Bylo utrpením bojovat v takovém počasí, ale už si docela zvykl, stejně jako byli zvyklí ostatní obyvatelé. Jeho opálená kůže se leskla potem, slunce na něj nepříjemně pražilo a on vypadal se všemi těmi napínajícími se svaly a šlachami ještě silnějším, než ve skutečnosti doopravdy byl. Svaly na rukou měl vztekem a agresivitou napnuté a v žilách mu těkalo, jak se v nich hromadil adrenalin. Otáčel se dokola své osy, odrážel všechny útoky delší dýkou, jejíž ostří se lesklo čerstvou krví. Úspěšně uhýbal střelám z pistolí a sám se na dálku bránil tou svou. Muži, co po něm šli, odpadali během setiny sekundy na zem, buď smrtelně zraněni anebo už dávno mrtví. Nestačil je počítat, ale věděl, že jich bylo hodně a dělal mu až děsivou radost další mrtvý. Ne proto, že by si zabíjení užíval. Ale věděl, že čím více mužů pobije, tím je ve vesnici bezpečněji a tím více se blíží k vítězství.
Skoro neviděl své oběti padající k zemi, avšak čeho si všiml, když se sklonil nad jednoho z mužů a kvůli svědomí mu ulehčil smrt dýkou do srdce, jeho pohled si všiml ležícího muže opodál. Měl obličej otočený k němu a vyschlými rty volal jeho jméno, které zanikalo v ohlušujícím rámusu. Popadl svou ostrou zbraň a několika skoky se dostal k němu. Poklekl k jeho tělu a přijal ruku, kterou po něm natahoval.
„Otče… je mi to líto,“ zašeptal po dlouhé době, kdy mu hleděl do stále odhodlaných očí. Ani při své smrti nezapomněl na svou hrdost.
Tom jen seděl u jeho těla, díval se do jeho tmavých očí. Ač chtěl, plánoval si to, nedokázal jen tak odmítnout. Nemohl mu teď říct, že to vše byla z jeho strany pouhá maska a že o jeho trůn nestojí. Nebylo to tak, chtěl této vesnici pomoci, chtěl pomoci lidem v ní. Chtěl jim ukázat, jakým ve skutečnosti je, a to po otcově smrti mohl. Chtěl zajistit bezpečnější a sepjatější komunitu, chtěl zdejším lidem ukázat jiný život. Chtěl vládnout spravedlivě, moudře a se ctí ke svému kmeni.
To by však nesměl utéct. Musel by zůstat tady, což by znamenalo, že by musel opustit jak Billa, tak Ashu. Ač si přál vládnout spravedlivě a zdejším občanům ukázat pravý opak jeho otce – tu krutost, necitelnost a zbabělství, co se týče ochrany kmene, Ashu zde nechtěl. Chtěl jí zajistit jistotu, bezpečí, pravý domov, vzdělání, život normálního dítěte.
Už ani neběžel, jeho kroky byly plazivé a vratké. Jeho tvář plná bolesti a únavy, avšak také v ní bylo odhodlání, se kterým postupoval stále dál a dál. Nezastavoval, pokud jej samy nohy nezradily. Celou dobu si představoval, jaké to bude, až dojde do svého cíle, představoval si, jak se svalí na zem a bude si moct konečně pořádně oddechnout.
Uvolněně položil hlavu do písku. Nechal si obličej omývat přílivem a těšil se z objetí, které mu věnovala Asha. Cítil se šťastný, i když ještě neměl vyhráno vše. A pak – než si vzpomněl na to, že Tom mohl být v nebezpečí, než si vůbec uvědomil, co mu ještě schází – v dáli postřehl stín, a přesto, že jej na tu dálku nemohl poznat, věděl, že je to on. Jeho Tom.
Ještě před chvílí se mu zdálo, že už neudělá ani krůček. Ještě před několika vteřinami se zapřisáhl, že už se nikdy nezvedne. Teď vyskočil na nohy, jako by zrovna pře momentem neušel několik kilometrů, a rozběhl se za ním. Písek se mu sypal z bot, zanechával za ním prachovou stopu. On se smál, smál se nahlas a běžel za svým Tomem. Vzduch mu svištěl kolem uší, slunce pálilo do očí, ale on nevnímal nic než jeho postavu, jak se k němu řítí stejnou rychlostí a své dlouhé černé vlasy, vlající v jemném větru.
Na ničem nezáleželo, skočil mu přímo do náruče, již mu Tom s láskou nastavil a čekal, až jej v ní bude moct držet a už nikdy nepustit – alespoň po tom toužil. Billovy ruce se omotaly kolem Tomova krku, přitiskl se na něj, jako by jej měl právě ztratit. Položil mu hlavu na rameno, zabořil svou tvář do jeho krku a rty jemně ochutnával jeho kůži přes slané slzy, jež mu skapávaly přes žádostivé rty. Cítil, jak jeho nohy ztrácejí půdu pod nohama a vzápětí je obmotal kolem Tomova pasu, jak jej jeho ruce vyzvedly a jednou z nich jej objal kolem štíhlého pasu. Druhou ruku zabořil do dlouhých havraních vlasů, tmavých jako samotná noc. Prsty okusil jejich hebkost, neodolal, musel si jej přitáhnout ještě blíž, aby ucítil jejich vůni. Užíval si ten pocit, držet jej ve své náruči. Žil jen pro tuto chvíli, snažil si ji uchovat ve vzpomínkách. Přivřel víčka a řasy se mu lehce třásly, jak se snažil nepustit žádnou z těch slz ven. Byl šťastný, a přitom cítil, jak se jeho srdce lomí napůl. Byl šťastný pro tuto chvíli, a byl zlomený pro to, co mělo přijít. Nechtěl se tomu postavit čelem, nechtěl opustit osobu, kterou tak miloval. Teď už si to dokázal přiznat, už neměl nic, co by ho v tom zastavilo. Měl jen pár vteřin na rozloučení a už neměl sílu své city dál potlačovat, schovávat se před nimi. Miloval jej. Miloval jej k zešílení.
„Tomi, už jen my tři. Už nic nás nerozdělí. Budeme navždy spolu, slyšíš? Navždy,“ šeptal do jeho kůže. Plakal, a přitom se usmíval. Byl tak šťastný. Nic to nemohlo překonat. To si alespoň myslel.
Billy…“ Svými slovy jej pohladil ve vlasech. Netušil, jak mu povědět své rozhodnutí, jak jej utěšit, dodat mu sílu. Nemohl se mu déle dívat do očí, jak moc jej ten zmatek v nich bolel. A věděl, že za moment v nich uvidí bolest, a to ho nepředstavitelně zraňovalo. „Billy… vím, že… že ti teď ublížím. Ale já nechci… opravdu. Ani nevíš, jak moc bych si přál tě udělat šťastným a jak moc bych chtěl odjet s tebou a být s tebou po zbytek svého života. Nic jsem nikdy nechtěl více… ale nemůžu. Omlouvám se…“ Až teď si dodal odvahu podívat se do jeho oříšků. A spatřil to, čeho se nejvíce obával. Zlomilo jej to, málem se neudržel na nohou. Vidět jeho bolest, bolest, kterou mu způsobil on sám – to bylo to nejhorší, co mohl ve svém životě spatřit. „Je mi to tak líto, Billy…“
„Broučku, no tak, prosím, neplač. Jen to ne!“ Tomův hlas byl plný proseb. Tak moc mu nechtěl ublížit! „Já prostě nemůžu odjet. Otec… zemřel. Slíbil jsem mu, že se postarám o jeho kmen. Chápeš to? Můžu všem těm lidem ukázat, že nemusí žít ve strachu, že se nemusejí klanět k zemi, být trestáni za nic… Je to můj lid, Bille. Nemůžu odejít, rozhodně ne teď.“
„Ne, říkáš to jen proto, abych nebrečel. Abys neměl výčitky svědomí. Lžeš, sám moc dobře víš, že pokud mě teď necháš jít, už nikdy se neuvidíme. Dáváš mi planou naději, ale já tohle nechci, Tomi.“ Vrtěl hlavou, stále tvář schovanou v dlaních. Naplno se rozplakal, obejmul jej kolem pasu a nechal se utěšit houpavými pohyby a jeho něžnými dotyky na zádech.
„Taky tě miluju, Tomi. Ale nevím, jestli tě dokážu opustit.“ Prosil jej svým pohledem, ujišťoval jej, že to bez něj nezvládne, ale on zůstal neoblomný.
Bože….já brečim…..nedá se nebrečet…….to je tak moc smutné….Jsem tak ráda,že se znovu setkali…,že Bill doběhl a Ashou do bezpečí.Chápu Tomovo rozhodnutí…a věřim,že si je najde!!!
Ale…ono to bude ještě pokračovat,ne? Myslim jako,že bude druhá řada.
[1]: *s
oh,mám vyražený dech už sem se ani neodvážila doufat že příjde další díl miluju tuhle povídku je dokonalá kéž by byla druhá řada!!!!jaště přece musí přijít na to že jsou dvojčata! prrooosíím udělej druhou řadu! ♥ :3
Ach zlatí, víš, že víc říkat nemusím, i tenhle díl je stejně krásný, jako 19 před ním! ♥ ♥ ♥
Děkuji moc za potěšující komentáře!:-) Druhou řadu plánuji, dokonce se už píše, jelikož je stále hodně věcí nedořešených a to důležité tajemství dvojčat neobjevené, jen jde psaní docela pomalu, takže si netroufám říct, kdy bude k zveřejnění. 🙂
[4]: Broučku<3, jsem moc ráda, že jsi si našla čas na okomentování přestože už jsi měla možnost si přečíst povídku celou! Děkuji ti!:-*
Tušila jsem, že dá Tommy pro tento okamžik "přednost" zodpovědnosti a cti, před láskou a slib umírajícímu otci dá…
Alespoň, že si užil chvilku štěstí, sám řekl, že je pro ten okamžik šťastný.
A jsem přesvědčena o tom, že Tommy PLANOU naději Billovi nedává, vždyť jde i o Ashu! Tommy sliby PLNÍ, vždy!
Krásný, i když moc smutný díl…
PS: Ladynko, vždy, když píšu jméno "Asha",stále se mi tam jaksi vkrádá písmenko "B"…, proč asi?? x)
Tom určitě splní slib který dava Billovy.