autor: Janule
„Prosím tě, cos v tý sprše vyváděl?“ hořekoval David ve zpěvákově apartmá, zatímco doktor prohmatával Billovu nohu, jestli není zlomená.
„Já nevím, prostě jsem si v jednu chvíli myl hlavu, zpíval jsem si, a najednou mi to ujelo a byl jsem na zemi,“ pokrčil rameny Bill sedící na posteli, a sykal při každém pomačkání, které doktor svýma jemnýma rukama udělal.
„Bude to chtít rentgen,“ obrátil se lékař na Davida, když si byl jistý, že víc už pohmatem nezjistí. „Je to sice jen pro jistotu, ale lepší, než to nechat pak špatně srůst.“
„A potom?“ zeptal se David, tušil, že zase budou potíže.
„Potom klid na lůžku, a podle toho, jaká bude diagnóza, sádra nebo ledování, octan a dlaha. To se ještě uvidí. Jestli se ptáš na to, zda bude po rentgenu chodit, tak tě můžu ujistit, že ne.“
„Panebože…“ zvedl David oči v sloup. „Zase playback.“
„No, kdyby ti nevadilo, že budeš zpívat na vozíku, pár jich v zásobě máme,“ obrátil se lékař na Billa. Než ten stačil jakkoliv zareagovat, vložil se do toho opět David.
„Vidíš, to je skvělej nápad, vozík by…“
„Davide, prosím tě, budu vypadat jako idiot,“ bránil se hned Bill.
„Kdo bude vypadat jako idiot?“ ozvalo se od dveří, Tom se mezi nimi zjevil s úsměvem na tváři a tácem jídla v ruce. Manévroval jako zkušený číšník, dával pozor, aby nic nevylil.
„Já. Chtějí po mně, abych zpíval na vozíku, řekni jim něco,“ snažil se Bill získat spojence, byl rád, že je Tom konečně tady. Šel mu pro snídani, když bylo jasné, že sám na ni do jídelny nemůže.
„Prosím tě, ty a vypadat jako idiot? Tobě to sluší vždy a všude… když ten vozík trochu přizdobíme, aby se blejskal, bude ti to slušet i tak,“ vtipkoval Tom, zatímco mu pokládal na noční stolek tác se snídaní. „Můžeme si sednout na vozíky všichni čtyři, abys nebyl za idiota sám, byla by aspoň sranda,“ šklebil se. „Gusťovi je fuk, na jaký sesli sedí, a my s Georgem to nějak zvládnem,“ sršel energií Tom. „Dneska jsou míchaná vajíčka, to si užiješ,“ olízl se, div mu slina neukápla. Nejradši by Billovu snídani snědl sám, ačkoliv měl svou porci dávno v žaludku. Celou cestu z jídelny mu tak neuvěřitelně voněla pod nos. Po včerejší namáhavé misi mu patřičně vyhládlo, a ani dvě žemle k vajíčkům nepomohly úplně nasytit jeho vlčí hlad.
„Nemám chuť, klidně si to sněz,“ pronesl Bill, když zahlédl Tomův hladový pohled, a ještě stihl zaznamenat, jak se jeho oči radostně rozsvítily, „a na vozíku mě na jevišti nikdo neuvidí, Davide,“ dodal otráveně k manažerovi. „Za jak dlouho budu moct chodit, doktore?“
„No… vidím to tak za týden, dřív těžko,“ reagoval lékař. „Pokud to bude sádra, pak ti můžeme dát gumový chodící podpatek, můžeš si rozstřihnout kalhoty a-„
„Cože?“ reagoval vyděšeně Bill, nenechal doktora ani doříct větu. „Rozstřihnout?“ otevřel pusu dokořán. „Moje úžasný kalhoty? Ani náhodou!“ definitivně to téma uzavřel. Ani tepláky by nezničil, natož kalhoty. Svého oblečení si vážil, každého kousku. David už mu dávno nic nového nepřivezl, chtěl si svoje oblečení šetřit. Doufal, že si ho bude moct vzít s sebou na povrch, až je přijde někdo zachránit. Žádné stříhání kvůli sádře, to ani náhodou.
„Tak holt bude playback, no…“ rezignoval David, bylo mu jasné, že s Billem v tomhle směru nic nesvede. „Aspoň že ses nepraštil do hlavy,“ pronesl trochu ironicky. Nebyl nadšený z představy, jak tuhle patálii s playbackem sděluje šéfovi.
„Pvaštil!“ ozvalo se za jeho zády, Tom s plnou pusou vajíček kulil oči, jako by mu měly vypadnout. Snažil se co nejrychleji polknout Billovu snídani, které neodolal, když mu byla s tak lehkým srdcem nabídnuta, aby upozornil na zpěvákovo další možné zranění. Uvědomil si to až teď, když to David zmínil. Co kdyby měl Bill nějaké následky později, bylo třeba ho vyšetřit. Polkl, div si neroztrhl krk, a zopakoval. „Praštil se při tom pádu do hlavy.“
„A ty to víš jak?“ zeptal se manažer, když se na něj otočil, zatímco doktor se šel věnovat Billově bouli. „Byl jsi snad v té sprše s ním?“ dodal podezíravě, měřil si Toma od hlavy až k patě a čekal, co mu na to odpoví.
V Tomovi hrklo. Do prdele. To nebyl dobrý tah. Musel rychle reagovat.
„Já mu to řekl,“ ozvalo se z postele dřív, než stihl něco vymyslet Tom. „Když jsem sebou fláknul, tak jsem chvíli nemohl vylézt ze sprchy, bolelo to jako čert, a Tom zrovna přišel. Chtěli jsme včera večer ještě zkoušet psát, takže mi pomohl ze sprchy na postel a ovázal mi nohu,“ pokračoval Bill. O tom, že by nejspíš byl v takové situaci nahý, se nikdo z nich radši nezmiňoval. To nebylo momentálně důležité. Jenže David nedal pokoj, tahle situace mu vrtala hlavou, zvlášť poté, co byla vznesena Cleina obžaloba. Sice tomu nevěřil, ale dohodli se, že budou Billa nadále sledovat, jestli se nespletli.
„Ty se tady nezamykáš?“ zeptal se obratem Billa na další podezřelou okolnost.
„Věděl jsem, že má Tom přijít, tak jsem nechal otevřeno, než jsem šel do sprchy, aby se sem dostal. Saki už šel spát,“ pohotově vyprávěl Bill, nedělalo mu to žádné potíže. Poslední dobou si lhaní skoro užíval, bavilo ho, jak mu to ostatní všechno žerou.
„Aha,“ přikývl jen David, už neměl další otázky, tohle mu jako vysvětlení stačilo.
„Tak já pro tebe pošlu ošetřovatele s vozíkem,“ pronesl doktor, „mrkneme se pro jistotu i na tu hlavu,“ povídal, když balil svůj příruční kufřík. „Uvidíme se u nás dole na rentgenu,“ zamířil ke dveřím.
„Nechceš aspoň trochu?“ zeptal se Tom Billa, zíraje na malou hromádku stydnoucích míchaných vajíček, když se za doktorem zavřely dveře. „Potřebuješ něco sníst, muselo ti vyhládnout.“
„Bude mi stačit ta druhá žemle, co ti zbyla,“ usmál se na něj Bill. Předtím samozřejmě lhal, že nemá hlad, ale když viděl, jak na ta vajíčka Tom hladově zírá, chtěl mu je dopřát. Nikdy mu nebude moct být dostatečně vděčný za námahu, co s ním včera měl.
„Jasně,“ zaculil se Tom. „Potřebuješ krmit?“ kleknul si k Billovi na postel a nastavil mu žemli rovnou před pusu. „Jsi marod, a ti potřebujou pomoc, ne?“ natočil hlavu směrem k Davidovi, který je sledoval se zamyšleným pohledem. Tihle dva byli opravdu dárečkové. Jak by se k sobě chovali, kdyby věděli, že jsou dvojčata? To si David nedovedl představit.
„Tak jo, já jdu říct šéfovi, že seš chabrus,“ vzdychl nešťastně. „A ty ho pořádně nakrm, chůvo,“ podotkl s ironickým úšklebkem ke starostlivému Tomovi, jenž klečel na kolenou vedle svého bratra, „měl bys mu radši uvázat bryndák,“ poznamenal, když Tom přistrčil ke rtům svého dvojčete hrnek s čajem, a ten si malinko vycintal na tričko.
„No jo, pořád…“ odsekli oba unisono, ale to už dveře zaklaply a oni osaměli.
„Ty vole,“ posadil se s úlevou Tom na postel, jeho permanentní úsměv, co si držel po celou dobu na tváři, zmizel. „Musím si dávat větší pozor na hubu, tohle jsem málem nedal.“
„Ale zvládli jsme to,“ chlácholil ho Bill. „Myslím, že ani jeden nemá podezření, že jsme chtěli utéct, a to je to nejdůležitější. Na ostatním nesejde. Paul přivede brzy pomoc,“ hladil konejšivě Tomova záda.
„Zachránil jsi to, díky,“ otočil se Tom, dal Billovi něžnou pusu na tvář. „Úžasně lžeš,“ dodal a usmál se na své dvojče. „Tumáš, chůvu nepotřebuješ, ruce máš zdravý,“ dodal, když mu podával nakousnutou žemli a hrnek s čajem.
„Jsem přece marod,“ zakňoural hraně Bill, ale snídani si převzal. „Ti potřebují veškerou péči.“ Napil se a ukousl si žemle. Byla sice suchá, ale pro jeho hladový žaludek znamenala úžasnou náplň.
„Skočím ti do kuchyně pro led,“ zvedl se Tom, „potřebuješ to ledovat, aby ti to co nejdřív splasklo.“
„To nemá cenu, za chvíli si pro mě přijedou,“ zarazil ho Bill. „Než se vrátím, tak to roztaje,“ dodal.
„Hmm, máš pravdu,“ uznal kytarista a váhavě se posadil zpátky vedle Billa. Chvíli mlčeli, zpěvák dojídal pomalu žemli a srkal svůj mátový čaj.
„Doufám, že Paul už je někde na policii,“ vzdychl Tom.
„Hmm,“ zahučel Bill. „Já taky.“
„Dále!“ zavolal zpěvák, když se po chvíli ozvalo důrazné zaklepání na dveře.
„Tak jsem tady pro ten vyvrknutý kotník,“ usmíval se pohledný lapiduch v bílém plášti tlačící před sebou do dveří vozík. „Který z vás dvou je ten polámaný?“
„Tady,“ přihlásil se Bill jako ve škole.
„Já ti ho tam hodím,“ zvedl se Tom. Představa, že na jeho Billa bude jakkoliv sahat tenhle kluk, ho přinutila rychle jednat. Věděl, že žárlí bezdůvodně, ale nemohl si pomoct. Sklonil se nad Billa, který tak tak stihl odložit hrnek se zbytkem čaje na stolek, popadl ho v podpaždí a pod koleny, a posadil ho na vozík. Lapiduch jen sledoval, jak si ten zdánlivě hubený kytarista poradil lehce se zpěvákem, netušil, jakou má za sebou praxi. „Já ho tam odvezu, říkej mi kudy,“ otočil se na překvapeného chlapce Tom, chytil madla vozíku a už manévroval dveřmi ven na chodbu. Stejně neměl co dělat, a přece nenechá Billa v takové situaci samotného, když může být s ním. Chlapec v bílém plášti jen pokrčil rameny a obě místní hvězdy následoval k výtahu.
~*~
„Prosím?“ zvedl Noe telefon na svém pracovním stole. Co takhle po ránu kdo chce? Jestli ho otravují kvůli nějaké prkotině, ať si ho nepřejí, ještě si ani nestihl vypít svou pravidelnou ranní kávu.
„Dobré ráno přeju, šéfe, máme tady malý problém?“ ozval se ze sluchátka šéf ochranky. „Někdo nám šmejdí kolem továrny, psi jsou celou noc neklidní, asi bychom se na to měli mrknout,“ přednesl stručně a jasně svou věc.
„Dobře, nejspíš to bude planý poplach jako vždycky, ale nebudeme to radši podceňovat, máš volnou ruku, vezmi na to celé mužstvo, vyhlašuju pohotovost. Budou ti chlapi stačit?“ zeptal se šéf.
„Jasně,“ dostalo se mu stručné odpovědi. „Jdeme na to, hlášení podám po skončení akce.“ Aniž by čekal, položil sluchátko. Noe se posadil ke stolu se vzpomínkou na poslední takovou akci, kdy se ukázalo, že tím narušitelem byla obyčejná liška, a konečně si mohl srknout blahodárné ranní kávy.
~*~
Paul ležel na zádech, a ještě stále mělce a rychle dýchal. Ani si neuvědomil, že v době jeho úprku přestalo sněžit a na zemi už byl jen nepatrný bílý poprašek, který postupně mizel se stoupající teplotou. Ačkoliv zůstal vedle toho zeleného vojáka ležet, když ho pustil, byl neustále připravený na možný útok. Jeho instinkty byly stále vybuzené, svaly napjaté, připravené na další útěk, v žilách měl ještě pořádnou dávku adrenalinu. Nebyl si jistý, jestli mu opravdu může věřit. Přece jen, vypadal divně. Pokud věděl, novináři jsou lidé, co píší články do časopisů a novin, včerejšek skoro celý strávil jejich čtením. Tenhle nevypadal, že by se živil něčím takovým. Jenže on nevěděl, jak takový opravdový novinář vypadá, takže nezbývalo, než být ostražitý a připravený na všechno.
„Neboj se mě, vážně ti nemám v úmyslu ublížit?“ po chvilce ticha ho znovu udýchaně ujišťoval Sascha, jak se mu ten voják před chvílí představil. „Mám na kraji lesa auto, je to jen dvacet minut chůze, odvezu tě odtud, kam budeš chtít,“ nabízel. Paula napadlo, že kdyby šel dál, nejspíš by za dvacet minut konečně narazil na vytouženou silnici, pokud by se vydal správným směrem. Ale tam by, jak mu říkal Tom, stejně musel někoho zastavit, aby ho odvezl, takže takhle to bude pohodlnější, vyhodnotil situaci. Někomu, kdo by jel po silnici, by taky musel věřit. V podstatě to takhle bude lepší. Důležité bylo, že ho jeho pronásledovatel nechce vracet zpátky do podzemí, to prozatím stačilo.
„Potřebuju se dostat na policii,“ špitl Paul, vzpomněl si na Tomovy instrukce.
„Tak můžeme vyrazit, mám známého detektiva v Berlíně, toho tvoje výpověď bude určitě zajímat,“ opatrně odpovídal Sascha, nechtěl chlapce vyplašit, a ačkoliv ho svrběl jazyk, jak ho sžírala zvědavost, otázky si nechával na později. Byl rád, že mu Paul jakž takž věří, ačkoliv na něm stále viděl, že je plachý a připravený v nejbližší chvíli znovu utéct. Zvedl se do sedu, ačkoliv se cítil naprosto vyčerpaný. K autu je nikdo nedonese, budou tam muset dojít po svých. Paul následoval jeho příkladu, taky se pomalu posadil, a dalo mu dost práce, než se dostal zpátky na nohy. Oprášil ze sebe všechno jehličí a listí, které se na jeho oblečení přichytilo, a pohlédl na Saschu, který dělal to samé.
„Tak jdeme?“ usmál se povzbudivě Sascha. Oba vzápětí ztuhli, když uslyšeli štěkot psů. Nebyl jeden, to jim došlo oběma hned. Bylo jich víc. „Sakra,“ zašeptal Sascha zcela instinktivně. „Myslím, že bychom to měli vzít poklusem, jinak by se nám taky mohlo stát, že budeme mít co dělat s ostrýma zubama.“ Rychle se podíval na svůj kompas, určil směr a společně potichu vyrazili k autu.
S každým dalším zaštěkáním, které se blížilo, se jejich kroky zrychlovaly. Ačkoliv si oba mysleli, že mají fyzické síly tou nedávnou honičkou a rvačkou v lese vyčerpány, zjistili, že jejich možnosti jsou daleko větší. Nasadili celkem ostré tempo, mlčky skoro běželi lesem, a společně s obavami sledovali každý zvuk, který se evidentně přibližoval. Mezi štěkáním psů byl několikrát slyšet i mužský hlas, a stejně jako zvířat, i mužů bylo víc. Oběma se ulevilo, když mezi stromy začalo prosvítat více světla, les na okraji řídl, a světlo slibovalo konec jejich usilovného pochodu. Paul instinktivně mhouřil oči, jak se světlo postupně zesilovalo, nebyl na ně zvyklý. Škoda, že ho nenapadlo říct si Billovi o jedny z jeho brýlí, tohle bylo vážně nepříjemné. Už chápal, proč je lidé na povrchu nosí.
„Vlez si dozadu,“ zašeptal Sascha směrem k Paulovi, když z únavy třesoucí se rukou odemkl dveře svého auta, oba byli udýchaní, zpocení, ale šťastní, že jsou konečně u cíle. Štěkání nepřestávalo, ale oni už byli skoro v bezpečí. Paul s úlevou dopadl na měkké sedadlo auta, zaklapl za sebou dveře a s přimhouřenýma očima se rozhlížel kolem. Tak malinký uzavřený prostor ještě v životě neviděl. Ano, jeho palanda byla taky stísněná, nad sebou měl strop, ale tohle bylo něco jiného. Bylo tu díky oknům spousta světla, na rozdíl od palandy, zvláštně to tu páchlo, ale současně i vonělo, těžko se to Paulovi identifikovalo. Když Sascha zabouchl svoje dveře u řidiče, hodil batoh na vedlejší sedadlo a otočil klíčkem v zapalování, Paul se lekl startovacího hluku, ale pak se auto celkem příjemně rozvrnělo, a on nevěřícně sledoval, jak se všechno kolem nich pomalu dává do pohybu, a stromy vypadají, jako by běžely podél cesty. Nebyl malé dítě, věděl, co jsou auta a jak fungují, ale nikdy jízdu na vlastní kůži nezažil. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že to oni jsou v pohybu a ne les kolem nich. Otočil se dozadu a sledoval, jak se zvyšující se rychlostí ubíhá polní cesta za nimi a les se pomalu ale jistě vzdaluje a zmenšuje. Konečně si mohl opravdu oddychnout, zaklonit hlavu na opěrku sedadla a únavou zavřít oči.
~*~
„Tohle jsme našli v lese,“ podal šéf ochranky Noemu důkaz toho, že jejich podezření na pohyb kolem elektrárny tentokrát nebyl omyl ani žádné zvíře. Šéf vzal do ruky černou látku, a rozložil ji na stole. Byla to mikina, velká černá mikina s kapucí. Pánská. V kapsách nic nebylo, jen pár kousků jehličí, které se zapíchly do látky. Nebyl na ní žádný nápis, krom štítku se značkou výrobce, aby se dal identifikovat majitel, takže mohla patřit komukoliv. „Tohle bylo vedle na zemi,“ dodal ještě vrchní ochrankář a položil na stůl nůž. Bylo na něm vidět, že si zažil svoje, jeho ostří bylo na několika místech značně poškozené. Byl to vlastně obyčejný kuchyňák, jaký mohl najít například i ve zdejší kuchyni. Podle toho se taky nedalo nic určit. Leda v laboratoři by mohli něco najít.
„Nikoho jste nechytili?“ ujistil se šéf.
„Ne, bohužel, ujel nám před nosem. Měl auto na kraji lesa, viděli jsme ho už jen vyjíždět na silnici a mířil směr Hamburk.“
„Škoda,“ pronesl zadumaně Noe. „Doufejme, že to byl jen nějaký pytlák, co si sem šel nelegálně zalovit,“ uzavřel záležitost prozatím šéf. „Zesilte hlídky, dávejte pozor, a kdyby se cokoliv zvláštního dělo, dejte mi okamžitě vědět.“ Vydal rozkaz.
Když za šéfem ochranky zapadly dveře, vzdychl si nahlas. Neměl z toho dobrý pocit, jako by mu něco říkalo, že to není jen tak. Pytlák, který ztratí na útěku ztupený kuchyňský nůž a mikinu? To se mu moc nezdálo. Musí teď na chvíli zajít za Billem, aby se ho poptal na zraněnou nohu, o které mu před hodinou referoval David, a pak to vezme rovnou do laborky k Laře, aby se na nůž a mikinu mrkla. Sice tomu nedával žádnou velkou naději, ale co kdyby náhodou.
autor: Janule
betaread: Áďa
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Bill je šikula, že to s tou hlavou zachránil. To s tou mikinou, no dúfam, že to nebudu riešiť, a všetkých od tial dostanú. A to že by mal byť Bill na vozíšku na koncerte. To by som ani ja nechcela. Ale Tomova ponuka, že by sa pridal aj zvyšok bola milá,a asi by to ozaj bola sranda.
Ne, ne, ne! Laboratoř ne! Do hajzlu! Pokud Lara zjistí otisky nebo tak (což nesmí), bojím se, co se stane s Billem a Tomem. Ale snad si Paul a Sascha pospíší a vtrhnou tam dříve, než bude pozdě.
Prožívám to tady, jako by to bylo skutečné. 😀 Co knížku, pche, to chce film oceněný Oskary! :))
O.o oh nééé!!! žýdné komplikace už 🙁
Jsem ráda, že se Paul dostal do bezpečí se Saschou, jen aby je ta mikina nějak neprozradila a nezničila tak jejich plány, to by bylo špatné >.<
Bill si zahrál na skvělou primadonu, i když se určitě ani nesnažil. 😀
Skvostné, Jani! ♥
Na chvíľu som si vydýchla, keď sa Sascha s Paulom dostali do auta a konečne sa pohli preč, ale zamrazilo ma, že v lese našli Tomovu mikinu. Určite ju niekto spozná a aj ten nožík z kuchyne. Majú určite zrátané príbory a jeden nôž im pri inventúre bude chýbať 😀 Mám strach, že budú Toma mučiť.
Nádherné ale bolo keď sa staral o Billa. Píšeš ich nádherne vtipne a zároveň láskyplne nežne.
Ďakujem za kapitolu. A idem zase čakať na pokračovanie 🙂
Len nech neprídu na to, že tá mikina je Tomova, lebo potom ma trafí :D. Ja už to vidím… preskúmajú nôž, nájdu DNA ( pot :D) alebo odtlačky, zistia, že Paul ušiel, mikina patrí Tomovi.. Billova noha je vysoko podozrivá, objavia vyvalenú mrežu …asi preháňam :D. Ale dúfam, že sa to nestane. Ja chcem, aby dvojčatá ušli alebo sa odtial dostali . Moc moc moc. A nech Sašovi nedôjde benzín alebo nehavaruje. Už ma nič nenapadá 😀 Ďakujem za diel, bol super ako každý 🙂 teším sa nabudúce .
Psala sem rtu dlouhej koment, ale blog mi napsal ze 'vyplneny soucet je nespravny' a 'doba zadani komentare vyprsela' – nekdo z blog.cz si na me zasednul 😀
tak jeste jednou. Bill je skvely herec jen co je pravda. Smala sem se tomu jak se branil vozicku – uprimne nevim proc, urcite by u fanynek probudil ochranitelsky pudy a chtely by ho osetrovat. A Tom – vtipalek. Ale ten jeho kec me nastval – fakt si musi davat pozor na pusu, jeste mu rekne 'brasko' a bude vymalovano, muzou jit ke Katovy.
uprime sem se zdesila toho, kdyz sem si precetla ze maji podezdreni na to ze kolem tovarny nekdo smejdi a ze tam vysilaj hlidku.. Bala sem se ze se ti dva 'hrdinove' nestaci vykecat a hlidka je chytne … No mozna by to Sascha nejak ukecal, ale v to pohybuju.
a v neposledni rade ! PROC SI PAUL SUNDAVAL MIKINU , DOHAJE ? (jo a to 'dohaje tam bude – puvodne tam bylo neco jinyho) proc si tu mikinu sundaval? Nebyla mu nahodou zima? Ale asi se mu bez ni lip bezelo … Snad na tom v laboratori nenajdou nic podezrelyho. A snad ji Bill nepozna a nebude se vyptavat – to by byl pruser…. ……. A za dalsi sem se lekla ze najdou vyrvany mrize vetraci sachty … Dekuju ze to nenasli !
Pokazdy kdyz ctu Genesis tak nemuzu usnout, protoze musim premejslet nad pokracovanim .. a musim si precist neco 'klidnejsiho' haha vecinou to odnasi Casoprostor, ale od toho se pak nemuzu odtrhnout a ctu tady az treba do tri do rana … Jak mam potom ve skole zustat pri vedomi a nespat? 😀
Hej neee zadny otisky prstu najit nemuzou, proste ne ! A pokud jo tak budou nekvalitni . Vemte si kolik lidi ten nuz meli v ruce. >> Nejakej pesak, kterej nuz objevil. Vzal ho a dal sefovy. Ten ho spolu s mikinou donesl velkymu sefikovy (doufam ze ten nuz pekne zabalili do mikiny). No a nakonec ten nuz osaha Lara v laboratori … No proste zadny otisky tam byt nemuzou, prosim ze tam nebudou … A na mikine taky nebudou zadny vlasym, slin, krev, pot, sperma .. Proste nic co by mohli porovnat s databazi Genesis. A jestli tam neco takovyho najdou tak me asi odvezou se zastavou srdce a naslednym zcvoknutim do blazince.
Ou … Asi to taky moc prozivam ….
[8]: Jéžiš, neprožívej, nechci tě mít na svědomí. Taky v práci usínám, ale já už mám nárok, to je stařecká únava 😀
Paul si mikinu sundal, protože se za ní chytnul o stromek, jak se natáh na zem, a protože potřeboval zdrhat, tak ji prostě rozepnul a nechal tam. 🙂 Pak už na ni zapomněl, když ho Sascha chytil. Když jsem to psala, vůbec jsem netušila, na co to použiju 😀 Takhle já píšu. Ach jo.. a pak si někdo myslí, jak to mám do detailu promyšlený předem, a já se přitom jen chytám vlastních nástrah. 🙂 Ale hlavně, že to funguje. 😀
Otisky jsi svým důkladným rozborem rovnou vyloučila, takže těch se bát nemusíš. 😀 Lara není žádná detektivní kancelář. 🙂
Díky všem za komenty, jsem ráda, že to ještě někdo čtete. Podle toho, co mi vždycky vyprdnou statistiky v pondělí, to vypadá, že už je vás asi jen pár. Takže velký díky, že to ještě stále čtete. Pa J. :o)
[9]: joo už si vzpomínám že se za ni chytil. To je ta moje paměť a tejdení rozestupy mezi dílama .. na takovýhle detaily zapomínám.
Tak to se Paulíkovy omlouvám :D:D ale stejně. No snad na ní nic nenajdou .. ale oni najdou že ?
Uff to bylo o fous! Snad se neprořekne TOM ani BILL! :))
[9]: Byl by hřích to nečíst!
Akorát u těch komentářů je to složité. Já mám po přečetení dalšího dílu v hlavě vždycky tolik věcí, že než to stačím přebrat a napsat něco smysluplného, už je tady další díl. Navíc by mi byla hanba napsat jen něco obyčejného, protože povídka téhle úrovně si nezaslouží obyčejné komentáře.
Musím říct, že Genesis je pro mě opravdu něco speciálního a jde poznat, že jsi opravdu mnohem dál, než většina nás ostatních. Což je velice dobře, protože i kdyby úroveň povídek šla ještě níž, tak je pořád důvod se sem vracet a číst cokoli, co napíšeš.
Myslím, že bych od tebe přečetla cokoli, i kdyby to s TWC nemělo nic společného.
Takže co jsem vlastně chtěla říct, je díky ti dík za to, že se mám každou neděli na co těšit a za požitek, který mi dáváš svými prstíky skrz slova, které je pocta číst.
[12]: Jáj, ty umíš člověka potěšit, hned se mi bude psát líp 🙂 Díky moc. J. :o)
no stoprocentně na tom najdou třeba nějaký Tomovy vlasy (doufejme, že ne, když nosí ty dredy) a zjistí, že je jeho a průser je na světě jako vyšitej! to mi fakt nedělej. :/ snad už to teď s Paulem venku půjde rychle, všechno pěkně prozradí a Obřík naběhne do elektrárny. na to se pořád moc těším. 😀
No jako bych to nerikala ze to budes komplikovat….jezisi me trefi slak. Mam obavu ze to nestihnou. Nez Paul vsechno vypovi a nez se policie tam dobercha, tak Tom s Billem skoncej spatne. Minimalne Tom urcite. Nebude urcite nijak tezke zjistit ze to je jeho mikina. A i kdyby zapiral jak chtel dlouho ze ji nekde zapomnel a nekdo mu ji vzal, tak to moc dlouho fungovat nebude. Nejsou tam dole uplne blbi a urcite se nenechaji uchlacholit nejakou chabou vymluvickou. No zacinam se toho moc bat. Tak Sasho slaplni na to at uz tam muze cela ta policie nalitnout!!!!!!
No tohle snad ne? Jejda, to jsou mi zase komplikace. Já už chci, aby bylo všechno v pořádku. Nervy už mám teď na dranc! Jestli přijdou na to, že je to Tomova mikina, tak je to pěkně v pytli. I když takovou mikinu si může koupit kdokoli, tak snad se na ni nepřijde. Ale stejně se bojím. Ať paul všechno na policii řekne a ti už kluky zachrání! Ale rychle, nebo já už na tohle drama nemám nervy 😀