Damn Silence

autor: Lauinka

Zdravím všechny twincestní dušičky. Tak tu máte další jednodílku. Tentokrát bych ji ráda věnovala Adellce, mému dvojčeti 🙂 Jelikož moc dobře vím, že má ráda spíše slaďáky, a hlavně dobré konce, je tato povídka přesně pro ni. Jak už je zvykem, tato povídka vznikla díky písničce Damn Silence od Sunrise Avenue, která mě dokonale okouzlila nejen melodií, ale i slovy. Tak si to užijte a za každý komentář Vám budu moc vděčná. S pozdravem Vaše Lauinka :-*

Ani nevěděl, jak dlouho to je. Nevěděl ani proč nebo za co. Každý den se ptal, jestli si to zasloužil, nebo proč byl osud k němu tak krutý? Jsou to přesně dva roky, co si vzal Andrease. Zamiloval se do něj už někdy na střední škole a všechno klapalo až do doby, kdy bylo po svatbě. Andreas se najednou změnil. Už nebyl tak pozorný, milý a něžný, stalo se z něj zvíře. A Bill byl jeho kořist. Ani nevěděl, kolik facek už od něj dostal, kolik bolesti snesl, ale věděl, že už nemůže, že nechce. Ale byl moc slabý na to, aby se Andymu postavil a oznámil mu, že od něj odchází. Navíc, nebylo místo, kam by šel. Možná zpátky k rodině, ale ti by jej zrovna s otevřenou náručí nepřivítali.

Nikdy se nesmířili s faktem, že je gay a že si vzal kluka. Dávali mu to na talíř při každém hovoru, který byl spíše ze slušnosti, než ze zájmu, jak se jejich synovi vede. Ale zvykl si. Co víc mohl dělat? Měl snad něco předstírat kvůli nim, aby byli šťastní? Proč se nikdy nezajímali o jeho štěstí, ale jen o pověst a řeči, co se táhly po vesnici? Nikdy nic nikomu zlého neprovedl, neměl to v povaze, to ostatní se jen strefovali do něj, a když potkal Andyho, doufal, že je všem těm studeným a temným dnům konec, ale netušil, že přijdou ještě temnější.

Vše, co v životě měl, ho zklamalo. Už nevěděl, čemu věřit, v co doufat. Chtěl začít někde jinde, sám. Ne s ním, tak moc si přál utéct. Zase. Jak dlouho o tom už sní? Ale nikdy se neodvážil, kdyby ho Andy našel, nejspíše by jej zabil. Ale záleželo na tom? Zavřel oči a tiše nasál vůni letní noci do plic. Cítil alespoň nějakou oporu, alespoň něco, co mu rozumí. Nechal se unášet představami a touhami, po dokonalém životě bez trápení. O svobodě, ne o tomhle vězení.

Po nějaké chvíli otevřel oči a usmál se. Ani nevěděl, na co přesně. Jestli na měsíc svítící mu do tváře nebo hvězdy, které se na něj z oblohy smály ze všech stran. Ale cítil se býti silnějším. Cítil se býti rozhodnutým udělat to. Musel odejít a musí to udělat zítra v noci. To Andy bude v práci. Nebo u nějaké svojí bokovky? Byl si více, než jist, že má milenku, a možná, že jich bylo i víc. Ale na jednu stranu byl i rád, alespoň nemusel snášet facky a ponižování. Zrovna, když byl v tom nejlepším rozpoložení, ozvalo se scvaknutí zámku. Bylo něco málo po druhé hodině ranní a Andreas se vracel domů z hospody. Bill rychle zalezl pod peřinu a tisknouc víčka k sobě, předstíral, že spí. Nechtěl s ním mluvit, nechtěl jej vidět. Nechtěl, aby si lehal k němu. Hrál, že spí, ale Andrease to nikdy nezajímalo.

„Bille, spíš?“ Optal se lehce opileckým tónem. Ale odpovědi se mu nedostalo. Bill jen tiše vydechl a podíval se před sebe. Sledoval noční oblohu a v duchu se modlil, aby mu dnes v noci dal svátek, aby jej nechal být. Vždyť zítra touhle dobou bude někde na daleké cestě pryč.

„No tak, lásko.“ Zkusil milejší tón a ztěžka zamířil k posteli, kde Bill ležel. Ztěžka dosedl, až se matrace celá zhoupla. Bill stiskl víčka zase k sobě. Snažil se spát, snažil se zmizet někam daleko. „Moc mě ta facka z rána mrzí, vážně. Nechtěl jsem tě uhodit.“ Sundal ze sebe triko i kalhoty a lehl si vedle hubeného tělíčka. Vlezl k němu pod přikrývku a přitulil se k jeho zádům. Rty se lehce dotkl jeho ucha. „Nezlob se už na mě.“ Dodal tiše až Bill vzlykl. Nejraději by se sám za to vyfackoval. Kdyby byl ticho, nechal by jej. Přestalo by ho to bavit, ale s takovou už ví, že je vzhůru. Nedá mu pokoj, dokud nedostane to, co chce. Zase bude trpět.

„Neplakej.“ Andy jej hladil po vlasech a snažil se jej utěšit.

„Nech mě, prosím. Jsem unavený a chci si odpočinout.“ Bill tiše vydechl a snažil se potlačit ty slané krůpěje, však marně.

„Ale no tak, víš, že tě miluju.“ Andy se snažil být tak milý, skoro jako tenkrát, když spolu začínali, ale to ještě nevěděl, co za parchanta se z něj vyklube.

„Andy, prosím.“ Bill slabě vydechne a otočí se tváří tvář Andymu. Na tváři jsou stopy po face z rána, která nebyla zrovna nejmenší. Už nevěděl, na co se vymlouvat, když se všichni ptali. Nevěděl, co jim říkat. Stále musel jen lhát a schovávat se.

„Chci tě jen políbit.“ Andy se lehce posune směrem k Billovi. Ten jej jen pozoruje, ví moc dobře, že když se bude bránit, bude všechno ještě horší. Lehce Andyho políbí na rty, a hned se odtáhne. Tomu to ale nestačí, a tak o několik chvil později už leží Bill bez všeho oblečení na posteli a snaží se Andymu opět bránit. Opět marně. Vždycky dostane, co chce. Nikdy se neptá, jen bere. A Bill přijímá. Znovu jej nechává proniknout hrubě do jeho těla. Znovu se snaží nemyslet na to, co se v pokoji odehrává. Snaží se být jinde. Představuje si, jak je někde na pláži a miluje se s nějakým mužem, vášnivě, ale procítěně. Bezmocně tiskne víčka k sobě a čeká, až tohle skončí. Dneska to netrvá moc dlouho, naštěstí. A po chvíli se matrace zhoupne, když Andy opouští ložnici a odchází někam pryč. Bill, ležící na posteli, se stulí do klubíčka a opět se jeho oči zalijí slzami. Nechápe proč. Jestli doposud váhal, teď se usvědčil v tom, že jej opustí. Že odejde. Navždy.

Po těžkém a dlouhém dnu konečně nastal večer. Tak nerad to dělá, ale ví, že musí. Miloval to tu, ale musí pryč. Utrápil by jej, šlo by to stále dokolečka. Bill si, otírajíc své vlhké tváře, všechno oblečení a věci hází do jednoho jediného velkého kufru. Začne někde jinde, nějak jinak a hlavně bez něj. Jak bolestivá myšlenka to je. Zalévá jeho mysl stejně tak, jako slzy jeho tvář. Naposledy se rozhlédne po pokoji, a pak navždy zavře dveře trápení. Pomalu jede výtahem směrem dolů. Ztěžka otevře domovní dveře. Připadá si tak hloupě. Bez rozloučení, bez jediného vzkazu. Sprostě utekl. Pomalu se blíží k nádraží, naštěstí nebydlí daleko. Z nebe padají obrovské kapky deště, jako by nebe plakalo s ním. Jako by nebe chápalo jeho bolest. Během pár minut je úplně promočený. Jeho uhlově černé vlasy se mu lepí všude po obličeji, ale už nic jej nedokáže přemluvit, aby se vrátil. Aby znovu zažíval to peklo. Ztěžka postavil kufr na zem a rozhlédl se. Nikdo nikde. Z kapsy vytáhl promočený papírek, a poté se podíval na hodinky.

„Sakra… jdu pozdě.“ Vydechl bezmocně a sesunul se na lavičku stojící za ním.

Mezitím někde v centru města…

„Dej mi pokoj.“ Dredatý kluk se snaží bránit rukám, a hlavně milostným slovům své přítelkyně. Pokolikáté už mu lhala? A říkala mu vůbec někdy pravdu? Miloval ji nadevšechno na světě, ale tohle nedokázal snášet. Bylo to neustále dokolečka. Díval se do jejích očí. Proč tohle dělala? Její přehnaná žárlivost jej srážela na kolena. Nikdy by ji nedokázal podvést a ona mu dělala scény. Snažila se jej svázat a zavřít do zlaté klece pro svoje pobavení. A to nedokázal snášet. Chtěl taky svoji volnost. Chtěl mít svoje kamarády.

„Ale lásko…“ vzlykne menší blondýnka a snaží se Toma obejmout, ale marně. Ten udělá pár kroků směrem od ní.

„Nech mě být. Stále mi jenom lžeš.“ Prskne vztekle a dívá se jí do tváře. „Proč? Proč sis vymyslela, že čekáme dítě?“ Zalijí se dredařovi oči slzami. Tak moc se na to dítě těšil, a teď se dozví, že to byla jen lež?

„Bála jsem se, že mě opustíš, že odejdeš.“ Vzlykne srdceryvně a snaží se Toma uklidnit. Utěšit. Ale marně. Nechápe a nemůže uvěřit těm slovům, co padají z jejích úst. Nedokáže ani popsat, jakou cítí bolest. Vždycky ji bránil přede všemi, před vším a teď to byla ona, kdo se stavěl proti němu. Proti všemu. Nechtěl to poslouchat, už nemohl. Slyšel až příliš.

„Je konec. Já už nemůžu.“ Zakroutí hlavou, obejde Natalii a zamíří do ložnice. Vytáhne velkou cestovní tašku a začne do ní dávat svoje oblečení. Bolí to. Tak moc to bolí, ale ví, že to musí udělat. Další a další pitomé lži by už nesnesl. Už nechce. Trvalo to až příliš dlouho a stále jen odpouštěl a odpouštěl, ale to nejde donekonečna. A teď číše přetekla.

„Kam… kam chceš jít? Tome, nenechávej mě tady, já tě miluju.“ Ozve se ztěžka. Nemůže uvěřit, že by ji opustil kvůli pár hloupostem.

„Nesmíš odejít, já tu umřu! Zabiju se, slyšíš mě?!“ Hlasitý křik se nese celým domem, snad i po ulici. Ale Tom už neposlouchá, neslyší ta pitomá slova. Nechce je slyšet. Nahází do tašky ještě pár svých věcí. Bude mu to tady chybět, miloval to tu, ale musí pryč. Natalie se nezmění, bude si stále vymýšlet nějaké pitomé lži, dokud jej neumoří.

„Sbohem.“ Hodí si tašku přes rameno a vyběhne z domu do toho lijáku. Musí pryč, je mu jedno kam. Hlavně nechce zůstat tady. Během chvíle je promočený na kost. Po tváři mu stékají potůčky, ani neví, jestli od slz nebo od deště. Skoro utíká na nádraží, chce být co nejrychleji pryč. Zastaví se až na nádraží a rozhlédne se kolem sebe. Žádný vlak tu nestojí a do jeho těla buší další a další kapky deště. Ztěžka vydechne a podívá se na jedinou opuštěnou lavičku tady. Zdá se mu to, nebo tam opravdu někdo sedí? Přes hustý déšť není moc dobře vidět, ale ano, rozeznává nějakou postavu oděnou celou do černa. Je mu blbé zírat, ale stejně se neubrání a prohlíží si tu osobu. Co tu asi dělá? Proč tu sedí? V tom dešti? Ani neví proč, ale udělá pár kroků směrem k lavičce. Spatří kluka s líčidly snad všude po tváři a velkou modřinou na líci.

„Nevíš, v kolik jede vlak do Berlína?“ Prohlédne si jej pozorně. A Tom není jediným sledovatelem, i Bill zaznamenajíc něčí přítomnost, si Toma prohlédl.

„Až ráno.“ Špitne tiše, dívajíc se před sebe. „Ten poslední odjel před půl hodinou.“ Přitáhne si kolena k bradě a lehce se na Toma podívá. V jeho očích se zračí tolik bolesti, tolik smutku, ale i odhodlání a jistoty.

„Sakra.“ Tom vydechne a přejede si rukou přes tvář, aby alespoň na chvíli zastavil protivné stékající kapky. Vydechne a sedne si vedle černovláska. „Nevadí?“ Zeptá se pro jistotu. Bill jen zakroutí hlavou, jak by mu to mohlo vadit. Stejně není kam jinam si sednout. Tom nedokáže odolat pokušení se na to křehké stvoření nepodívat. Lehce jej sleduje. Jeho oči, rty a taky modřinu. Bill na jeho pohledy nereaguje, cítí je, ale neoplácí mu je.
„Taky míříš do Berlína?“ Snaží se Tom nahodit konverzaci. Bill opět jen kývne, nemá náladu povídat si. Nikdy se nedokázal moc otevřít, a už vůbec ne klukovi, kterého vidí poprvé v životě. A po zkušenostech s Andym už vůbec ne. Nemohl věřit tomu nejbližšímu, jak by mohl cizímu?

Ani nevěděl, jak dlouho tu jen seděli, a on se stále ptal, ale ani jednou se mu nedostalo pořádně odpovědi. Jen samá přikývnutí nebo tichý souhlas. Žádná delší věta, žádný náznak, že by černovlasý kluk o konverzaci stál. Sám nevěděl, proč na něj mluvil. Nechápal to, ale musel. Něco jej nutilo. Připadal si tak hloupě.

„Jak se vůbec jmenuješ.“ Usmál se na něj Tom. Ale černovlásek stále jen s pohledem zabodnutým před sebe, div odpoví.

„Bill.“ Nic víc, nic míň. Ptal se přeci jen na jméno, a to mu řekl.

„Dobře, Bille, já jsem Tom.“ Chtěl jej vzít za ruku a potřást s ní, ale Bill najednou prudce pod tím dotekem cukl a vyděšeně se na něj podíval.

„Nesahej na mě.“ Tom jen šokovaně zamrká a začne ze sebe chrlit jedno slůvko omluvy za druhým. Nečekal, že by jej to tak rozhněvalo.

„Já… promiň, vážně mě to mrzí. Už… to neudělám, dobře? Jen klid.“ Ten kluk byl tolik zvláštní. Asi si musel hodně vytrpět, když takhle přehnaně reagoval jen na lehký dotek. Začal ho zajímat ještě víc. A Bill? Zase upřel zrak před sebe. Cítil Tomův pohled na své tváři, přesně v místech, kde se mu vybarvovala modřina, tiše povzdechl.

„Nedívej se na ni. Není tam.“ Lehce otočíc hlavu, pohlédl Tomovi upřeně do očí. Snad to bylo poprvé za tu dobu, co se na něj podíval.

„Dobře… nic tam není.“ Kývl Tom zmateně. Oplácel ten hluboký pohled, který ovšem trval jen chvíli. Bill jen sklopil hlavu a oklepal se.

„Je ti zima?“ Jak hloupá otázka, když tu oba seděli promoklí na kost. Bill opět jen lehce kývl.

„Půjčil bych ti mikinu, ale… je stejně mokrá jako ta tvoje.“ Bill se na něj lehce podíval a pousmál se. Nic neřekl, ale pousmál se a Tom mu to oplatil. Začínal si být jistý, že pomalu proniká do jeho nitra. Chtělo to jen čas a jít na to opatrně. Byl jistě křehká bytost. A soudě podle modřiny, i týraná bytost.

„Mmm mám jeden nápad.“ Tom sledoval jeho tvář, jak bude reagovat, jak moc jej překvapilo, když Bill otočil hlavu směrem k němu a sledoval ho. „No… předpokládám, že oba jedeme do Berlína. A oběma nám jede první vlak až, mmm, asi za šest hodin. Nemůžeme tu jen sedět na tom dešti. Co kdybychom se sbalili a… já nevím, třeba šli do motelu? Jeden je tu kousek. A pak ráno můžeme vyjet, myslím, že je fajn mít spolucestujícího. Je to docela dálka a já se vždycky strašně nudím. Co ty na to?“ Bylo chvíli ticho. Tom téměř visel na jeho rtech, byla to troufalá nabídka, ale měl pravdu. Tady by se maximálně nastydli.

„Dobře.“ Černovlásek se ztěžka zvedl a vzal svůj kufr. Měl zkřehlé prsty a celý se klepal, ale poslušně sledoval Toma. Neměl co ztratit. Ani jeden z nich.

Netrvalo dlouho a Tom už držel klíč od pokoje. Mělo to jeden háček, ale snad to nebude tak hrozné.

„Jsem tady.“ Usmál se na černovláska, který čekal na Toma. „Mám ale jednu dobrou a druhou špatnou zprávu, tak kterou první?“ Pro Toma byly obě dvě dobré, ale nevěděl, jak bude černovlásek reagovat. Ten opět pokrčil rameny.

„Dobře… ta dobrá je, že mají volný pokoj a dostaneme ještě něco i k jídlu, ta špatná je, že mají volný jen jeden pokoj.“

„To… jako my dva, spolu?“ Bill nejistě ukazoval prstem ze sebe na Toma a zase zpátky. Vypadal komicky a Tom se musel usmívat.

„Neboj, já ti nic neudělám. Vyspím se na zemi, okey?“ Zasmál se šokovanému výrazu v jeho tváři. Lehce špulil rty a kulil očka, ale vypadal stále tak něžně. Bill chvíli nic neříkal, ale nakonec kývnul na souhlas.

A tak se ubytovali. Bill skoro okamžitě obsadil koupelnu. Dal si horkou sprchu a umyl si i hlavu. Když se však chtěl obléknout, zjistil, že věci nechal na posteli. Skousnul si ret a přemýšlel, jak to udělat. Nakonec si ručník omotal kolem svého těla a vylezl. Tom se hned při zjištění, že už v místnosti není sám, ohlédl. Musel se usmát. Vypadal stále jako nějaká porcelánová panenka. A Bill cítil ten pohled.

„Ne… nekoukej se, chci se obléknout.“

„Jo… jo sorry, nekoukám.“ Tom se snažil dát věnovat časopisu, ale když viděl, jak z jeho těla sjíždí ručník, až se dotkl země, nasucho polkl. Nedokázal se nepodívat, spíše přímo hleděl. Připadal si tak pitomě, jako malý kluk, ale nedokázal si pomoct. Sjížděl pohledem jeho tělo od hlavy až k patě a nasucho polkl. Nikdy neviděl nic dokonalejšího. Začínal se děsit pocitů, které se v něm začaly hromadit z toho, co před chvílí viděl. Ještě, že ho neviděl Bill. Asi by to nedopadlo dobře, byl rád, že se pohnuli o nějaký ten krůček napřed a nechtěl zas udělat velký krok zpět díky svojí fantazii.

„Půjdu si dát taky sprchu. Hned jsme zpátky.“ Usmál se na něj mile a Bill jen kývl a dál si sušil vlasy. Nevěnoval mu moc velkou pozornost, ale jeho pohled cítil až moc zřetelně. Přivřel oči, i když cítil, že ten pohled byl jiný než od Andyho. Nebyl to ten, kterým dával najevo to, jak moc by jej chtěl dostat do postele, spíše mu dával obdiv. Lehce se pousmál a lehl si znaveně do postele. Přivřel oči, nechtělo se mu spát. Ale nechtělo se mu ani mluvit a Tom byl přesně ten typ, který si povídat chtěl neustále. A tak opět hrál svůj part, že spí. To uměl moc dobře. Exceloval. Jak by ne, když už to dělal tolikrát. Zavřel či a lehl si na bok, když uslyšel Toma vcházet do pokoje.

„Spíš?“ Ozvalo se tiše. Ale žádná odezva. Tom se na něj ještě chvíli díval, než se taky dal do převlékání, a tentokrát se díval Bill. Nechtěl, ale něco jej nutilo se podívat. Měl hezké tělo, a byl i dost pohledný. Potkat se jinde a jindy, možná by podlehl jeho kouzlu. Jako tenkrát Andymu. Ztěžka zavřel oči a nechal jednu slzu vyklouznout zpod zavřených víček. Tak moc jej slzy pálily, tak moc jej to bolelo. Nevydržel a tiše vydechl. Tom se hned otočil. Pochopil, co se děje, a lehl si vedle něj.

„Pšššt… bude to dobré, uvidíš.“ Ztěžka zvedl ruku, aby jej pohladil po vlasech, ale vzpomněl si na jeho reakci venku, a tak ruku zase stáhl dolů. Plakal. Bylo mu jej tak moc líto, cítil v sobě taky bolest, ale chtěl být tím silnějším pro něj. Nevěděl proč, nemusel to dělat, ale chtěl.

„Neplakej.“ Šeptl měkce, a jaké překvapení pro něj bylo, když se černovlásek na posteli otočil a lehl si mu na hrudník a rukama jej objal jako velkého plyšového medvídka. Nic neříkal, jen plakal, ale Tom by nejraději radostí jásal. Konečně do něj vkládal alespoň ten nejmenší třípek důvěry.

„No tak, bude dobře, neplakej.“ Hladil jeho vlhké vlasy. Nikdy nebyl nejlepší řečník a nevěděl, co říct ani teď. Hlavně nevěděl, co se stalo. Bill se k němu jen tiše tiskl a plakal. Trvalo to snad hodiny, Tom už byl zoufalý, chtěl mu nějak pomoci, ale nevěděl jak.

„Když chvíli vydržíš, donesu ti zmrzlinu, ta pomáhá, hm?“ Usmál se na něj povzbudivě, ale Bill jen zvedl uplakanou tvář.

„Nikam nechoď, prosím. Zůstaň tu.“ Otřel se tváří a jeho rameno. „Nechci být teď sám, bojím se.“ Šeptl tiše a lehl si zase zpátky. Slzy zasychaly na jeho tvářích a on se jen prázdně díval před sebe.

„Dobře, budu tady. Měl bys spát.“

„Nechci spát.“ Zakroutil hlavou a lehce jej rukou pohladil po rameni.

„Chceš si povídat?“ Tom byl sice unavený, ale kvůli němu by zůstal vzhůru snad do konce života. Bill jen tiše kývl. Bude to těžké, ale chtěl to překonat.

„O čem chceš mluvit?“ Tom jej stále lehce držel v náruči a hladil jeho záda.

„Já nevím.“ Povzdechl si ztěžka. A Tom vydechl taky, byl si jist, že tohle bude nejsložitější konverzace, kterou kdy vedl.

„Řekneš mi, kdo ti udělal tu ošklivou modřinu?“ Nevěděl, o čem mluvit a chtěl využít toho, že si Bill chce povídat.

„Andreas.“ Zněla tichá odpovědět. A Tom mohl cítit, jak se k němu více přitulil.

„To kvůli němu utíkáš? Přítel tě bije?“

„Je to můj manžel.“ Odsunul Bill od Tomova hlavu, aby se na něj mohl podívat. „Vždycky takový nebyl. Zamiloval jsem se do něj už na střední, byl tak milej. Udělal by pro mě cokoliv a já pro něj taky. Byli jsme pár snů, ale po svatbě se strašně změnil. Z toho hezkého nezbylo snad nic. Začal se chovat majetnicky, párkrát mě uhodil. Pak vždycky přišel s pugétem nebo nějakým dárečkem a já to začal přecházet. Ale i tyhle časy pominuly. Začal jsem mít z něj strach, bál jsem se ho nahlásit a… tak jsem to přetrpěl. Vlastně, ani nevím, kam utíkám. Rodina o mně nechce ani slyšet. Konečně jsem se rozhodl udělat správnou věc, vím to, tak proč mě to tak moc bolí?“ Podíval se do jeho očí.

„Je mi to moc líto.“ Přitáhl si jej více k sobě a lehce jej kolébal v náruči.

„Proč jsi tam přišel?“ Přivíral lehce oči, ale spát se mu nechtělo. Přišlo mu to jen uklidňující a tak strašně milé.

„Jsem taky na útěku.“ Zadívajíc se do jeho tváře, se lehce usměje.

„Opravdu?

„Ano. Moje přítelkyně, tedy bývalá, mě k tomu dohnala. Nikdy jsem nevěřil, že bych se mohl zamilovat a… nějak to přišlo, naprosto jsem se do ní zbláznil. Blondýna, hezká postava, kouzelný úsměv, ztratil jsem hlavu jako malej kluk. Všechno bylo fajn, ale… nesnáším pocit svázanosti. Nikdy bych jí nepodvedl nebo tak, ale dělala mi neustále scény, problémy a nevím, co všechno. Stále jsme se hádali kvůli kravinám. A pak… začala si vymýšlet různé věci, jen aby mě k sobě upoutala. Všechno jsem snášel, ale potom si vymyslela, že čeká se mnou dítě, přišlo mi to divné, ale… když mi donesla snímky z rentgenu, přišel jsem si jako nešťastnější na celé planetě. Ale pak, dozvěděl jsem se, že mi lhala. A neunesl to a utekl.“ Díval se před sebe, nechtěl plakat, ne před ním.

„To je mi moc líto, Tome.“ Snad poprvé jej oslovil jménem.

„Život jde dál. Chci začít znovu, daleko odsud. Děda má na okraji Berlína malou farmu.“ Usmál se na něj.

„To zní dobře.“ Přitakal mu Bill.

„A… no jo, je to šílené, ale… co kdybys jel se mnou? Stejně… no říkal jsi, že nevíš, kam bys šel, a děda je fajn, nebude mu to vadit.“ Svitla v něm malá jiskřička neděje, že by mohl být s ním.

„Oh no… no já nevím.“ Bill párkrát zamrkal a jal se přemýšlet. Byla to velkorysá nabídka. Tom měl pravdu, kam by vlastně šel? Nějaké peníze sice měl, ale nestačilo by mu to na moc dlouho. Navíc, mohl být s ním. A to pro něj začínala být taková konečně hezká myšlenka. Začínal si uvědomovat, že není jediný zničený, že trpí každý sám, ale léčit svá srdce mohou i spolu. Lehce se pousmál a jeho prsty přely po jeho tváři. Jen lehce a letmo. Tom držel, nehnul se ani o píď, snažil se vrýt si tento okamžik do paměti navždy. Usmíval se na něj a lehce spolu propletli prsty.

Povídali si ještě tak dlouho, jejich konverzace postupně dostávala jiný rozměr. Bavili se snad o všem. A hlavně žal a prázdno z obou duší bylo zažehnáno. Smáli se spolu a dotýkali se jeden druhého. Nebylo to žádné nestydaté ochmatávání, jen lehké dotyky, jen něžné hlazení. Mazlili se spolu a ani jednomu se nechtělo spát. Když už jim i tohle bylo málo, vyměnili si pár letmých něžných polibků, které se strhly v něco nepopsatelně krásného. Tiskli svá těla k sobě a snažili se nabažit jeden druhého. Čas přestal existovat. Byli tu jen oni dva a jejich zrychlené dechy tříštící se o všechno, co bylo v pokoji. Byly tu jen dvě duše, které chtěly splynout v jednu. Prožívali to tak silně, jako by to bylo snad poprvé nebo možná naposledy v životě. Jako by to znamenalo konec nebo nový začátek. A to tohle pro ně určitě znamenalo. Oddávali se nepoznanému. Oddávali se sami sobě. Svým touhám a pudům. Promilovali se snad celou noc. Něžně a láskyplně. Pak se zase mazlili a jen si povídali. Možná jim osud spletl cesty úmyslně. Možná chtěl, aby dvě ztracené duše opět nalezly důvod žít. A když ráno slunce pohladilo jejich tváře, oba sladce spali. Těla pevně přitisknutá k sobě a prsty propletené.

„Dobré ráno.“ Zasmál se Bill jako první, když viděl, jak Tom přivírá oči oproti slunci. Měl to štěstí, že usnul na jeho hrudníku a slunce jej tak neoslňovalo. Zato Tom si to vybral i za něj.

„Mmm, i tobě, broučku.“ Usmál se na něj.

„Měli bychom pomalu vstávat… za hodinu nám jede vlak.“ Usmál se Bill.

„Pojedeš se mnou?“ Hledal odpověď v jeho očích. Doufal a modlil se, aby souhlasil. Chtěl mít Billa navždycky jen pro sebe.

„Jo, jo, pojedu s tebou, Tome.“ Usmál se něžně a pohladil jej po tváři.

„Jsem ten nejšťastnější člověk na planetě.“ Zasmál se zvesela Tom.

„To já taky, Tommy.“ Lehce se usmíval. Zdálo se, že zase mohl zkusit věřit a doufat v lásku. Možná i na lásku na první pohled. Byl si jist, že Tom je jiný než Andreas.

O rok později…

„Bille?“ Tom vešel do jejich společné ložnice. Tomův dědeček jim nechal celé horní patro a sám si nechal spodní. Billa si velice rychle oblíbil a Bill byl na tom úplně stejně. Všichni spolu vycházeli jako rodina. Dokonce toleroval i to, když mu Tom řekl, že Bill je jeho přítel. Nechal je tam spolu žít. Už delší dobu se snažil Tom Billa nějak dotlačit k tomu, aby požádal o rozvod s Andreasem, který se ho za každou cenu snažil najít. Bill se přeci jen bál a nechtěl o tom ani slyšet, ale časem pomalu povoloval.

„Kde jsi?“ Vydechl a podíval se na noční stolek, kde ležela obálka. Vzal ji mezi prsty a párkrát ji otočil. Rychle se do ní dostal, v ruce mu tkvěl bílý papír přeložený napůl. Začetl se do písmenek. Hltal každé slovo, poté nechal papír snést se k zemi a na rtech se mu usadil úsměv.

„Miluju tě.“ Díval se na prašnou příjezdovou cestu.

„Až přijedu, Tome, snad už budu zase svobodný. Rozhodl jsem se to jednou pro vždy skončit. Miluju Tě. Bill“

autor: Lauinka