Zeiten ändern dich 55.

Nasadím úsměv a jen se na něho zadívám. Nevím, zda bych mu měl říci přímo, že jsem Gordonovi na otázku, zda jsem se zamiloval, odpověděl ano, ale zároveň nějak nevím, proč bych neměl.

„Řekl jsem, že jo,“ řeknu nakonec, ačkoliv dost zdráhavě. Nečekal bych od Toma na tohle snad žádnou reakci, ale když se jeho rty jemně setkají s těmi mými, postačí mi to více než jakákoliv slova.

A než jsem se s Tomem večer rozloučil, dozvěděl jsem se, že v úterý ráno jede se svým tátou do Francie. Prý se mi ozve, až se dostane zase domů. Hm, ale to bude trvat jak dlouho? Nemám tady ani s kým být, pokud Mark odjel už čtrnáctého taky na dovolenou. Nemohu popřít, že by se mě Tom nezeptal, zda bych nechtěl jet s ním, ale na to si moc dobře pamatuju, jak jsem odpověděl ne. Prostě by se mi to zdálo nevděčné vůči němu, a potom ta brigáda. Ne ne, vydržím bez něho přeci nějakých hloupých pár dní!

S výdechem kopnu do kamínku před sebou, když už se vracím v pondělí odpoledne domů z obchodu, a rozhlédnu se. Tahle vesnice je tak žalostně nudná. Je léto a tady se venku pohybuje stěží pár lidí, a od koupaliště se ozývá jenom poskrovnu hlasů. Zavrtím hlavou a raději se soustředím na to, abych byl co nejdříve doma.
„Ahoj,“ pozdravím, jen co vejdu do vrátek, když tam najdu Nelly se svou kamarádkou Sophií a s pejskama.
„Ahoj Bille,“ pozdraví mě obě souhlasně a Nelly mě ochotně doprovodí až ke dveřím domu, „jak ses měl?“
„Co se ptáš?“ zaraženě ji sjedu úsměvem, když nasadí výraz, který používá jen tehdy, když něco chce.
„Jen se ptám, jak ses měl,“ zaculí se a špičkou boty dloubne do země. „Bille, prosím, šel by si s náma potom na koupaliště? Nikdo z dospělých tam s námi nechce jít.“
„Jasně že jo, jen mi dejte chvilku.“ Neváhám s odpovědí ani minutu.
„Dobře,“ vesele povyskočí a vydá se zpátky věnovat Sophii.

Já mezitím vklouznu do domu a ani nedojdu daleko, protože si všimnu rádoby tancujícího Gordona u hudby při vaření.

„Ahoj,“ pozdravím ho se smíchem a opřu se o futra dveří v kuchyni.
„Ahoj,“ otočí se ke mně s mírně překvapeným výrazem, a aniž by přestal tělem reagovat na rytmus hudby, pokračuje, „tě vidím z okna, jak se šouráš, co dneska tak sklesle?“
„Hm, nevím, co budu dělat, krom toho, že s holkama skočím na koupaliště.“
„Jak to, že není co dělat?“
„Tom ráno jede pryč, a Mark je taky v tahu. Za to ty mi dodáváš aspoň energii pozitivní do těla.“
„To je dobře. Jseš hodnej, že zajdeš s holkama na koupaliště. Mohly ale říct mně, nemusely čekat na tebe.“
„Ony se tě neptaly? To jsou teda…,“ usměju se nad jejich lstí a zavrtím hlavou. „Co nám uvaříš dobrýho?“
„Okoukal jsem jeden výbornej recept, a jestli se mi nepovede, tak si budu nadávat,“ se smíchem přiskočí zpět k hrnci, jako by na něj zapomněl, a začne s tím ztřeštěně míchat.
„A od koho jsi okoukal tento nový druh tance?“ se smíchem si do něho rýpnu.
„To je můj vlastní styl,“ otočí se a namíří na mne měchačku jako zbraň, „abys věděl,“ s mrknutím po mně vystřelí a z virtuální zbraně sfoukne kouř po vypálené kulce. Se smíchem nad ním zavrtím hlavou a vydám se do svého pokoje připravit na koupací odpoledne.

V sobotu navečer, když už jsem vzdal jakoukoliv šanci, že se mi Tom ještě do konce týdne ozve, snažím se ten čas alespoň plně věnovat Nelly. Její hry na schovávanou nemají konce, protože jí to nejenom šíleně baví, ale hlavně se rozhodla schovávat i psy. Po dalším takovém odpočítávání se vydám po stopách holek, a než dojdu vůbec k první skrýši, rozezvoní se mi v kapse telefon. Když zjistím, že volaný je Tom, vyskočím skoro do vzduchu radostí.

„Ahoj,“ pronesu okamžitě, jen co hovor přijmu a na tváři se mi vytvoří široký úsměv.
„Ahoj zlatíčko, jak ses tady měl?“
Musím s nádechem jemně přivřít oči, když zase slyším jeho hlas, a s ještě tak nádhernými slovy. „Tomi, chtěl bych tě vidět. Co nejdřív,“ pronesu téměř zoufale, neopouštěje úsměv. Vydám se ke schodům u hlavního vchodu, kde se posadím, aniž by mi v tu chvíli nějak docházelo, že bych měl hledat holky.
„Je tu takovej malej problém. Mohl by ses dostat do Magdeburku?“
„Jo, jo, jistěže mohl. Co je za problém?“
„Nevím, zda je nejlepší, abys byl v mé blízkosti, protože jsem chytnul nějakej bacil cestou, ale kdybys chtěl…“
Téměř okamžitě ho přeruším: „Ne, kašlu na veškeré bacily světa.“
Tuším, že se na druhé straně usmál. „Dobře. A vážně to nebude problém?“
„Tome, blázníš?“ usměju se.
„Potřebuju tě tady,“ řekne jemně po vteřině zaváhání.
„Mám přijet k vám domů?“
„Jo.“

V tu chvíli ke mně přiletí Nelly a vesele začne pokřikovat, že mne s Mikym a Luisou zapikaly. Pak se ale zasekne a prohlédne si mne.

„Ty telefonuješ s Tomem?“ Když jí na otázku jemně přikývnu, nakloní se k mému telefonu a zakřičí do něho svůj pozdrav. Na druhé straně se Tom rozesměje a vyřídí jí svůj pozdrav přese mne.
„Nelly, vydržte chvilku, ju?“ mrknu na ně a s telefonem se odeberu za dům najít Gordona. „Dám ti echo, až dorazím, hm?“
„Dobře, budu se těšit.“
„A slib mi, že zalezeš do postele a budeš se poctivě léčit,“ pozvednu varovně prst.
„Bille, hlavně už tu buď, jo?“ pronese se smíchem.
„Pracuji na tom, jsem tam za chvilku.“ Usměju se těsně před tím, než náš hovor skončí, a Gordon se ke mně už s tušením otočí.
„Copak?“
„Mohl bych jet pryč?“
„Tom už je doma?“
„Hm,“ špitnu jen.
„Jasně, jeď.“
„A holky?“
„Prosím tě, seš tu s nima celý den, jdi se připravit. Chceš tam hodit?“
„Ne ne, za dvacet minut jede poslední bus, tak když ho stihnu…“
„Bille, kam jedeš? Kdo si s náma bude hrát?“ doskáká k nám Nelly i s Luisou.
„Taťka,“ poukážu jen na Gordona s úsměvem.
„A kam jedeš? My chceme taky za Tomem.“
„Nelly, nemůžete se mnou za Tomem, Tom je nemocný.“
„A jak to, že ty můžeš, když je Tom nemocný? Ty si vymýšlíš!“
„Nevymýšlím, vážně je nemocný. A víš, že ty lehce něco chytneš, takže ne. Vy si s Luisi poradíte, že?“ usměju se na tichounkou Luisu, která jen přikývne, a kterou celoročně zdobí jen drobný úsměv. „A potřebuju stihnout autobus, takže kša,“ s úsměvem na ně mávnu a zrychleně vběhnu do domu.

Tomovi jsem sice řekl chvilku, ale když uteče skoro tři čtvrtě hodiny, a já teprve zvoním u jejich domu, první, co chci udělat, je se mu omluvit. Rozmyslím si to ale v době, když ho spatřím přímo před sebou a mám chuť ho umačkat radostí, že ho zas vidím. Je mírně pobledlý, ale výraz v jeho tváři je výjimečně čitelný, když mne vidí.
„Bál jsem se, že ses pod tou Eiffelovkou už ubytoval.“
„Měl jsi tam být se mnou, ubytovali bychom se tam spolu.“
S úsměvem mu padnu kolem krku. „Jak ses tam měl?“
„Bylo to super, až na tu horečku.“
„Chudáčku,“ špitnu a pak mu starostlivě přiložím dlaň na čelo. Hoří až nezdravě. „Měl bys okamžitě zalézt do postele.“ Na to se Tom jen lehce usměje a naznačí, abychom šli dovnitř. „Jseš tady sám?“
„Hm.“
„Ale vždyť jsi nemocný.“
„To přece není argument,“ dodá lehce ironicky. Zavřou se za námi vchodové dveře a já se s nádechem rozhlédnu. Pořád ta vůně skořice, jak působivé. „A proto tu potřebuju tebe.“
„Já budu ale přísnej. Tady s tím přece nemůžeš pobíhat. Měřil sis už teplotu?“
„Hm, 39.“
„Tome!“ vytřeštím na něj oči. „Vážně seš tady sám? Proboha.“
„Je to jen o zvyku.“
„Blázínku, ani psy tu nemáš?“
„Ne, jsou taky na výletě.“
„Jak to můžeš vydržet?“ pohladím ho jemně po rozpálené tváři, což mi dá druhý impuls. „Tomi, měl bys vážně jít okamžitě do postele. Obstarám ti obklad. Nevím ještě jak, myslím, že se v tomhle domě ztratím, ale jsem ochoten to podstoupit.“
Tom mne jen s úsměvem chytne za ruku a ochotně mě jde provést po domě.

Vedle Toma utíká čas tak strašně rychle, že jsem se sotva otočil a už bylo skoro devět večer. Starostlivě si prohlédnu ležícího Toma vedle sebe, když s těžkým výdechem zavře oči. „Měl bys pít. Pořádně,“ upozorním ho s pohlazením.
„Seš moje záchrana,“ usměje se slabě a přidrží si u čela obklad. „Mrzí mě, že tady musíš takhle trčet, ale potřebuju tě vedle sebe.“
S úsměvem mu lípnu pusu na tvář a jen šeptnu do ucha: „A já potřebuju tebe, takže je vše v pořádku.“

autor: Mintam