Zeiten ändern dich 47.

Dosednu na postel a roztřesenýma rukama otočím obálku, abych se podíval na datum. Přišlo to v pátek, a to vysvětluje fakt, proč se Gordon choval tak, jak se choval. Proč mi to ale sakra neřekl?!
Vydechnu a skousnu si spodní ret. Josephine Führlich. Babička zemřela.

Odstěhovali se s dědou před osmi lety do Austrálie. Babička hrozně ráda cestovala, a cestovala téměř celý život. Maminka se s tím nikdy nedokázala úplně smířit, protože viděla své rodiče jednou za čas, když se ale seznámila s Gordonem, neviděla je už vůbec. Pamatuji si ještě teď, jak jim mamka psala nervózně dopis, že otěhotněla. Oni Nelly nikdy neviděli a s maminkou jsme usoudili, že snad ani nechtěli. Nevím, čím to, ale mrzelo mne to vždycky hlavně za ni. Vždycky říkali, že mají mě, jediného vnuka. Možná, že byla pravda, že nikoho jiného už nechtěli. A už se to asi ani nikdy nedozvím.

Psali naposledy, že přijedou na maminky pohřeb. Nepřijeli. Tohle jediný jim vážně neodpustím.
Svým způsobem sem pak přijal za vlastní Gordonovy rodiče, asi hlavně z důvodu, že mi chyběli mí prarodiče. Nikomu nevadilo, že to tak je, a já mám aspoň pocit, že skutečně nějakou pravou babičku, která pohladí, poradí a pomůže, když potřebuji, mám.
Nepřekvapí mne, když na tvářích ucítím stékající slzy, a nakouknu do obálky. Snad abych našel něco víc, než jen černě olemovaný papír. Dopis, pohlednici, lísteček. Nic. Nic z toho uvnitř není.
Se slzama v očích strčím parte dovnitř do obálky, zavřu šuplík a opustím s obálkou v ruce ložnici. Přešla mne jakákoliv chuť na jídlo, natož na vaření.

„Jsem doma.“ Ozve se ode dveří, když po dvou hodinách Gordon dorazí.
Nadechnu se a podívám se na oba prcky. Malá dáma mi spí na klíně a Puclík má o mé koleno opřenou hlavu. Chtěl bych být bezstarostný jako oni.
„Ahoj,“ nakoukne do obýváku, když se delší dobu neozývám.
„Gordone, kdy jsi mi chtěl říct, že babička umřela?“
Najednou mu zmrzne úsměv na tváři a zastaví svůj krok.

„Tys…“ vydechne jen a dojde ke mně, aby se posadil do křesla naproti.
„Hledal jsem jednu knížku, nechtěl jsem ti lézt do věcí.“
Větu, kterou začal, chtěl nejspíš směrovat na tu schovanou obálku, když ji ale spatří přede mnou na stole, už větu nedokončí a začne novou. „Bille, neschovával jsem ji před tebou úmyslně.“
„Mělo by to svůj důvod.“
„Poslouchej mě. Chtěl jsem ti to říct. Jenže, přišel jsi v pátek ze školy a měl jsi blbou náladu, tak jsem si řekl, že ti to řeknu večer, v klidu. A pak jsi přišel s tím, že jdeš na ten večírek, tak mi bylo blbý ti něco takovýho oznámit a zkazit ti tím celý večer. Nakonec ti ale večer zkazil někdo jinej, a po tom všem jsem k tobě prostě nedokázal přijít a …dát ti to. Jen tak.“ Objasní mi okamžitě celou situaci, aniž by uhnul pohledem.
Nadechnu se a kouknu se na právě probuzenou Malou dámu. „Ale…“
„Bille, promiň mi to. Nezvládl jsem to trochu, uznávám, ale záleží mi na tobě, a tohle je prostě další rána, která…“ Konec věty nechá rozplynout se ve vzduchu a já jen s chladnou tváří promluvím na téma Tom.

„To je v pohodě. Já hlavně už budu v pohodě. Protože… neozval se skoro týden a myslím, že sám pochopil, že asi bude lepší, když tomuhle bude konec. Jen mne mrzí, že jsi mi prostě neřekl takovouhle věc, za jakýchkoliv okolností.“
„Promiň. Já nevím proč.“
„Cítils něco jako odplatu, pomstu?“ odhodlám se po chvilce vyřknout to.
„Bille!“ lehce nařčeně si mne změří pohledem.
„Bylo by to v pohodě, jestli jo. Chápal bych to. Jenže tys jí nepoznal,“ kouknu se za Malou dámou, která mi seskočí z klína na zem, čímž vzbudí i Puclíka a vydá se k miskám, „což ti nezazlívám, jen podotýkám. Ona byla hodná. Měl jsem ji rád, ač jsem ji viděl třeba jen dvakrát do roka. Byla zvláštní, ale vlastně úžasná. Vždycky jsem jí záviděl, že tolik cestuje a chtěl jsem to taky, ale pak jsem si to vyčítal, že bych to nemohl mamce udělat, protože tohle už jí udělali vlastní rodiče.“

S pohledem stále upřeným na již zmizelou Malou dámu ani nepostřehnu, že z gauče seskočil už i Puclík a hlavně, že mé tělo samo začalo opět reagovat slzami na vnitřní pocity, které mám, když tohle teď vyprávím. „Ale zas, cestoval bych s mamkou a bylo by to super. Vždycky chtěla vidět Austrálii, myslím hlavně kvůli babičce, ale nikdy to přání nesměla vyslovit nahlas, protože…“ Při vzpomínce na mého otce, který mamince surově ubližoval, když si třeba jen nahlas přemýšlela o svých snech, se rozpláču naplno a už jen těžko zaregistruji, kdy mne Gordon obejme. Mlčky mne pevně drží a já mám možnost pocítit to teplo náruče člověka, který mne chápe, kterému na mně skutečně záleží a který tu je vždy, když potřebuju. „Děkuju,“ řeknu v pláči a jsem si téměř jistý, že Gordon ví, proč to říkám. To všechno, co on udělal pro mne a hlavně pro mamku, nemůžu se mu už nikdy pořádně odvděčit, nedá se to ani popsat. Jen mu dlužím milion díků a doufám, že je všechny stihnu do konce svého života vyslovit.

„Musíte tady být hodní,“ se smíchem oba prcky popoženu do koupelny, kde je ale nenechám jen tak a stejně si s nima začnu hrát.
Je to přesně týden, co Nelly odjela, a jelikož měla narozeniny už včera, musíme to všechno dohnat dneska. Musím jen dávat pozor, abych nepromeškal zvuk auta, až ji Gordon přiveze. Chtěli jsme jí se vším přivítat už venku, ale jelikož si dnešní počasí dělá, co chce a chvilku co chvilku se střídá déšť se sluncem, není dobré to riskovat.
Vyskočím, když skutečně zaslechnu ten zvuk, na který čekám, a sice s obtížemi, ale přeci jen se mi podaří oba prcky zavřít v koupelně. Doufám jen, že je nenapadne začít štěkat, snad sem jim tam dal dost věcí na zabavení. Zkontroluji pohledem, zda je vše tak, jak má být a vylezu ven.

„Ahooooj!“ Stihnu jen zaznamenat, jak se ta blonďatá víla vrhne kolem mého krku.
„Ahoj,“ srdečně ji obejmu a musím uznat, že se sice vždycky těším, až bude doma relativně chvilku alespoň klid, ale přitom už vždy počítám dny do jejího příjezdu. „Tak co, cestovatelko? Bylo to lepší než loni?“
„Úplně. Musím vám to celé vyprávět.“
„To musíš, ale nejdřív ti odnesem věci dovnitř, jo?“
„Jo, umyju si ruce a přijdu si ještě pro batůžek, co mám v autě.“
Zarazím se. „Do koupelny ale teď nemůžeš.“
Nelly si mě podezíravě prohlédne a šibalsky se usměje. „Ty tam máš překvapení?“
„Eee, ne. Ale rozbil se nám kohoutek. Včera. Umyj se v kuchyni,“ plácnu první, co mě napadne a Gordon mne pobaveně pozoruje, když se s věcma konečně dostane k domu.
„Tak dobře,“ přikývne Nelly, ale stejně ze mne nespustí podezíravý pohled, než vleze dovnitř.
„No nejde ti to lhání, ale za pokus to stálo,“ řekne tiše Gordon a zasměje se.
„Tss, lepší než nic.“

„A pak jsme tam vyráběli takový… to… to vám ukážu, mám to ještě mezi věcma.“
„Nelly, zbytek nám řekneš až za chvilku, protože,“ podotknu a otevřu dveře do obýváku, kde na ni čeká dort se šesti zapálenýma svíčkama a dvěma ještě dalšími dárky.
„Jééééé!“ Nelly se okamžitě rozeběhne ke stolu. „A teď bych si měla něco přát?“ Každý si sedneme z jedné strany, když se na nás podívá s dotazem.
„Jo, něco si přej,“ přikývne Gordon s úsměvem a Nelly nadšeně zavře pevně oči a pak sfoukne svíčky.
„Super!“ zatleskám jí se smíchem.
„A smím si to už rozbalit?“ s andílkovským pohledem sjede dárky a beztak už si je oba začne přitahovat k sobě. Bez dalšího zdržování jí to ale dovolíme, takže když se probojuje přes obal až ke kolečkovým bruslím a ke speciálnímu kufříku pro budoucí návrhářky, začne se smíchem běhat ode mě ke Gordonovi a zpět a zasypává nás milionem pusinek. „Teď už se můžu učit jezdit na bruslích s Billem. To bude paráda!!“

„Nelly, máme pro tebe ještě jedno překvapení,“ řekne po chvilce Gordon s tajemným hlasem a já se musím usmát nad tím, jak tajemně mu jde zahrát.
„Jaký jaký jaký??!“ začne se Nelly ihned dožadovat a div ne skákat do vzduchu.
„Tak pojď se mnou,“ vstanu a nabídnu jí ruku. Tu s úsměvem přijme, a když dojdeme ke koupelně, stočím k ní pohled. „Nesmíš ale hlasitě pištět, jo?“ řeknu jí s úsměvem, předen obeznámen s její reakcí, a pak ji pobídnu, aby opatrně otevřela dveře.
Když ale ti dva zaslechnou, že jim jde někdo zase otevřít, vrhnou se okamžitě ke dveřím a stihnu jen zaznamenat Nelly nadšeně vykulený výraz, když jí ti dva podběhnou pod nohama a rozeběhnou se pryč. Nelly přestane dbát mých pokynů a s veselým chvilkovým pištěním se vydá po jejich stopách.
„My máme pejsky???“ nadšeně vypískne a kecne si na zem okamžitě, co jí ti dva vběhnou přímo pod nohy. „Ti jsou krásní!“ dodá, když se snaží se s každým přivítat a pomazlit stejně, což se jí beztak nedaří. Usměju se na Gordona, načež mi on odpoví mrknutím a já se spokojeně uchýlím k sedu na zemi taky, abych ty dva hekticky vítající prcky trochu uklidnil.
„Ona už jméno má,“ vezmu si Malou dámu do náruče, „ale je na tobě, abys vymyslela jméno jemu.“
„Jupííí!“ Podívá se na Puclíka a hned na to na Gordona: „Tatííí my máme pejsky!“
„To mě těší, že jsi ráda. Víš ale, co všechno tě teď čeká?“ klekne si Gordon a ohlédne za už zase pobíhající Malou dámou.
„Jo, ale já to všechno dělat chci. Chci s ním chodit ven, mazlit se s ním, krmit ho, česat ho,…“
Gordon jí ale zabrzdí se smíchem: „No, některé věci omezíme, ale jinak ve zbytku musím souhlasit.“
„Já to budu dělat. Určitě. A dám mu jméno… Miky.“

autor: Mintam