Cejchovní znamení 6.

Polibek lva

Mladý faraón rázoval po svém pokoji. Jeho lvice ležela na jeho posteli a sledovala ho moudrýma zlatavýma očima. Vedle ní ležel na posteli mladý otrok. Tom dlouho klečel vedle své postele a zkoumal záhyby jeho půvabné tváře, potom se však Bill překulil na druhý bok a Tom mohl sledovat akorát tak linie jeho cejchu. Byl to cejch ve tvaru lva, cejch, který vladař udělil člověku, jehož duše byla oddaná Bohům. Na takového člověka potom neměl nikdo v Igdaru právo. Nikdo kromě samotného vladaře. Mohlo se zdát, že Bill odteď bude naprosto svobodný a mohl svůj život řídit sám podle sebe, ale opak byl pravdou. Nemohl si vybrat partnerku, o kterou by stál, protože si mohl vybrat pouze mezi životem poustevníka nebo životem po boku mladého faraóna.

Amendetom přecházel po pokoji jako lev lapený v kleci. Neustále uvažoval o tom, jestli udělal správně. Něco v pohledu otrokáře, snad ten způsob, jakým se na svého otroka díval, ho nutil k majetnickým sklonům. Už když poprvé pohlédl do očí mladého otroka, věděl, že musí najít způsob, jak si ho udržet poblíž těla. Oči otrokáře ho přiměly k volbě, kterou vybral. Nezáleželo mu na tom, že si Bill mohl vybrat i druhou možnost. Stačilo mu vědomí, že pokud nebude mít Billa on, nebude ho mít nikdo. Zastavil se na místě a díval se na bílé peřiny, ve kterých ležela jeho černá lvice spolu s mladíkem, jehož barva vlasů odpovídala barvě srsti La-ily. Z peřin se ozvalo mručení a La-ila i faraón otočili hlavu k člověku, který se konečně začínal probouzet. Tom došel k posteli a klekl si vedle ní, stejně jako když Bill spal.

První, co Bill viděl, když proloupl oči, byla Tomova tvář. Překvapila ho něha, kterou zahlédl v čokoládových očích.

„Dobré ráno,“ usmál se Tom vstřícně jako už dlouho na nikoho. „Vyspal ses dobře?“

„Ano. Kde to jsem?“ zeptal se nervózně Bill. Faraón ho znervózňoval. Nacházel se v hanlivé pozici vůči svému vladaři. Už dávno měl ležet u jeho nohou, místo toho jeho vladař klečel u jeho lůžka.

„V mé posteli.“ Amendetom se zasmál nad výrazem, který ovládl Billovu tvář. Měl rudé tváře a grimasa v jeho obličeji odpovídala zmatení, které pociťoval.

„Co tu dělám?“ zeptal se ještě Bill.

„Cejchovali jsme tě, a ty jsi upadl do bezvědomí. Tak jsem tě odnesl sem. A od té doby jsi zde,“ usmál se Tom. Neustále se usmíval. Bill musel uznat, že fámy, které kolovaly po staveništi, byly přeci jen v něčem pravdivé. Mladý faraón byl skutečně velice zvláštní ať už chováním nebo vzhledem. Billa fascinovaly jeho blonďaté vlasy zamotané do věcí tloušťky prstu, které nedokázal pojmenovat.

„Co za cejch mám?“ zeptal se zvědavě Bill. Dobře si uvědomoval, že se vůči svému vládci stále chová neuctivě, ale nedokázal svoji zvědavost potlačit. Navíc Tom se tvářil, že je všechno naprosto v pořádku, proto si Bill výčitky svědomí nepřipouštěl, stejně jako se nesnažil své chování napravovat.

„Znáš symboliku cejchů?“

„Jak kterých.“

„Tak uvidíme, jestli znáš symboliku svého cejchu,“ usmál se mladý faraón a vyšvihl se na nohy. Natáhl ruku k posteli. Bill prvně nechápal, co po něm Tom chce. Nakonec mu došlo, že se má chopit vladařovy ruky. Udělal to. Tom mu pomohl vylézt z postele a vedl ho k velkému zrcadlu, které se táhlo přes část stěny. Sahalo od země až ke stropu a na šířku mělo dobré tři stopy. Tom postavil Billa zády k němu a z krku mu odsunul vlasy, nad jejichž hebkostí stále ještě žasl.

„Natoč hlavu,“ poručil faraón mladíkovi, který poslušně vyslyšel jeho rozkaz. Namáhavě se díval na svůj krk. Moc toho neviděl, zahlédl spíše zarudlou šmouhu. Udělalo se mu špatně ze zaschlé krve, které bylo kolem skoro čerstvé rány stále ještě docela dost.

„Co to je?“ ptal se Bill a neustále se kroutil, aby našel nějakou pozici, ve které na svůj cejch uvidí lépe. Bohužel jeho snažení nebylo nic platné.

„Polibek lva,“ odpověděl jednoduše Tom, “ je to cejch, který ti dává pravomoci podobné těm mým. Jsi prakticky svobodný, ale navždycky budeš svázaný s vyššími mocnostmi. Nevím, jak na tom může být mladý otrok se znalostmi náboženství, ale doporučoval bych ti rozsáhlé studium zabývající se touto tématikou. Můj palác je teď i tvým, můžeš se po něm volně pohybovat a nikdo ti v tom nemůže bránit, jen já sám. Byl bych rád, kdybys palác považoval za domov stejně jako stovky jiných. Sluhové ti ukážou tvé komnaty, stačí jim jen dát pokyn. Všichni budou seznámeni s tím, že tvé slovo může být zlomeno pouze slovem mým. Je to z mé strany velice velkorysé, Bille, a já doufám, že mě nezklameš, že si toho budeš patřičně vážit. Jsi snad první, kdo se z postu otroka dostal až k Polibku lva. Nos jej s hrdostí, protože nikdo jiný tvé generace už toto označení dostat nemůže.“

Bill se neúspěšně snažil potlačovat třes, který mu Tomova slova roznášela až do morku kostí. Ruka mladého vladaře stále ještě spočívala na jeho rameně, kde držela vlasy, aby mu nepadaly na obnažený krk. Bílá látka jeho slavnostního úboru mu najednou připadala možná až příliš průsvitná a kus odhalené kůže mu připadal až příliš velký. Cítil krev, která mu proudila do tváří a rozpalovala je snad ještě více než jasné igdarské slunce. Stydlivě sklopil zrak k zemi a tiše špitl otázku, která se mu vetřela na jazyk: „Čím jsem si takovou poctu zasloužil, vaše Veličenstvo?“

Tom zavrtěl hlavou a o dva kroky ustoupil. Celou dobu čekal, kdy tahle otázka padne, celou dobu si na ni připravoval dostatečnou odpověď. Stále ji však nedovedl k dokonalosti a teď nevěděl, jak by měl reagovat. Vždyť on sám byl sebou naprosto zmatený! Nevěděl, proč Billovi udělil takový cejch, nevěděl, proč právě jeho vybral jako toho vyvoleného. Něco uvnitř něj ho k tomu donutilo, když poprvé pohlédl do neuvěřitelně hlubokých, ale smutných očí mladého otroka. Chtěl ony nekonečné studánky čokoládové barvy vidět sršet štěstím, které on sám způsobí. Chtěl to křehké stvoření dělat šťastným… Ale copak mu to mohl jen tak říct? Ne, ještě ne, ještě nebyl ten správný čas.

Bill sledoval zamyšleného faraóna, který pohledem mapoval vzor koberce. Bill tušil, že i kdyby se snažil narušit nepřítomnost jeho mysli, stejně ho nohama na zem zpátky nevrátí. Faraón se nacházel ve vlastním světě, ve světě jeho mysli, a tam ostatní neměli přístup. Dokonce ani Bill, který měl daleko více možností než všichni ostatní.

„Asi vůle Bohů,“ odpověděl po dlouhém přemítání Tom. Zvedl pohled k Billovi, který vykouzlil nesmělý povzbudivý úsměv. „Určitě bys rád viděl své komnaty. Řeknu někomu, aby tě tam zavedl.“

Bill si nemohl nevšimnout, jak rychle a rád faraón změnil téma. Nezazlíval mu to, dostali se do situace, která byla nepříjemná pro obě strany. Jedině dobře, že to jeden z nich konečně utnul.

„Pane, já… mám tisíce otázek, které čekají na svoji odpověď, ale mám strach se ptát. Rád bych zavítal do svých komnat, ale stejně rád bych ukojil touhu své zvědavosti,“ promluvil Bill po chvíli sebe-přemlouvání.

Tom se k němu otočil. Výraz v jeho tváři neukazoval jedinou emoci, jediný zbloudilý pocit, který by snad Billovi mohl prozradit, na co právě jeho pán myslí.

„Jsi až příliš zvědavý,“ usmál se po hodné chvíli Amendetom, „odpovím na všechny tvoje otázky, ale teď si potřebuješ hlavně odpočinout. Zavolám někoho, aby tě dovedl do tvých komnat. Tam si odpočiň. Někdo ze služebnictva ti také vysvětlí, jak tu všechno chodí. Uvidíme se při jídle.“ S tím nechal Billa stát uprostřed svého vlastního pokoje. Vyšel velkými dveřmi na chodbu s mramorovou podlahou a pozlacenými stěnami. V patách mu věrně kráčela jeho oddaná lvice. Všichni, které na chodbách potkali, se jim uctivě klaněli.

Amendetom zastavil prvního, kdo mu přišel pod ruku. Byl to mladý otrok, který byl stále ještě příliš mladý na to, aby pracoval na stavbě. Takové otroky si faraón nechával v paláci, kde zastupovali špinavou práci, jako bylo chození s vědrem pro vodu, praní nebo sloužení mocnějším vrstvám. Tom mu předal pokyny, co má udělat. Poslal ho do kuchyně pro sluhu, který by Billa zavedl k jeho komnatám. Potom mu nakázal, aby mladíkovi připravil koupel. Umouněný chlapeček všechno poslušně odkýval, a když ho vladař propustil, rozběhl se chodbou směrem ke kuchyni. Jeho bosé nožky pískaly o mramorovou podlahu. Tom se za ním chvíli se smíchem díval a kroutil přitom hlavou. Děti ho vždycky fascinovaly, ať už ty nejpodřadnější z nejpodřadnějších, nebo děti bohatších, kteří své útočiště nalezli v paláci. Samozřejmě Sluneční palác byl vyhotoven tak, aby odpovídal potřebám všech. Pro děti tu byly školy, kde se ty bohatší učily alespoň základy gramotnosti, nebo třeba mnohá dětská hřiště, kde mohly trávit svůj volný čas. Když měl Tom dlouhou chvíli, rád zavítal na taková místa a sledoval bezstarostné děti, jak vesele dovádí a nemusí se ničím zabývat, pouze tím, co bude k obědu nebo jakou hračku má jejich kamarád.

Tom si hlasitě povzdechl. Jeho lvice na něj hleděla moudrýma zlatavýma očima, ve kterých pohrávaly neposedné plamínky. Samozřejmě věděla, na co její pán myslí, a připadalo jí to nadmíru směšné. I ona měla ráda mláďata svého druhu, ale nikdy je nepovažovala za tak fascinující, jako je viděl Tom. Tom hravě protočil oči, podrbal ji mezi ušima a konečně se dal zase na cestu. Potřeboval si ještě něco vyřídit. Byla spousta věcí, které očekávaly, až se o ně faraón začne konečně zase zajímat.

*

Mladý blonďatý sluha zaklepal na dveře faraónovy ložnice a vstoupil. Pohled mu padl na chlapce sedícího na rozložité posteli. Prsty se dotýkal svého krku, ze kterého měl vlasy shrnuté stranou. Pohledem pátral někde na azurově modrém nebi za okenicemi. Sluha si odkašlal a Bill stočil svoji pozornost k němu. Povytáhl obočí.

„Pane, přišel jsem, abych vás zavedl do vašich komnat,“ vysvětlil nesmělý sluha. Bill přikývl a vstal. Sluha poslušně vycupital z pokoje. Bill se ještě ve dveřích zastavil a přejel pokoj pohledem. Tušil, že to není naposledy, co ho vidí.

Sluha ho vedl dlouhými chodbami. Když zastavili před masivními dveřmi, Bill s překvapením zjistil, že jsou jen o patro výš, než byla Tomova ložnice. Sluha ho provedl komnatami, které tvořili dva hlavní pokoje a koupelna. Jeden z pokojů zdobila dokonalá velká postel s nebesy v barvách zapadajícího slunce, druhý z pokojů mohl poté sloužit jako pracovna nebo místnost pro přijímání hostů.

„Faraón si přeje, abyste ho doprovodil na oběd a abychom vám připravili koupel. Máte si prý co nejvíce odpočinout a navštívit ho,“ zamumlal nesměle sluha a ukázal Billovi skříně plné oblečení. Potom se stáhl do koupelny, kde na něj čekal mladičký otrok s prázdným vědrem na vodu a čekal na sluhovy pokyny. Společnými silami naplnily káď krásně horkou vodou, do které sluha nasypal voňavou sůl. Poté se oba vypařili, aby dali Billovi vytoužené soukromí a prostor k vlastním, nikým nerušeným myšlenkám.

autor: Helie