Zeiten ändern dich 51.

„Ahoj,“ vejde rozespalý Gordon do kuchyně a začne si připravovat ranní kafe.
„Ahoj,“ zvednu krátce pohled od rozečtené knížky.
„Aby ses nezačetl a pak nepřišel pozdě.“
„Mám to pod kontrolou,“ usměju se a vstrčím si do pusy další sousto z mé snídaně. Je sobota, takže mě dnes čeká, na rozdíl od všedních dnů, jen pár hodin v obchodě a potom hurá s Tomem a Nelly plavat. Nelly chodí teď o prázdninách do keramického kroužku v Magdeburku, protože by tady přes den s ní neměl kdo být. O víkendu je ale tradičně zábava na nás.
„Máš něco odpoledne v plánu?“
„Jo, nebo jsem ti neříkal, že jdeme s Tomem plavat? A s Nelly,“ řeknu a knížku zaklapnu, když uznám, že už se k ní asi nedostanu.
„Trávíš s ním teď hodně času, že?“
„Hm, a?“
„Nic nic, jen se tak ptám.“

Neměli jsme moc času od začátku týdne spolu s Gordonem mluvit sami, tudíž mi to nedá, abych se ho na Toma nezeptal. „Pořád na něj máš ještě ten samý názor, co na začátku?“
„Na mém názoru přece nezáleží. Tobě bude v září osmnáct, nemyslíš, že je trochu pozdě na to, ti do něčeho takovýho mluvit?“
„Jen by mne to zajímalo.“
„Popravdě,“ odmlčí se, zaleje si kafe, a sedne si ke stolu naproti mně, „když jsem ho viděl poprvý, prohlížel jsem si ho, a v duchu jsem si říkal: Tak ty seš Tom,“ zasměje se, a pak jen mírně zavrtí hlavou, než zas něco řekne. „Ne vážně, upřímně jsem nečekal, že se bude někdo jeho typu chovat takhle…“
„Co znamená takhle?“

„No k tobě a tak ke všemu. Když jste byli tady včera spolu, sledoval jsem ho, jak mluví s Nelly, jak mluví s tebou, a musím říct, že mě překvapil. Jsem si dokonce jist, že kdybych nevěděl nic o jeho minulosti, že bych si řekl zaplať pánbůh za něj. Ale zaráží mě jen, nezeptal jsem se tě ještě, ale jak to, že to všechno pominulo? Myslel jsem, že po tom večírku ho vidět už nechceš a pak…“
„Jo, no… vysvětlil mi všechno, jak bylo. Nebylo všechno až tak, jak sem si myslel já.“
„Takže to, že jsi říkal, že ti lhal, nebyla pravda?“
„No vcelku jo. Nerad bych to už řešil, je to pryč.“
„Bille, já očividně vidím, že ten kluk s tebou provádí neskutečný věci, jseš úplně někdo jinej, ale nerad bych, abys jen slepě šel přese všechno a neviděl nic kolem.“
„Ne, toho se neboj. Poučil jsem se. Možná až časem si Tom zaslouží mojí důvěru. A možná už nikdy tak zcela mu nebudu moct věřit, ale já doufám, že časem snad. On se snaží.“
„Dobře.“
„Hrozně bych chtěl slyšet názor mamky na Toma.“
„Myslím, že by byl podobný jako ten můj. Rozhodně by teď už byl kladný, to víme oba. Hlavně, že jsi spokojený ty.“
„To jsem,“ přikývnu zasněně a vykouzlím úsměv.

„A večer?“
„Proč?“
„Potřeboval bych… víš, Miriam, pozvala mě k sobě na večeři, za to, že byla předtím tady, a tak jsem si říkal…“ Leze to z něj nesmírně pomalu, až se nad jeho rozvážností musím pousmát.
„Jasně. Jasně, že tady budu s Nelly. Chápu, že nevíš, jestli se třeba nezdržíš přes noc…“ prohodím jen tak pobaveně, načež mě on naoko zpraží pohledem. Zasměju se, ale pak vydechnu a jemně se zeptám na poslední otázku. „A ty spokojenej jseš?“
„A víš, že asi jo?“
„To je fajn. A nechtěl bych tím teď nic naznačit, jen že budu jednou rád, až jí budu moct poznat,“ usměju se a pohlédnu na hodiny. „Sakra, musím jít.“
„Tak odpoledne.“
Hodím knížku do tašky, tašku přes rameno a vklouznu do bot. „Ahoj,“ mávnu ještě rychle a vystřelím ze dveří. Jsem rád, že se mnou Gordon takhle ochotně mluví o všem. Možná, že to prostě vzal jako povinnost za mamku, ale stejně ho za to mám rád. A možná, že časem si Toma taky oblíbí, těžko říct, ale už teď je to velký pokrok.

„Jseš hodnej, že mi jdeš naproti,“ usměju se, když odpoledne cestou z obchodu potkám očekávaně Toma. Předem mi pochopitelně zavolal, že přijede, ale prostě si potřebuji být vším jist. Hlavně tím, že by pro mne byl někdo ochotný dělat to, co Tom, protože se mi tomu stále nechce nějak věřit.
„Já rád,“ nahodí výraz alá neviňátko a já si rád od něho ukradnu polibek.
„Parkuješ u nás?“ zeptám se, když se už ruku v ruce vydáme domů.
„Hodil mě sem táta. Měl tudy cestu, tak jsem si řekl, že toho využiju.“
„Aha, to je dobře, to mi jen tak nebudeš moci utéct,“ škádlivě se zasměju.
„Neboj, já si vždycky najdu způsob.“
„Ale to bys neudělal, že ne?“ přehodím najednou na opačnou frekvenci, čímž donutím Toma se rozesmát.
Místo aby odpověděl, lípne mi lehkou pusu na spánek. „Jak ses dneska měl?“
„Dneska to byla otrava, čekat až do odpoledne, protože se nemůžu dočkat, až skočím do vody.“
Rozhodli jsme se, že navštívíme místní koupaliště a ne bazén v Magdeburku, jak jsme zamýšleli. Hlavně Nelly si to tak určila, takže jsme ani neměli moc šanci protestovat. Mám to tady rád, o to nic, je to tady v létě úžasně udržovaný, ale chtěl jsem se zbavit místních lidí.
„Chápu, zbožňuju vodu,“ přikývne Tom s úsměvem a nepřestává mi prsty hladit mou ruku.

„Nelly! Mohla bys mě prosím příště upozornit, až se zas rozhodneš plavat dozadu?“ pokárám ji, když se vrátí do přijatelné hloubky ke mně.
„Ale… byl tam se mnou Tom, a je tam i Klárka,“ řekne argument, a aby toho nebylo málo, hned vedle ní se Tom vynoří.
„To je fajn, že je tam Klárka, ale ta ti moc nepomůže.“
„Tome, že jsi tam byl vzadu se mnou?“ zvedne Nelly pohled k Tomovi, který ale ostří něco v dálce. „Tome,“ zatahá ho pro jistotu za ruku a nahodí zářivý úsměv.
„Vzadu, jasně,“ přikývne okamžitě nesouvisle Tom a vrátí pozornost nám. „Co si vůbec rozmrzelej?“ jemně mne pohladí po zádech, skrytých ve vodě, a já se musím usmát.
„Já… promiň, to ty lidi,“ hodím na něj omluvný pohled.
„Bille, pojď s námi dozadu, tam se můžu pořádně potápět.“ Sotva to Nelly dořekne, už začne plavat zpátky.
„Potápět?“ zeptám se opožděně trochu s obavou v hlase a kouknu se na její nafouknuté rukávky kolem paží, abych se ujistil, že tam stále jsou.
„No tak, vážně jsem s ní vzadu byl a dával na ni pozor, během toho, co ses tady slunil, či co,“ řekne Tom rádoby povrchně a chrstne po mně velkou dávku vody, než zmizí pod hladinou.

Se smíchem začnu plavat v jeho stopách, a hlavně nespouštím oči z Nelly. Měl bych zahodit to ohlížení se po lidech a chovat se tak jak chci! Stejně je tady hlava na hlavě a sotva se dá rozpoznat, kdo všechno tu je. Přistihnu se, jak lehce přikývnu, abych si stvrdil své myšlenky, a s leknutím se zastavím v plavání, když se kousek přede mnou Tom opět vynoří. Okamžitě nasadí zářivý úsměv a já, aniž bych Nelly neustále opatrně nekontroloval, se mu vrhnu kolem ramen, abych ho dostal opět pod vodu, ale to se mi podaří jen napoprvé. Má neuvěřitelnou sílu, kterou já bohužel postrádám, takže se do chvilky už svíjím v jeho náručí.
Tom se škodolibě usměje a pak si ukradne polibek.

„Tak co? Co lidi?“ zeptá se na to okamžitě pobaveně a pozvedne obočí.
„Tome,“ kníknu jen jemně a uhnu pohledem.
„Ale no tak! Hoď je za hlavu.“
„Já se snažím, ale…“
„Prosím.“

S výdechem si ho prohlídnu. Prstama mi pozvedne koutky, aby vytvořily na mé tváři úsměv, a usměje se. Ruce mu lapím do svých, a ukradnu si polibek sám.
„Tak vidíš,“ řekne ještě proti mým rtům a z nepochopitelné polohy, podle mého, zmizí opět pod hladinou.
Než se ale naděju, objeví se opět přede mnou už s Nelly na ramenou.

„Bille, Bille!“ začne Nelly křičet s rozzářeným výrazem, ale pak Toma jemně pohladí po tváři. „Sundáš mě prosím?“
„Jak si přeje veličenstvo.“
Nelly, už zase ve víru vody se mi vrhne kolem krku a pokračuje ve svém započatém proslovu. „Bille, že můžou holky u nás dneska spinkat?“
„Jaký holky?“ zeptám se s úsměvem, protože nemohu strhnout pohled z Toma, který na mne nepřestává dělat pošklebky.
„No Klárka, Paula, a Verunka.“
„Jasně, ale ptala ses jich?“
„Jo jo, i jejich maminky to už vědí. Jen se prý mám zeptat tebe, jestli by si zavolal tatínkovi.“
„To víš, že můžete. Taťka stejně pravděpodobně nebude večer doma, takže tam budete jen se mnou.“
„Jak to?“ otočí se okamžitě na Toma, který v tu samou chvíli nahodí vážný výraz. „Ty tam spinkat nebudeš?“
„Kdepak, já bych měl nutkání vás chodit strašit, a to byste nechtěly,“ zavrtí Tom vesele hlavou, načež Nelly se smíchem vesele vypískne a zatleská.
„Chtěly! Chtěly!!“ Kdyby stála na pevné zemi, jistě by u toho ještě vyskakovala, ale takhle se jen s nadšenou tváří ke mně otočí zpátky. „A budeme spát ve stanu a vy s Tomem s náma!“ přikývne si okamžitě na svůj spásný nápad a odplave to oznámit do hloučku svých kamarádek.
„Jo jo, ve stanu,“ pokračuje v přikyvování Tom za ní s výrazem k nezaplacení.
„Přestaň!“ se smíchem do něho lehce strčím. Pak si ho ale prohlédnu a skousnu si spodní ret. „A vlastně, proč ne. Chtěl bys spát ve stanu?“
„Nesnáším stany,“ prohlásí a své ruce obtočí opět kolem mého pasu.
Nedá mi to, abych se nerozesmál. „Já taky.“

autor: Mintam