RPG Love 5.

Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se na učení soustředit. Po chvíli jsem popadl učebnici a bez klepání vtrhl do Tomova pokoje. Uvelebil jsem se na jeho posteli a otevřel učebnici na stránce, kde byl úkol.

Tom:

Myslel jsem, že vyletím z kůže, když mi Bill vletěl do pokoje. Zase mu to nešlo. Ale to poslední dobou bylo na jeho denním pořádku.

„Když já za to nemůžu,“ fňuknu. „Ve škole nedávám pozor, nudí mě ty jejich kecy, a pak houby vím. Navíc vím, že mám moooc hodného brášku, který mi vždycky pomůže, protože mě má rád, víš?“ zazubím se. Tom protočí oči a snaží se mi vysvětlit, co vůbec máme za domácí úkol. Avšak jakmile zaslechnu pojmy, které většinou užívají učitelé, okamžitě vypínám a věnuji se něčemu záživnějšímu. Například zkoumání vlastních nehtů…

Tom:

No jako bych to neříkal. Zase nevnímá.

Bill:

„Radši mi to napiš, a pak mi můžeš začít něco vyčítat,“ odfrknul jsem si a protáhl se jako kočka. Unuděným pohledem jsem sledoval Toma. Kdyby mohly pohledy vraždit, nejspíš by vymýšlel, kam mě má zakopat.

Tom:

„Tak to ne, hezky si to napíšeš sám. Já mám taky svoje úkoly, jestli ti to nedochází,“ řekl jsem. Jo, mám ho rád, ale sluhu mu dělat nebudu. Takhle tu školu neudělá nikdy. „Víš co, úkolama to začíná a u maturity budeš chtít, abych to za tebe napsal. Nasrat, bráško!“ řekl jsem ještě. A že jsem byl fakt vytočenej.

Bill:

„Ale no tak, Tomi, já za to přece nemůžu. Poslední dobou mám, um, poruchy soustředěnosti. Nemůžu za to, že se na nic nezvládám soustředit delší dobu,“ zakňučel jsem a vrhl po něm takový ten pohled smutného štěněte. Zatahal jsem ho za rukáv až přehnaně velkého trička, abych mu dal najevo váhu svých slov. Když to za mě nenapíše on, budu slušně řečeno v prdeli…

Tom:

Bože.

Bill:

„Hmmm, když tě budu vnímat,“ pokrčím rameny. Nevím, co si od toho pořád slibuje. „Školu dodělám, až nějak vyřeším tu svoji poruchu.“

Tom:

„To bys měl. A co to s tebou vlastně je? Nejsi náhodou do někoho zabouchlej?“ dobíral jsem si ho, ale sám jsem si musel držet svoji namachrovanou tvář, než abych ukázal, že jsem zabouchlej až po uši do kluka, kterýho neznám.

Bill:

„Možná?“ zamumlal jsem a sklopil pohled ke svému tričku, jehož lem jsem začal mnout. Tohle bylo nebezpečné, pohyboval jsem se po příliš tenkém ledu. Nechci, aby se Tom dozvěděl o Samuelovi, a už vůbec nechci, aby odhalil Walta. Pokud se bude dál vyptávat, musím si vymyslet někoho třetího. Nebo by možná postačil Sam…?

Tom:

Bill najednou znejistěl. Jako by se bál mi něco říct. Ale vždycky jsme si říkali všechno.

Bill:

„Kluk,“ zamumlám a prstem mapuji vzory na prostěradle jeho deky. Až teď jsem si všiml, že na ní má slunečnice. Kdybych si toho všiml jindy, okamžitě bych se mu začala posmívat, teď jsem na to však neměl nejmenší pomyšlení. Za prvé od něj něco potřebuji a za druhé bych nerad riskoval, že se začne vyptávat…

Tom:

Takže kluk, hmmm.

Bill:

Když jsem odcházel z Tomova pokoje s konečně vypracovanými úkoly, táhlo k desáté večer. Doběhl jsem si rychle do sprchy, a místo abych potom zalezl do postele, jsem sedl k počítači. Měl jsem výčitky svědomí z toho, že jsem se s Waltem ani pořádně nerozloučil. Mohl jsem jen doufat, že bude ještě online. Rád bych se mu omluvil. Nezaslouží si, abych na něj byl takový. On je na mě vždycky milý, tak proč bych se k němu měl chovat tak, jak jsem se zachoval?

Tom:

Konečně. Jsem tu sám. Byl jsem na počítači a akorát jsem si pročítal všechno, co jsme si se Samem psali. Někdy jsem se musel smát. Sice bylo pozdě a já měl ráno vstávat do školy, ale tohle byl takovej můj rituál. Prostě jsem si pročítal i třeba starší zprávy. Snažil jsem si nějak představit Sama a jeho podobu, ale nešlo to.

Bill:

Zaradoval jsem se, když jsem zpozoroval, že Walt je online. Bez přemýšlení jsem mu napsal.

Samuel: Zlatíčko, sluníčko, miláčku, pusinko, broučku, promiň *proklíná sám sebe za to, že je takový debil a odchází, když se mu něco nelíbí* Ani nevíš, jak strašně moc mě to mrzí!

Tom:

Trochu jsem se usmál nad zdrobnělinama, kterými častoval Walta. Byl sladký.

Walt: Zlatíčko, to je v pořádku *objímá ho* Tak trochu jsem to čekal *vzdychne*

Bill:

Samuel: Ani nevíš, jak strašně moc si to vyčítám. Já prostě… jsem srab, no. Tohle všechno už zašlo daleko dál. Já už si nechci hrát na Samuela, chci tě mít tady a nejen ti psát, co bych s tebou rád dělal. Ani nevíš, jak strašně mě mrzí, že tě neznám osobně, jenže se prostě bojím. Bojím se, že bys byl zklamaný, protože já nejsem ani v nejmenším takový, jaký je můj Sam. Sam je odhodlaný, sebevědomý a celkově má všechno, co já postrádám. Proto ještě nechci, abychom se viděli. Nechci tě zklamat…

Tom:

Zaraženě koukám na monitor a snažím se přijít na to, co se v něm zlomilo.

Walt: Vím, jak ti je. Sami… já… zamilovávám se do tebe a je mi jedno, jaký jsi. Jestli jsi nebo nejsi jako tvůj Sam. Kolikrát mám tendenci ti napsat, kdo doopravdy jsem, ale bojím se, že mě akorát budeš nenávidět. A já bych tě nechtěl v životě ztratit…

Bill:

Chtěl bych vědět, kdo se skrývá za jménem, které se mi honí hlavou od té doby, co se Walt se Samuelem seznámili… Jenže je jasné, že Walt by potom chtěl vědět, kdo je Sam. A já mu to nemůžu říct.

Samuel: Víš, co je zvláštní? Už před nějakou dobou jsme se shodli, že bydlíme ve stejném městě a chodíme na stejnou školu. Ale já nemám nejmenší tušení, kdo bys mohl být. Řekni mi, kolik toho máš s Waltem společného? Neptám se tě na jméno, na vzhled, na nic. Jen chci vědět, kolik tebe se skrývá za Waltem. Možná se mi pak bude pátrat líp 😉 Jednou si tě najdu 🙂

Tom:

Přemýšlel jsem, co mu napsat.

Walt: No, jak bych to napsal. Můj Walt je část mě, kterou nikdo kolem mě moc nevidí, anebo jí přehlíží a maj mě za něco, co nejsem, ale musel jsem ze sebe udělat. A ty mi taky řekni, co se skrývá za Samem. Usnadní mi to hledání 😉

Bill:

Nechtěl jsem zacházet moc do detailů, nechtěl jsem vyslepičit, kdo skutečně jsem. Vím, že kdybych mu sdělil vlastnosti, které skutečně mám, okamžitě by věděl, o koho se jedná. Jedna indicie mě však napadala. Neříkala o mně moc, ale přesto byla velice nápadná. Pokud zná Walt školní hierarchii, nebude mít problém objevit mě.

Samuel: Největší školní lůzr…

autor: Helie & T-KAY