autor: B-kay
„Bille?“ Tom s něžným úsměvem postával za dveřmi svého pokoje a čekal na Billovo zvolání, kterým by mu dal jasně najevo, že může vejít dovnitř.
Ještě jednou zlehka zaklepal na dveře a vyčkával. Půlminuta uběhla stejně tak rychle, jako mizel i Tomův zaláskovaný úsměv. Bál se otevřít dveře a vejít dovnitř. Nerozuměl proč, ale měl zvláštní tušení, že se stalo něco zlého.
Byl přeci pátek večer, ještě před několika hodinami s Billem volal, aby mu připomněl, že za necelou hodinu odcházejí, a snažil se mu vysvětlit, že by bylo skutečně vhodné konečně dobalit věci, což bylo v Billově případě téměř nemožné. Pokoušeli se o to společně téměř dva dny a na každou věc, které Tom věnoval označení zbytečná a odhodil ji stranou, Bill lítostně pohlédl a se šikovně vymyšlenou výmluvou ji spokojeně uložil zpět do svého vaku. Tom mu nedokázal oponovat. Nemohl si pomoct, ale měl pro Billa skutečně velikou slabost.
Byl tím jediným důvodem, proč se ještě cítil živý. Byl jedinou osobou, pro kterou ještě dýchal a kvůli které tlouklo jeho srdce přímo bláznivým tempem.
Nevýslovně se těšil na víkend, který je měl čekat, a vzniklé situace se náhle polekal. Nervózně si skousával rty a smutným pohledem sledoval dveře, které zůstávaly ještě pořád zavřené.
„Můžu vejít?“ pootevřel dveře, ale jenom tak maličko, aby byl schopen zachytit Billovu odpověď, kterou černovlasé stvoření, sedící na posteli, zašeptalo téměř neslyšně.
Tom se zhluboka nadechl, silně stiskl víčka a pomalu vešel.
Celý pokoj byl osvětlen slabým světlem, pocházejícím z drobné lampičky na nočním stolku a působilo skutečně intimním dojmem. Bill seděl na hromadě oblečení, uplakaným pohledem sledoval právě příchozí osobu, zatímco mu na klíně spokojeně spalo chlupaté klubíčko.
„Bille?“ Tom udělal několik kroků, klekl si naproti Billovi a vzal jeho uplakanou tvář do dlaní.
„Proč jsi plakal?“
„Neplakal jsem, jenom mi spadlo něco do oka,“ odpověděl Bill pohotově, avšak se skloněnou tváří. Nechtěl Tomovi poskytnout možnost, podívat se mu do očí. Nechtěl, aby si v jeho očích přečetl, že jej skutečně něco trápí, a už vůbec netoužil po tom, aby on sám způsobil Tomovi trápení.
„Bille, tuhle výmluvu znám až příliš dobře. Kdysi jsem ji používal téměř pořád. Proč mi neřekneš pravdu? Udělal jsem snad něco já? Pověz,“ Bill se zlehka dotkl Tomovy dlaně, vzal ji mezi své a vložil na ni několik láskyplných polibků.
„Jak bys mi mohl ublížit, když jsi to nejlepší, co mě tady potkalo?“
„To nejsem. Nejsem dobrý člověk, natož to nejlepší, co tě tady potkalo.“ Bill jeho slova vůbec nevnímal. Neměl rád, když o sobě Tom tak ošklivě mluvil, ale věděl, že to nezmění. Proto se naučil nevšímat si toho, co o sobě vykládá, a soustředil se pouze na to, co mu říkalo srdce. A právě srdce mu dennodenně našeptávalo, že měl k Tomovi neustále blíž a blíž.
„Ale jsi. Ty, Georg a samozřejmě kocourek,“ očima sklouzl níž, věnoval mu posmutnělý úsměv a několik pohlazení, než pokračoval. „Jste tím jediným, díky čemu tady zvládám být. Nebýt tebe, doteď bych musel trpět Andreasovy hloupé narážky, neměl bych práci a cítil bych se neskutečně osamělý. Ty jsi ale pořád se mnou. Chráníš mě, a díky tobě se cítím skutečně šťastný. Nikdy ti to nebudu moct oplatit. Nestihnu to. Akorát ti svým odchodem ublížím,“ opět k němu zvedl tvář a zahleděl se mu hluboce do očí.
„Přeci jen jsem byl důvodem tvého pláče já,“ Tom se se smutným úsměvem posadil vedle něj a opatrně si jej vysadil na klín. V tu chvíli si vůbec nevšímal kocourkova nespokojeného mručení, jelikož jej připravil o pohodlné místečko na spaní. Jediné, co v tu chvíli dokázal vnímat, byla Billova vůně a blízkost jeho křehkého těla.
„Ale no tak, nezlob se.“ Bill se na nespokojené zvířátko něžně pousmál, poškrábal jej za ušima, a vzápětí se opět věnoval Tomovi. S pohledem vpíjejícím se do jeho očí mu omotal ruce kolem krku a tiše zasténal ve chvíli, kdy si Tom přivlastnil jeho rty měkkým polibkem.
„Nechci, aby ses trápil nad tím, co přijde, až odjedeš. Teď jsi tady a na ničem jiném nezáleží,“ Tom úplně zapomněl na to, že měli necelou půlhodinu na sbalení věcí, než je přijde Geo vyzvednout.
V té chvíli zapomněl dokonce i na to, že nějaký Geo vůbec existuje.
„Už tě nechci nikdy vidět plakat, Bille,“ sténal proti chlapcovým třesoucím se rtům. „Ničí mě to,“ prsty jemně proplétal Billovy delší vlasy, čelem se opíral o to jeho a zhluboka vdechoval kouzelnou vůni, vznášející se všude kolem nich.
„Pokusím se,“ Bill si volnou dlaní setřel zbylé stopy po slzách, zatímco tou druhou hladil Toma po tváři.
„To je lepší. A teď se usměj, protože nás čeká krásný víkend. Geo nakonec přemluvil své rodiče a pojedeme k nim na chatu.“
Billovi se jako mávnutím kouzelného proutku zlepšila nálada. Nebylo to jenom tím, že se na víkend s klukama moc těšil, ale také tím, že pro něj, jako astmatika, bylo jistě vhodnější spát v posteli než ve stanu, hlavně teď, když je léto a všude se to jenom hemží rozkvetlým kvítím.
„Můžu vzít i kocourka?“
„Myslím, že kdybych řekl ne, kousl by mě.“
„Nekousl, je to moc hodná kočička, podívej, jak se na nás dívá. Je roztomilý.“
Toma při pohledu na mrzuté kotě napadlo hned několik přirovnání, ale roztomilým pohledem je jistě nesledoval. Nechtěl však Billovi kazit radost z tolik milovaného zvířete, a proto jenom beze slova přikývl, a ještě jednou jej dlouze políbil.
„Bille?“
„Hm?“ Bill jej něžně pusinkoval do koutku rtů a Tomova pobaveného pohledu si vůbec nevšímal.
„Jak to, že jsou všechny tvoje věci na posteli? Prosím, neříkej mi, že ještě nejsi sbalený.“ Bill poplašeně vypoulil oči a rychle se poškrábal ve vlasech.
„Vzpomněl jsem si na to, co jsi mi říkal. Nechtěl jsem vzít plnou tašku zbytečností, a tak jsem se rozhodl to všechno ještě jednou protřídit, a takhle to dopadlo. Netuším, co bych si měl vzít. Ještě nikdy jsem na takovém výletu nebyl,“ plaše sklonil hlavu.
Byl si jistý, že jej Tom něčím praští.
On sám by tolik trpělivosti neměl, proto by se Tomovi vůbec nedivil, kdyby se na něj vykašlal a odjeli by bez něj. Tom se však jenom klidně usmál, poprosil Billa, aby se posadil, hrál si s kocourkem, ale hlavně, aby neřekl jediné slovo, a sám se pustil do balení.
Stihl to v rekordním čase, a i když se Bill několikrát snažil zaprotestovat, neřekl jediné slůvko, a věci, které padaly na hromadu, zůstávající doma, sledoval smutným pohledem.
„Ještě chybí plavky,“ Tom zvědavě nakrčil obočí a čekal na Billovu reakci. Ten však jenom váhavě zavrtěl hlavou.
„Já se nebudu koupat. Bojím se hluboké vody a neumím ani pořádně plavat. Plavky by byly skutečně zbytečné.“ Na slova skutečně zbytečné, schválně kladl důraz, aby dal Tomovi jasně najevo, že na hromadu zbytečností hodil i věci, které by jistě využil.
„Naučím tě to, pokud budeš chtít,“ Tom se nemínil vzdát.
„To je od tebe hodně hezké, ale nechci tě tím zatěžovat,“ Bill se na něj plaše pousmál a raději sklonil tvář ke kocourkovi. Ve skutečnosti by se do té vody jistě ani nedostal.
Jakmile by spatřil Toma v plavkách, podlomila by se mu kolena a musel by vynaložit hodně veliké úsilí, aby neomdlel.
„Bille, nic ve spojitosti s tebou mě nezatěžuje. Ta chata je u nádherného jezera, byla by škoda, kdybys seděl na břehu. No tak, vezmi si je. Alespoň pro jistotu. Pokud se nebudeš chtít koupat, nebudu tě nutit, můžeš se jen opalovat.“
Bill jeho dětskému pohledu nedokázal odolat. Vůbec si neuvědomoval, kdy jej nohy přestaly poslouchat a rychle přiběhly ke skříni, ve které bílé plavky přímo zářily…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Překrásná povídka.. Je tak neskutečně kouzelná a nádherná. Vždy, když ji čtu, něco mě nutí se usmívat.. Je to opravdu.. Neuvěřitelně nádherné.. Jedna z nejkrásnějších povídek, co znám ♥♥♥
Co dodat… na jejich výlet se opravdu těším. Možná to bude vhodná situace k nějaké zápletce, ale uvidíme, čím nás překvapíš 😉
Strašně se těším až budou u vody ;)))
Snad si ten výlet užijou… mohlo by je to odvést od myšlenek na Billův odjezd, což by bylo naprosto fajn, protože by si touhle věcí jen zbytečně kazili možnost užít si skvělý čas spolu. A taky doufám, že někdo z nich někdy vznese nějaký nápad, který způsobí, že Tom a Bill se nebudou muset nikdy odloučit, protože jestli Bill odjede pryč bez Toma, budu mít srdeční zástavu :'(
A ještě jeden dodatek: naprosto miluju ten obrázek. Je skvělej. Vždycky to chci říct, ale pokaždý na to, dík obsahu veledíla, zapomenu. Je nádhernej 😉
Pri predstave Billa s mačiatkom mám zase ten pripečený úsmev.
To balenie na výlet je tak zložité 😀 aj mne by sa zišiel jeden Tom, keď sa balím na dovolenku 🙂 Zbožňujem Toma ktorý sa tak krásne stará o Billa 🙂
To je tak nádherné…♥..nádherně smutné..
Na Billa zase dolehl ten smutek z toho,až se budou muset opustit…to je šílené…:´( ..No..doufám,že si ten výlet užijou! Představa toho,jak Tom učí Billa plavat je prostě dokonalá.=) Jejich láska je nádherná<3333333
*Love at first sight<3!