autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Následující den byl naprosto příšerný. Nejen, že jsem se celou noc jen převaloval a vůbec se nevyspal, ale co jsem vzal do ruky, to mi upadlo. Byl jsem celý nějaký roztěkaný a zkrátka mi bylo na nic, co si budeme nalhávat. Nic mi nešlo od ruky, všechno jsem akorát kazil. Kazil jsem poslední dobou plno věcí, ale dnešek byl obzvlášť krutý. Ze školy jsem jel rovnou do práce. Při cestě domů jsem se stavil v krámu a nakoupil, co byla potřeba.
Zaparkuji před domem, vypnu motor, promnu si oči a s povzdechem vystoupím. Přejdu ke kufru, odkud vytahám několik tašek s nákupem a loktem kufr zase zavřu. Dojdu pomalu k domu a snažím se s plnýma rukama vyndat klíče z kapsy. Náhle se mi utrhne ucho od tašky a všechno se mi z ní rozsype po zemi.
„Do prdele, já už se na to fakt vyseru,“ zanadávám. Zoufale si kleknu na zem a začnu to všechno div ne s brekem sbírat. Po dnešku toho vážně už bylo dost. Náhle za sebou někoho zaslechnu.
„Pomůžu ti to,“ zaslechnu známý hlas. Potom už vidím Billovy ruce, jak všechno dávají do tašky. „Ahoj, lásko,“ šeptne tiše a koukne se na mě. Klečí naproti mně. Kde ten se tu vzal? No, vlastně to není až tak těžké vysvětlení. Myslím, že i kdyby za mnou dnes šel někdo se samopalem, nevšimnu si ho. Chvíli ho pozoruji.
„Ahoj,“ řeknu nakonec, zavřu pusu a s povzdechem sbírám další věci. Nahne se ke mně, jako by mě chtěl políbit. Polibek mu opětuji. Když to všechno posbíráme, vyndám klíče a odemknu dveře. „Jdeš dál?“ nabídnu mu.
„No, já nechci rušit. Jen… chtěl jsem s tebou mluvit, vidět tě,“ řekne nejistě.
„Pojď,“ kývnu hlavou. Vezmu mu z ruky tu tašku, odnesu je do kuchyně a pohodím je po stole. Začnu si mnout krční obratle a zavřu oči. Když Bill vejde, zase je otevřu.
„Vážně bych nerad rušil, zvlášť když jsi teď přijel,“ podívá se na mě. Chová se, jako by byl snad cizí.
„Přestaň s tím. Nerušíš mě,“ zakroutím hlavou. Promnu si oči, zakroužím hlavou a vyndám si z lednice colu na probrání. Nejvíc by mě probralo asi kafe, ale to nemám zrovna v lásce. Pak už zbývá jedině ledová sprcha.
„Dobře,“ vydechne. „Jsi unavený, viď? Jak ses dnes měl?“ zajímá se. Vyndám dvě sklenky ze skříňky. Nadechnu se k odpovědi, ale jedna mi vyklouzne z ruky a roztříští se o zem. Vydechnu, zavřu na chvíli oči, abych se už opravdu nerozbrečel. Dám si ruku v bok a zhluboka se nadechnu. Nakonec si sednu na zem a opřu se zády o linku. Se zavřenýma očima zakloním hlavu. Co jsem komu udělal? Takhle mě trestáš za to všechno? Tohle už je fakt hnus. Mám chuť se samotným zoufalstvím rozbrečet jako malé dítě.
„Tomi,“ hned si ke mně klekne. „Nepořezal ses? Co je s tebou, hm?“ pohladí mě vlídně po tváři a starostlivě si ke mně přisedne. Tohle ani nestojí za řeč. Nebesa se proti mně spikla.
„To nic,“ vydechnu. Položím si hlavu na jeho rameno a rukou ho obejmu kolem pasu. Pomalu si mě k sobě přivine a schoulí se ke mně tak, aby mě mohl obejmout.
„Bude to dobrý,“ pošeptá a vlípne mi polibek na spánek.
„Co jsem komu provedl,“ povzdechnu si zničeně a schovám se mu do náruče. Potřebuju ho cítit u sebe. Kašlu na to, co se včera stalo a co jsme si řekli. Já ho miluju a potřebuju ho. Bez něj jsem úplné nic. Pak to dopadá právě takhle.
„Co se stalo? Pověz mi to, pokud mi to chceš říct,“ hladí mě po zádech.
„V noci jsem nespal a mám hrozný den. Všechno mi padá, všechno se mi sere. Připadá mi, jako by mi někdo házel klacky pod nohy. Už jsem z toho v prdeli,“ povzdechnu. „Promiň, jak se vyjadřuju, obvykle tak nemluvím. Jen jsem už fakt v háji a sere mě to. Ale… to nic.“
„Ne, v pořádku. Jen se z toho vypovídej,“ pohladí mě po hlavě a přitiskne se ke mně, jako by mi chtěl dát najevo, že je tu pro mě. „Zase se to zlepší, uvidíš. Asi nějaký den blbec,“ dává mi drobné pusinky na čelo.
„Jo, to teda pořádný,“ pousměju se a líbnu ho na bradu. Hned je mi líp, když vím, že je tu se mnou. „Tak proč jsi přišel?“
„Chyběl jsi mi,“ koukne se na mě. Tomu se začnu smát.
„Ty mně taky,“ usměju se. „Pomůžeš mi sklidit nákup a půjdeme ke mně nahoru, jo?“ navrhnu.
„Jo, dobře,“ usměje se trošku a zvedne se. Hned začne vyndávat nákup na linku a následně ho se mnou uklízet.
Když to máme hotové, chytím ho za ruku a vedu ho po schodech do svého pokoje. Poslušně za mnou kráčí a pevně se mě drží, jako by se bál, že ho pustím. Nechám ho projít dveřmi jako prvního a tiše za námi zavřu, přičemž ho stále držím za ruku. Hned se ke mně otočí a usměje se. Nahne se ke mně a jemně mě políbí.
„Musel jsem tě vidět.“
„Jsem rád, že jsi přišel,“ řeknu upřímně. „Chci se ti za včerejšek omluvit a… Promiň mi to,“ povzdechnu. Tak strašně mě to trápí. Cítím se hrozně.
„Ne, ne,“ dá mi prstík na rty a jemně po nich přejede. „Neomlouvej se, vůbec.“
„Nechci o tebe přijít. Potřebuju tě,“ pošeptám frustrovaně. Obejmu ho rukama kolem pasu a schovám se mu do náruče.
„Miláčku,“ pošeptá mi. Přivine si mě k sobě a začne mi dávat něžné pusinky do vlasů a na spánek. „Já jsem a budu stále s tebou.“
„Mám pocit, jako bych všechno kazil. Mám strach, že jednou už to překročí meze a opustíš mě,“ svěřím se mu tiše.
„Ne, takhle nesmýšlej. Pokud nastane tak velký problém, tak se ho budu snažit řešit, ale rozhodně tě neopustím. Miluju tě, hm?“ vydechne a skloní hlavu. Strčí mi nosem do tváře a potom mě políbí. Vděčně si ho u sebe za tvář přidržím a polibek mu láskyplně oplatím.
„Taky tě miluju,“ pohladím ho palcem po lícní kosti.
Kdyby nebyl takový, jaký je, nevím, co bych dělal. Dřív jsem si stěžoval, jak je arogantní a zlý, ale teď už vím, že je to ten nejbáječnější člověk, jakého jsem poznal. A je pro mě vším.
„A teď už nebuď smutný, prosím,“ pohladí mě po tváři, a potom se mazlivě začne svou tváří třít o mou. Něžně se otřu svým nosem o jeho a usměju se.
„S tebou ani neumím být smutný,“ brouknu. Podívá se na mě. Jeho čokolády tak trošku září.
„Mmm,“ dá mi dlouhý něžný polibek a chytne mě za tváře. Mmm, takovýhle polibek mi nedal… už ani nepamatuju. Zvláštní. Připomíná mi to náš první polibek. Byl tak dokonalý. Pohladím ho po prstech, kterými mě drží, a jemně mu polibek oplatím.
„Za co jsem si to zasloužil? Často mě tímhle způsobem nelíbáš,“ řeknu polohlasem.
„…tím, že jsi, že tě mám,“ vydechne, a hned mě políbí stejně tak jako předtím. Dovolím si spokojeně oddechnout, přičemž zavřu oči a už se dožaduji dalšího polibku. Za boky si ho majetnicky přitisknu k sobě. Je můj a nikomu ho nedám. Jenom můj Bill. Nahne trošku hlavičku ke straně a vtiskne mi další polibek. Tělem mi projede nádherné teplo a začnu se trošku chvět. Myslel jsem, že už jsem si na jeho polibky zvykl, že to už nepůsobí. Ale tohle mi akorát dokazuje, že jsem se mýlil. Je tak uvolněný a jemný. Vydechnu a omámeně se opřu zády o dveře. Mám pocit, že brzy zkolabuji. Hned se ke mně přivine a olízne mi spodní ret jako mlsné kotě. Pohrává si, stále mi naznačuje, že mě už políbí, ale vždy mě jen provokativně líbne nebo mi nasaje spodní ret. Dlaní mu sjedu na zadeček a káravě ho stisknu, ačkoli se usmívám.
„Uhmm,“ přejede mi jazykem od spodního rtu nahoru k hornímu. Trhaně vydechnu a snažím se jeho jazyk zachytit, abych si s ním mohl pohrát. Ale on mě s ním dál hravě provokuje. To je takový hajzlík. Když se ho pokusím nasát, znovu mi uteče. To už ztratím trpělivost. Chytím ho za tvář a vášnivě se mu vpiji vlastním jazykem do pusy, čímž zatlačím jeho jazyk dovnitř a začnu si s ním něžně hrát.
„Mhhh,“ oddechne, zavře oči a začne mě vášnivě líbat. Nechává mě si hrát. Jen zlehka jazykem spolupracuje. Pootevře trošku víc pusu a umožní mi tak se dostat ještě hlouběji. Začne tiše oddechovat, tohle má rád. Proto se od něj odtrhnu a špičkou jazyka mu s úsměvem přejedu po rtech. Když může provokovat on mě, já můžu jeho.
„Mmm,“ usměje se nevinně a obejme mě kolem krku.
„Co, hm?“ otřu se mu nosem o tvář, čímž do něj zároveň lehce šťouchnu.
„Je mi s tebou dobře,“ šeptne mile a usměje se. „Vážně tě nějak neruším? Teď jsi přijel…“
„Mmm, akorát mě zdržuješ od úkolu a dělání výpisků z článku, který je na 20 stran,“ brouknu pobaveně, „takže ne, nerušíš. Vůbec.“ Dám mu pusinku na bradičku a pak ho do ní něžně kousnu. Ta jeho bradička, tak rád ho do ní koušu. Jsem jako mimino.
„No, takže to ne… Ty si v klidu udělej úkoly. Já přijedu, kdykoli budeš mít čas, ale nenech se takhle zdržovat, to ne,“ zakroutí hned hlavou a dá mi pusinku.
„Nechoď, Brian se taky neposere,“ převrátím oči v sloup. Dřív nám nezadával tolika prací, ale když si chce vybít vztek na mně, nemá jinou možnost, než potrestat celou třídu. Idiot. Povzdechne.
„No, dobře,“ pohladí mě po paži.
„Mm, miluju, když se na něj snažíš nezlobit za to, jak mě terorizuje,“ zaculím se, načež se zasměju a dál mu pusinkuju bradičku. Znovu ho do ní trošku kousnu. Už na to ani nic neříká. Nejspíš si všiml, že na té jeho bradičce totálně ulítávám.
„To nejde se na něj nezlobit, když mě sere,“ řekne naprosto uvolněně.
„Je to idiot, imbecil, zmetek, hajzl,“ kývám hlavou, když opakuji všechny nadávky, které na něj doposud použil. S úsměvem ho políbím.
„Uhh, já bych ho…“ zkřiví se mu výraz zlostí, nakonec mi polibek ale oplatí a uklidní se. „Kašlu na něj, nebudu si kazit chvilku s tebou,“ přitáhne si mě k sobě.
„Ty rebele,“ šeptnu chlípně, přičemž ho popleskám schválně po zadku a začnu se smát.
„Mhh,“ zasměje se a skousne si spodní ret. Chytne mě za ruku a dojde se mnou ke křeslu, posadí mě do něj, a potom se na mě podívá. Pomalu se na mně usadí. Nechápavě povytáhnu obočí a schválně začnu poklepávat nohou, takže začne nadskakovat.
„Vadí ti, že na tobě sedím?“ optá se. Ehe? To si jako myslí, že se ho snažím shodit?
„Proč by mělo, proboha?“ udivím se. Nohu nechám klidně ležet.
„Jen se ujišťuju,“ zasměje se. Usměju se a položím si ruku na jeho stehno. Posune se trošku níž a usměje se. Pomalu se položí a líbne mě na krk. Tak trošku se na mně uvelebí a hlavu mi položí na rameno.
„Nejsem těžký?“
„Ty?“ uchechtnu se a obejmu ho rukama kolem pasu. Zajedu mu rukou pod triko a začnu ho hladit po nahých zádech.
„No, já,“ broukne a spokojeně zavrní. Usměju se. Líbí se mi, když dává najevo, jak se mu líbí, když jsem s ním a dotýkám se ho. Dělá mě to šťastným.
„Co budeme dělat?“ zeptám se a dál mu bříšky prstů jemně přejíždím po kostrči.
„Mm, nevím. Je mi to snad i jedno, hlavně že jsem u tebe. Ten čas bez tebe byl… nekonečný,“ postěžuje si.
„Byli jsme bez sebe den,“ připomenu mu pobaveně, ačkoli i mně se to zdálo jako dlouhá doba.
„I tak mi to přišlo dlouhé,“ vydechne a ovine mi ruku kolem krku.
„A jak to budeme dělat, až budu mít zkoušky? To se neuvidíme možná i několik dnů, protože se budu pořád jen učit,“ vyjedu mu prsty po páteři, a poté sjedu na bok.
„Já vím, máš pravdu,“ pokývá lehce hlavou. Druhou rukou mi sjede k pasu a začne mě hladit po žebrech. Víc už nic neřeknu. Zavřu oči, přivinu si ho víc k sobě a dál ho jen hladím. Jsem rád, že jsem s ním a je klid. Myslím, že tady v téhle klidné pozici se mi nemůže stát nějaké neštěstí. Leda, že by na mě spadl meteorit.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Ahojky, pěkný dílek ;))úplně to vidím před sebou 😀 A můžu se jen zeptat?… Kolik dílů této povídky ještě plánuješ?? :))
Jééééééé!!!!!! Já jsem tak ráda, že se usmířili… Bylo mi jasné, že bez sebe nevydrží. :)) A Billova bradička… mmm… ani se Tomovi nedivím. :DD
Nejdokonalejší povídkja na světě !! Tohle je ták krásný !!! Božíííínečkuuu (oMg já se nechápu XDDD) Ale….-ač nerada- musím se optat…co je s Molly? :O dlouho jsem o ní nic neslyšela….(jestli to vemete tak…že v dalším díle umře tak vás najdu a zabim vás saba XD)…mno nic…. PIŠTE PIŠTE 😀
Pěkný ! 🙂 Takhle se mi to líbí , jsem ráda ,že si to napravila 🙂 ;-)) Jinak Díl úžasný těším se na další a v klidu 😉 Jinak budu naštvaná 😀 Ba ne 🙂 Fakt povedený 😉
Jsem ráda, že je to zas v pohodě =) Musela jsem se smát, jak Tomovi vše padalo z rukou 😀 těším se na další díl =)
Konečně se to vyřešilo, za to jsem ráda, protože by bylo opravdu zbytečné, aby se ti dva moulové trápili pro nic, za nic.
Opravdu se díl moc povedl jsem zvedavá, jak to bude celé pokračovat dáls jak se to vyvine s Molly.
Myslela jsem si, že se usmíří a taky že jo 🙂 Úžasný :)… Miluju tuhle povídku 🙂
Nádherný dílek, opravdu moc se mi to líbilo, jak se to všechno nádherně urovnalo…:-) Jsem vždycky ráda, když jsou ti dva spolu…:-) Je to takové klidné propojení mezi nimi a porozumění….:)
Dokonale nááádhernéééééé!!!! Hodně se mi to líbí…:-)
Miluju tuhle povídku…:-) Napjatě očekávám další dílek…:-)
jsem tak ráda že se to vysvětlilo ;))) úžasný :)))
Juuu!♥ =3
No tak pevně doufám, že ten meteorit nespadne 😀 To by bylo už vážně moc. Každopádně tenhle díl byl… hezký, usmířili se, pomazlili, ale dějově se v něm zase tolik nestalo. Ovšem bylo to celkem příjemně uvolňující.Je fakt, že asi se ani nic moc víc stát nemohlo. Když se nad tím tak zamyslím, je tohle lepší, než kdyby jim do toho zase něco vlezlo a zase by se všechno jen víc zkomplikovalo 😀
Mimochodem… je pravda, že se psychologové chovají v soukromí jinak. Nepsychologicky 🙂 to uznávám jako fakt.
A ještě jedna poznámka 🙂 Nesnášim Tomovo i Billovo neustávající sebeobviňování. Je to příšerná vlastnost, bohužel musím přiznat, že tím taky trpím 🙁 Bohužel už je to jejich povahový rys v této povídce a nejspíš by to bez toho nebyl tenhle Tom ani Bill 😉