Wenn es manchmal regnet 6.

autor: Lisa

Než dojel do centra, už se setmělo. Byl překvapený – myslel si, že je teprve odpoledne. Ale zdálo se, že už když se vzbudil, bylo mnohem později, než se domníval. Ze zvyku se podíval na zápěstí a pak se sám sobě zasmál.
Neměl tam žádné hodinky – své poslední prodal, když potřeboval peníze na dávku, a navíc by mu stejně byly k ničemu. Nikdy nemusel nikam přesně na čas – nechodil do školy a ani neměl žádnou práci. Jediné, co musel dodržovat, byly pravidelné dávky heroinu. A pokud se opozdil s nimi, jeho tělo si o ně řeklo samo. Jeho měřítkem dne byly dávky, stav po nich a před nimi. Pojmy ráno, odpoledne a večer pro něj neměly příliš význam.

Vycházkovým tempem, které si jindy nemohl dovolit, se procházel městem, než konečně došel k obchodnímu centru. Tam už se nijak nezdržoval, nechtěl, aby ho Karl nachytal, než si stihne dát, protože si nebyl jistý, jestli by byl schopný tomu odolat a odejít jinam. A on se nechtěl s Karlem rozhádat, chtěl si s ním dneska popovídat. Nutně si potřeboval popovídat s kýmkoli.

Když vešel na záchodky, bylo tam prázdno. Na mužských záchodcích to tak bylo většinou, a za to byl Bill rád. Nedokázal si představit, že by při své chvilce musel poslouchat nějaké kačeny, jak se baví přes dveře záchodu, jak to měly ve zvyku dívky.

Zavřel se do jedné z kabinek a rozbalil si nádobíčko. Pečlivě si vymyl stříkačku, než si začal připravovat fet. Vytáhl si malý balíček z kapsy a téměř nábožně na něj zíral. Chvíli jej jen tak držel v ruce a šťastně se usmíval. Tolik fetu u sebe ještě nikdy neměl.

Jediná nevýhoda byla, že si neměl jak oddělit přesně dávku. Ale koneckonců nebyl žádný začátečník, a tak si trochu odsypal na připravenou lžičku a doufal, že to bude stačit. No co – kdyby ne – může si dát ještě. Varianta, že by se mohl předávkovat, mu přišla více než směšná.
Tvář mu zase zaplavil ten blažený úsměv a on dál pokračoval v přípravě. Když měl připravenou stříkačku, stáhl si ruku škrtidlem a napíchl žílu.
A potom už se vznášel.

Nějakou chvíli zůstal zavřený v kabince, sbalil si nádobíčko a jen tak seděl na zavřené míse. Cítil se nejlépe za poslední dva dny. A hodlal si tenhle pocit uchovat i nadále stůj co stůj.

K čertu s Tomem a jeho směšným pokusem o Billovu abstinenci.

Když vyšel ven ze záchodku, opřel se o umyvadlo a dlouho se na sebe jen díval do zrcadla. Jeho tvář už ho tolik neděsila, protože se na ní objevil přece jen náznak úsměvu, ale pořád nevypadal moc dobře.
Stáhl si vlasy do gumičky a opláchl si důkladně obličej. Z tašky si vytáhl kartáček na zuby a pastu. Ačkoli byl v podstatě bezdomovec – hygienu se snažil nepodceňovat. Takové to obyčejné čištění zubů nebo líčení prováděl kdekoli na podobných místech jako tady a sprchovat se chodil k Oliverovi. Oliver byl jeden z jeho pravidelných zákazníků. Byl docela v pohodě, dle Billových měřítek. Pracoval jako vedoucí IT oddělení v nějaké firmě, jejíž jméno si Bill nebyl schopný nikdy zapamatovat, a byl na něj vždycky slušný.

Oliver byl docela podivín. Táhlo mu už na čtyřicet, ale nikdy neměl ženu a nevypadalo to, že se do budoucna něco změní. Byl to jednoduše svobodný „mládenec“. Bydlel v menším domečku na okraji Berlína a Bill za ním pravidelně dojížděl. V popisu jeho práce nebylo nic neobvyklého – Oliver po něm chtěl vykouřit nebo ruční práci. Ale bylo těžké ho uspokojit. Kolikrát se stávalo, že mu to Bill dělal i pětkrát za sebou a pořád neměl dost. Ale nijak si nemohl stěžovat. Protože mu Oliver vždycky dovolil vykoupat se v jeho obrovské vaně a jednou za čas si u něj mohl vyprat i to málo oblečení, co měl. Sice mu platil méně peněz než ostatní zákazníci, ale byl pro Billa častokrát o mnoho užitečnější. Nedokázal si totiž představit být bez možnosti se někde umýt a v klidu nabrat dech.

Když si pořádně vydrhl zuby, vytáhl si make-up, tužku na oči a řasenku a po několika dnech se rozhodl nalíčit. Aspoň trochu to zakryje ty příšerné kruhy pod očima, které se mu udělaly.

Cítil se dobře, když zase mohl myslet takhle obyčejně a dělat normální věci, jako se malovat. No, v rámci možností normální. Muži se většinou nelíčili, že?
Občas mu jeho život jako závislého připadal nereálný. Situace, do kterých se dostával, dříve vídával jen ve filmech a opravdu si předtím nemyslel, že to tak v realitě funguje. Proto byl vděčný za tyhle prachobyčejné věci, díky kterým si udržoval spojení s životem „normálních“ lidí. Dávalo mu to pocit, že je více skutečný, než si o sobě myslel.

Někdy mu připadalo, že už ani nežije. Protože to, co vedl, by jen málokdo nazval životem. ‑ Tohle plahočení bez cíle. Od dávky k dávce. Od zákazníka k zákazníkovi. A to všechno pro pocit, který mu heroin dával.

Znělo to jako příliš vysoká cena a Bill si to někdy opravdu myslel, ale většinu času ne. Většinu času s tím byl smířený. Smířený s tím, že v obyčejném životě neobstál. Kvůli otci, který ho zlomil. A Bill si nemyslel, že by bylo možné tu škodu ještě někdy napravit. Některá zranění jsou smrtelná. Ne všechno jde vyléčit. Ne všechny rány se zahojí. A tak přijal fakt, že jediné, co mu pomůže, je heroin – rány sice nevyléčí, ale aspoň Bill necítil bolest.

Byl už skoro hotový, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Karl. Bill se usmál na svůj odraz v zrcadle, než se ke staršímu muži otočil.

„Ahoj,“ pozdravil vesele. Černé myšlenky zahnal hned, jakmile spatřil Karla ve dveřích.

„Hmm… vidím, že dneska je to 1:0 pro tebe,“ zamračil se Karl a zkoumavě se na něj zadíval.

„Promiň, brácho. Příště tě třeba nechám vyhrát,“ zazubil se Bill pobaveně.

„Nejsem tvůj brácha,“ ušklíbl se starší muž na oplátku.

„Díky bohu,“ oddechnul si černovlásek teatrálně. „Můj opravdový bratr se mě snažil totiž zabít,“

„Myslel jsem, že se s ním nestýkáš,“ dostalo se mu překvapené reakce.

„Uhh… to já taky. Aspoň do včerejška. Náhodou jsme se potkali. – Vlastně díky tomu, že jsi včera bodoval ty,“ Karlovi vylétlo obočí ještě více, čímž se dožadoval podrobnějšího vysvětlení.

„Hm… nemáš čas na kávu? Zvu tě,“

„Ty mě zveš na kávu? To si asi zapamatuju, protože je to poprvé, co se něco takového stalo, a to se známe už rok,“ dobíral si ho Karl pobaveně. Byl rád, že viděl Billa v tak dobrém rozpoložení, protože se domníval, že za to může fakt, že se setkal s bratrem. Doufal, že by ho kontakt s někým z rodiny mohl přivést zpátky na správnou cestu.

Sedli si spolu na lavičku do vnitřku galerie, každý měl plastový kelímek s kávou z automatu. Bill jej blaženě svíral v prstech a opatrně si na kávu foukal, aby ji zchladil. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy si mohl takhle v klidu posedět a popovídat. Možná to nebylo tak dávno, ale na heroinu mu dny docela splývaly. Naprosto například neměl tušení, jaké je datum. Jen věděl, že je léto. A vlastně to bylo jediné, co potřeboval vědět.

„Tak povídej. Co se stalo? Vypadáš dobře,“ pobídl ho starší muž, zatímco si usrkl z kelímku.

„Teď možná,“ ušklíbl se černovlasý mladík. „Kdybys mě viděl před pár hodinami, tak mě ani nepoznáš,“ jeho tón byl trpký.

„Když jsem odsud odešel – šel jsem na ty veřejné záchodky, jak jsem ti říkal,“ zašklebil se znechuceně. „Tam jsem si chtěl v klidu vychutnat svou dávku,“ pokračoval a napil se kávy. „Akorát, že jsem náhodou narazil na bratra, který si vyšel posprejovat pár stěn,“ zakroutil nesouhlasně hlavou. Nikdy neměl Tomovo sprejování rád. Ne, že by snad jeho graffity nebyly dobré, byly, a to moc, ale on se o bratra vždycky bál. Bál se, že ho chytí policajti a obviní z vandalismu a podobných věcí. Nebylo ale proč se bát – Toma nikdy nechytili. Zatímco Bill už měl tolik zápisů, že je nestihl počítat. Nad tímhle se jen ušklíbnul a znovu se napil z kelímku.

„A potom se ten idiot rozhodl, že je čas, abych začal odvykat a odtáhl mě domů, kde mě zamkl!“ vyprávěl rozhořčeně a mračil se, když vzpomínal na absťák. Byl rozhodnutý, že tohle už nikdy nechce zažít. Koupat se ve vlastním potu a nesnesitelné agónii – ne díky, to si opravdu nehodlal zopakovat. Zadíval se na Karla, jako by čekal, že jej podpoří zúčastněným a lítostným mručením, ale namísto toho se Karl mračil ještě víc než on.

„Tys utekl?“ vyjekl starší muž zděšeně.

„A co jsem měl dělat? Zůstat tam a pomalu chcípnout? Vždyť on o tom vůbec nic neví! Nejspíš si myslel, že když mě večer zavře a nepustí, tak druhý den ráno vyjdu jako nový člověk!“ prskal Bill a začínal být čím dál tím víc naštvaný, když se v něm probouzely ukřivděné pocity.

„Chtěl ti jen pomoct!“ namítl Karl. „Vždyť víš, že takhle nemůžeš žít napořád! Jednou budeš muset přestat,“ jeho slova černovlasého mladíka dopálila ještě více, protože to nebylo to, co chtěl poslouchat. Nechtěl žádné přednášky. Chtěl jen, aby ho vyslechnul a možná trochu politoval.

„Pomoct! Nepotřebuju jeho pomoc!“ vyštěkl zuřivě a Karlovi v té chvíli přišel jako malé dítě. Ale pak si uvědomil, že on dítě ještě opravdu pořád je. Dítě, které toho zažilo až příliš. Dítě, které bylo surově vytrhnuto z představy o dobrém životě. Najednou mu ho bylo strašně líto, protože nevěděl, jak mu pomoct.

„Že nepotřebuješ pomoc? Jen se na sebe podívej! Měl bys být ve škole a nebo pracovat! Měl by ses každý večer vracet domů a v noci spát ve své posteli! A ne tady sedět se mnou s vědomím, že další noc strávíš venku nebo u někoho cizího, komu budeš dělat potěchu pro peníze!“ všechno, co na něj Karl chrlil, byla pravda – a tu on nemohl slyšet. Nikdo mu nemusel připomínat, o co všechno přišel. A už vůbec ne on.

„Máš pravdu – nevím, proč tu vůbec s tebou sedím a poslouchám tě! Sám neumíš promluvit s vlastní ženou a mně chceš radit, co mám udělat se svým životem!“ Když Bill zmínil Jennu, Karlovi poklesla ramena a najednou se z něj vytratil bojovný duch. Bill se chtěl sebrat a odejít, ale zastavil ho vzlyk, který se vydral staršímu muži z hrudi.

„T-ty brečíš?“ vykoktal Bill zaraženě.

„Ona mi odešla,“ vzlyknul Karl a zabořil si hlavu do dlaní. Mladík se kousl do rtu a nevěděl, co by měl udělat. Byl tak překvapený, že ho přešel i vztek, který s ním před chvíli lomcoval.

„D-dneska ráno se sbalila a řekla, že o-odchází,“ Bill si sedl zpátky vedle něj a váhavě ho poklepal po rameni. Nevěděl, jak by ho mohl utěšit. Tyhle situace neuměl řešit, a tak tam jen seděl a nesundával svou ruku z jeho ramene.

„Promiň. To je mi líto,“ nebyl si jistý, jestli to myslí doopravdy, ale nepřál Karlovi nic špatného. Koneckonců on s ním jednal vždy velice hezky.

„Řekla, že už to nevydrží. Že už nemůže. C-co mám dělat? Nemůžu bez ní být!“ jeho ramena se třásla a Bill se kvůli tomu cítil nepříjemně. Přišlo mu neslušné, že zrovna on je svědkem Karlovy slabosti. Když nad tím tak přemýšlel, neměli jeden druhému co vyčítat. Oba dva byli zbabělci, neschopni se postavit sami svému já. Bill jej pozoroval a najednou se mu do mysli zase vkradly myšlenky na jeho bratra. Seděl také on doma a truchlil nad tím, že Billa zase ztratil, když se konečně znova našli?

„Myslím, že bys jí to měl říct,“ hlesl potom Bill potichu. „Měl bys jí říct, co pro tebe znamená. Neměl jsi ji nechat odejít,“ nevěděl, komu z nich vlastně radí.

„Nevím, jestli už není pozdě,“ vydechl Karl smutně a otíral si tvář od slz.

„Nikdy není pozdě,“ zakroutil černovlasý mladík hlavou. Snažil se to namluvit i sám sobě. „Měl bys za ní bojovat, Karle, nebo toho budeš litovat,“ snažil se ho povzbudit a dodat mu naději.

„A-asi máš pravdu. Měl bych jí to říct. Mlčeli jsme už dost dlouho,“ povzdechl si. Zadíval se do tváře mladšího chlapce a pokusil se o úsměv.

„Myslím, že bych měl jít,“ zvedl se Bill a odhodil prázdný kelímek od kávy do koše.

„Kam půjdeš?“ zeptal se Karl. Bill si promnul rukou krk a chvíli neodpovídal. Ještě nebyl úplně rozhodnutý, co by vlastně měl udělat.

„Nevím, asi se přesvědčit, jestli je i pro mě druhá šance…“

*

Čím víc se vzdaloval od obchodního centra, tím méně si byl jistý správností toho, co dělá.

Cítil se frustrovaný, když na bratra myslel. Protože představoval všechno, co Bill v hloubi duše postrádal. – Rodinu, zázemí a Toma samotného.
Zapálil si cigaretu, aby se trochu uklidnil, a zvolnil tempo.

Copak se mohl jen tak vrátit? S úsměvem na tváři se objevit u jeho dveří a dožadovat se toho, aby začali znovu? Proč prostě Tom nemohl mít jen radost z toho, že se vidí? Proč musel být tak radikální? Nemohl jej aspoň trochu respektovat? Vždyť to byl jeho život a ne Tomův. Neměl nejmenší právo plést se do jeho věcí. Do věcí, kterým ani za mák nerozuměl.
Zase začal zrychlovat a mračil se čím dál více, čím déle nad tím přemýšlel.
Nevěděl, jestli se chce vrátit. Co když ho bratr zase zavře a bude jej nutit přestat?

A chtěl vůbec Bill někdy přestat? Ach, sakra! Kdyby jen znal odpověď na tohle, všechno by bylo o tolik jednodušší. Dobrá, zkusil si položit jinou otázku – snazší.

Chtěl vidět Toma? – Fajn, odpověď na tohle mu zatím musela stačit. Možná, že časem s Tomovou pomocí najde odpověď i na původní otázku.

autor: Lisa