Genesis 46.

Paul strachy skoro nedýchal. Ten chlap byl celý v zeleném, vypadal jako voják, které znal z filmů a obrázků z války. Ti také nosili takovéhle zelené maskovací obleky, aby se ztratili v přírodě. Paradoxně byl rád, že to není zvíře, jak ho při prvním zapraskání větví napadlo. Lidi znal, s těmi se dá nějak domluvit, ale zvířata pro něj byla úplně cizí. Nevěděl, jak s nimi zacházet, na rozdíl od lidí, nikdy se s žádným osobně nesetkal, když nepočítá myši v laboratoři u Lary a nějakou tu mouchu nebo pavouka, který k nim do podzemí zabloudil klimatizačním systémem. Největší respekt měl samozřejmě ze psů, těch bylo ve filmech dost a dost. Vždycky se mu zježily všechny chloupky na těle, když si vybavil jejich vyceněné zuby a rozzuřené štěkání. Nechtěl by se s něčím takovým setkat tváří v tvář.

Jenže co když je to někdo z hlídačů? Měl namířeno tím směrem, odkud Paul utíkal. S hlídačem by se těžko domluvil na něčem jiném, než že ho zatáhne zpátky do podzemí, to mu bylo jasné. Strachy se mu klepala kolena, snažil se nevydat ani hlásku a očima visel na chlápkovi, který evidentně zatím neměl tušení, že je sledován. Pohyboval se poměrně rychle a jistě, jako by to tady znal. Ani jednou se zatím nepodíval Paulovým směrem a vypadalo to, že pokud uprchlík vydrží být zticha, nevšimne si ho.

Jako na potvoru se chlápek po pár metrech zastavil. Paul se lekl, že se nějak prozradil, a s bušícím srdcem sledoval, jak sundává ze zad nacpaný batoh, rozepíná ho, aby z něj po chvilce hledání vytáhl láhev s vodou. Paulovi se ulevilo, div si nahlas neoddychl. Už v duchu viděl, jak vyndává pistoli a míří na něj, a táhne ho zpátky, aby ho šoupl rovnou ke Katovi. Nepochyboval o tom, jak by s ním bylo zacházeno. Jako s tím nejhorším zrádcem. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Měl vyschlé hrdlo, když sledoval, jak muž pije, ale snažil se zůstávat bez pohnutí na svém místě a ani nepolknout. Musel vydržet. Dřevěněla mu noha, kterou měl v nepohodlné pozici, cítil čůrek potu, jak mu stéká po zádech, ale s tím se momentálně nedalo nic dělat. Nesměl se ani hnout. Každý sebemenší pohyb by ho mohl prozradit.

Chlápek v klidu nacpal láhev zpátky do batohu, hodil si ho na záda a podíval se na hodinky.

Paul si uvědomil, že netuší, kolik je, a jak dlouho tady už vlastně bloudí. Netroufal si to ani odhadovat, protože jeho chůze byla monotónní a zdlouhavá, ale doufal, že touhle dobou jsou už Tom s Billem zpátky ve svých postelích. Pořád vyhlížel silnici, o které Tom mluvil, ale prozatím byly kolem jen další a další stromy. Jak je ze začátku obdivoval, teď už mu pomalu začínaly lézt na nervy. Hlavně jejich kořeny, o které neustále zakopával.

Chlápek, zřejmě spokojen s časem, pokračoval v chůzi. Paul s povděkem sledoval, jak se mu pomalu vzdaluje, oči zapíchnuté do jeho zad. Mířil k elektrárně, o tom nebylo pochyb. Pod jeho těžkými botami praskaly tenké větvičky, zelená bunda se míhala mezi stromy, a Paulovi pomalu přestávalo bít srdce tak nahlas a silně. Už si chtěl vydechnout úlevou, když ucítil šimrání v nose. Sakra. Nejspíš nastydl, jak seděl pod stromem, a jeho tělo se ozývá v té nejnevhodnější možné chvíli. Paul pomalu a velice opatrně zvedl ruku a zmáčkl si místečko mezi obočím, které mu většinou pomáhalo kýchání zastavit, ale teď neúčinkovalo. Bylo příliš pozdě na záchranu. Měl pocit, že v tichém ranním lese zaznělo jeho kýchnutí minimálně jako výstřel z děla.

~*~

Sascha se zastavil. Co to bylo? Instinkt mu velel otočit se směrem, odkud nenadálý zvuk přišel. Připadalo mu to jako kýchnutí. Sakra. Někdo ho sleduje, a on si toho celou dobu nevšiml. V duchu viděl detektiva s očima v sloup nad jeho amatérským přístupem k věci. Kdyby nebyl v nebezpečí, snad by ho to i rozesmálo, ale on momentálně v ohrožení byl. Co když ho sleduje ochranka elektrárny? Možná ho našli, jak spí v autě, a rozhodli se sledovat, co bude dělat a proč sem přišel. Když se ale jeho oči zapíchly do míst, kde očekával svého pronásledovatele, nespatřil nic. Nejspíš bude dobře maskovaný, napadlo ho. Mezi stromy se ztratí leccos. Trochu se přikrčil, jako by se tím mohl stát menším a nenápadnějším, a změnil směr chůze. Rozhodl se zkontrolovat, jak se věci mají. Ještě tu byla nepatrná možnost, že to mohlo být nějaké zvíře, které vyrušil svým lesním pochodem, a bude moct pokračovat beze strachu, že ho někdo sleduje. To si ale musel ověřit.

~*~

Do prdele, zanadával v duchu Paul. Jde k němu. Sakra, sakra, co teď?! Bijící srdce se vrátilo k původní frekvenci, hrozilo, že mu prorazí hruď a rozprskne se o strom před ním. Dech se mu prohluboval, a on se pomalu ale jistě dostával do panické hrůzy. Prozradil se. Pitomé kýchnutí. Jako by nemohlo ještě chvíli počkat. Stačilo pár chvil a mohl být volný, a teď je díky svému nastydlému nosu v pasti. Sakra! Co dělat?! V hlavě se mu mlely myšlenky, a s každým krokem, kterým se k němu chlápek blížil, v něm vzrůstala panika. Běž! Utíkej pryč! Řvaly jeho instinkty, ale nohy nechtěly poslechnout. Stál jako zařezaný na místě, chráněný stromem. Co když má ten chlápek pistoli v kapse? Nechtěl se nechat zastřelit. Běž! Zdrhej! Křičel jeho mozek. Nenech se chytit! Utíkej!

~*~

Sascha sebou málem praštil leknutím, když zpoza jednoho ze stromů, ke kterým mířil, vystartoval muž v černém. Chvilku jen stál a zíral, jak s kapucou na hlavě kličkuje mezi stromy směrem, ze kterého on přišel, než se jeho nohy automaticky daly do pohybu. Instinkt mu říkal, že je v převaze. Ten někdo ho nechce ulovit, ale bojí se ho. Utíká před ním. Stal se z něj v tu ránu lovec. Musí ho chytit. Musí zjistit, kdo to je a co tady dělá. Zatímco se snažil vyhýbat stromům a spadaným větvím, a současně sledovat utíkající postavu, hlavou mu běžely otázky. Kdo to proboha je? V tomhle pustém lese kolem elektrárny se lidi jen tak nepotulují. Nejbližší vesnice je deset kilometrů daleko, tak kde se tu vzal?

~*~

Paul běžel jako o život. Nemohl už dál čekat, musel vyrazit, aby měl alespoň malinký náskok. Běžel, jako by měl vypustit duši, ale po pár stech metrech mu pomalu začínaly docházet síly. Chlápek ho pronásledoval, tudíž byl nebezpečný, jak předpokládal. Kdyby ne, nechal by ho a šel by si po svých. Nesmí se nechat chytit, to byla jediná myšlenka, která ho jako motor poháněla dopředu. Nikdy ve svém životě takhle dlouho a rychle neběžel. Neměl natrénovaný způsob, jak běhat, jak dýchat, když musí přeskakovat všechny ty přírodní překážky, nebylo kde ho získat. V posilovně sice měli běžecký pás, ale to bylo něco naprosto jiného, nedalo se to srovnávat. Píchalo ho v boku, plíce mu pomalu začínaly vypovídat službu a měl strach, šílený strach, že mu za chvíli dopadne ruka na rameno a bude po všem. Nevěděl, jak daleko je ten voják za ním, musel se alespoň malinko otočit, aby to zjistil.

~*~

„Hej! Stůj!“ Zavolal Sascha zadýchaně na běžící postavu. Batoh na zádech mu poskakoval, několikrát si už málem propíchl nohu o povalující se větev a bolela ho lýtka nenadálou námahou. V duchu se modlil, aby to jeho drahý foťák v batohu přežil, ale při poslouchání těch rachtajících zvuků ho naděje pomalu opouštěla. Začínal to už vzdávat, když vtom postava před ním najednou zmizela z jeho zorného úhlu. Jako by se znenadání vypařila. Jen chvilinku mu trvalo, než si uvědomil, že jeho kořist upadla. Teď byla jeho chvíle. Žádné vzdávání nebude. Musel přidat a zkrátit nebo ještě lépe vyrovnat jeho náskok. Ačkoliv měl pocit, že už to víc nejde, zmobilizoval poslední síly a zrychlil. Nesmí mu utéct, teď už ne.

~*~

„Sakra, sakra, ty idiote,“ nadával Paul potichu sám sobě, neměl se otáčet, to se mu stalo osudným. První překážka před ním ho dostala na zem. Snažil se rychle vrátit na nohy, ale něco mu v tom bránilo. Mikina se zasekla o větev malého stromku, vedle kterého se natáhl jak široký, tak dlouhý. Škubl s kapsou, o kterou se zachytil, ale nebylo to nic platné. Stále vkleče na zemi se musel rychle rozhodnout. Buď se zbaví mikiny, která ho drží v pasti, nebo se nechá chytit. Zip se mu podařilo rozepnout až po pár vzácných vteřinách, vyvlékl se z rukávů a dal se znovu do běhu.

„Stůj!“ slyšel za sebou. Blízko za sebou. Sakra! „Neutíkej, nic ti neudělám!“ To ti tak uvěřím, pomyslel si a snažil se znovu dostat do tempa, které předtím držel. V tu chvíli ale ucítil, že je pozdě. Něco těžkého na něj zezadu skočilo, a on se i s tím poroučel zpátky k zemi. Byl v háji.

~*~

Tom ležel v posteli a nemohl usnout. Po úžasně osvěžující sprše si myslel, že se pár hodin ještě prospí, než bude muset vstát a řešit, co dál, ale jeho mozek ho nenechal v klidu. Měl najednou tolik věcí, o kterých musel přemýšlet, na co vzpomínat, že pomyšlení na spánek nemělo šanci. Chvilku se snažil, zavřel oči, ale tím se dá těžko zbavit myšlenek. Naopak. Zatímco tělo nemělo co na práci, zaslouženě odpočívalo, v jeho hlavě to bzučelo jako ve včelím úle. Míhaly se v ní všechny známé obličeje, o kterých ještě před pár hodinami neměl ponětí, že kdy existovaly, k nim se přiřazovala jména, situace, pocity, někdy i chutě a vůně, byl to šílený guláš. Rozhodl se, že se musí soustředit jen na jednu věc. Nenechat svou vrácenou paměť poroučet, ovládnout své myšlenky a vzpomínky, aby je srovnal a roztřídil. Doufal, že pak bude moct vypnout a chvíli spát.

Jenže to nebylo tak jednoduché. Celou cestu, kdy vláčel na zádech svého bratra, se o to snažil. Byl rád, že musí mlčet, aby se neprozradili, protože povídat si s Billem by při tom všem zmatku ani nezvládl. Za tu dlouhou cestu měl čas vzpomínat na celý svůj dlouhý život tam nahoře, a snažil se ho porovnat s tím, co až doteď věděl a znal sám o sobě. Pár věcí mu ale k jeho překvapení do toho nepasovalo.

Například to, že nikdy nebyl gay. Teď to věděl naprosto jistě. Vždycky a bez výjimky byl na holky. Vzpomínal na své bývalky a snažil se zanalyzovat svůj vztah k nim a přirovnávat ho k tomu, který teď měli s Billem. Po chvíli mu došlo, že se to nedá srovnávat. To, co měli mezi sebou, bylo naprosto unikátní, vymykající se všem jeho dosavadním vztahovým zkušenostem. Daleko intenzivnější. Všechny ty holky mu byly absolutně ukradené, když se s nimi vyspal. Přestaly ho bavit, tak sbohem, přijde jiná. Jo, možná se mu jich pár líbilo, vytahoval se s nimi před kamarády, protože to byly kočky, které by každý z nich chtěl, ale k žádné z nich nikdy necítil nic ani vzdáleně podobajícího se tomu, co k Billovi. Nechtěl si snad připustit, že je na kluky a tohle byla jen přirozená snaha být normální? Jenže ty holky ho sexuálně přitahovaly, tím si byl jistý. To přece gayové nemívají… nebo ano? Nikdy se o tohle téma nezajímal, tudíž netušil, jak přesně to je, a rozhodl se, že jakmile se z tohohle podzemního vězení dostane, zjistí si o tom všechno na internetu. Když tam vždycky spolehlivě našel porno, najde tam i tohle.

Jenže tu byla ještě jedna možnost. Mohlo to být všechno jen tím, že jsou dvojčata? Šlo o to zvláštní spojení, o kterém se vždycky mluvilo u jednovaječných dvojčat? O tom už nějaké informace měl, protože ho to zajímalo. Kdysi mu máma vyprávěla, že když byli s Billem malí, měli svoji vlastní řeč. Nikdo z jejich okolí nerozuměl, co říkají, a oni přitom působili dojmem, že si spolu povídají a výborně si rozumějí. Bylo to tohle? Nejspíš ano. Jenže co s tím teď?

Hluboko v srdci cítil, že Billa miluje. Bezmezně, nekriticky, naprosto zcela a úplně. Byl ochotný pro něj obětovat všechno, byl schopný za něj dýchat, chránit ho a milovat tak, jak nikoho na světě. Dokonce i víc než mamku, uvědomil si. To už je co říct, protože mámu miloval nade všechno. I když s ní měl poslední dobou spory, co se týče své budoucnosti, pořád ji měl rád, to se nedalo jen tak smazat. Byla to prostě máma. Ale vztah k Billovi byl minimálně o jeden level vyšší.

V duchu se usmál, když si představil mámino štěstí, až zjistí, že Bill žije. Už to dávno vzdala, přestala doufat, že jejího malého chlapečka někdo jen unesl a on někde je, roste, mění se v chlapce, postupně v muže, stejného jako je Tom, a jednou se k ní vrátí. Bude zírat, až zjistí, jak jiný je její druhý syn. Jak krásný je, milý, úžasný. Tom se už z polospánku usmíval, nemohl si pomoct, ale byl na to hrdý, že má takového bratra. Jeho spokojené usínání malinko rušilo pomyšlení na to, že bude muset Billovi zkazit radost. Mysleli si, jak spolu nahoře budou žít jako milenci, jak se nebudou muset bát chytit za ruku, políbit se na veřejnosti, prostě jen žít a milovat se… spánek ale tuhle nepříjemnou myšlenku přetrhl, když dovolil Tomovi konečně zaplout do svých sítí a ukolébal ho, aby dopřál odpočinek nejen tělu, ale i jeho zmatené mysli.

~*~

„Jau!“ zařval Sascha, když těsně po pádu na tělo před sebou dostal ránu do žaludku jeho ostrým loktem. Nestihl ještě ani pobrat, že se mu podařilo toho kluka chytit, a už ji dostal. Instinktivně se přikrčil, aby ulevil bolesti, ale snažil se přitom držet vzpouzející se tělo pod sebou pevně, aby se mu nemohlo vysmeknout. Jeho o poznání větší váha mu v tom vydatně pomáhala.

„Pusťte mě!“ zaslechl poprvé zoufalý hlas ulovené kořisti. „Nechtě mě,“ supěl chycený zoufale, a snažil se bojovat ze všech sil. Měl ale smůlu, Sascha byl silnější než on. Jeho úlovek se dokázal za velkého boje jen postupně obrátit na záda, aby tak novináři poskytl pohled na svou výrazně bledou tvář mladého kluka.

„Nic ti neudělám, nechci ti ublížit, tak se mnou nebojuj,“ zafuněl Sascha s námahou, a hlavou mu okamžitě proběhla myšlenka na Davida Josta. Byl přesně takhle bledý. Ten kluk byl…

„Seš odtamtud?“ okamžitě z něj vypadla překvapením otázka, jejíž odpověď znal vlastně předem. Vehementní vrcení klukovy hlavy, že není, ho nijak nepřesvědčilo. Došlo mu, že pokud odtud utíká, nepřizná to jen tak někomu, kdo na něj skočí v lese. Naopak, bude zapírat. Kde by se tu jinak takhle brzy ráno vzal? Co by tady dělal? Ano, to dává logiku. Je to uprchlík odtamtud. Sascha v duchu vítězně zařval. Mohl mít snad větší štěstí, než je tohle? Chytit kluka, který se odtud dostal, to je přece to nejlepší, co se mu mohlo stát. Lepší než tisíc fotek. Živý svědek, to je pro novináře poklad nesmírné hodnoty. Detektiv na něj bude hrdý, tím si byl jistý. Teď si ale musí získat důvěru toho vyplašeného mladíka, jinak by se taky mohlo stát, že by mu mohl znovu utéct, a on by ho už nedohonil. Musel začít co nejdřív, dokud jeho vzpouzející se tělo ještě udrží.

„Jestli utíkáš z toho podzemí pod elektrárnou, tak se mě nemusíš bát. Nejsem od nich,“ zformuloval za neustále probíhajícího boje jejich dvou těl tu nejsrozumitelnější možnou větu, aby ji kluk pochopil. „Nejsem nepřítel, naopak,“ funěl udýchaně, zatímco sledoval klukovy stále ještě vyděšené oči. Byl v nich strach o život, teď mu to teprve došlo. Neutíkal před ním jen tak, mělo to svůj důvod. Myslel si nejspíš, že je od nich. „Uklidni se, pomůžu ti,“ snažil se chlapce uchlácholit. „Jsem novinář, a vím, že tam v podzemí se děje něco protizákonného, jsem tady kvůli tomu,“ snažil se působit co nejdůvěryhodněji, jak to jen šlo. Fakt, že na chlapci ležel celou svou vahou, tomu moc nepomáhal. „Přestaň bojovat, vážně ti pomůžu,“ pokračoval a zkusil pustit mladíkovu ruku, aby toho hned mohl začít litovat. Dostal pěstí na bradu, až se mu v hlavě rozsvítily hvězdičky.

„Pusťte mě!“ znovu se zarputile ozval chlapec. Sascha měl teď dvě možnosti, buď se snažit kluka přesvědčit násilím, nebo mu dokázat, že to, co říká, je pravda, a pokusit se tak získat jeho důvěru. Rozhodl se pro druhou možnost a povolil sevření druhé ruky. Riskoval, ale jinak to nešlo. Pomalu se odvalila z chlapcova těla a s úlevou zkonstatoval, že uprchlík se nechystá pokračovat v útěku.

„Jsem Sascha,“ otočil po chvilce hlavu k bledému obličeji vedle sebe a nasadil ten nejvlídnější úsměv, jaký znal.

„Paul,“ zašeptal kluk ještě udýchaně; bojoval statečně, ale na další útěk už neměl sílu.

autor: Janule