The Movie On Your Eyelids 16. (3/4)

Bill

Pařížský sen pokračoval a pouze pravidelné telefonáty s Tomem mi nedávaly zapomenout, že také existuje svět mimo toto město. Celý jeden den jsme strávili v Louvru, viděli jsme zákoutí, o nichž jsem doteď neměl ponětí. A když se nám nikam nechtělo, tak jsme prostě zůstali v pelechu a povídali jsme si. Milovali jsme se každý den alespoň dvakrát a já si nevzpomínal, kdy naposledy jsem se cítil takhle skvěle. Také jsem se tajně zastavil v nemožně luxusním butiku s prádlem, protože jsem chtěl Brianovi připravit hříšné překvapení a všechny mé pikantní soupravičky samozřejmě zůstaly ve skříni v hamburském domě. Měl jsem z toho malé obavy, neboť jsem si zatím všechno objednával přes net a nesušil jsem, jak na mě jako na kluka budou v podobném obchodě reagovat. Ale bylo to velmi roztomilé, majitelka ze mě byla nadšená a povídala, že můj přítel je šťastný muž. Nevím, možná to bylo tím, že jsme byli v Paříži.

Večer jsem Briana nechal jít do vany prvního. Odolal jsem jeho lákání, abych se k němu připojil, a zavřel jsem se v koupelně až po něm. Věděl jsem, že mu jeho zklamání bohatě vynahradím.
Sprchnul jsem se a potom jsem na sebe nasoukal všechen ten ušlechtilý materiál. Pořídil jsem si komplet v černozlaté – francouzské kalhotky, korzet, podvazkový pás, punčochy – klasika. A k tomu navíc nové lodičky. Černé semišové, s bambulkami na špičce a s patnácticentimetrovými jehlami. Vrněl jsem si blahem, když jsem si na nich vykračoval po dlažbě. Na víčka jsem vykreslil protáhlé a zašpičatělé retro linky a pusu nalíčil bordó rtěnkou. Snažil jsem se svému vzezření poskytnout jakýsi punc nevšednosti a novoty, jenže mi přišlo, že vypadám pořád stejně. No nic. Ovoněl jsem se dámským květinovým parfémem, abych to ještě trochu umocnil, oblékl si rukavičky z černého sametu a natěšeně jsem se vydal za Brianem.

Svítil si lampičkou, na břiše měl položenou kytaru a nepřítomně popichoval struny. Opřel jsem se o dveřní rám a dal si ruce na boky. Brian ke mně zvednul oči. Spadla mu čelist. S úsměvem jsem si skousnul ret.

„Vzpomněl jsem si, jak moc tě interesovalo převedení téhle mé úchylky do praxe.“

„Pojď sem,“ odpověděl mi úplně u vytržení. Poslechl jsem ho. Zůstal jsem stát nad ním a jednu nohu si opřel o pelest. Uchváceně si ji položil do klína.

„Jsi nebezpečně sexy. Skoro jsem dostal infarkt, když jsem tě viděl,“ pohladil mi koleno. „Sakra, ty punčochy mě rajcujou.“

Zachichotal jsem se, zatlačil ho dál a obkročmo jsem se na něm uvelebil. Silně mě sevřel v pase a divoce mě políbil. Byl tak náruživý, až mi rozmazal a slíbal rtěnku.

„Páni, to je vášeň…“ zalapal jsem po dechu. Položil mě pod sebe, chytnul mě za konečky prstů a rukavice mi stáhnul. Usmáli jsme se na sebe. Začal mi sypat polibky na krk.

„Ten obvyklý parfém je mnohem lepší,“ brouknul a vzal do zubů šňůrku sametové černé stuhy, kterou jsem měl kolem hrdla, a tahem ji rozvázal.

„Co ještě mi sundáš?“¨optal jsem se naoko cudně.

„Tohle,“ přejel dlaní po korzetu. „Je to sice hezké, ale chci cítit tvojí kůži.“

Předvedl jsem dolíčky a vybízivě kývnul bradou. Vsunul mi ruce pod záda a hledal nějaké šněrování či jakýkoliv jiný prostředek, jak se dostat pod to. Nešlo mu to.

„Kruci, jak se to rozepíná?“

„Jsou tam háčky,“ uculil jsem se. Chvíli s tím ještě zápasil, než jsem se smiloval a pomohl mu s tím. Pak jsem mu svlékl tričko a zlobivě mu sáhnul do klína. Byl jako kámen.

„Wow, na tohle bys měl vlastnit zbrojní pas!“ zabublal jsem smíchy. Zarazil se, načež smířlivě povzdechl nad mým pubertálním veselím.

„Pane bože, ty jsi prostořeký,“ usmál se, když jsem ho omluvně líbnul na nos.

„Ztrestej mě,“ smyslně jsem vyklenul obočí. Labužnicky mi přejel po stehnech.

„To není tak marný nápad…“

„Važ si toho, jsi první, komu dovoluju, aby mě přivázal. Vždycky to dělám já ostatním,“ vykládal jsem během toho, co mi připevňoval zápěstí k čelu postele. Ovšem o pár desítek minut později jsem toho už litoval, to když jsem byl, sužován rozkoší, pouhý krůček od vyvrcholení, a ten mučitel se mě nehodlal dotknout, aby mi ho dopřál.

„Tak na mě, zatraceně, sáhni!“ škemral jsem. Vtiskl mi horký polibek a dalším průnikem mě donutil otřást se jako v zimnici. „Už ti nedovolím udělat to znovu.“

Zafňukal jsem, když do mě explodoval, protože jsem si přál být s ním. Chtěl mě políbit. Protivně jsem ucukl. Laškovně se ušklíbnul.

„Jsi rozhořčený?“

„Ano a nemysli si, že ti to jen tak odpustím.“

„Uvidíme,“ tajuplně si olíznul rty a posunul se o hodně níž. Jakmile mě obklopilo sužující vlhko, chraptivě jsem zasténal.

„Ne, neodpustím…“

Ale beztak jsem to udělal.

Po půlhodině, odpočívali jsme a svěřovali se. Stále bylo tolik věcí, o kterých mluvit. Vískal jsem mu vlasy, neboť mi hlavou spočíval na břiše, a vyprávěl o třináctých komnatách svého života.

„Byli jsme ještě malí, když se rodiče rozhodli odstěhovat se z Lipska. Skončili jsme v malé vesnici, kde se na nás všichni dívali skrz prsty. Ve škole jsme byli nepopulární… Kromě Andrease, který byl sám trochu zvláštní, s námi nikdo nechtěl nic mít. Ale to mi nevadilo. Měl jsem Tomiho a nikoho jiného jsem nepotřeboval,“ usmál jsem se na strop. Brianovy oči svítily ve tmě.

„Měl jsem hrozné výčitky… že Toma držím u dna, víš? On mohl mít všechno bezproblémové, protože byl hetero, nosil dredy, hrál na kytaru, byl sportovně nadaný… Mohl být klidně nejoblíbenější kluk na škole. Jenže měl za bratra mě, tu divnou buznu, a ještě se k tomu hrdě hlásil. Roky mi to dělalo těžkou hlavu.“

Brian mi ukazovákem kroužil kolem pupíku.

„To od tebe bylo charakterní. A jinak? Co učitelé?“

„I s nimi jsme bojovali. Škola pro nás prostě byla brzda a otrava, profesoři zaujatí a nespravedliví. Říkal jsem ti, jak mě tělocvikář nechtěl učit kvůli řasence, ne? Aplikovali jsme proti nim naši dvojčecí sílu, a tak nás přirozeně nesnášeli ještě víc. Vyvrcholení nastalo v šesté třídě. Mysleli si, že bude řešením nás od sebe odtrhnout a zařadili Toma do jiné třídy. Nic horšího mi udělat nemohli,“ šeptnul jsem a musel jsem zamrkat. Stále jsem cítil tu úzkost.

„Byl jsem na něj šíleně fixovaný, což stále jsem, a najednou jsme spolu mohli být jenom doma. Náš rozvrh byl kompletně odlišný, mnohdy jsme se nevídali ani o přestávkách. Celý školní den jsem promlčel a snažil se být neviditelný. Ale někdo mi to nedovolil,“ vydechl jsem a začal jsem si prohlížet svou manikúru. Brian se podepřel loktem a napjatě na mě pohlédl – vytušil, o čem hodlám mluvit.

„Byli čtyři a starší než já… tak 15 jim mohlo být. Mlátili mě každý den celý rok. A určitě si připadali děsně dobře, že mi to můžou fyzicky nandat za celou školu, která se nade mnou ošklíbala, když najednou můj jednovaječný bodyguard nebyl přítomný. Kopali mě do břicha, strkali mi hlavu do záchodu a všechny tyhle klasické věci. Jednou mi i zlomili ruku. Každopádně si dávali pořádný pozor, abych neměl nic na obličeji, aby ta šikana nebyla poznat,“ povídal jsem, jako by se nechumelilo.

„Moje štěstí bylo, že jsem to měl srovnané v hlavě. Měli takové manipulativní řeči, ale já si uvědomoval, že to oni jsou ti špatní, ne já; že moje odlišnost jim rozhodně nedává právo si na mě dovolovat. Ovšem Tomovi jsem nic nepřiznal. Věděl jsem, že by se s nimi pustil do křížku a skončilo by to tím, že by nás třískali oba. Nepřál jsem si, aby měl bolest. Radši bych se nechal přizabít, než abych se mu s tím svěřil. Časem to stejně prasklo. Přespávali jsme u Andrease a on mi omylem vpadnul do koupelny, když jsem se převlékal. Když viděl, jak jsem domlácený, přivolal Toma. Ten vypadal, že snad vyskočí z okna nebo něco takového. Chudáček. Vyčítal si, že na mě víc nenaléhal, abych se mu svěřil s tím, co se děje. Bylo mi ho tolik líto a strašně jsem se nesnášel,“ pousmál jsem se.

„A od té doby jsme samozřejmě dostávali oba. Ach, Tom mě tak houževnatě bránil, ale vždycky dostal nakládačku a doma mu ještě vynadali, že se pere. Stalo se z toho naše společné tajemství. Byli jsme odhodlaní to mamce neříct. Připadala by si, že selhala a je to chyba její výchovy, to nám bylo jasné. Jenže stačil měsíc, abych došel k závěru, že nesnesu už ani jeden další výprask pro Toma a šel jsem se jí konečně přiznat. Potom to šlo ráz na ráz. Mamka udělala poprask v ředitelně a kluky vyloučili ze školy. Od té doby si na mě už nikdo nedovolil vztáhnout ruku, ovšem všichni spolužáci mě nenáviděli ještě víc, když jsem zapříčinil odchod lidí, kteří mi v jejich očích jen dávali to, co jsem si zasloužil,“ zakončil jsem svůj příběh ironickým šklebem a požitkářsky jsem se protáhnul. Brianův výraz byl hluboce zaskočený.

„Co je?“ pohladil jsem ho ve vlasech.

„Já… nechápu, že jsi o tom schopný jen tak mluvit,“ polkl. „A ještě tak nezúčastněně. Copak to na tebe nemělo žádný vliv? Netraumatizovalo tě to?“

„To jistě ano, ještě dnes mám fóbii z budíku. Ovšem co, to se mám jedním zážitkem nechat týrat do konce života? Pro mě je to minulost, která sice nebyla pěkná, ale stala se. Něco mi to vzalo a něco zase dalo. Naučil jsem se odbourat tu zášť. Myslím, že kdybych dnes někoho z nich potkal, jednoduše bych pokrčil rameny.“

„Jak jsi to dokázal?“ zamumlal potichu.

„Tím, že jsem o tom mluvil, miláčku. Podle mě je zasouvat špatnou zkušenost do podvědomí a snažit se na ní zapomenout ten nejhorší nápad, protože se to nemůže podařit a jenom to uvnitř tebe způsobuje další negativitu. Kdykoliv jsem o tomhle zážitku někomu vyprávěl, o trochu se mi ulevilo. A příště ještě o něco víc. Ne že bych to troubil do celého světa, například naši fanoušci vědí jen to, že jsem školu nesnášel, ale blízkým lidem jsem o tom pověděl. Pro mě… je to očišťující.“

Brian se mlčky posadil. Jeho silueta se dlouhé sekundy ani nepohnula.

„Já na tohle nikdy neměl dost… odvahy, síly, nevím. Zamykal jsem to v sobě. A pak jsem se v pětadvaceti zhroutil a musel jsem brát antidepresiva.“

„A jsi vůči tomu dnes v pořádku?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem věděl, co uslyším.

„Ne.“

Žužlal jsem si jazyk během dumání nad tím, jak to zaonačit, aby moje slova nevnímal jako nátlak, ale předběhl mě.

„Rád bych zkusil svěřit se s tím tobě…“

Neuvěřitelně mě to potěšilo. Byl to pro mě důkaz, že ve mně má důvěru.

„Pojď ke mně nahoru,“ věnoval jsem mu co nejvíc cituplný úsměv, a jakmile se pohnul, převrátil jsem se na bok. Lehnul si proti mně a podložil si tvář spojenými dlaněmi. Jeho nervozita byla téměř hmatatelná. Překonal jsem vzdálenost mezi námi a měkce jej políbil. Ani jsem se moc neodtahoval a zůstal jsem ležet dost blízko. Dotýkali jsme se koleny.

„Zkus začít dětstvím,“ pobídnul jsem ho něžně, když se dlouho k ničemu neměl. Chtěl jsem, aby se uvolnil. I když bylo známo, že Brianův život byl už odmalička hořký a pouze část jeho existence od vzniku kapely se dala považovat za hezkou či naplňující.

„Mám nejranější vzpomínku. Myslím, že jsem mohl mít tak dva roky… Vzpomínám si, že když jsme bydleli v Africe, měli jsme hospodyni. Zametala a já ji pozoroval skrz mou dětskou postýlku, která mi připomínala vězeňskou celu. Mnoho lidí by nepodotklo, že jsem měl kruté dětství. Připadalo by jim fajn být malým bohatým děckem, ale já to považoval za povrchní. Podle mě bylo mé dětství mizerné. Byl jsem osamělý. Otec byl stále pryč, bratr studoval a náš věkový rozdíl dělal své, a matka si úplně vystačila se svým bohem.
Kuriózní je, kolikrát jsem se ve svém životě setkal se smrtí. Poprvé to bylo ve velmi raném věku, kdy se mi návštěva babičky ve Skotsku stala skoro osudnou. Varovali mě, abych nepřecházel silnici sám, ale já toho nedbal. Srazilo mě auto a dopadlo to docela ošklivě. Vlastně jsem opravdu málem umřel.“

Vyděšeně jsem mžikal. O tomhle jsem doteď vážně neměl ani ponětí.

„Osud v tomhle případě působí jako hodnej pán.“

„Jo, ušetřil mě, protože věděl, že můžu dokázat velký věci,“ zazubil se Brian. „V každém případě to tak nejdřív nevypadalo. V kolektivu jsem začal mít problémy ještě před desátými narozeninami. Byl jsem malý a trochu neduživý, ovšem nerozumím tomu, co je na tom tak sralo. Vždy a všude se našlo pár kluků, kteří byli ochotní si na mě ozkoušet svojí sílu. Nedlouho potom si mě dva z nich odchytili. Mysleli si, že by bylo strašně vtipné přivázat mě z okna vlastními tkaničkami. Kdybych býval spadl, určitě by mě to zabilo, bylo to vysoko.“

Teď jsem se nadávkám neubránil. Brian kapitulačně pokrčil rameny a jal se pokračovat.

„Tehdy to bylo divoké. Objevil jsem hudbu, začal navštěvovat dramatický soubor, a také jsem hodně přemýšlel o víře. Matka mě pravidelně posílala na náboženské sešlosti. O Carol jsem ti vyprávěl, ale o dva roky později jsem uskutečnil první homosexuální setkání. Díky tomu jsem měl jasno ohledně své orientace a samozřejmě mě to ještě dále odcizilo od náboženství. Byla to velmi osamělá a temná doba mého života. Cítil jsem se velmi odcizeně od společnosti, ve které jsem žil. Hodiny a hodiny jsem trávil zamčený ve svém pokoji s kytarou. Hudbou jsem zaplňoval svoji prázdnotu. Můj školní společenský život neexistoval. Pokračoval jsem s dost špatným prospěchem, čímž jsem se cítil uvězněný v omezené komunitě, kam jsem si myslel, že nepatřím. Zatímco se většina mé třídy angažovala ve sportu, já si od těchto aktivit udržoval odstup a stále zůstával pevně spjatý s divadlem. Pro všechny jsem byl outsider. Středoškolské zážitky byly jedním utrpením a izolací. Stal jsem se expertem na nevyčnívání.“

Brian na okamžik utichl. Nadechl jsem se a snažil jsem se zpracovat tu kupu nových informací. Popravdě mi nešlo na rozum, jak všichni mohli být tak slepí a natvrdlí, že po něm šlapali a neviděli, jak je úžasný a co se v něm skrývá… šmahem jsem je nenáviděl. Nedovedl jsem si představit, že to, co já sám zažíval rok, on zažíval tolik dlouhých let. Bylo mi z toho do pláče.

„Maturitní ročník pro mě byl tragickou a traumatickou zkušeností. Všechna ta šikana pokračovala a nikdy nepřestala. Občas mívám noční můry, že jsem zase v posledním roce na střední a musím si prožít celé to peklo znovu… naštěstí se pak vždycky probudím,“ řekl bezvýrazným hlasem, který odpečetil rány minulosti. Přitulil jsem se ještě o kousek blíž a vzal ho za ruku.

„Hraní bylo jediným z nedestruktivních způsobů, jak uniknout realitě. Nesnášel jsem svou školu, spolužáky, rodiče i sebe. Každý z rodičů mě postrkoval vůči jiné budoucnosti, a navíc uvažovali o rozvodu. Když jsem viděl, jak se rozvádějí, pochopil jsem, že celý můj dosavadní život byl jednou velkou prohrou. Usoudil jsem, že není jiná možnost, než se od nich jednou provždy odstřihnout a vzít svět do svých rukou.

Prvním bodem byl můj splněný sen – přijetí na Godsmith’s College. Bylo vzrušující se v sedmnácti letech dostat z Lucemburska přímo do Londýna. Akademické roky byly nádherné. Daleko od svých rodičů jsem byl schopen plně vyjádřit sám sebe a poprvé v životě jsem se cítil jako někdo, kdo může být sám sebou beze strachu ze souzení druhých. Nechal jsem si narůst delší vlasy a denně jsem používal make – up. Navštěvoval jsem mnoho večírků a stýkal se s homosexuály a transvestity. Ale studia jsem nezanedbával, to ne. Miloval jsem dramatické kurzy. Když se na to podívám zpětně, jsem rád, že mi to takhle vyšlo – studoval jsem jednu ze svých životních lásek a tou druhou se teď živím,“ usmál se a cvrnknul mě do nosu.

„A to je vlastně všechno. Dál to znáš, potkal jsem Stefana a začala se psát historie kapely.“

S úsměvem jsem kývnul.

„Je ti teď lépe? Ulevilo se ti?“

„Myslím, že ano. Mluvit o tom nebylo tak těžké, jak jsem očekával. Snad proto, že jsem to pověděl tobě,“ láskyplně mi stisknul dlaň.

„Vážím si toho.“

„To bych prosil,“ zažertoval a převalil se na mě s polibkem. Tenhle večer naštěstí končil pozitivně. Ostatně, jako každý v jeho přítomnosti.

autor: Fee