Dark Hill Academy 3.

autor: Iveth Biersack

Zdravím vás, milí čtenáři a čtenářky 🙂 Strašně mě potěšily vaše poslední komentáře u druhého dílku 🙂 Když jsem tuhle povídku začala psát, hodně jsem váhala, jestli jí vůbec posílat, ale když teď vidím vaše komentáře, tak vím, že jsem udělala dobře :))Moc moc mě těší, že povídku čtete, a doufám, že nezklamu.:) Jinak k tomuto dílku asi už nemám co říct, tak enjoy! 🙂

Dojdou do hradu a pomalu prochází po chodbě k ložnicím. Bill jde nervózně vedle svého kamaráda, pohled zapíchnutý do kamenné podlahy a přemýšlí, co bude dál. Je si nejistý.
Dojdou mlčky až do obývací místnosti, kde se Bill uvelebí před krbem na sedačce a kouká na plápolající oheň. Tom stojí chvíli mezi dveřmi a naslouchá. Z ložnice o patro výš se ozývá smích a sem tam rána. A co je nejhorší, ty pitomci tam maj zase holky. Tom si povzdechne a sedne si vedle svého černovlasého pokušení.

„Budou z toho mít zase problémy,“ zasměje se tiše Tom a protáhne se. Bill zkroutí nervózně prsty k sobě a pořád kouká do ohně. Skoro nevnímá, že na něj Tom vůbec mluví. Je lapen ve víru svých vlastních myšlenek. Všechno se ale k jeho smůle točilo kolem Andrease a toho, co prožil v té ohromné jeskyni. Pořád mu z toho běhal mráz po zádech. Pak ho probere Tomův hlas.
„Víš, Bille… chtěl bych s tebou o něčem mluvit,“ kousne se do rtu Tom a zatne ruku v pěst.
„Tak povídej,“ pobídne ho trochu v rozpacích Bill.
Tom zaváhá, ale už to v sobě nebude dýl držet. Muka, co si prožil například včera, na to už nemá. Nechce prožít znovu tu šílenou bolest v srdci. Přisune se k černovláskovi blíž a téměř z milimetrové vzdálenosti mu hledí do očí. Billovi se okamžitě zrychlí všechny životní funkce. Tom už se nadechuje, že mu všechno řekne. Že to ze sebe dostane a zbaví se tak toho nesnesitelného šutru, co ho tíží na srdci. Když už se chystá, že skončí to trápení, ozve se dupot připomínající stádo koní běžící po louce. Sklopí hlavu a odsedne si zas na své místo. Bill se otočí a vidí ty pitomce, jak se ženou s holkama přes místnost na chodbu a pak úplně ven.

„Zase to trochu přehání,“ povzdechne si Bill po chvilce a pomalu odkráčí nahoru do ložnice. Sedne si na svoji postel, která je nejblíž u okna, a kouká ven. S koleny pod bradou sleduje kapičky vody divoce uhánějící po kluzkém skle do ztracena vstříc svému osudu. Jak jim je Bill teď podobný. Také se hnal za svým osudem, který jisto jistě nevěstil nic dobrého.
Smutně si povzdechne a zachumlá se do peřiny. Chce usnout dřív, než se vrátí kluci, nebo až ho přepadne nepřekonatelná touha jít za Tomem zpátky dolů. Přitiskne si přívěsek k srdci a usne.

Tom si dole mezitím lehne na sedačku a sleduje pomalu dohořívající oheň. Dohoříval jako jeho naděje. Jako plamínek naděje v jeho smutkem sevřeném srdci. Naštvali ho. Konečně to Billovi mohl všechno říct, ale ono ne. Oni si musí najít tu nejvíc nevhodnou chvíli a tím všechno zkazit. Zahrabe se do deky a z očí se mu skutálí slza. Jediná zbloudilá slza, která znamená tolik bolesti.

Druhý den odpoledne zase prší. Přesto se ale Bill po obědě vytratí ven. Nemá v plánu dneska narazit na toho pitomce upíra. Nemá v plánu totiž vůbec nic. Jen si zalézt na svoje místo a zůstat tam až do konce života, který jistě není daleko. Dojde až kus za školu k velkému, starému stromu. Obrovský kmen a bohatá koruna spolehlivě schovají jeho malý úkryt před realitou. Vybudoval si to tady sám a nikdo o tom neví, protože ani není vidět díky větvím.

Jak dlouho tu sedí? Netušil. Ale venku se mezitím rozzuří blesky a trestají oblohu za její neustále černé mraky místo tyrkysových dálek. Bill se krčí v rohu svého malého dřevěného příbytku a jen kouká před sebe z malého okýnka. Potemnělou oblohu prořízne zlatavý blesk následovaný hromem. Pokaždé sebou Bill trochu škubne. Nemá rád bouřky. Už od dětství.
Jak je zabrán ve svých vlastních myšlenkách, nevšimne si další přítomné osoby sedící přímo vedle něj už úctyhodnou dobu.

„Ahoj,“ zasměje se zvonivý hlas a Bill hned ví, o koho jde.
„Andre, co tu chceš?“ povzdechne tiše Bill a zvedne k němu pohled.
„Budeš bojovat s upíry a bůhvíčím ještě… a vyděsí tě bouřka?“ zeptá se pobaveně Andreas a obejme chvějící se Billovo drobné tělo. Ten ztuhne ještě víc. Andreasovy mramorové ruce jsou chladné a velmi silné. Přitom když Billa obejme, tak se mu jeho náruč jeví jako ta nejkrásnější na světě. Hned po té, po které toužil už tak dlouho. Jen měl strach.
„Kdo řekl, že budu bojovat s upírama?“ pozvedne obočí černovlásek.
„Všechno je předem dané… i to, že jsme se my dva potkali,“ osvětlí hned situaci Andreas. Pak si prohlíží Billův pohled. Hned pozná, že je něco špatně.

„Tys mu to neřekl,“ zasměje se. Jako by to sám moc dobře nevěděl, když hned každému vidí do hlavy. Bill jen pokrčí rameny a zavadí pohledem o další zlatý odlesk na obloze.
„Jako bys to nevěděl…“ prskne pak na něj a odvrátí pohled na druhou stranu. Andre se usměje.
„Jen jsem tě zkoušel,“ mrkne na Billa a pohladí ho po bříšku. Ten okamžitě cítí, jak se mu Andreas sklonil ke krku. Najednou Billa přepadne strach. Že by si z něj dělal Andre celou tu dobu srandu, a přitom chtěl jen dobře povečeřet? Jeho obavy hned rozplyne Andreasův zvonivý smích.
„No neboj, nekousnu tě… já už jsem dneska jedl dost,“ zasměje se Andy a věnuje jeho bledému krku lehký polibek.
„I když tvoje vůně je… těžko odolatelná…“ zašeptá mu do ucha a s tím Bill ucítí jeho ostré špičáky v nebezpečné blízkosti u jeho divoce pulzující tepny na krku. Nasucho polkne a vyděšeně kouká před sebe.

„Měl bys zmizet,“ zavrčí na svého blonďatého společníka.
„A copak? Dneska se mě nebudeš na nic ptát?“ posměšně se zeptá Andre a odtáhne se od něj, aby neměl strach. Ale hlavně také proto, aby zahnal šílené nutkání ochutnat jeho krev. Bill zavrtí hlavou. Už toho věděl přeci víc než dost.
„Vezmeš mě zpátky do školy, prosím? Nechci promoknout,“ zaškemrá asi po hodině Bill se štěněčím výrazem. Andy kývne a chytne Billa za ruku. Už se i celkem dost setmělo. Zvláštní, jak rychle uběhne i několik hodin, když se člověk ztratí ve svém vlastním světě.

„Bille, tady jsi!“ vydechne šťastně Tom a doběhne Billa ve vchodové obrovské hale. Zrovna se zajišťují dveře, aby se v noci nikdo z hradu nedostal. Tom chytne Billa za loket a táhne ho do společenské místnosti.
„Dám si sprchu,“ prohodí jen tak ledabyle Bill a zaleze do koupelny. Pustí na sebe horkou sprchu a zavře oči. Zapřemýšlí se nad včerejškem. Co mu Tom chtěl říct? Vypadal dost rozpačitě a možná v jeho očích viděl nejistotu. Možná strach. A nechápal to. Zůstal ve sprše déle, než bylo jeho zvykem. Nakonec si oblékl jen trenky a šel si lehnout. Tom o pár minut později učinil stejně.

Další dva měsíce byly pro Toma peklo. Bill se mu neustále vyhýbal, byl skoupý na slovo nebo s ním vůbec nemluvil. Celé dny se zdržoval ve svém příbytku na stromě a přemýšlel. O všem. Jestli se zabít teď, nebo počkat, až se někdy objeví Liam a jeho upíří banda. Jestli teda existuje, jak říkal Andy. Při vzpomínce na svého upířího přítele mu přeběhne mráz po zádech, a najednou mu dojde, že za ty dva měsíce Andrease vůbec neviděl. Ne že by mu to nějak vadilo, ale jen to bylo divné.
Po další hodině, když už táhlo na večerku, se rozeběhl do hradu. Měl to jen tak tak a už slyšel komandování školníka, co uklízel halu.
Když doběhl do ložnice, byli tu všichni a živě se bavili. Až na Toma. Když Bill vstoupil do místnosti, okamžitě se okolí zahalilo do neproniknutelného pláště nejistoty. Atmosféra zhoustla na neúnosnou mez. Došel ke své posteli a sedl si k oknu. Po očku se podíval na Toma. Cítil to napětí mezi nimi.

Následující týden to bylo to samé. Až do jednoho dne odpoledne, kdy už to Tom nevydržel a odchytil si Billa na chodbě. Odtáhl ho kousek stranou a přitiskl ho ke zdi.
„Bille, prosím, řekni mi, co se děje!“ hlas se mu v polovině věty zlomil, jak byl zoufalý. Bill odvrátil pohled někam pryč. Nehodlal odpovídat.
„Musíme na hodinu,“ pronesl jen tichým, slabým hláskem a čekal, až ho Tom pustí. To se ale nestalo. Náhle se z chodby vedle ozve jekot a všude zavládne panika.
„T… Tome… pusť mě,“ přeruší proud Tomových žádostí o vysvětlení a donutí ho, aby ho pustil. Tom tak, ačkoliv nedobrovolně, učiní a běží hned za ním. Najde Billa stát jako přimrazeného. Kolem po zemi jsou krvavé stopy jako z hororu. Na stěně naproti nim se vyjímá velký nápis.
„PŘICHÁZEJÍ. VŠICHNI ZEMŘETE!“ Přečte tiše Tom. Snad se mu na chvilku zastavilo srdce.
„Liam. Našel mě,“ zašeptá Bill jako v tranzu.
„Bille, co to povídáš?!“ zeptá se tiše Tom a kouká na malého černovláska, kterého svírá v náručí. Ten jenom kývne a zadívá se mu do očí.
„Tome, já se bojím, že zanedlouho už tu budeš sám,“ zašeptá a pohladí ho drobnou hubenou rukou po tváři.

Tomovi vyhrknou slzy do očí, ale hned je zažene. Přitiskne Billa k sobě těsněji. Musí mu to říct co nejdříve, jinak si bude do konce svýho mizernýho života vyčítat, že mu nic neřekl. Už teď si nadává za to, že ho tenkrát nechal jen tak beze slova odejít, když přišli ty pitomci, a nic mu neřekl.
„Billy, my to zvládneme,“ hladí Billa po zádech a po chvilce ho čapne za ruku a táhne ho na další hodinu.
„Pane Kaulitzi! Pane Trümpere! Ihned se vraťte na kolej, prosím… dnes se všechny zbývající hodiny ruší!“ oznámí jim spěšně profesor Craig a významně se podívá na Billa. Ten se Tomovi vysmekne a běží za učitelem.
„Ale pane profesore, jsem si jistý, že můžu pomoct!“ upře na něj zoufalý pohled Bill a snaží se nevnímat paniku a strach kolem sebe, jak sem přicházejí další a další studenti. Craig zavrtí hlavou.
„Jděte s Tomem do pokoje a nevycházejte, ano?“ dá mu ruku na rameno a ustaraně se na něj podívá. Pak si razí cestu někam skrze studenty. Bill stojí na místě a hledá nějaký způsob, jak by se mohl dostat ze školy a vystavit se přímo svému osudu. To už ho z myšlenek vytrhne Tom, když ho táhne do pokoje.

„Bille zbláznil ses?! Takhle se vystavovat!“ zamračí se Tom, když už jsou zavření v ložnici. Ostatní kluci jsou dole v obývací místnosti a probírají, kdo a kdy a jak mohl nápis vytvořit. Billovi je více než jasné, že to skončí u něj. On je přece ten nejvíc divný a zvrhlý z celé školy. Povzdychne si a sedne si na sovu postel. Zase jako v posledních dnech kouká ven na zamračenou podzimní oblohu.
„Víš, Tome, měl bych teď být tam venku, tady ničemu nepomůžu,“ řekne tiše Bill a prstem obkresluje dráhu kapky stékající zvenčí.
„Billy… zlato, musíš tu zůstat… jsem si jistý, že to byl jen hloupý žertík Andrease,“ snaží se ho uklidnit Tom a zdá se, že to trochu zabralo, když se na něj Bill s vděčným úsměvem otočil.
„Děkuju, Tommy… aspoň za malou naději,“ lehce se dotkne prsty jeho tváře. Tomovi pod jeho dotekem přeběhne mráz po zádech. Zvláštní, co s ním udělá jeho sebemenší dotek. Pak si všimne, jak Bill znejistěl, a raději se zachumlá do peřiny. Už už se chce zvednout a jít si lehnout k sobě, když ho zadrží Billova ruka. I jeho oči říkají zůstaň. Nemusí nic vysvětlovat a Tom vklouzne k němu pod peřinu. Černovlásek spokojeně zamručí a uvelebí se Tomovi hlavou na vypracované hrudi. Zavře oči a pomalu usíná za doprovodu Tomova tichého pobrukování jakési písničky. Ten potom usne také.

Další den byl zvláštní. Nikde po chodbách se nezdržují hloučky studentů živě diskutujících o událostech minulých dní. Nikde nepostávají místní drsňáci a nešikanují byť jen pohledem své okolí. Je tu všude tíživé ticho a klid. Všichni si uvědomují, že se něco děje a stáhli se do svých pomyslných ulit. Ve vzduchu visí nezodpovězené otázky bez jediné odpovědi. Všichni profesoři a i ostatní dospělí věděli, o co jde. Někteří z nich zažili už minulou válku před několika lety a oprávněně měli veliké obavy. Všechny hodiny, přednášky, a dokonce i mimoškolní aktivity byly dočasně zrušeny, než se zjistí, co se děje. Vycházet ze školy bylo přísně zakázáno, tak se všichni zdržovali buď v jídelně, knihovně, nebo na koleji. Na chodbě se nikdo neodvážil trávit více času, než je nutno. Až na Billa. Seděl pod krvavým nápisem a kolena si tiskl k hrudi. Přemýšlel. Myslel na Andreho a doufal, že ho nějak podvědomě donutí sem přijít. Nechtěl jeho jméno volat nahlas. Tom je teď na obědě a Bill měl chvíli čas. A toho chtěl využít a promluvit si s Andym.
Když po chvilce ucítil povědomý závan vzduchu, otočil se.

„No konečně,“ vydechl a zvednul se. „Tohle jsi byl ty?“ začne hned podezřívavě Bill a ukáže na zeď. Andreas se zasměje.
„Proč bych ničil majetek naší milované školy?“ založí si ruce na hrudi a prohlíží si stěnu.
„Když jsi to nebyl ty, tak… kdo?“ zeptá se tiše Bill a kouká na něj. Andy pokrčí rameny.
„Nevím o nikom mně známém, že by se zdržoval v prostorách školy… ledažeby…“ zasekne se a přemýšlí. Bill nervózně přešlápne a čeká, co z jeho upířího přítele vypadne.
„Ledažeby to udělal nějaký student… nevědomě… Liam umí manipulovat s lidmi… jsou pak jako v tranzu a nevědí, co dělají… jsou tak schopni i zabít svého nejlepšího přítele.“ To, co řekne, Billovi vyrazí dech.
„To je to sakra nějakej super upír nebo co?!“ začínal být naštvaný. Tohle se mu vůbec nelíbilo. A Andreas mu svým chováním nepřidal moc optimismu, když se začal smát.
„Čemu se směješ?! Tohle je vážný,“ našpulil rtíky a zamračil se. To už Tom byl na cestě k nim. Andreas to samozřejmě hned vycítil z jeho myšlenek.
„Poslyš… Liam si do budovy netroufne… tady jsi v bezpečí… ale bude se tě snažit dostat ven… nějak tě převézt… možná to bude občas bolet, ale nesmíš vyjít ven, jasné? Aspoň teď ne… ještě není čas…“ dá mu ruku na rameno a počká, až mu to Bill odsouhlasí. Pak zmizí. V ten okamžik se zpoza rohu vynoří usmívající se Tom. Jeho hřejivý úsměv dodává Billovi nehoráznou energii.

„Pojď ke mně,“ usměje se Bill a skočí na svoji postel. Byl tu jen Carlos s Jamesem a ostatní byli někde v čudu. Navíc kluci vypadali, že tvrdě spí. Tom si tedy lehl k Billovi a přitiskl ho k sobě. Povídali si o všem možném. Ale jedna věc zůstala nevyřčena. Toma neuvěřitelně svrběla na jazyku ta dvě slova, co černovláskovi potřeboval říct. Ale nenacházel odvahy. Pořád mu něco říkalo, že ještě není ten pravý čas. Ještě ne. Jen aby pak už ale nebylo pozdě.

autor: Iveth Biersack