Cizinec 28.

Tom vyběhl ven z domu. Něco ho k tomu donutilo, možná to byl pes, který divoce škrábal na zasunovací dveře na terasu, nebo to byl ten divný hlodavý pocit, který se mu usadil v žaludku. Scotty běžel před ním a štěkal. Tom cítil déjà vu… už podruhé. Scotty sebejistě zamířil mezi stromy. Tom příliš brzy poznal cestu, po které ho vede. Vedla je přímo k jezírku, na jehož okraji seděla schoulená lidská postava. Billova záda se prohýbala pod tíhou jeho pocitů, ale hlavu měl hrdě vztyčenou a nastavoval ji k nebi.

Tomovi z pohledu na něj ztěžklo srdce. Tušil, co tohle všechno znamená. Bill měl na sobě jedno z jeho triček, která se mu vypařila ze skříně. Bill se nikdy neptal, jestli si je může vzít, ale Tomovi to stejně nevadilo. Teď, když viděl, jak se smáčené tričko lepí na Billovo tělo, které se hroutí v trávě… jak Bill zvedá tvář k nebesům… z toho výjevu se mu chtělo brečet.

„Přišel čas?“ zeptal se. Bill sebou škubl. Smutnýma, uplakanýma očima pohlédl do Tomovy tváře. I jemu z očí pomalu vytékaly slzy. Bál se chvíle, kdy se Bill ztratí stejně rychle, jako se objevil. Bill skoro neznatelně přikývl. Jemu samotnému krvácelo srdce, ale tušil, že s tím stejně už nic nenadělá. Byl to osud.

Tom oběhl jezírko a klesl do trávy vedle Billa. Jeho obličej sevřel ve dlaních a palci mu z tváří odhrnoval vlasy, které se mu lepily na kůži. Bill přivřel oči. Tohle se nemělo stát, Tom neměl přijít. Umocňoval tak jeho smutek.

„Miluju tě,“ zašeptal Tom. Přitiskl své rty k Billovým. Jejich polibek byl dlouhý a procítěný. Poslední… Bill Toma hladil po prstech, kterými svíral jeho tvář.

Myslel si, že kdyby o svém nedobrovolném odchodu řekl Tomovi, obvinil by ho z toho, že mu tvrdil, že nikam neodejde. Jenže Bill nemohl jinak. Objímal Toma kolem ramen, když se vzduch kolem nich zavlnil a mraky přímo nad jejich hlavami se rozestoupily.

O chvíli později už Tom objímal jen vzduch. Dlouho seděl v trávě, díval se vzhůru a brečel. Ta prázdnota, která nahradila Billa, ho užírala. Nejvíc ho ale mrzelo, že s tím nemohl nic dělat, že se dokonce nemohl ani s Billem pořádně rozloučit. Tolik si přál, aby všechno dopadlo jinak.

Zíral na svoje ruce. Na ruce, ve kterých držel Billa, než zmizel z jeho života. Zmizel stejně rychle a nečekaně, jako se objevil.

Tom namáhavě vstal z trávy. Kousek od něj ležel Scotty a pokníkával. Když zmerčil, že jeho pán vstal, vstal taky a kráčeje mu věrně po boku, s ním zamířil zpět do sídla, které se pro Toma znovu stalo pustým, temným a šedivým…

°°*°°

„Na Ayovo zdraví!“

Bill mžoural na lidi, kteří pozvedali skleněné číše do výše očí, a poté si mezi sebou ťukali. Bill jejich radost oplácel pouze ze zdvořilosti. Ve skutečnosti by se nejradši zahrabal do přikrývek a už nikdy neopustil svůj pokoj. Vedle něj na honosné židli seděl jeho otec. Usmíval se na přátele, které pozval do svého sídla kvůli oslavě synova návratu. Za tu dobu, i když to nebylo nijak dlouho, zešedivěl. Černé vlasy už se mu tolik neleskly a protkávalo je stříbro, které v nich Bill nikdy předtím neviděl.

Lidé kolem stolu usedli zpátky na svá místa a Billův otec několikrát za sebou tleskl. Oznamoval tak svému služebnictvu, že mají začít nosit jídlo na stůl. Jen Bill věděl, že si kvůli tomu najal tři další hospodyně navíc. Všichni se radovali z Billova návratu až na něj samotného. Nechápal, jak je možné, že po pádu si nepamatoval nic, kdežto po návratu si pamatoval všechno naprosto přesně.

Tupě zíral na skleničku před sebou. Sledoval hladinu nazlátlého moku v ní, který ho pálil na jazyku, ale úplně jiným způsobem než alkohol, jenž okusil při návštěvě Londýna. Někdo mu poklepal na rameno. Trhl hlavou vzhůru, aby spatřil mladíka s živočišnýma očima a záplavou plavých vlasů.

„Jen jsem tě chtěl pozdravit,“ usmál se. „Bylo velice zvláštní, když se tvůj otec odmlčel a přestal shánět potencionální nápadníky. Je dobře, že jsi zpět, Aye. Lidé opět dostanou důvod k pomluvám.“

Bill potlačoval nutkání přiškrtit ho. Místo toho se však okouzlivě usmál.

„Možná bych ti měl poděkovat. Díky tobě jsem zažil něco, co se jen tak někomu nepovede. A věř mi, že jed v tvých slovech mé vzpomínky nezničí.“ Samolibý úsměv v tváři mladíka okamžitě zkameněl. Šlehl po Billovi téměř vražedným pohledem, než znovu nasadil falešný úsměv a vmísil se do davu.

Spolu s jeho odchodem také zmizel úsměv z Billovy tváře. Vrátil se zpět k temným myšlenkám, které směřovaly k jedinému cíli – k jeho Tomovi. Sám sebe se ptal, co asi dělá, jak se má. A jestli dobře pečuje o Scottyho. Byl to týden, co se Bill vrátil domů. Otec se s ním několik dní nebavil, ale pak usoudil, že mu jeho syn chyběl. Bill poprvé cítil z jeho osoby alespoň náznak nějakých citů k jeho osobě. Ani to ho však nemohlo zachránit od depresí, do kterých upadal. Nejhorší bylo, že v domě nenacházel nic, co by mu Toma alespoň trochu připomínalo. Vše se vztahovalo k jeho starému životu, nic nedokazovalo, že se mu všechno jen nezdálo. Sám byl zmatený, protože když se probudil, ležel ve své posteli.

„Aye, jsi smutný,“ prohodil jeho otec, když jednotlivě pozdravil snad každého, kdo se na oslavě Billova návratu nacházel. Bill přikývl. Nemohl si zvyknout na jméno, kterým ho tu všichni titulovali. Nelíbilo se mu, nepatřilo k němu.

„Pokud ti mám sehnat dobrého muže, musíš se usmívat. Nikdo nestojí o člověka sžíraného smutkem. Směj se, Aye, dnes je tvůj velký den.“ Bill se zamračil. Nechtěl ani tipovat, co má jeho otec zase v plánu. Nebylo důležité, že se vrátil Bill jako takový. Skutečnou roli hrál výdělek, který z něj jeho otec mohl mít, pokud by ho dobře prodal.

Billův otec Billa poplácal po rameni a otočil se k němu zády, aby se vrátil zpátky do davu. Bill se jen ušklíbl. Nehodlal mu dopřát tu moc, aby ho prodal jako kus hadru.

„Už mě nemůžeš prodat, otče… Nejsem nedotčený, porušil jsem pravidla!“ zvolal schválně s takovou razancí, aby se to rozneslo po celém sále. Všichni v jejich okolí ztichli. Čas zpomalil. Billův otec se až bolestně pomalu otáčel ke svému synovi. Všichni v sále ani nedutali, čekali na jeho reakci na Billovo přiznání.

„Ty nejsi můj syn!“ odsekl jen a plivl na podlahu před Billa. Zvučné kroky se nesly ztichlým sálem, když zamířil pryč. Jakmile se za ním zabouchly dveře, všichni propukli v šepot. Bill dosedl zpět do své židle, ze které se vymrštil, když se před celým osazenstvem přiznal ke svému prohřešku. Cítil jisté zadostiučinění. Vždycky si přál, aby měl nějakou zbraň proti činům svého otce.

Jeho nadnesenost však opadla, když zpozoroval, jak mladík s živočišným pohledem leze na jeden z mnoha k sobě přiražených stolů. Z jeho úst se linul smích, který se Billovi zařezával do uší a způsoboval mu migrénu.

„Podívejte se na něj! Na hanbu našeho národa! Pošpinil jméno své rodiny už před svým zmizením, a teď to udělal znovu, ale daleko hůř! Kdo z nás by si dovolil porušit svátost pravidel… Svátost, díky které se smíme pyšnit svým tetováním. On na něj nemá právo! Vyžeňme jej, už nám nebude nadále dělat ostudu! Přece mezi sebou nebudeme trpět takový odpad, který si neumí ničeho vážit!“

Bill s těžknoucím srdcem naslouchal souhlasnému mručení, které přizvukovalo slovům chlapce, jenž na něj ukazoval prstem. Bill nechápal sám sebe. Jak si mohl o takovém kreténovi myslet, že by pro něj byl schopen složit slib?!

„Přátelé, ten hoch má pravdu. Ayus znesvětil něco, co je pro nás všechny důležité a čím bychom se měli řídit. Nemá právo nosit dál jméno své rodiny. Dáváme ti dva dny na odchod!“ zvolal jeden postarší muž, kterému sněhově bílé vousy padaly na mírné pivní bříško.

Bill vstal. Každému, kdo od něj znechuceně neodvracel zrak, pohlédl do očí. Sršelo z něj sebevědomí, které už dlouho necítil. „Nikdy jsem se vás neprosil o to, abyste mě považovali za sobě rovného, nikdy jsem nestál o vaše pomíjivé přátelství. Pokud si myslíte, že vyženete pouze skořápku plnou lidského neštěstí, jste na omylu. Odejdu vzpřímený a šťasten, že nadále nebudu muset tolerovat intriky ve vašich řadách!“ S tím Bill následoval kroky svého otce.

Jakmile zavřel dveře, až k němu dolehl povyk, který se v sále spustil. Spokojeně se pro sebe ušklíbl a promnul si dlaně. Od prvního týdne září se necítil tak dobře, až teď. Byl pevně rozhodnutý najít si cestu zpátky k Tomovi… k jeho vlastnímu národu ho už beztak nic nepoutalo. Byl svobodný.

autor: Helie