Wenn es manchmal regnet 9.

autor: Lisa

„Uhh… jo, pamatuju si, že jsem se málem posral strachy, když to začalo hořet,“ hýkal Tom smíchy a Bill se k němu přidal. Byl krásně sjetý a s bratrem vzpomínali na věci, které spolu vyváděli dřív.
Byl taky spokojený i z jiného důvodu. Zítra si měl dojít pro další zásobu heroinu. Tom si taky potřeboval jít něco vyřídit ohledně práce, takže měl možnost se nepozorovaně vyplížit z domu. Navíc si včera večer, když se šel Tom sprchovat, od něj „půjčil“ další peníze, takže neměl ani starost o tohle. Sice už mu to nebude stačit na takové množství jako předtím, ale pořád to nebylo špatné. Aspoň měl další starost z krku. Kombinace toho všeho mu vytvářela velmi dobrou náladu, kterou brzy nakazil i Toma, takže za nimi byl velmi příjemně strávený den.

„Myslel jsem, že mámě pukne hlava vzteky, když se dozvěděla, že jsme jí cigaretou zapálili její nejdražší šaty,“ ušklíbl se černovlásek pobaveně.

„Byla pitomost snažit se kouřit v prádelně,“ zakroutilo jeho dvojče hlavou a utíralo si slzy od smíchu z tváří. Pravda, potom kouřili vždycky jen na zahradě. Ale jejich první cigareta krátce před tím, než jim bylo patnáct, kdy už se cítili dostatečně dospělí na to, aby to zkusili, je stála zaracha na celý měsíc a pěkný výprask od otce. A stejně se tomu teď dokázali smát, až je bolelo břicho. Bill uvažoval, jestli se i tomuhle období budou moct někdy v budoucnu zasmát. Docela o tom pochyboval.

Tom se protáhnul a natáhl se přes něj k lupínkům, které měl Bill položené vedle sebe na posteli. Jako již tradičně leželi u něj v pokoji natažení přes jeho letiště.

„Po tomhle si nevzpomínám, že bychom ještě něco zničili,“ nakrabatil Tom čelo, jak se snažil přemýšlet, a nacpal si plnou pusu lupínků.

„Potom už jsme spolu netrávili tolik času,“ pokrčil Bill rameny, a najednou zase cítil melancholii. Tom jen polkl a nic neříkal. Jeho nálada se taky zdála jiná.

„Víš, pořád nechápu, co jsem ti tenkrát udělal,“ zadíval se na něj Bill. „Nevzpomínám si, že bychom se kvůli něčemu pohádali, aby ses se mnou nebavil.“

„To protože jsme se nepohádali,“ hlesl jeho bratr potichu a pohledem zkoumal své ruce. „Ty jsi nic neudělal,“ jeho hlas zněl nejistě.

Pamatoval si přesně na tu dobu. Na dobu, kdy se z jeho malého brášky začalo stávat tak sladké stvoření, že mu nebyl schopen odolat. A když si tenkrát nechal trochu narůst vlasy, začalo se Tomovi o něm i zdát. Cítil se tenkrát jako lapený do pasti. Nemohl s ním v klidu zůstat ve stejném pokoji, aby nemyslel na to, jaké by to bylo, kdyby ho líbal a dotýkal se ho. Bylo mu špatně ze sebe samotného a tak se rozhodl, že se bude Billovi raději vyhýbat, a od té chvíle se snažil trávit co nejvíce času venku. Docela to fungovalo. Na druhou stranu mu ale unikly podstatné detaily z bratrova života. Propásl svou chvíli a porušil jejich dětský slib, že nikdy nikoho nenechají, aby tomu druhému ublížil. Tom tedy trávil svůj volný čas z dosahu Billa, zatímco jejich otec…

Potřásl hlavou, aby ty vzpomínky zahnal. Cítil na sobě bratrův pohled, ale nebyl si jistý, jestli mu chce vyzradit to, proč se tenkrát odcizili. Už teď si všiml, že se to zase začíná zhoršovat, když s bratrem trávil každou chvíli. V noci se probouzel a chodil se na něj dívat, jak spí ve svém pokoji a v duchu se snažil přesvědčit sám sebe, že to dělá jen proto, aby ho zkontroloval, jestli zase neutekl. Naneštěstí nikdy nebyl dobrý v lhaní sám sobě.

„Něco se stát muselo,“ prolomil ticho Bill. „Musel jsem něco udělat, čím jsem tě odehnal,“ pořád nad tím přemýšlel a čekal, co mu na to řekne bratr.

Tom znovu zakroutil hlavou. „Ne, Bille. Ty jsi nic neudělal. To-to já…“ polknul a odvrátil od něj hlavu. „Já jsem udělal něco strašného.“

Bill k němu natáhl ruku a přitáhl si jeho dlaň do své. Palcem mu dělal malé kroužky na kůži a snažil se ho uklidnit.

„Tak mi to prozraď. Možná to není tak strašné,“ Bill pochyboval, že by Tom mohl kdy udělat něco, co by mu doopravdy ublížilo. Když k němu jeho bratr znovu zvedl oči, viděl v nich zvláštní oheň.

Tom Billa v duchu proklínal, protože jeho náklonnost a doteky mu vůbec nepomáhaly v tom, aby se dokázal ovládnout. Když se jejich pohled střetl, měl pocit, jako by se s ním svět zhoupl. Jeho bratr ho lehce hladil na ruce a seděl vedle něj s tak nevinným nechápavým výrazem, že jediné, na co dokázal myslet, bylo to, jak strašně moc ho chce políbit.

„Řekni mi to,“ zašeptal Bill.

„Zamiloval jsem se do tebe,“ dostal ze sebe Tom hlasem tak tichým, že si nebyl jistý, že ho jeho bratr slyšel. A když se mu nedostalo žádné odpovědi ani reakce, udělal to, co na něj jeho mysl křičela už několik minut. Předklonil se a bratra políbil.

***

Bylo to o tolik jiné. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy ho někdo líbal. Ačkoli o sexuální zážitky neměl nouzi, nikdy se nejednalo o jeho uspokojení. Jeho otec ho nelíbal a ani jeho zákazníci ne. Ne, že by to někteří nechtěli, ale Billovi se to příčilo.

Přesto, když se ho dotýkaly Tomovy jemné rty, jediné, na co dokázal myslet, byl strach – stejný strach, jaký měl, když za ním chodil otec. Bublal v něm a postupně mu ochromil celé tělo. Jediné, čeho byl schopen, bylo strnule sedět a zírat do Tomových blaženě přivřených očí. Cítil, jak se v něm něco definitivně zlomilo.

Co jen byl za člověka, že se mu dělo tohle? Co s ním bylo špatně?

Roztřásl se po celém těle a po tváři mu sklouzla slza.

Slaná chuť na bratrových rtech Toma probrala z tranzu. Za celou dobu si nevšiml, že mu Bill nic neoplácí – byl jako omámený ve vteřině, kdy se dotkl jeho rtů. Když ale slíbal jeho slzu, začal vnímat i jeho reakce. Najednou se bál otevřít oči, protože věděl, že je to špatně.

O trochu se od něj odtáhl, ale pořád nenašel odvahu podívat se mu do tváře. A když na tváři ucítil Billův roztřesený dech, neudržel se a přitáhl si ho do náruče. Pevně jej objal a hladil ho po vlasech.

„Šššš…“ snažil se ho uklidnit a přitiskl si bratra k sobě ještě více. To zapříčinilo, že se Bill naplno rozvzlykal.

„P-proč jsi to udělal?“ zakvílel mu do trička a hystericky štkal.

Tom začínal pomalu panikařit a v duchu si nadával. Byl takový idiot! Vůbec nemyslel na to, že by tím mohl Billovi ublížit – vždyť jemu to přišlo jako ta nejpřirozenější věc. Ale ať už to bylo, co chtělo, přirozené to určitě nebylo. Vždyť oni byli bratři – dvojčata!

„J-já, já…“ zakoktal se Tom a stále Billa roztržitě hladil po vlasech. Nebylo nic, co by mohl říct, aby to napravil.

„Omlouvám se, promiň, prosím, promiň mi to,“ byl vyděšený z toho, co udělal. Ale zdaleka nebyl tak vyděšený jako jeho bratr.

„Jak – jak můžeš? Po t-tom všem, c-co víš, že mi udělal o-otec,“ škytal Bill a pořád naprosto neovladatelně brečel.
Tom se od něj odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do tváře a píchlo ho u srdce, když uviděl Billův zlomený výraz.

„Ne, ne, ne, Bille! Já ti přece nechci ublížit.“

„T-to říkají všichni!“ oponoval mu bratr a zabořil si tvář do dlaní. Jako by mu Tom tímhle činem potvrdil, že je to všechno jeho vina – že on je ten divný. Že s ním je něco v nepořádku.

Tom byl bezradný. Neměl tušení, co by mohl Billovi říct, aby ho uklidnil. Bylo mu jasné, že ho vyděsil, ale on přece nebyl jako jejich otec!

„Bille, prosím,“ snažil se mu něžně odtáhnout ruce, ve kterých měl zabořený uplakaný obličej. Znovu ho bolestivě šťouchlo u srdce, když sebou jeho bratr pod tím dotekem polekaně trhl. „Už to nikdy neudělám. Slibuju,“ zašeptal a díval se mu do očí. Bill nevypadal, že ho poslouchá, nebo že rozumí něčemu z toho, co mu Tom říkal. Byl lapený ve vlastní vlně zoufalství a nedokázal to ovládnout.

Tomovi prolétlo hlavou, že možná bratra definitivně pokazil. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by tím mohl způsobit něco takového. Ale trauma, které mu způsobil jejich otec, bylo asi zakořeněné mnohem hlouběji, než si Tom myslel. Nenáviděl se za to, že to byl on, kdo vytáhl ty staré děsy, které si Bill uvnitř sebe nosil. Protože bylo více než jasné, že Bill s nimi neumí bojovat.

„Šššš…“ objal ho zase. „Je to dobré,“ musel ho uklidnit, nemohl ho nechat takhle.

„Všechno je v pořádku. Šššš…“ houpal ho v náručí a dlaněmi ho hladil tak, jak to dělávala vždycky jejich matka. Musel ho přesvědčit, že on není jako otec. – On je tady pro něj. Neublíží mu.

K Tomově naprosté úlevě se Bill začal opravdu pomalu uklidňovat. Občas se jeho tělo ještě otřáslo osamělým vzlykem, ale už to nebyl nezastavitelný proud slz.
Bill hlasitě potáhl nosem a vymanil se z bratrova sevření. Zahleděl se mu do tváře a Tom měl pocit, že se dívá přímo do jeho nitra.

Výraz na bratrově tváři se mu ani v nejmenším nelíbil. Vypadal zoufale, ale Tom si všiml, že se měnil – postupně se zatvrzoval, jak se Bill snažil potlačit tu bolest, se kterou se pral uvnitř sebe.

„Vypadni,“ vydal ze sebe Bill po chvíli a tón jeho hlasu byl plný zlosti. Tom zaraženě vykulil oči. Nebyl si jistý, jestli správně slyšel. „Říkám ti vypadni!“ zopakoval tentokrát hlasitěji, až sebou jeho bratr škubl.

„Bille, prosím,“ zkusil ho Tom chytit za ruku. Bill od něj odskočil, jak nejdál to šlo. Vypadal naprosto nepříčetně. Něco se s ním dělo, ale Tom nedokázal říct co.

„Vypadni, slyšíš?! Táhni ode mě!“ zařval a třásl se po celém těle. Cítil, jak je napěchovaný zlostí od hlavy až k patě. Vibrovala mu v konečcích prstů a on měl pocit, že pokud ho bratr hned neposlechne, tak vybouchne. Tom už na nic nečekal a v rychlosti vyběhl z pokoje.

Když zavíral dveře, uslyšel tříštivý zvuk, jak proti němu Bill něco hodil.

Zůstal tupě zírat na hladký povrch dveří a bojoval s touhou vrátit se zpátky. Slyšel, jak bratr v pokoji lomozí, nadává a občas to prokládá vzlyknutím.

*

Přestal vztekle přecházet po pokoji a posadil se na postel. Dlaně si přitiskl na zavřená víčka a prsty si tlačil proti spánkům, jako by chtěl, aby mu praskla lebka.

Z pláče mu začalo v hlavě pulzovat, až měl pocit, že se mu někdo snaží vyrvat mozek z hlavy. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. To se ale mnohem snáze řeklo, než udělalo. Pokaždé, když se přestal na moment soustředit a vybavil si Toma, jak se k němu sklání, zachvátila ho panika.

Otřel si tvář od slz a otevřel oči. Pohled mu padl na rozbitý rámeček, který po Tomovi v amoku hodil. Natáhl se po něm a vyprostil ze střepů jejich fotku.

„Tome, ty idiote! Co jsi to udělal?“ zašeptal vyčítavě do mladé tváře jeho dvojčete. Jak se mu teď bude moct vůbec podívat do očí? Naštvaně fotku zmuchlal a zahodil ji pryč. Plácl sebou zpátky na postel a snažil se ignorovat stupňující se bolest hlavy.

Na mysl se mu jako lavina začaly tlačit vzpomínky na chvíle, kdy za ním v noci chodil jeho otec. Neměl tušení, jestli s tím měl něco společného ten polibek, že se mu tyhle vzpomínky začaly vracet právě teď, ale měl pocit, že je to skoro opravdové. Zabořil hlavu pod polštář, jako by jim mohl uniknout, a vzápětí se se znechuceným úšklebkem vymrštil z postele. Ten polštář dokonce smrděl jako jeho otec.

Samozřejme, že to byla pitomost, ale v tu chvíli by mu to nevymluvil nikdo. Naštvaně zase začal přecházet po pokoji a začal sbírat své věci. Musel odsud pryč, než se tady z toho smradu udusí.

Vyrazil ze dveří a seběhl schody. Proti vlastní vůli se zastavil dole v obýváku, kde jeho bratr seděl na gauči s hlavou zabořenou v dlaních stejně, jako seděl před chvíli on. Když uslyšel Billovy kroky, hlavu zvedl.

„K-kam jdeš?“ zeptal se vyděšeně.

„Pryč,“ otočil se od něj a zamířil ke dveřím. Tom byl v mžiku u něj a chytil ho za ruku. Bill ztuhl a podíval se mu do očí.

„Pusť mě,“ zasyčel potichu.

„Ne,“ zakroutil Tom hlavou. „Bille, prosím. Neodcházej! Nemůžeš teď odejít! Nenechám tě jít pryč,“ zoufale se ho snažil udržet doma za každou cenu. Byl si jistý, že když teď jeho bratr odejde, udělá nějakou hloupost. Billovy oči se zúžily a Tom si pomyslel, že jeho bratr se na něj ještě nikdy nedíval tak nenávistně. Měl z toho tíživý pocit někde v oblasti hrudníku a postupně se mu šířil celým tělem.

„Nepoučil ses už jednou, že držet mě proti vlastní vůli ti je k ničemu?“

„Prosím, prosím, přísahám, že udělám cokoli. Jen tady zůstaň,“ cítil, že to nebude trvat dlouho a rozpláče se jako malá holka. Jak jen mohl udělat takovou chybu? Jak to mohl všechno zničit?

„Myslím, že už jsi udělal až dost,“ odsekl mu bratr. „A teď pusť. Chci jít.“

„Přál bych si, abys chtěl zůstat,“ hlesl Tom potichu a pořád ho držel.

„Ale já nechci!“ zaúpěl Bill a snažil se mu vykroutit. Chvíli se prali, až se mu to konečně podařilo, ale ruka ho bolela. Udýchaně si zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho a probodl Toma pohledem. „Nechci tady zůstat a nechci tě už vidět,“ každé slovo vyslovil zřetelně a nahlas.

„Vím, že to byla chyba a už nikdy to neudělám, vážně!“ Tom kňoural a byl ochotný se plazit před bratrem po zemi, jestli ho to přiměje neodejít.

„Chyba, Tome? Chyba?!“ jeho hlas přeskakoval. „Jsi můj bratr!“ zařval mu přímo do tváře. „Copak nikdo v téhle rodině nemůže být normální?“ byl tak strašně naštvaný. Cítil, jak nad sebou ztrácí kontrolu a nutně potřeboval na vzduch.

„Bille, prosím, nemůžeš odejít,“ tentokrát se neudržel a několik slz mu sklouzlo po tváři.

„Že ne? Tak sleduj,“ otočil se k němu zády, a když vyšel z domu, práskl za sebou dveřmi.

autor: Lisa