na celou dlouhou třídu Champs – Elysées s Vítězným obloukem.
„Cítím blízkost luxusních butiků,“ zazpíval jsem si vesele a pověsil se Brianovi kolem krku.
„Půjdeme nakupovat, že? Já vím, že to asi považuješ za povrchní, ale nemůžu přece ze své první pořádné návštěvy Paříže odjet bez něčeho z Dioru!“
Zazubil se a zatahal za bambulku, která mi visela na čepici.
„Cokoliv chceš.“
A tak jsem s Brianovým požehnáním provětral svou platinovou kreditku. V Dioru, Pradě a Chanelu.
Vraceli jsme se za padajícího soumraku přes mostek Pont des Arts. Pod námi se převalovala Seina, já blaženě držel svoje tašky, když tu mé oko cosi zaujalo. Všimnul jsem si, že pletivo je celé ověšené zámečky.
„Co to je?“ zastavil jsem se na místě. Brian následoval můj pohled, načež lehce blahosklonně zkroutil koutky.
„Ach, tohle. Taková tradice milenců. Říká se tomu Zámky lásky. Napíšou tam svoje jméno a, ty víš, třeba datum a věří, že díky tomu jejich vztah nikdy neskončí.“
Nesdílel jsem jeho přezíravost.
„To je tak romantické,“ zvolal jsem uchváceně, tašky pustil a jal se zámky probírat. Obzvlášť dojatě jsem se pozastavil u jednoho v podobě srdíčka. Byla to tak sladká idea… chtěl bych tu mít svůj. Jenže to bych musel mít někoho do páru. Včas jsem zastavil sám sebe, abych se neohlédl na Briana. Zaháknul jsem prsty za pletivo a rozčarovaně jsem sklopil hlavu. Chci něco, co nemůžu mít. Nic jsme si neslíbili, Brian se zatím nijak nevyslovil, vůbec nevím, co pro něj znamenám. Jsem do něj úplný blázen a on… třeba se mnou jenom spí.
„Půjdeme?“ přerušil mé zaskočené myšlenky. Nepřítomně jsem se k němu připojil. Připadal jsem si jako idiot, že mě něco takového napadlo až teď. Jako by mi celou tu dobu na nose seděla iluze.
Začalo sněžit. Kmeny všech stromů byly omotané žlutými světly, v ulicích to vypadalo jako v pohádce. Tentokrát jsem na to nehleděl, neboť mě ovládala sklíčenost. Když jsme dorazili domů, šel jsem rovnou do patra. Ani jsem nerozsvěcel, odložil jsem nové oblečení ke skříni a schoulil se na tu visící válendu. Brian se dostavil záhy. Rozsvítil a zůstal nerozhodně postávat u dveří.
„Děje se něco? Celou cestu taxíkem jsi byl potichu.“
Nereagoval jsem.
„Řekl jsem něco špatně? Není ti dobře?“
„To nic, jen na mě padla deprese,“ opáčil jsem s povzdechem.
„Tak s tím se udělá krátkej proces. Když jsi se mnou, depresi mít nesmíš,“ rozhodnul s úsměvem a ztratil se mi ze zorného pole. Štrachal cosi vzadu kolem svého originálního gramofonu, který byl skutečná starožitnost snad z roku 1930. Prý ho splašil v aukci. Briana jednou za čas popadla takováhle malá posedlost, jako třeba s těmi jeho červenými sametovými šaty, které před ním patřily samotné Marlene Dietrich a on je vydražil za neskutečnou cenu. Nedokázal jsem potlačit zvědavost, jakmile se rozezněla písnička, a pootočil jsem obličej. To jsem ovšem nemusel, jelikož byl stejně hned zase u mě.
„Zvedni kejtu,“ rozzářeně tlesknul a chytil mě za ruce. Vykulil jsem oči.
„Cože?“
„Pojď si zatancovat,“ usmál se už mírněji a nenápadným tahem se mě snažil pobídnout ke stoji.
„Ale já neumím tancovat,“ koktnul jsem krotce. Opět se zakřenil.
„Umíš, jen o tom ještě nevíš. Hop!“ zatáhnul a chytil si mě do náruče. Samozřejmě jsem tím náhlým pohybem ztratil rovnováhu, takže jsem se ho ještě rád přidržel. To už si mě podnikavě šteloval. Vzal mě pevně kolem pasu a druhou rukou uchopil moji, jako se drží dvojice třeba při valčíku.
„Stačí, když budeš přešlapovat do rytmu, povedu tě,“ krásně se na mě usmál a já mu to, chtě nechtě, musel oplatit. Byl jsem polapený jeho za všech okolností hypnotickým pohledem, když nás roztočil pokojem. Po chvíli jsem se už smál a okouzleně zakláněl hlavu. Důvěrně mě na sebe tisknul a zpíval mi ‚I’m guilty of dreaming of you‘. Zapomněl jsem na všechny předešlé zlé myšlenky. A když jsme na konci spadli do peřin a náš taneček završili několikaminutovým líbáním, nemohlo to být lepší.
„Mise splněna?“ přeptal se mě pro jistotu, i když to bylo zřejmé.
„Ano,“ zamručel jsem s úsměvem. „Za odměnu ti uvařím večeři.“
Brian
Seděl jsem z druhé strany kuchyňské linky, před sebou sklenici vína, ze které mi Bill nestydatě upíjel, a sledoval ho při kuchtění. Zástěru měl uvázanou jako sukni, dával mi na vařečce ochutnávat omáčku a neustále štěbetal. Díval jsem se na něj s drobným úsměvem, chycený ve svém vlastním světě. Ten svět tvořil on a byl jsem v něm šťastný jako nikde jinde. A protože mě dělal šťastným, psal jsem o něm.
Vdechni mě, vždy když zavřeš svoje oči Ochutnej mě, vždy když pláčeš Tato vzpomínka zůstane a zemře Jen pro dnešek Vdechni mě a pověz sbohem
Slyšel jsem smyčce a jemnou melodii xylofonu, rytmiku jen nenápadnou. Bylo to něco nebeského. Stačil jsem zaznamenat jen zlomek, potom jsme šli jíst. Určitě jsem se k tomu ale chystal vrátit.
Později toho večera jsme se rozvalovali v posteli a na laptopu si pouštěli můj milovaný film od Davida Lynche, Wild at Heart. Opíral jsem se o polštáře, Bill měl hlavu v mém klíně a pořád se k něčemu vyjadřoval.
„Ta holka je tak ošklivá, až je hezká.“
„Lula myslíš? Tobě se líbí holka?“ uchechtnul jsem se nevěřícně, jak souhlasně kývnul, to bylo legrační.“
„A tobě se líbí?“ opáčil ostražitě.
„Jo.“
Šlehnul po mně pohledem. Zašklebil jsem se, bavilo mě zlobit ho.
„Líbí se mi, protože je vychrtlá a nemá žádný prsa tak jako ty.“
Líbezně si zavrněl a odměnil mě polibkem. Tak 5 minut byl klid, než začal znovu.
„V tom filmu se pořád jenom šuká; už vím, proč ho máš tak rád,“ zaculil se a nepokojně se zavrtěl. Konečky prstů jsem mu přejel po tváři.
„Vzrušuje tě to?“
„Mhm…“ vilně mě kousnul do palce a nápadně se pohladil mezi stehny. Jistě, jak jinak to mohlo dopadnout, než že jsem toho večera už moc neviděl, kromě Billa svíjejícího se pode mnou. Ovšem na to jsem si rozhodně nestěžoval.
Ani po milování jsme nebyli tak úplně unavení a jen jsme nazdařbůh polehávali.
„Chtěli jsme vylepšit tvou francouzštinu, že?“ vzpomněl jsem si.
„Chtěli. Kam se chystáš?“
„Dolů do knihovny. Vydrž.“
„Doufám, že máš nějaké sympatie pro Malého prince,“ usmál jsem se s vybranou knihou v ruce o okamžik později a vlezl jsem si zpátky za ním. Byl příjemně překvapený.
„Ovšem, toho by neocenil jenom hlupák. Chceš mi ho číst před spaním? Sladké,“ uvelebil se na mě a ručkou šmejdilkou mi přejížděl po břiše.
„Ano, a ty mi to vzápětí pěkně přeložíš do angličtiny, abychom viděli, jak tomu rozumíš. Nemusíš se bát, je to psané jednoduchými větami i slovy, a taky ti budu pomáhat, hm?“
Přečetl jsem mu pokaždé krátký odstavec, než jsem se nechal vystřídat. Příběh byl notoricky známý, ale chápal jsem, že je to pro něj přesto náročné, slyšet to ve francouzštině, mozek mu to automaticky bral jeho rodnou řečí a poté to musel ještě zvládnout přeložit do angličtiny. I tak ale bylo vidět, že z toho má prožitek. Nakonec mi však po čtyřech stránkách usnul v náručí. Odložil jsem knížku na stolek, vypnul lampičku. Majetnicky jsem ho objal kolem zad a s nosem schovaným v jeho voňavých vlasech se nechal odvát do říše spánku.
Ja milujem túto poviedku a tiež milujem Mansona a teda aj tá predstava MM s Molkom je ááách. Croissant pre malého… to je tak roztomilé 🙂 Bill za klavírom je snový obraz. Táto kapitola ma očarila hneď od začiatku. A nestratila svoje čaro až do úplného konca. Ešte aj tá depresia na moste zámkov bola krásna 🙂 Chcela by som vedieť, či si Brian uvedomil čo Billa trápilo a či mu tam ten zámoček zavesí…
ach, taková idylka. nutila mě se usmívat celou dobu čtení. nepřekvapivé. 🙂 Billovo vyzvídání je sladké a jeho popis vztahu s Tomem byl úžasný, tak moc bych si přála něco alespoň podobného zažít.. 🙂 Brianova starost je dojemná. copak to Bill pořád ještě nevidí? to za činy se skrývá opravdová láska, ale pokud to Bill potřebuje slyšet, měli by si o tom už konečně promluvit a věci ujasnit. (i když mě se to líbí právě takhle 🙂 a děkuji za zmíňku o Pere Lachaise! málem bych zapomněla přidat tuhle „památku“ na seznam toho, co musím v Paříži bezpodmíněčně vidět. 🙂 jsem takový malý úchyl na hřbitovy. kdybych bydlela v Praze, Olšany by byly můj nejoblíbenější „park“. 😀 áááh a Lucemburské zahrady, připsáno. 😀 asi si s sebou vezmu celou povídku a půjdu rovnou ve šlépjejích Briana a Billa. 😀 nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik toho drahá autorka ví o živote Briana Molka. já bych ti uvěřila, i kdybys plácla do povídky nějakou smyšlenou blbinu. 🙂 sakra, vždyť já ti skoro věřím i celou povídku! 😀 je to jako číst životopis. 🙂
KRÁÁÁÁSA.. eh.. nemám co dodat.. :o) totálně mě to dostalo.. 😮 nemůžu se dočkat dalšího dílu.. 😀
já tuhle povídku miluju a je čim dál tim víc nádhernější <3
No páni… to je nádhera! =)
Já se tak strašně těším na každý další díl, až to snad pěkné není =)
Ja milujem túto poviedku a tiež milujem Mansona a teda aj tá predstava MM s Molkom je ááách.
Croissant pre malého… to je tak roztomilé 🙂 Bill za klavírom je snový obraz. Táto kapitola ma očarila hneď od začiatku. A nestratila svoje čaro až do úplného konca. Ešte aj tá depresia na moste zámkov bola krásna 🙂 Chcela by som vedieť, či si Brian uvedomil čo Billa trápilo a či mu tam ten zámoček zavesí…
Now I can't look you in the eyes..
Je svým způsobem hrozně roztomilá. A propojuje ten melancholický svět Placebo a ten rozkošný pubertálně prožitkářský Tokio svět. 🙂
Jsou to dvě věci, které jsem nedokázala dohromady ve svojí mysli dostat, ale.. už to něják i zvládám 🙂
Vedeš si moc dobře. Líbí se mi, že si použila i tu fontánu Medicejských.. 🙂
ach, taková idylka. nutila mě se usmívat celou dobu čtení. nepřekvapivé. 🙂 Billovo vyzvídání je sladké a jeho popis vztahu s Tomem byl úžasný, tak moc bych si přála něco alespoň podobného zažít.. 🙂 Brianova starost je dojemná. copak to Bill pořád ještě nevidí? to za činy se skrývá opravdová láska, ale pokud to Bill potřebuje slyšet, měli by si o tom už konečně promluvit a věci ujasnit. (i když mě se to líbí právě takhle 🙂
a děkuji za zmíňku o Pere Lachaise! málem bych zapomněla přidat tuhle „památku“ na seznam toho, co musím v Paříži bezpodmíněčně vidět. 🙂 jsem takový malý úchyl na hřbitovy. kdybych bydlela v Praze, Olšany by byly můj nejoblíbenější „park“. 😀 áááh a Lucemburské zahrady, připsáno. 😀 asi si s sebou vezmu celou povídku a půjdu rovnou ve šlépjejích Briana a Billa. 😀
nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik toho drahá autorka ví o živote Briana Molka. já bych ti uvěřila, i kdybys plácla do povídky nějakou smyšlenou blbinu. 🙂 sakra, vždyť já ti skoro věřím i celou povídku! 😀 je to jako číst životopis. 🙂