Zeiten ändern dich 48.

Ani začátkem nového týdne nenastala v počasí zatím žádná změna, takže při cestě z obchodu pospíchám domů, abych nebyl úplně durch. I přesto, že mne částečně chránila taška nad hlavou, dojdu domů krapet mokrý, paradoxně již za svitu slunce. Mírně se zarazím, když nám před domem stojí další dvě auta, ale jistě to má nějaké vysvětlení.
Při vcházení do domu, už je mi to víceméně jasné, když z obýváku zaslechnu převahu mužských hlasů a jen ze zdvořilosti nakouknu dovnitř.
„Dobrý den.“ Pár přítomných znám z práce Gordona, ale pár lidí je zde neznámých. I přesto mě všichni přivítají s úsměvem, když už Gordon vstává, aby šel se mnou na chodbu.

„Měl ses?“ usměje se, když za sebou zavře dveře.
„Jo dneska to byla pohoda, taky proto jsem tady takhle dřív. Nějakej sjezd?“
„Ne, jen jsme dostali na zítra volno, tak si něco plánujeme.“
„Aha, dobře. A Nelly?“
„Je u Heilových. Pauly mamka jí prý pak přivede.“
„No, chtěl jsem jí původně vytáhnout ven, ale asi by to v tomhle divným počasí nebylo ono. Tak já se jdu převlíknout a půjdu aspoň s těma dvouma prckama na procházku.“
„Jsou někde v kuchyni, usnuli oba v tom koši.“
„Ach zlatíčka. Nechceš s něčím pomoct nebo tak?“
„Ne, v pohodě. Klidně vyraž ven. Ale nejdřív se najez, je to v troubě, jo?“
„Fajn,“ přikývnu a vyběhnu schody, abych splnil své plány.

Nakonec ale stejně první, co udělám je, že zasednu za stůl, kde si do bloku začnu zapisovat pár veršů, co mě dnes napadly. Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl na psaní básní dobrý, ale tohle prostě přišlo zničehonic. S výdechem se na to pak zadívám a dojde mi, jak moc to má co společného s Tomem. Sakra!

Položím jak pero, tak i blok a dám se do převlíkání. Cestou do kuchyně pak navštívím koupelnu, kde se jen prohlédnu v zrcadle a musím konstatovat, že dnes vypadám fakt podivně. Nečitelný výraz ve tváři a stejně tak se cítím i uvnitř. Nevím, co bych chtěl. Nevím. Je to všechno takový prázdný najednou. Jako by prostě Tom vyplňoval nějakou díru v mém těle a zoceloval ji a po jeho odchodu se začala chovat opačně. Začala se bolestivě prohlubovat a prohlubovat. Zatřepu hlavou, abych odehnal myšlenky, umyji si ruce a vydám se tentokrát už skutečně do kuchyně.
Zavřu za sebou dveře, aby mě nerušily ty hlasy z obýváku, protože mám někdy pocit, že mi ubližuje, když kolem sebe nemám klid, a s úsměvem se sehnu k těm dvěma spícím andílkům stočeným v klubíčku v koši. Jsou sladcí. Dojdu k rádiu a zapnu tam potichu album od Coldplay, které tam od posledně zůstalo, a stejně tak potichoučku se snažím nandat si jídlo. Usadím se ke stolu, aniž bych z těch dvou strhl pohled.

Pohrávání s vidličkou naznačuje mé pohrávání s myšlenkami uvnitř v hlavě, které křičí jedna přes druhou. Už se ani nezaobírám tím, když slyším příjezd dalšího auta, které ale nevidím, protože před vraty, kam je z kuchyně výhled, už místo není. Ale protože zaslechnu i jak Gordon okamžitě míří ven, rozhodnu se to neřešit a věnovat se jídlu. Dostali volno a hodlají si tady udělat snad mejdan? To by se zítra daleko nedostali. Uchechtnu se a cuknu sebou, když sebou cukne i Malá dáma, a teprve v tu chvíli mi dojde, že jsem ji musel vzbudit svým pohledem, jak jsem na ni neustále zíral.
Když si mne ale pouze unaveným pohledem prohlédne, zívne a položí si hlavičku s těžkým výdechem zpět, usměju se a raději pohled strhnu jinam. Hned na to mne ale vyleká, když se otevřou dveře a v nich se objeví Gordon.

„Bille, měl bys jít ven.“
„Co? Proč?“
„Čeká tam na tebe Tom.“
Zalapu po dechu a vidličku okamžitě položím. „Cože, tys s ním mluvil?“
„Mluvil, a proto bys měl jít ven ty. Nebo mu mám říct, že s ním mluvit nechceš?“
„Ne, to ne,“ zvednu se, jako by mi to stále nedocházelo. „Myslí si snad, že…“ začnu větu, ale pak si to rozmyslím, nazuji boty a vylezu ven, kde to vypadá, že bude zas brzo pršet. Když ho ale spatřím tam jen tak stát, musím se nakopnout, abych se vůbec nadechl, natož abych udělal těch pár kroků k němu. „Proč jsi tady?“
„Nemyslíš, že si zasloužím vysvětlení?“
„Ne, to si nemyslím.“
„Měl jsem na to víc než týden a nepřišel jsem ani na jednu věc, kvůli které bych se měl cítit provinile.“
„Tak to tě musím zklamat, že jsi týden strávil přemýšlením a úplně zbytečně. Měl jsi to vzdát.“
„To bys chtěl? Chtěl bys, abych to vzdal? Řekni mi do očí, jestli to tak chceš a já ti zmizím ze života, jak si nejspíš přeješ.“

Nadechnu se a pohledem naopak uhnu. „Ne, to nemám zapotřebí,“ zavrtím po chvilce hlavou a otočím se k odchodu, když mne ale pevně chytí za zápěstí.
„Bille, prosím!“
„Pusť!“ trhnu rukou, ale nepodaří se mi z jeho sevření dostat.
„Až mi řekneš jeden jedinej důvod, proč bych to měl udělat.“
„Fajn,“ cuknu rukou na podruhé, když ji konečně pustí. „Možná proto, že když jsi rádoby odjel z toho večírku, tak jsem šel ven na vzduch, telefonovat. Ale ty si až tak neodjel, jak jsem zjistil.“
„Ne, já odjel.“
„Ano, pak. Hele Tome, nemusíš mi nic namlouvat. K tvému překvapení jsem tě ještě viděl s… s Listingem a tím druhým idiotem, a taky jsem pak mluvil s Arwinem. Jo vlastně co ti říkám jméno, to tě vůbec nezajímá, hlavně že máte náhradu za mě, komu ubližovat.“
„Co? Jo, nevyvracím ti, že jsem s těma dvěma mluvil, ale jestli myslíš toho kluka… mluvil jsem s ním ještě po tom, co jsi ty odjel, vypadal k jeho stavu normálně. Co se tam podle tebe mělo stát?“
„Do háje, Tome, já ho ještě minimálně hodinu dával do pořádku!“
„Fajn, ale co to má co společného se mnou?“
„Co?! Že jste si dovolili mu ublížit!“
„Já se ho nedotkl. A kromě toho, ti dva mi řekli, že se o něj postaraj, že je jen opilej, to je celý. Víc nevím.“
„Tys jim věřil?! Jim??“
„Já… já nevím. Neměl jsem čas se tím zaobírat, a ani jsem nechtěl, chtěl jsem co nejdřív odjet, abych byl hned zpátky. Neřešil jsem to, když mi tohle řekli. Řekli, že ho znaj, že je to v pohodě.“
„Neměl jsi čas se zaobírat tím, zda je v pořádku, protože přece ti dva jsou úplně svatí a Róza moc pospíchala,“ neodpustím si.

Tom se ale na to mírně pousměje. „Fajn, máš v tom trochu zmatek. Róza s tím má společnýho co?“
„To já nevím, co má s tebou společnýho, a popravdě mě to ani nijak podrobně teď už nezajímá.“ Kouknu se do nebe, které je zase v sekundě tmavé a stejně jako ono se mírně zamračím.
„Nevěděl jsem, že ti Róza leží v hlavě. Myslel jsem, že je ti víc než jasné, kdo ona je, a neměl jsem potřebu ti to tudíž vysvětlovat. A hlavně ses ani neptal.“ Dá mi prostor, abych něco řekl, ale když vidí, že mlčím, jen vydechne. „Bille, Róza je Andrease ségra. Jsou to dvojčata, to jsi fakt nepoznal?“
„To jsem fakt nepoznal,“ ironicky avšak tišeji podotknu. „A to něco mění?“ nepochopeně pak vyřknu.
„To mění to, že s nima vyrůstám odmala. Oba jsou pro mě jako sourozenci. Neumím si představit, že bych s ní kdy co měl mít. Na rozdíl od Andyho ale odjela studovat do Francie, a přijíždí vždycky poslední týden školy. To je možná ten důvod, proč jsi o ní poslední dobou slyšel více.“
Jen vydechnu a kouknu se na svou ruku, na které přistane první kapka.
„Bille, uznávám, mohl jsem se o toho kluka víc zajímat, ale neudělal jsem to, tak se omlouvám. Nevím, co ti řekl on, nevím, co jsi slyšel ty, ale já mu vážně nic neudělal. Je mi moc jasný, jak jsi mě změnil. A nechci na tom už měnit nic, natož abych se snažil to zničit. Na to jsem to začal brát moc vážně. Bille, no tak, proč? Proč bych ti teď lhal, když jsem tu potřebu dosud neměl? Nedává to smysl.“

Zvednu k němu pohled, když už na sobě cítím znatelně padající kapky. Typický letní déšť, který z prosluněného dne dokáže ve vteřině udělat bouři. Nevím, zda mu mám všechna ta slova věřit. Všechna ta slova, kterýma mě krmil doposud, a já jen hloupě naletěl. To s Arwinem pravda být může, ale stejně mne mrzí, že se ho nezeptal osobně. A to s Rózou mu můžu věřit stejně tak, ačkoliv už to alespoň vysvětluje to, koho mi svým vzhledem neustále připomínala. Jenomže… přece mu to nemůžu teď všechno mým hloupým stylem odkývat a říct, že mu věřím! Ne, to by udělal ten starý Bill. „A proč bych ti to měl všechno věřit?“
Tom vydechne a koukne se krátce do plačícího nebe. „Možná… protože tu kvůli tobě stojím v dešti?“
Můj pohled spočine na jeho tváři, na kterou dopadají kapky deště. Přivřu lehce oči, a aniž bych něco řekl, skousnu si spodní ret a nechám tu chvíli mezi nás vstoupit. Tu chvíli, která mi dává prostor k přemýšlení. Já nevím, zda mi nelhal doposud, tudíž nemohu posoudit, proč by mi nelhal teď. Jedna moje polovina by ho chtěla obejmout a druhá polovina poslat pryč.

„Přece nebudete stát v tom dešti, kluci,“ ozve se za mnou ode dveří Gordon.
Krátce se ohlédnu. Gordon se netváří nijak, jen si prostě řekne pojďte dovnitř a na nic jiného se neptá. Sakra, já bych přece chtěl, ale boj, který svádím sám se sebou, nemá vítěze ani poražené, a přesto, jako bych tím Tomovi chtěl dát odpověď, lehce kývnu směrem k domu. „Pojď.“
Ten se mírně pousměje a společně se vydáme dovnitř. Trochu znervózním, když spočinu Gordonovi tváří v tvář, ten ale na rozdíl ode mě vypadá naprosto vyrovnaně a nijak překvapeně.
„Vím, že jste se už viděli, ale stejně bych to měl udělat. Gordone, tohle je Tom, a Tome, tohle je…“ popřemýšlím si chviličku a pak se pousměju, „polovina mé rodiny.“
Zaměřím svůj pohled na jejich dlaně, když se setkají a znatelně si vnitřně oddychnu. Prohlédnu si sebe i Toma a ušklíbnu se. „Možná budeme potřebovat ručník.“
„Fajn, kdybyste hledali společnost, víte kde,“ mrkne Gordon těsně předtím, než zaleze do obýváku.

autor: Mintam