Návrat

autor: Mishka

Byla noc. Klidná a temná. Sněhové vločky líně poletovaly vzduchem a tiše dopadaly na zmrzlou zem. Seděl na lavičce v parku. Dlouhé, tmavé vlasy mu spadaly do obličeje. Čokoládové oči plné prázdnoty se dívaly do zamrzlého jezírka a pozorovaly, jak drobné vločky pomalu, ale jistě zakrývají hladký povrch ledu. Čekal na něho. Jako každý večer. Jako každou noc. Doufal, že jednou už konečně přijde. Že se vrátí. Do mysli se mu vracely vzpomínky, jak tady spolu sedávali. Celé hodiny si povídali a smáli se. Miloval to tu. Miloval chvíle s ním. Miloval jeho. Ale všechno už bylo dávno pryč. Zůstaly jen vzpomínky…

Černovlásek si tiše povzdechl. Tolik si přál, aby se jeho bratr vrátil. Aby se vrátil ten usměvavý copánkatý kluk, se kterým tak rád trávil čas, který mu vždy rozuměl a který se ho vždy zastal. Byli jako jedna duše ve dvou tělech. Občas si dokázali porozumět i beze slov. S ním se vždy cítil v bezpečí. Nikdo mu nemohl ublížit ve chvílích, kdy byl s ním. To se ale bohužel změnilo, když Tom odešel. Bill nechápal proč. Proč to někdo dopustil. Všichni museli vědět, jak je pro něj jeho bratr důležitý. Tak proč to udělali? Na tuhle a ještě spoustu dalších otázek ale nikdy nenašel odpověď. I přesto, že tolik chtěl…

Náhle jeho oči zaujalo něco podivného. Něco, co tu ještě nikdy neviděl. Vzadu za hustým keřem spatřil jakési světlo. Jemné bílé světlo, které zářilo do klidné noci a lákalo ho, aby šel blíž. A on šel. Tiše našlapoval nadýchaným sněhem a tvořil tak stopy svých bot, které však vzápětí znovu zapadávaly. Pomalu kráčel vstříc té záři, která se pořád zvětšovala. Netušil, kde se tu vzala nebo co ji vytvořilo. Ale fascinovala ho. Přímo ho nutila, aby šel pořád blíž a blíž, až stál těsně u vířícího světelného kruhu, který ho zval stále dál.

Opatrně natáhl ruku, která jen lehce projela tím světlem. Netušil proč, ale musel se usmát. Po tak dlouhé době se zase usmíval. Už málem zapomněl, jaké to je. Jeho nitrem se najednou rozlila úleva a pocit, že všechno bude zase dobré. Čím víc záře sílila, tím zvědavější byl. Chtěl vědět, co to má znamenat. A proto vykročil vpřed, směrem do toho světla. Cítil teplo a čím dál větší úlevu. Pocit prázdnoty v něm mizel a nahrazovalo jej štěstí. Ano, on byl šťastný. Po tak dlouhé době. Po třech letech byl znovu šťastný.

Čím dál postupoval, tím silnější byla záře. Musel před ní mhouřit oči. A když už se to zdálo k nevydržení, zavřel je úplně. V tu chvíli ona záře zhasla a kolem něj se rozlila příjemná a uklidňující tma. A potom už nic nevnímal…

Po chvíli sebou škubl a probudil se. Byl zpátky na té důvěrně známé lavičce. Netušil, jak mohl usnout. Nikdy se mu to nestalo. Ani jednou za celé tři roky, co tu takhle sedával. Lehce zavrtěl hlavou. Přišlo mu to přinejmenším zvláštní. A co potom ta podivná bílá záře? Kde je teď? Zmizela? Co to mělo znamenat? Byl to jen sen?

Proud jeho myšlenek však přerušil náhlý zvuk. Tiché křupání právě napadaného sněhu, které se tiše rozléhalo nocí a pomalu se k němu přibližovalo. Jeho zrak se stočil na úzkou cestičku, teď už dočista zapadanou sněhem, která do parku vedla. S očekáváním hleděl do tmy a snažil se zachytit jakýkoliv pohyb. A po chvilce se ze tmy skutečně vynořila postava. Pomalu se k němu přibližovala. Bill se postavil a snažil se zjistit, kdo to může být. A když se dotyčný přiblížil na takovou vzdálenost, aby byl poznat jeho obličej, jeho srdce se hlasitě rozbušilo a z očí mu poprvé od bratrova pohřbu vytryskly slzy.

Byl to on.

Konečně, po třech letech přišel.

Věděl to. Věděl, že to nemá vzdávat. Bill tušil, že se jeho láska vrátí. A měl pravdu.

Nemohl se pohnout, nemohl mluvit, nemohl dělat nic. Jen stál a díval se do jeho tváře. Sledoval jeho rty, které se vlnily do jemného úsměvu, jeho oči, v nichž zářilo tisíce jiskřiček, a které tak dobře znal. Tom pomalu došel až k němu. Pár vteřin na sebe jen zírali, a pak Bill konečně promluvil.

„Ty ses… vrátil…“ Jeho hlas byl tichý a třásl se. Ovšem, byl šťastný. Tak strašně moc.

„Vrátil…“ zopakoval to slovo Tom. Poté vzal Billovu tvář jemně do dlaní, a konečně, po těch zatraceně dlouhých třech letech, ho dlouze a něžně políbil. Oběma se v břiše opět rozletělo hejno neposedných motýlků. Oběma stékaly po tvářích slzy štěstí a mísily se v jedny. Líbali se dlouho. Déle než kdy dřív. A když se od sebe konečně odtrhli, Tom chytil svého milovaného bratra za ruku, sedl si na lavičku a stáhl si svou lásku k sobě na klín. Hleděl do jeho krásných očí a hladil jej po tváři.

„Seš studenej…“ uculil se Bill, ale tváří se opřel do jeho jemného doteku.

„Jo, je přece mráz,“ usmál se Tom. Řekl to i přesto, že to nebyla pravda. On sám dobře věděl, že to mrazem není. Ale nechtěl tím Billa zatěžovat.

„Kdes byl tak dlouho? Čekal jsem tu… každou noc…“ šeptal smutně Bill. Tomovi to rvalo srdce, chtěl mu všechno říct. Ale nechtěl, aby to věděl. Nechtěl, aby věděl, že je teď… mrtvý. Zbytečně by ho to rozrušilo. A to on nechtěl. Chtěl už být jen s ním.

„Na tom nesejde, lásko. Jen… nemohl jsem přijít. Ale teď už bude všechno v pořádku. Budeme už navždycky spolu. Slibuju…“ šeptal mu tichá slůvka. Hladil ho ve vlasech a pevně ho k sobě tiskl.

„Dobře, věřím ti, miláčku. Jen… už mě prosím neopouštěj,“ špitl a schoval si obličej k bratrovu krku. Tom si ho přitiskl ještě pevněji k sobě a líbal ho do vlasů.

„Neopustím…“ slíbil mu naposledy, a pak jen zavřel oči a vnímal přítomnost svého dvojčete…

*** *** ***

Ztichlým parkem se opět ozvaly tiché kroky. Tentokrát patřily ženě zhruba ve středním věku, jejíž zrzavé vlasy spadaly na útlá ramena. Zabalená v teplém kabátu kráčela napadaným sněhem a hledala svého syna. Vždycky se vracel domů o půlnoci, ale dnes se nevrátil. Sužovaly ji obavy. Na druhou stranu ale tušila, co zde možná uvidí. Ale na to zatím nechtěla myslet…

Když ho neviděla sedět na lavičce, zastavila se. Rozhlížela se kolem. Musela ho najít. Musela najít svého chlapce. Alespoň toho, který jí zbyl. I když podvědomě tušila, co se stalo, ještě si to nechtěla připustit. Její pohled ovšem upoutalo husté křoví, které rostlo opodál. Pomalu ho obešla a… konečně ho spatřila.

Jeho tělo leželo ve studeném sněhu a nejevilo známky života. Pomalu si k němu klekla a otočila ho obličejem k sobě. Jeho tvář byla klidná a zdobil ji jemný úsměv. V pohaslých očích se zračila úleva. Náhle na ni začaly dopadat slzy jeho matky. Skláněla se nad mrtvým tělem svého syna a plakala. Pevně chytila jeho ledovou ruku a pohladila jej po tváři.

„Bille… nikdy by se nevrátil…“ šeptla. „Ale teď už jsi s ním. Vyřiď mu, že ho miluju. Máma vás oba moc miluje,“ vzlykla. Její horké slzy dál padaly na chlapcovu tvář a pomalu na ní zamrzaly. Ale on konečně našel klid. Byl znovu se svým bratrem, se svou láskou. A to už navždy…

autor: Mishka