Dokonale nedokonalý svět 14.

autor: Darkbeth

Ahoj, tak mám pro vás pokračování. Tentokrát se nese ve spíše přemýšlivém stylu, ale doufám, že i tak vás díl zaujme. Ještě jsem chtěla říct, že jsem si nějakou větičku vypůjčila z jednoho filmu (kdo to uhodne, má plus :D), tak to radši říkám, abyste mě tu potom neukamenovali. 😀 Jinak jsem všeho autorem já a přeji vám příjemné počtení. Vaše Darkbeth

Rozhodování. Snad všichni rozhodování nesnášejí. Často se snažíme volit menší zlo, nebo volit ne na úkor ostatních. Někdy musíme volit i na úkor sebe. Bill sebral všechnu odvahu, která se v něm skrývala, a odhodlaně se vydal za Tomem.

„Tome. Počkej přece,“ dohonil ho a Billův hlas ho donutil se otočit. Nečekal by, že za ním poběží.

„Ano?“ zvedl zaskočeně obočí.

„J-já… neodcházej,“ zašeptal Bill.

„Neodcházím,“ řekl Tom, i když věděl, jak to Bill myslel.

„Neodcházej ode mě,“ špitl skoro neslyšeně Bill. Už jenom tichý tón hlasu k němu neseděl, stejně jako bolest v jeho očích.

„Pojď ven,“ řekl stejně tiše Tom a společně vyšli z budovy do zahrady, která byla poseta rudými růžemi. Georg propichoval Billova mizící záda a z očí mu šlehaly blesky.

Bill se posadil na lavičku a jeho bledou tvář jemně ozařovala malá lampička, jež na ní byla přidělaná. Vše působilo tak tajemně, magicky a jen v pozadí byla slyšet tichá hudba z budovy.

„Víš Bille, když… když jsi tenkrát odešel a nic jsi mi neřekl, myslel jsem, že jen potřebuješ být sám… ale když jsem začal číst ty články… Bille, proč?“ zeptal se s neskrývanou bolestí v hlase.

„Tome… já, já nevím. Je mi sedmnáct let a všichni po mně chtějí, abych byl dokonalý! Jenže já to prostě nedokážu. Nikdy jsem neměl potřebu chodit užívat si do klubů, flákat se… neměl jsem ani tu možnost! Všechen čas jsem musel trávit nad knihami nebo v otcově ložnici. Bylo to tak…“ Bill to nevydržel a rozbrečel se. Poprvé za celou dobu. Všechno se na něj svalilo a Tom už to nedokázal sledovat. Přisedl si zpět k Billovi a obejmul ho jemně kolem ramen.

„Když… když otec zemřel, myslel jsem, že budu mít radost, že všechno bude dobré, ale já jsem teď tak strašně sám. Vždyť nikoho nemám. Všichni jen čekají, až dostuduju, abych mohl vést firmu, ale nikdo se mě nikdy nezeptal, co bych doopravdy chtěl! Místo nabalování holek musím dávat pozor, aby mi nikdo nerozkrádal firmu a já… nezvládám to, Tome,“ dostal ze sebe všechno, co chtěl a vyčerpaně se mu svalil do náručí. Bylo jen otázkou času, kdy to na něj mělo spadnout.

„Shh, Bille. Proč jsi mi to nikdy neřekl? Mohl jsem ti pomoct,“ utěšoval ho Tom. Jemně přejížděl konečky prstů přes jeho záda a probíral se jeho vlasy.

„Bál jsem se,“ řekl popravdě Bill. Užíval si Tomovy vůně, kterou tolik miloval, a snažil se ji uložit do paměti. Co když je to naposledy, co jsou takhle spolu? Co když ho Tom zavrhne. Zvedl k němu hlavu a zadíval se mu do hlubokých očí. Měl chuť ho políbit, ale bojoval sám se sebou. Nakonec se k němu přece jenom začal přibližovat, ale Tom ho zarazil.

„Bille… tohle nejde. Moc jsi mi ublížil a já si nejsem jistý, jestli tohle dokážu,“ špitl. Vzpomněl si na celé ty týdny, kdy jako ubožák jen visel na internetu, četl články o něm, přičemž měl oči stále červené od pláče. Bude potřebovat více času. Mnohem více času.

„Jak to myslíš?“ zeptal se překvapeně Bill.

„Víš, Bille… těžko se mi to říká, ale já tě svým způsobem miluju, ale svým způsobem tě nenávidím,“ šeptl do ticha Tom. Bill se už nesnažil dál Toma poslouchat. Když ho nenávidí, tak nemá za potřebí se s ním vůbec bavit. A on mu tady ještě jak slaboch vylil své srdce. Jak mohl být tak naivní.

„Budeš si muset vybrat. Ale věz, že odteď nenávidím já tebe,“ sykl Bill, vstal a vrátil se do sálu. Měl tak všeho akorát plné zuby. Zrovna chtěl odejít, když si všiml blonďatého mladíka, jak stojí opřený o schodiště a bedlivě Billa pozoruje. Když se střetli očima, tak mu jemně naznačil, ať ho následuje. Bill se rozhlédl kolem sebe, ale když viděl, že se nikdo nedívá, tak se za neznámým vydal.

„Kdo jste?“ zeptal se zaraženě Bill.

„Není důležité, kdo jsem já, ale kdo jste vy,“ pousmál se mladík a napil se ze své skleničky.

„Jak to myslíte?“ zeptal se zvědavě Bill. Nedokázal nyní skrývat svou zvědavost.

„Milujete toho muže, že? S kterým jste byl před chvílí venku?“ nepřestával se ptát a odmítal odpovídat.

„Cože?“ jestli byl Bill předtím zaražený, tak teď neměl slov.

„Jak těžké je to přiznat,“ zakroutil hlavou plavovlasý chlapec.

„Nepotřebuji lásku… rozkoš mi stačí,“ ušklíbl se Bill.

„Ujišťuji vás, že rozkoš se liší od štěstí,“ řekl nyní vážně neznámý.

„Kam tím směřujete?“ položil už opravdu tiše Bill svoji otázku. Skoro jako by tušil odpověď, kterou si tak dlouho bál přiznat.

„Když milujete více sebe, svoji hrdost, peníze a pýchu… jak byste mohl milovat někoho jiného?“ S touto otázkou ho tam nechal stát a sám zmizel. A Bill si odmítal odpovědět. Jaký pak má jeho život smysl?

Ani nevěděl, jak se dostal domů. Ráno však ležel na stole list papíru, popsaný Billovým písmem.

autor: Darkbeth