Genesis 45.

„Kolik je hodin?“ ozvalo se potichu temným tunelem. Bill, ležící na Tomových ohnutých zádech, napřáhl levou ruku s hodinkami před jeho tvář, a pravou na ně posvítil baterkou. „Za deset sedm, celkem dobrej čas,“ pronesl Tom udýchaně, když na moment zastavil, aby se mu čísla na titěrném ciferníku přestala míhat. Pak se dal zase do pomalého pohybu.

„Nechceš si odpočinout?“ zašeptal Bill po chvilce a současně políbil Tomovo levé ucho, momentálně nejdostupnější část bratrova těla.

„Jo,“ rozhodl se Tom a zastavil svou pomalou, téměř už šouravou chůzi. Na delší slovo už mu nezbývala energie. Zdálo se mu, jako by jeho náklad tloustl za pochodu. Jak se mu Bill vždycky zdál příliš hubený, teď by mu ani nevadilo, kdyby nějakých dvacet třicet kilo shodil. Pomalu bratra nechal sjet ze svých zad, otočil se, aby mu pomohl se posadit na zem a opřít o zeď. Tohle byla jejich šestá přestávka.

„Pořád to bolí?“ zkontrolovat Billův stav, a ten jen krátce přikývl. „Hlavně, že se to nehorší,“ zhodnotil na závěr Tom, než se vyčerpaně svalil vedle Billa.

„Víš, kde jsme?“ zeptal se po chvilce Bill.

„Myslím, že už to nebude trvat dlouho. Jestli jsem se někde nesekl a nezahnuli jsme jinam, tak jsme kousek.“

„To je dobře,“ vydechl Bill. „Je mi to vážně líto,“ dodal provinile směrem k Tomovi, jenž si opřel hlavu o jeho rameno.

„Nemusí…“ ozvalo se ospale. „Nemůžeš za to.“

„Ale můžu, jsem nemehlo,“ nechtěl se vzdát Bill. „Kdybych…“

„Povídám, že za to nemůžeš, to mně ujela noha po blátě,“ přerušil ho Tom a uvelebil se v Billově klíně. „Jsem rád, že to není nic horšího, vyvrknutej kotník se snad brzy spraví. Jestli to Paul zvládne, ošetřej ti to už nahoře…“ mluvil z polospánku Tom, na závěr toho složitého souvětí zívl. Už měl opravdu dost.

„Hmm…“ neměl už další připomínky Bill. Nechtělo se mu mluvit nahlas o svém předchozím zbabělém uvažování, aby Tomovi vysvětlil, co všechno je mu momentálně líto. „Tak si odpočiň, za chvíli tě vzbudím,“ řekl ve chvíli, kdy už byl jeho bratr dávno v hlubokém spánku z vyčerpání. Potichu si začal zpívat, aby neusnul, a mimoděk přitom hladil Tomovy dlouhé dredy.

~*~

Paul si uvědomil svou fatální chybu. Neměl náhradní baterky. Počítal s tím, že mají na cestu celkem tři svítilny, z toho jednu – Billovu – nepoužitou, takže pokud v jedné z nich dojde zdroj energie, nahradí ho dalším. Jenže teď byl sám. Bez světla.

Stál jako socha v temném lese a poslouchal okolní zvuky. Jeho oči pomalinku přivykaly tmě, bloudily a snažily se zachytit alespoň nepatrný zdroj světla, který by mu ukázal, kudy má jít, ale oblohu pokrývaly mraky, a měsíc nebo hvězdy neměly šanci vykouknout. Bylo to marné. Jediná jistota, kterou momentálně měl, byl plot, od něhož chtěl co nejdál utéct. Psí štěkot, který ho tak vyděsil, už se neozýval. Že by měl takové štěstí? Ve škole se učili, že psi mají výborný čich, kterým bez potíží vystopují člověka, takže pokud by o něm věděli, stejně už jim neuteče. Ale jedna věc byla pozitivní. Nikde žádné světlo, tudíž ani továrna, která byla v noci osvětlena, nebyla blízko. Zřejmě byl její oplocený pozemek velký, a on jen narazil na nějakou jeho vzdálenou část vybíhající do lesa. Ale i tak nevěděl, co dělat. Nejspíš mu nezbyde, než čekat, až se rozední. Pokud by se teď snažil projít mezi těmi všemi stromy, výmoly a popadanými větvemi, daleko nedojde. Během pár metrů si o nejbližší větev propíchne břicho nebo si zlomí nohu.

Zkusil napřáhnout ruce před sebe, nefunkční baterku předtím strčil do kapsy, a udělat malý nejistý krůček do neznáma. Dobře… první krok se podařil, ale pocit to byl strašný. Podobný tomu, když nevíte, kolik schodů vám ještě zbývá při sestupu do tmavého prostoru. Co když zrovna ten druhý pokusný krok tak hladký nebude? Nedalo se nic dělat. Musel dát přednost bezpečí před hazardováním, nebyl zodpovědný jen sám za sebe. Hmatal kolem sebe tak dlouho, dokud se mu nepodařilo dotknout se stromu, o kterém věděl, že je poblíž. Přimkl se k němu, objal ho, jako by to byl přítel, který ho může zachránit, a tvář přitiskl na jeho hrubou kůru. Pomalinku se po dlouhém štíhlém kmenu sunul dolů, až se dotkl koleny země. Poslepu rukama prozkoumal okolí stromu, umetl si místečko, kam se nakonec posadil, rozhodnut čekat na první paprsky tak dlouho toužebně očekávaného slunce. Zády opřený s rukama v kapsách Tomovy teplé mikiny, za kterou mu celou cestu děkoval, seděl na studené zemi a modlil se, aby se dnes země točila trochu rychleji a pomohla mu tak utéct odtud dřív, než ho někdo najde.

~*~

Sascha se vzbudil do mrazivého rána. Nechtělo se mu vystrkovat nos, natož ruku, ze svého teplého pelíšku, ale myšlenka na první ranní paprsky, které jak doufal, zhruba za půl hodiny vykouknou zpod mraků, ho vzpružila a přiměla ho vypnout budík na svém mobilu. Jedna čárka. Sakra… nenapadlo ho, že zima a mráz pomáhají vybíjet baterii daleko rychleji. Doufal, že mu mobil vydrží po celou dobu, co bude na stromě. Raději telefon vypnul, aby ho mohl později ještě použít, kdyby bylo potřeba. Doufal, že totéž neudělala jeho super baterie ve foťáku, to by nejspíš moc důkazů neshromáždil. Posadil se na zadním sedadle, odhodil deku a protáhl se. „Vzhůru do akce,“ povzbudil sám sebe polohlasem a přelezl na přední sedadlo auta, aby se připravil na cestu.

~*~

Bill Toma vzbudil už po deseti minutách, když začal cítit, že by mohl brzy usnout taky. Přistihl se, že se mu zavírají oči, proto v panice zacloumal Tomovým ramenem. Chvíli trvalo, než se jeho bratr probral, a ačkoliv mu tak málo spánku zdaleka nestačilo, přinutil se vstát. Po sedmé zopakovali operaci „nakládání Billa“, ve kterém už měli praxi, a vydali se na další pomalý pochod.

Minuli všechny záchytné body, které si Tom pamatoval z cesty tam, tudíž bylo jasné, že musejí být skoro doma. Tom se v duchu ušklíbl nad tím pojmenováním, ale za týdny pobytu si zvykl tomu tady tak říkat. Nakonec, kromě nešťastného začátku, na který nerad vzpomínal, se tu měl celkem dobře. Mohlo to být daleko horší.

„Bille, na chvilku zastavím a ty zhasni,“ požádal svého bratra. „Někde tady by to mělo už být,“ dodal a udělal, jak řekl. Bill zhasl baterku a chvíli čekali, než jejich zrak přivykne tmě. Teprve pak budou schopni možná vidět slabé světlo vycházející z podlahy, které jim napoví, kde je jejich místnost. Teď si Tom gratuloval k prozíravosti, se kterou nechal rozsvíceno a poklop odkrytý co kdyby náhodou.

„Vidíš něco?“ zeptal se po chvilce ticha Bill.

„Nic tam není, sakra,“ zněl naštvaně Tom. „Musím si to jít ověřit,“ rozhodl se. „Sesedej,“ vydal tichý příkaz a Bill už se skoro profesionálně svezl z jeho zad rovnou na zem a za pomoci rukou se posunul ke zdi. „Seď, dojdu se podívat, jestli jsme správně, za chvilku jsem zpátky,“ ujistil ho Tom a vydal se dopředu.

Bill si opřel hlavu o zeď a zavřel oči. Už zdaleka nebyl tak klidný, že se vracejí zpátky do pasti. Budou muset vysvětlit, kde a jak si vyvrknul kotník, schovat někam špinavé oblečení, a dělat, že celou noc strávili v posteli. Vůbec netušil, jestli mu lékař uvěří, že se mu zranění stalo teď a ne před pár hodinami, nejspíš si bude muset zahrát na hrdinu a tvrdit, že se mu to nezdálo tak strašné, a proto počkal na ráno. No… nebude to legrace. Musí využít veškerého svého šarmu, a doufat, že nikdo nebude mít důvod pochybovat o jeho slovech.

Tom si šel ověřit k další křižovatce, jestli jsou opravdu tam, kde si myslel. Za dalším rohem očekával, že už musí být jejich místnost, a pokud to tak nebude, šli špatně a budou se muset vrátit. Modlil se v duchu ke všem svatým, a spadl mu kámen ze srdce, když se mu za rohem ukázalo úplně na konci chodby slabé světlo. No konečně! Už se opravdu začínal bát, že se na jedné z křižovatek rozhodl špatně. Měl pocit, že další anabázi s Billem na zádech už by nepřežil.

Rozběhl se zpět, co mu nohy a dráty zásobovacího systému dovolily, aby tu šťastnou zprávu sdělil Billovi. Funěl, jak pospíchal, div se nepřerazil, aby posléze zjistil, že jeho dvojče spokojeně usnulo.

„Bille,“ zašeptal mu kousek od ucha, sednul si vedle něj. Sebral ze země baterku, která Billovi upadla, a vzal do svých jeho ruku s hodinkami, aby zkontroloval, jak jsou na tom. Sedm pryč. Nejvyšší čas, aby se stihli oba umýt, upravit a začít předstírat, že se ze svých pokojů ani nehnuli. Pokud se Kat bude ptát, kde byl, když ho na kameře neviděl v posteli, vždycky může tvrdit, že se mu podařilo u Billa náhodně usnout. Za to mu snad nemůžou nic udělat.

„Zlatíčko, vstávej,“ pohladil Billa a vlepil mu na tvář něžnou pusu. „Teď nemůžeš spát, musíme jít, jsme skoro u cíle,“ šeptal, zatímco se Bill jen neklidně zavrtěl.

„Ještě chvilku…“ zamumlal ospalec.

„Za chvíli jsi v posteli,“ sledoval Tom, jak mu hlava s černými vlasy přistála v klíně. „Musíš vstávat.“ Pohladil ji, ale nakonec se rozhodl mu dopřát milosrdných deset minut odpočinku, jako nechal předtím Bill jemu.

~*~

Sascha byl podle svých úvah dobře vybavený. Na zádech v batohu měl všechno jídlo a pití, co si na svou misi nakoupil, foťák i kameru, a k tomu všemu se mu podařilo dokonce nacpat i deku, aby se měl na stromě čím přikrýt. Zamkl auto, namířil baterku směrem k lesu a vydal se do jeho temných útrob.

Cesta nebyla jednoduchá, ale na to byl už od minule připravený. Svítil si pod nohy, snažil se vyhýbat všem nahlas praskajícím větvím a držet se stále stejného směru. Kompas na jeho hodinkách byl spolehlivý, tudíž se nemusel bát, že by zabloudil.

Uvažoval, co by mu asi řekl detektiv, kdyby ho teď viděl. Nejspíš tak akorát vstával do práce. Jak věděl ze svého sledování, dřív než v osm se Karl do práce nikdy nedohrabal, a většinou spíš po osmé. Asi by ho nepochválil, že se sem vydal na vlastní pěst, ale rychle tu myšlenku zahnal. Byl přece jenom na výletě. Nakonec, kdo mu může zakázat, aby se šel po ránu projít do lesa, ne?

~*~

Paul se snažil zastavit drkotání zubů. Chladná zem ubírala jeho tělesné teplo, a on se občas zvedl, aby si u stromu udělal alespoň pár rozehřívacích cviků. Vzýval div ne velkého Garryho, aby mu přišel na pomoc, a konečně přiměl slunce vylézt na oblohu. Velký Garry na něj ale zvysoka kašlal, nejspíš z výšky své sochy nadživotní velikosti, kterou Paul vídal každý den při mších, dokud na nich ještě hrával s kapelou. Jiného boha, kterého by mohl poprosit o pomoc, ani neznal.

Lekl se, když mu na nose přistála první sněhová vločka, která se ihned změnila v kapku. Pochopil, o co jde, až když mu další a další vločky přistávaly na tváři a rukou, jediných místech, na kterých mohl jejich mokrost cítit. Netušil, že sněží, pro něj prostě padala z nebe voda. Byl to zvláštní pocit. Nebylo to stejné jako ve sprše, ta byla daleko intenzivnější, tohle bylo jen sem tam mokré políbení jakoby zničehonic. Zaklonil hlavu, a ačkoliv byly kapky vody studené, nechal si je dopadat na tváře a vyplázl jazyk, aby alespoň symbolicky uhasil žízeň, která ho už pěkných pár chvil trápila.

Když po chvilce otevřel oči, překvapeně zjistil, že vidí slabé kontury stromů kolem sebe. Slunce se nad ním smilovalo a poslalo první ranní paprsky směrem k Zemi, a on tak bude moci konečně za chvíli vyrazit na cestu.

~*~

„Neboj se, držím tě,“ ujišťoval Tom Billa, jehož zadek a nohy visely z díry ve stropě, zatímco on sám stál na stolku. „Pojď,“ sevřel pevně Billova hubená stehna, aby měl jistotu, že ho udrží. Stolek byl stabilní, nebylo se čeho obávat. Jenže Bill se nějak ne a ne pustit. „Tak pojď,“ přesvědčoval ho chlácholivě Tom. Po chvíli váhání Bill konečně spustil své tělo dolů, a aniž by se úplně odpojil, balancoval nad Tomem. Když si ověřil, že ho bratr pevně drží, pustil se i prsty a pomalu se sesunul do jeho náruče. „No konečně,“ ocenil Tom jeho odvahu, bylo mu jasné, že s bolavou nohou to nebylo snadné. Posadil Billa na stůl, seskočil a pomohl mu do koupelny. „Zvládneš to?“ ještě se ujistil, než se vrátil co nejrychleji zakrýt deskou díru ve stropě, aby tak zahladil poslední stopy po jejich útěku.

Bill, opřený částečně o chladnou kachlíkovou stěnu a umyvadlo, ze sebe stáhl oblečení a začal se mýt. V životě z rukou nesmýval takové množství černé špíny jako teď. Skoro se lekl, když v plném světle uviděl své ruce a v zrcadle obličej. Zbytek byl naštěstí chráněný oblečením, takže se sprchovat s bolavou nohou nemusel, i když by moc rád. Cítil se špinavý, a dokonce měl pocit, že smrdí potem. Něco tak nechutného se mu snad ještě nestalo ani po koncertě.

„Hotovo?“ nakoukl Tom do koupelny, když měl svou práci udělanou. Popadl hromadu špinavého oblečení, kterou ze sebe Bill sundal, a nacpal ji do pytle na špinavé prádlo. „Kam s tím?“ zeptal se bezradně a rozhlížel se po koupelně.

„Dej to zatím do skříně, tam nikdo neleze,“ ujistil ho Bill. Oba doufali, že jejich pobyt tady už nebude dlouhý.

„Dobře. Přijdu ti za chvilku pomoct,“ usmál se na Billa do zrcadla.

„Jak řekneme, že se to stalo?“ zeptal se, když se vrátil a střetl se s Billovým zamyšleným pohledem, kterým si prohlížel svůj odraz.

„Uklouzl jsem ve sprše,“ pokrčil rameny Bill a začal si utírat ruce a obličej do ručníku.

„Fajn, ale nejdřív ti musím sundat to improvizované obinadlo,“ napadlo Toma při pohledu na Billovu ovázanou nohu. Nabídl Billovi své podpůrné rameno, když se ještě hltavě napil vody, až teď mu došlo, jak velkou měl žízeň.

„Sedni si,“ pomohl Billovi na postel a začal ho zbavovat špinavého obvazu. Když ho vyhodil do koše, vyndal z lékárničky v koupelně nově zabalené obinadlo a než stihla noha znovu otéct, zahrál si na zdravotního bratra. „Tak,“ zálibně si prohlížel perfektně ovázanou nohu. „Myslím, že do rána to bude lepší, a pak si holt zajdeš k doktorovi.“

„Díky,“ usmál se na něj Bill. Čekal, jestli dostane aspoň pusu na dobrou noc, protože od chvíle, kdy se dozvěděli, že jsou bratři, se Tom choval malinko jinak než normálně. Bill si toho nevšiml hned, ale když chtěl při jednom odpočinku tam nahoře začít Toma líbat jako obvykle, ten se mu celkem nenápadně vyvlékl z náručí a dělal, jako že si nevšiml, co chtěl Bill zrovna dělat. Změnilo to snad něco na jejich vztahu? Bill nevěděl, ale rozhodně čekal, co bude dál. Neměl odvahu se Toma na to přímo zeptat, ale oddechl si, když mu Tom skoro mateřsky pomohl si lehnout, přikryl ho peřinou až po bradu a sklonil se k němu. Místo, co by mu vtiskl jen polibek na čelo, vlepil Billovi pusu, a když ho ten chytil kolem krku a polibek prohloubil, nebránil se. Billovi se ulevilo. Vypadalo to, že je všechno v pořádku.

„Tak dobrou noc,“ zašeptal Tom, když se od Billa definitivně odtrhl. „Zůstaneš odemčený, tak snad mi tě do rána nikdo neukradne,“ usmál se ještě, než zhasl světlo a zacvakl za sebou dveře. Tak strašně se těšil na sprchu a postel.

~*~

Paul skoro běžel. Během čtvrt hodinky, kdy šel pomalu a opatrně, se skutečně rozednilo. Zjistil, že to, co padá z nebe, nejsou kapky vody, ale sníh, který zůstával ležet na zemi. Několik vloček, jež se zachytily na jeho rukávech, než roztály, si detailně prostudoval, měly krásnou strukturu. Přesně takovou, o jaké se učili ve škole. Pamatoval si, jak jim učitelka ukazovala obrázky a z kuchyně přinesla na ukázku jak led, tak sníh z mrazáku, aby děti viděly, jak to vypadá. Byli z toho tehdy nadšení, když si sáhli a ucítili, jak led studí.

Nebyl ale čas studovat vločky moc dlouho, musel utíkat pryč z lesa. Psí štěkot se ozval už jen dvakrát, nejspíš zvíře ucítilo nějakou zvěř z lesa, a Paul už se toho přestal bát.

Přesně ve chvíli, kdy se mu ulevilo a už si připadal jako vítěz, ale zaslechl pravidelné praskání větví. Zastavil se. Schoval se instinktivně za strom a sledoval směr, ze kterého slyšel zvuky. Během pár vteřin se asi padesát metrů před ním z lesa vynořil chlap.

autor: Janule