Mask of the Phantom 1.

Venku už nádherně svítí sluníčko, po sněhu není ani památky, a konečně přišlo jaro. K jaru se taky pojí můj slib, který tímto plním =) Kdo si říká, co to ta Helie zase blábolí, mám tu malou připomínku… tenhle můj slib se totiž vztahuje k povídce Phantom of the Opera, která se tu před nějakou dobou objevila. Teď totiž konečně přicházím s druhou řadou. Doufám, že si pamatujete, že první série neskončila zrovna šťastně, a navíc s tou jednou pusou, která tam za celou dobu padla, nejsem spokojená ani já 😀 Proto jsem zvolila tuhle cestu, která se sice nebude odvíjet podle filmové předlohy, ale zato bude (doufám :D) o dost akčnější.

Hudba je dar. Je to něco, co máme ve svých životech zapsáno do jednotlivých dní. Je to to, co nás doprovází, když jedeme přeplněnou tramvají, když stojíme ve výtahu či čekáme ve frontě v obchodě. Je všude, plní naše životy, proto ji už nikdo nepovažuje za dostatečně výjimečnou. A to je ta chyba… Hudba v sobě má magii. Tolik magie, kolik jí naši předkové jen mohli nabídnout, když si s ní poprvé zahrávali. Bohužel, lidé už onu magii nepociťují, nedokážou si jí vážit. Ale vždycky se najde někdo, kdo skutečné kouzlo hudby cítí. Někdo, kdo se do ní umí vžít, kdo do ní dokáže zaplést svůj život. Někdo jako můj bratr…

Dnes jsou to přesně na den dva roky, co jsem ho viděl naposledy. Tenkrát stál na jevišti s hlavou hrdě vztyčenou a díval se do davu, který lapal po dechu, když zjistil, že Julii hraje muž, který se rozhodl celou Národní operu obrátit vzhůru nohama. A pak se podíval na mě. V ruce držel jedinou rudou růži a říkal slova, která nikdo jiný nemá buď odvahu nebo právo říkat. Nikdy jsem se na něj za to nezlobil, chápal jsem to. Dokonce jsem se nezlobil ani za to, že předčasně odešel ze školy a místo toho si našel práci. Jen aby se se mnou nemusel nadále vídat. Mrzelo mě to, to ano, ale nikdy jsem se na něj nezlobil. Chyběl mi. Můj život byl bez něj neuvěřitelně prázdný a já si přál, abych se to všechno nikdy nedozvěděl. A nebo dozvěděl, ale jiným, šetrnějším způsobem.

„Tome? Hej, Tome, koukej se vrátit do reality.“ Viděl jsem ruku, která mi mávala před obličejem, ale úzce se prolínala s poslední vzpomínkou na bratra. Na našeho malého Billa. Na kluka, kterého už podle všeho nikdy neuvidím. „Ksakru, Tome, nehraj to na mě. Máš okamžitě přijít do Firminovy kanceláře. Chce s tebou mluvit,“ zabručel hlas přede mnou a divoce mávající ruka se stáhla. Zaostřil jsem na Meg, která stála přede mnou ve svém kostýmu, který si po krátké zkoušce ještě nestihla převléct, s rukama založenýma v pase. Za několik posledních měsíců se pořádně otrkala a tatam byla ta tichá stydlivá dívka, za kterou ji každý měl. Všichni v Opeře se měnili. Příliš rychle na to, abych to stihl vnímat. Samozřejmě starší z herců už se moc neměnili, ale sám na sobě jsem cítil až přehršel změn.

„Zajdu tam,“ přikývl jsem, což u Meg vyvolalo megawattový úsměv. Byla ráda, že jsem ji konečně začal vnímat.

Zaklepal jsem na dveře Firminovy kanceláře. Dřív se o ni dělil s Andrém, ale ten před rokem odešel kvůli jinému zaměstnání. Veškerou práci přísného šéfa stejně vždycky zastával Firmin. André byl spíš pouze takový ten jeho ocásek, který běhal pořád za ním a papouškoval všechno, co řekl. Možná se projevoval třeba v účetnictví nebo tak něčem, ale rozhodně nepatřil mezi ty dominantní typy, co si získají váš respekt pouze jediným přísným pohledem. Dokonce jsem Andrého ani nikdy neslyšel zvyšovat hlas. Tedy ne od té doby, co je pryč Fantom.

Přišel mi otevřít sám Firmin. „Tome! Čekal jsem tě,“ usmál se vstřícně a pustil mě do své naprosto obyčejné kanceláře. Nevynikala naprosto ničím úplně stejně jako její majitel. Kdybych vlastnil Operu, všude by se povalovaly staré rekvizity nebo alespoň něco, co by dokazovalo, že se o svoji Operu skutečně zajímám. Kdežto Firminova kancelář vypadala spíš jako kancelář z nějakého obecního úřadu nebo tak něčeho. Naprosto neoriginální a nezáživné. Pokynul mi, abych se posadil do jednoho z modře polstrovaných křesílek. Spíš je to takové to křeslo – židle. I ty najdete na běžných úřadech. Poslechl jsem a sedl si.

„Co byste ode mě potřeboval?“ zeptal jsem se, když si Firmin sedl naproti mně do své kolečkové kožené židle. Založil si ruce a opřel se lokty o desku stolu.

„O to mi nejde, Tome. Promluvit si s ním klidně můžu i já sám. Bohužel sdílím tvůj názor a myslím, že s Dominikem nehne ani buldozer. Spíš jsem dostal takový nápad. Vím, že jsi na toto téma velice citlivý, ale nemohl jsem odolat. Také vím, že od odhalení Fantoma se se svým bratrem nestýkáš. Rozhodně tě nechci přemlouvat, abys to kvůli mně měnil. Chápu, že je to pro tebe těžké. Ale je to ostatně tvé dvojče, máte stejné geny. A tvůj bratr je génius, Tome. Určitě kousek něčeho dřímá i v tobě. Možná je na čase to něco probudit, co říkáš?“

Měl pravdu, jsem skutečně háklivý, když lidé mluví o mém bratrovi. Stále ještě nejsem schopný překousnout to, že už tu není a nejspíš ani nikdy nebude. Stokrát už jsem zavítal do ulice, o které máma říkala, že v ní Bill bydlí. Stokrát jsem stál přede dveřmi jeho bytu a natahoval ruku ke zvonku. Nikdy jsem však nenašel dostatek odvahy, abych zazvonil. Stejně by mě už nejspíš nechtěl vidět… Naposledy jsem ho viděl ve škole, když si šel zařizovat odchod. Samozřejmě se prvně domluvil s mámou, která mu to odsouhlasila. Zpráva o Billových citech zůstala za zdmi Opery. Rodiče o nich neměli nejmenší ponětí. Netuším, co jim Bill řekl, ale máma souhlasila se vším, co si ten zmetek naplánoval. On se už v osmnácti postavil na vlastní nohy, zatímco ten, o kterém se říkalo, že vyletí z hnízda jako první, ještě ve dvaceti bydlel s rodiči, kteří mu pomalu i zakazovali poflakovat se venku po setmění. A pak že máme navýsost spravedlivé rodiče…

autor: Helie