Genesis 48.

„Spíš?“ zeptal se asi po deseti minutách ticha v autě Sascha, když Paula už poněkolikáté zkontroloval ve zpětném zrcátku. Současně se díval, jestli je někdo nesleduje.

„Ne, bolí mě oči,“ ozvala se chraplavá odpověď.

„Aha,“ přikývl Sascha. „Nemáš žízeň nebo hlad?“ zeptal se, když si uvědomil, že má v batohu pití a jídlo na celý den. Sám měl krk vyschlý jako troud, ale nechtěl se zdržovat, dokud si nebyl jistý, že jsou daleko od elektrárny a nikdo je nesleduje. Šlápl na to hned u lesa, jak nejvíc mohl, počítal, že za těch deset minut urazili minimálně patnáct kilometrů. Ranní provoz byl slabý, takže si na rovném úseku okresních silniček troufl i na stovku za hodinu. Až se dostanou na dálnici, dupne na to minimálně dvojnásobně, už se nemohl dočkat, až svůj úlovek předvede tlusťochovi v kanclu.

„Jo, žízeň mám,“ otevřel Paul pomalu oči. Ostré světlo ho do nich řezalo dost nepříjemně, takže si je instinktivně zastínil dlaní. „A hlad taky, od včerejšího večera jsem nic nejedl,“ chraptěl.

„Tak si vyndej z batohu vodu a jsou tam nějaké ovocné tyčinky a housky se salámem, posluž si,“ vybídl mladíka, zatímco projížděli okolo další sluneční elektrárny. Nějak se s nimi v téhle oblasti roztrhl pytel.

„Nemáte sluneční brýle?“ zeptal se Paul nesměle, když vyndával z batohu láhev vody, ze které předtím viděl Saschu v lese pít.

„Jo, jsou v pravé kapse batohu, doufám, že přežily ten můj běh,“ usmál se. „A tykej mi, tak starej zase nejsem,“ dodal alibisticky a zpomalil, blížili se do další z malých vesnic, kterých bylo na trase desítky. Oproti tomu kůzleti na zadním sedadle starý byl, to si uvědomoval, ale chtěl navodit přátelskou atmosféru, aby se už konečně mohl začít vyptávat. „Kolik ti vlastně je?“ začal být zvědavý.

„Osmnáct,“ odpověděl Paul mezi dvěma doušky, voda byla sice teplá, ale přesto úžasná.

„Dobrý?“ mrknul do zrcátka novinář, aby zkontroloval, jak Paulovi jeho brýle sluší.

„Jo, díky, je to úleva, to světlo strašně řeže do očí,“ zazněla vděčná odpověď. Poté nastalo v autě zase na chvíli ticho.

„Můžu se na něco zeptat?“ zkusil to po pár minutách Sascha, když dopil zbytek, který mu Paul nechal.

„Jo, klidně,“ přikývl dotázaný, teď už v klidu seděl, likvidoval postupně novinářovy zásoby jídla a rozhlížel se po rychle ubíhající krajině, tmavé brýle byly úžasné.

„Co je v tom podzemí, ze kterého jsi utíkal?“

„Genesis,“ odpověděl stručně mladík, aniž by něco dalšího dodal. Fascinovaly ho domky, zahrádky před nimi, lidé zabalení do kabátů a čepic, které sem tam míjeli, ptáci poletující volně vzduchem, řeka, kterou přejížděli po kamenném mostě a desítky dalších věcí, které ani nedovedl pojmenovat. Povrch byl strašně zvláštní a zajímavé místo.

„Genesis?“ koukl na něj do zpětného zrcátka novinář. „Co to je?“

„To je…“ zaváhal chvilku Paul, najednou nevěděl, jak to stručně vysvětlit, „společenství lidí, kteří tam čekají na konec světa,“ dopověděl větu a oddechl si. Jo, takhle to snad bylo srozumitelné.

Sascha vykulil oči. Tak tohle ho nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Předpokládal všechno možné, bordel, mučírnu, varnu drog, ale tohle? Co to vlastně bylo?

„Můžeš mi to nějak víc přiblížit? Myslím třeba, jak je to velké, kolik je tam lidí, jak to funguje a tak?“ padla další otázka ze sedadla řidiče.

„Kolik nás je přesně, to nevím, to byste… by ses musel zeptat šéfa,“opravil se honem Paul, tykání mu dělalo potíže, „ale myslím, že dost, určitě kolem tisíce. Každý den víc a víc, rodí se hodně dětí. A funguje to tak, že tam prostě lidi žijí, ti z vyšší vrstvy mají svoje pokoje, my ostatní bydlíme na společných ubytovnách, někteří plodí nové lidstvo, abychom po apokalypse ovládli svět, to ti nejlepší, co mají dobré geny a sperma, a ti, co je nemají, jako třeba já, na ně pracují.“

„Chceš říct, že jsou tam dobrovolně?“ snažil se Sascha pochopit význam Paulových slov.

„No… dřív jsem si to myslel, ale dneska už vím, že ne všichni. Třeba já a pár dalších stejně starých kluků a holek ne. Unesli nás. Z ulice. Namluvili nám, že jsme neměli rodiče, že se o nás nestarali, a že nás vlastně společenství zachránilo. Jenže já pak přišel na to, že nám celou dobu lhali. Proto jsem se rozhodl, že uteču,“ vyprávěl Paul. „S Billem a Tomem, to jsou kluci, co do toho šli se mnou, jenže nakonec se museli vrátit zpátky, a já jsem teď zodpovědný za to, aby se jim nic nestalo. Musím co nejrychleji přivést pomoc, aby jim neublížili, že chtěli utéct, to jsem jim slíbil. Tom říkal, že to mám říct policii.“

„Tom?“

„Jo, Tom. A jeho dvojče Bill. Když jsme lezli větrací šachtou ven, tak spadl a nejspíš si zlomil nohu, doufám, že ho Tom dotáhl zpátky včas. Jestli na to Kat přišel, že chtěli zdrhnout, tak si to pěkně odskáčou. Budeme u toho vaše… tvého známého detektiva brzy?“

„Tom Kaulitz? A jeho dvojče?“ nereagoval na jeho otázku Sascha, tohle bude naprostá bomba, už v duchu psal článek.

„Jo, tak nějak říkal, že se jmenuje. On měl celou dobu hypnózou potlačenou paměť, o to se postaral Kat, a než jsem odcházel, tak se mu paměť vrátila a říkal, že se tak nějak jmenuje. To, že je Bill jeho dvojče, to jsem mu řekl předtím já. Je to složitý,“ snažil se vysvětlit Saschovi.

„Takže Tom žije,“ oddechl si Sascha. „Myslel jsem, že mu tam dole nějak ubližují, nebo že už je dávno po smrti.“

„Ne, ne, oni lidi nevraždí, jen z nich udělají pomocí hypnózy loutky, které poslouchají a řídí se pravidly. Jak dlouho bude trvat, než dojedeme k tomu detektivovi?“

„Tak dvě tři hodinky, záleží na provozu,“ odhadoval Sascha. „Dám mu vědět, aby na nás byl připravený,“ zalovil novinář v kapse kalhot, kde měl vypnutý mobil.

Paul sledoval, jak Sascha vyndal z kapsy černou krabičku, na níž se za chvilku rozsvítil malý čtverhranný displej, zmáčkl několik tlačítek a přiložil si ji k uchu. S překvapením poslouchal, jak do malinkého přístroje novinář mluví. To byl telefon? Tak mrňavý a bez sluchátka a šňůry? Trochu to připomínalo pager, na který byl zvyklý, ale do toho se, pokud věděl, mluvit nedalo. Pane jo, nejspíš ho čeká ještě hodně dalších překvapení.

„Zdravím, detektive, někoho zajímavého vám vezu,“ poslouchal hovor Paul. „Jo, určitě se vám bude líbit… ne, ale myslím, že budete čumět… ne… jo… trefa, jsem kousek od elektrárny… jasně… přesně tak, šéfe,“ mluvil Sascha s úsměvem, přestože na druhé straně nebyl detektivův hlas příliš vlídný. Paul jeho hovoru ani za mák nerozuměl. „Je tam nějak prdlá sek-… -ta… šéfe? Haló? Sakra!“ začal se novinář najednou vztekat, z malého telefonu se ozvalo divné pípnutí a displej zhasl. „Došla baterka,“ odhodil Sasha mobil na vedlejší sedadlo. „Budeme tam holt muset dojet, snad to tví kamarádi ještě chvíli vydrží,“ dodal směrem k Paulovi.

~*~

„Neblázni,“ snažil se Tom Billa umravnit, když se k němu nakláněl z vozíku, rukou si ho přitahoval za krk a chtěl se líbat ve výtahu, „kamery můžou být všude,“ šeptal mu do ucha. V tu chvíli cinklo jejich patro, a Tom se akorát tak stihl odtáhnout, když se dveře před nimi otevřely.

„Ahoj, Bille,“ usmíval se na oba šéf, „zrovna jsem byl u tebe, kde jste byli?“ kývl i na Toma, aby naznačil pozdrav.

„Musel jsem na rentgen,“ usmál se na šéfa Bill, zatímco si velmi dobře uvědomoval, jak se opatrnost jeho bratra vyplatila.

„A výsledek?“ Výtah cinkl, jak se za nimi zavřel. Noe se rozešel vedle zpěvákova vozíku, aby je alespoň doprovodil do jeho apartmá.

„Mám to prý jen vyvrknuté, ale chodit bohužel nemůžu,“ pokrčil rameny Bill, „budete se muset bez nás chvíli obejít při mších,“ omlouval se. Přestože mu tenhle muž zcela jistě ublížil, měl ho pořád celkem rád. Necítil nenávist, jakou by asi měl, na to byl tady příliš doma.

„Jo, David už mi říkal, že na vozíku se ti na pódium nechce,“ křenil se pobaveně šéf, „jen si odpočiň, já už to nějak zvládnu,“ přehodil si v ruce černou mikinu a nůž, se kterými se hodlal hned po návštěvě svého oblíbeného zpěváka vydat do laboratoře.

Tom po celou dobu jejich rozhovoru šilhal po šéfově ruce, na té černé látce mu bylo něco povědomého. Až ve chvíli, kdy se ukázal zpod látky i nůž, mu došlo, co to je, zbledl jako stěna a skoro zakopl o vozík, který tlačil před sebou.

„Copak?“ usmál se na něj vlídně šéf, bylo jasné, že prozatím ani jednoho z nich nepodezírá. Nebo to skvěle hraje, napadlo Toma.

„Nic, asi tkanička,“ zamumlal a snažil se odtrhnout oči od nože, který vykukoval zpod černé látky.

„No jo, to je ta tvoje divná móda,“ pokýval šéf. Tomovy výstřelky tady už každý znal, ze začátku nikdo nechápal, proč nosí tak obrovské oblečení a tkaničky od bot věčně courá za sebou, ale pak si zvykli. „Tak už jste doma, chlapi,“ zastavili před Billovou místností, „brzy se uzdrav, Bille,“ popřál Noe a kývl na oba. „Mějte se, frčím za Larou.“

„Nashle, šéfe,“ odpověděl Bill těsně předtím, než ho Tom i s vozíkem zastrčil do apartmá.

„A jsme v hajzlu,“ dosedl Tom z výšky na postel, hlavu v dlaních.

„Proč?“ udiveně na něj zíral Bill z vozíku, čekal, že ho Tom hned hodí na postel a vynahradí mu neuskutečněné líbání z výtahu. V tu chvíli si ale vzpomněl na jeho zmínku o kamerách ve výtahu a došlo mu, že Tom nejspíš zahlédl tu novou, o které jim říkal Paul, že se chystají dát k němu do pokoje. Že by to za tu hodinku zvládli? Zahleděl se směrem, kde ji měl v pokoji namontovanou Tom, ale nepřišlo mu, že by se tam něco lesklo. Jenže kamera pouhým okem vidět být nemohla, to bylo jasné. Odvrátil radši rychle oči, aby do ní, v případě, že tam opravdu byla, nezíral jako idiot. Prozradil by se, že o ní ví.

„Chce se mi na záchod, pomůžeš mi?“ mrkl na Toma, když ten konečně zvedl hlavu.

„Jo, jasně,“ pochopil Tom z jeho grimasy, kterou se mu snažil dát najevo, že tady mluvit nebudou. Vstal, vmanévroval Billa i s vozíkem co nejblíže koupelně a vyzvedl si ho do náruče.

„Tak co se děje?“ zašeptal Bill, když ho Tom posadil na zavřený záchod a zaklapl za nimi dveře. „Je u mě kamera?“

„Netuším,“ mávl nad Billovou obavou rukou, „ale je tu něco mnohem horšího. Chytili Paula,“ odpověděl nešťastně, sotva to ze sebe dostal. Snažil se nebrečet.

„Cože? Jak to-„

„Neviděl jsi, co měl šéf v ruce?“ přerušil Billa starší bratr. Když ten jen zavrtěl hlavou, pokračoval. „Měl moji černou mikinu a Paulův nůž.“

„A nemohlo to být někoho jiného?“ zeptal se logicky Bill, zdálo se mu to podivné. Vždyť černá mikina a nůž přece ještě nemusejí nic znamenat.

„Svoji velkou mikinu poznám mezi tisíci, byla trochu rozpáraná na rukávu, a ten nůž byl zrasovanej, jako by s ním někdo přeřezával mříže,“ vysvětlil Tom. „Byl to určitě on, Paul mi ho předtím ukazoval.“

Chvilku bylo hrobové ticho. Oba přemýšleli.

„Nezdá se ti, že kdyby chytili Paula, nebyl by šéf tak v pohodě?“ po chvilce zašeptal Bill. Tom jen pokrčil rameny. „Přece by aspoň vypadal rozrušeně, ne?“

„Já nevím, ale ta mikina byla určitě moje… třeba hrál divadlo, aby nás nenapadlo, že něco ví. Kam to říkal, že jde?“ zeptal se Tom.

„K Laře do laborky,“ odpověděl hned Bill, to si pamatoval přesně. Ještě ho napadlo, jestli šéf taky Laru nebalí, že by lezl Davidovi do zelí.

„Myslíš, že to nesl k ní, aby zjistil nějaké stopy?“ zeptal se Tom.

„Jo, to já nevím, ale k čemu by mu to bylo, kdyby měl Paula?“ logicky odvodil Bill. „Kdyby Paula chytli, nejspíš by už byl dávno poplach.“

„Dobře, ale kde k tomu teda přišel?“ stále nedal pokoj Tom.

„Netuším, ale musíme doufat, že jim Paul utekl.“

„Panebože…“ vzdychl jen Tom. Tohle byla příšerná situace. Kde se to všechno takhle šíleně podělalo?

~*~

„Slyším,“ ohlásil se Ben do telefonu, zrovna si zapaloval svou dnešní desátou cigaretu. Zmuchlal prázdnou krabičku a hodil ji přes půl místnosti do odpadkového koše. Jo, trefa, radoval se v duchu.

„Šéfe, průser, to novinářský ucho mi před chvílí volalo, běžím k vám,“ klaplo sluchátko a telefon oněměl. Ben se na něj jen trochu udiveně zadíval, jako by nechtěl věřit, že to bylo tak rychlé, a pomalu jej položil. Během dalších pár vteřin, sotva dvakrát potáhl, už slyšel z vedlejší místnosti zvýšený hlas své sekretářky, která se zřejmě již tradičně snažila kolohnátovi zabránit ve zteči jeho kanceláře. Jako již tradičně se jí to nepodařilo a Karl rozrazil dveře.

„Průser, šéfe, ten pitomeček novinářskej se na vlastní triko vypravil k elektrárně a někoho tam prej chytil. Momentálně ho sem veze, a sliboval, že se mi prej bude moc líbit. V půlce hovoru se to přerušilo, tak jen doufám, že ho někdo nesledoval a nic se jim nestalo.“ Karl už sotva popadal dech, jak ze sebe chrlil jednu větu za druhou, zatímco presoval svou objemnou zadnici do křesílka.

„Chceš říct, žes ho neuhlídal?“ zvedl obočí Ben akorát ve chvíli, kdy se detektiv proti němu usadil, chtěl si ho malinko vychutnat, když už mu to naservíroval jak na podnose.

„Sorry, šéfe, nenapadlo mě, že bude tak akční, vypadal jako naprostá poseroutka,“ pokrčil rameny Karl. „Kdybych to věděl, dával bych na něj bacha,“ uvědomoval si pozdě svoji neopatrnost.

„Nicméně, ten novinářskej pitomeček má lepší výsledky než ty,“ uculil se Ben, chtěl Karla malinko pošťouchnout za jeho bezradnost v téhle kauze. Andreas se nemohl dočkat, až se něco pohne, a on mu nebyl schopen zatím říct nic dalšího, čímž určitě v synovcových očích povážlivě klesal jako detektiv v ceně. Teď to vypadá, že se konečně něco hnulo. Ale ne díky polici. To se mu moc nelíbilo. Prestiži jeho úřadu nepomůže, když o tom ten novinářský kandrdas napíše. Ale teď bylo na nějaké stesky pozdě.

„To se uvidí, šéfe, záleží na tom, jestli sem dorazí. Zněl sice nadšeně, ale je to pako, klidně ho mohl někdo sledovat. Netuším, kde je, než mi to stihl říct, byl hovor hluchej, ale říkal, že jsou kousek od elektrárny. Když to půjde dobře, budou tady tak za dvě tři hodiny, tak se modlete, aby dojeli,“ připomněl Karl nenápadně svému šéfovi, že zodpovědnost bude v tomhle případě na něm, protože zapojení mladého novináře do kauzy povolil on. Ne, že by chtěl kolohnát ze sebe setřást zodpovědnost, ale taky si rád do šéfa rýpl, když měl šanci.

~*~

„Vítám tě, Noe,“ překvapeně vzhlédla Lara od počítače, když se ve dveřích zjevila postava samotného nejvyššího. Zvedla se, aby ho osobně přivítala ve svém království myší a kádinek. „Co tě ke mně přivádí?“ natáhla k němu ruku, nevídali se moc často.

„Mám tady dvě věci, potřeboval bych, aby ses na ně mrkla, jestli se z nich nějak nedá zjistit, komu patřily,“ nezdržoval se formalitami Noe a podal vedoucí laboratoře mikinu a nůž.

„Kdes to vzal?“ rozsvítila Lara lampičku na svém pracovním stole, kam mezitím rozložila černý kus oděvu, aby jej prostudovala. Nůž prozatím odložila.

„Našli to kluci v lese, když honili narušitele. Někdo si sem zřejmě přijel zalovit,“ vysvětlil stručně.

„No… nevím, jak jsi přišel na to, že zrovna tady bych ti mohla nějak pomoct, ale pokud v kapse téhle obrovské bundy nenajdu občanku dotyčného, těžko zjistím, čí byla. Můžu ti ho aspoň popsat, jestli máš zájem,“ zvedla oči k šéfovi Lara. Když přikývl, nedbaje na její nejapný fórek s občankou, spustila.

„Byl vysoký, statný, spíš tlustý, podle velikosti, měl krátké hnědé vlasy,“ vzala do prstů jeden z exemplářů z vnitřku kapuce, „a nejspíš se válel po zemi,“ poukázala na sem tam zapíchané jehličí. „Asi upadl, jak pospíchal,“ dodala a pohledem přešla k noži. Vzala ztupenou zbraň do ruky a pokračovala. „Pokud jsi chtěl z rukojeti zjistit otisky prstů dotyčného tlouštíka, měl jsi ho zabalit do igelitu, takhle na něm nejspíš nezbylo už nic, co by stálo za to; krom toho, nemám s tím praxi, nikdy jsem nedělala na kriminálce, mám za sebou jen pár hodin na vysoké. S tím by ti možná víc pomohl Kat a jeho vojenské způsoby,“ ušklíbla se, neměla moc ráda místního bachaře. „Myslím, že takovýhle nůž najdeš v každé kuchyni, dokonce tipuju, že i v té naší, a co s ním dotyčný řezal, ti přesně neřeknu, ale určitě to nebylo nic, co se s ním má běžně krájet. Tohle muselo být minimálně železo, takže tipuju, že ho používal na kladení pastí nebo něčeho podobného. Rozhodně je to nůž na vyhození,“ položila ho zase zpátky na stůl. „Víc se ode mě nedozvíš,“ ukončila svůj rozbor.

„Dobře,“ vzdychl šéf. „Aspoň něco. Stejně už je pryč, frnknul jim autem, takže to nemá cenu řešit,“ uzavřel případ Noe, dál už po tom pátrat nechtěl. „Děkuju za ochotu,“ usmál se na Laru, nedobytnou ženu, „bude v nejbližší době nějaké zasvěcení?“ přešel volně k její agendě, když už se setkali osobně. Většinou si spíš dopisovali, Lara mu podávala pravidelné měsíční zprávy o stavu obyvatel společenství.

„Jo, za měsíc má patnáctiny Ada, to bude pěkná rvačka,“ usmála se. „Každý kluk ji bude chtít, jsem zvědavá, kdo u ní nakonec zvítězí, má celkem deset potencionální ženichů.“

„Fajn, už potřebuju nějaké odreagování,“ spokojeně vydechl Noe. Poslední dobou ho často bolela hlava, byl podrážděný a nesvůj. Potřeboval sex, aby se uvolnil, a zasvěcení bylo spolehlivý zdroj kvalitního vzrušení a ještě lepšího orgasmu. „Tak díky,“ rozloučil se, vzal s sebou mikinu i nůž a zacvakly za ním dveře.

Lara je ještě chvíli sledovala, jako by na nich mohlo být napsáno, co se to s jejich šéfem za posledních pár týdnů stalo. Stárne, došlo jí, ostatně jako všichni ostatní. Měla by už nejspíš Davidovi dát najevo, že má u ní šanci, potrápila ho dost. Taky by se mohlo stát, že za chvíli nebude koho odmítat.

~*~

Sascha doslova stál na plynovém pedálu, jak se snažil co nejrychleji dojet do Berlína. Paul na zadním sedadle mezitím usnul. Asi po půlhodině cesty mu začalo být špatně, nejspíš proto, že nikdy nejel autem, a když zpoza tmavých brýlí začal sledovat okolní krajinu, jeho mozek nezvládal novou situaci. Sascha žádný Kinedryl ani jiné podobné léky na kinetickou nevolnost u sebe neměl, tak doporučil mladíkovi zavřít oči, a ten po chvíli začal lehounce chrápat, jak měl zakloněnou hlavu na zadním sedadle. Po několika minutách se jeho tělo postupně sesunulo do polohy ležmo, ve které odpočívalo doteď.

Mladý novinář se dmul pýchou. To, o čem snil, se mu splnilo, vlastně to překonalo jeho sny. Fotky, které chtěl původně udělat, byly proti tomuhle spícímu úlovku nic. Měl obrovské štěstí, že se vydal na svou misi zrovna dnes, a že potkal tohohle mladého uprchlíka. Měl být na co pyšný. Byl šťastný, když konečně minul ceduli s nápisem Berlín, už zbývala jen chvíle, než se dostane do centra a odevzdá do rukou detektivů svůj nalezený poklad.

autor: Janule