
Jako vždycky jsem zpomalil v ulici, ve které stál panelák s Billovým bytem. Byl to už takový rituál, který jsem však nikdy nedotáhl do konce. Můj strach z vlastního bratra byl k smíchu, ale já vůbec nevěděl, jaké reakce bych se dočkal, kdybych si jednou skutečně dodal tolik odvahy, abych své plány dotáhl až tam, kde jsem je chtěl mít. Jako už tolikrát jsem pouze zakroutil hlavou a znovu nabral na rychlosti. Máma už určitě čekala s večeří…
Projížděl mnou hněv. Nebýt jeho, nikdy bych se sice nerozhoupal k tomu, abych napsal něco pro Operu, ale zároveň bych o ni nikdy nepřišel. Nebýt jeho, mohl jsem svoji tvář odhalit za jiných okolností a mohl jsem být slavný. Místo toho se ze mě stal člověk pracující v zápachu fast foodu. Nikdy nebudu nic víc než uklízeč hranolek popadaných pod kovovými stolky. Takový člověk bohužel nemá šanci se prosadit, i když bych se rád posunul někam dál a začal znovu studovat. Bral bych něco jako hereckou konzervatoř. Jenže na to jsou potřeba peníze a ty taky zrovna nemám.
Zvedl jsem se z odrbané sedačky, kterou jsem pořídil v bazaru, a přešel k oknu. Nedá se říct, že bych bydlel zrovna v té nejlepší čtvrti, ale aspoň to nemám daleko do práce. Proto mi do toho všeho nesedělo luxusní Audi, které přibrzdilo před vchodem do mého domu. Zničehonic však opět nabralo na rychlosti a zmizelo v nedohlednu. Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou. Občas sem jezdí zbohatlíci, jen aby si dodali ještě větší sebevědomí a pýchu. Jen tak se tu projíždí ve svých vymakaných autech, aby se pochlubili před tou nejnižší vrstvou, která tu bydlí…
Tom:
S ponurou náladou jsem se vracel domů. Jako vždy jsem v sobě nenašel odvahu zastavit. Přitom stačilo tak málo! Zaparkovat, vyběhnout pár schodů a zazvonit. Zazvonit a stanout tváří v tvář bratrovi, který mi veřejně vyznal svoji lásku, i když měl předtím osmnáct let k tomu, aby mi to řekl. Kdo ví, jak dlouho jeho láska ke mně trvala. Já sám to netuším. Možná je načase zapomenout na Billa a žít. Jenže jak? Kde? Kdy? Občas mi připadá, že jsem bez něj naprosto ztracený.
Z hlubokého zamyšlení, ve kterém se dnes nacházím tak nějak celý den, mě vytrhne vibrování mobilu ve velké kapse ještě větších kalhot. Přibrzdím u krajnice a vytáhnu mobil z kapsy. Když na displeji uvidím Christinino jméno, zahodím ho na sedadlo spolujezdce a nechám dál hrát. Je to týden, co mi dala kopačky. Nechci s ní mluvit, i když mi neustále zahlcuje mobil smskami a pořád mi volá. Nejspíš se chce omluvit nebo tak něco. Stejně si myslím, že její odchod za vyšším vzděláním, protože Opera pro ni není dostačující, byl jedna velká kravina. Když Bill objevil její talent, který nikdy nikdo nebral na velkou váhu, zpychla. Rozhodla se, že Opera pro ni není dost, že se chce dát na kariéru profesionální zpěvačky. No budiž, na jejím koncertu se možná stavím, abych se mohl smát, jak holka z prken Opery neuspěla jinde. Kdo ví, třeba ji podceňuji, ale to je stejně jedno. Naštvala mě a víc důležité není.
Zajel jsem do garáže, kde kdysi stávala hlavně Billova krásná motorka. Teď byla garáž přidělena mému milovanému autíčku. Podstavec pro ni tu však stále stál, jako by vyčkával, dokud ho Billova kráska znovu nezaplní. No, obávám se, že už se chudák nedočká. První dojem z příchodu domů byla omamná vůně čerstvých buchet. Jeden z mnoha důkazů, že máma byla na návštěvě u Billa. Vždycky mu nosívala buchty, a to, co nesnědl, jsem mohl dorazit já. Stejně jsem podezíral Gordona, že ujídal, když máma dopekla.
Vůně buchet mě dotáhla až do kuchyně, kde jsem si jako trénovaný pejsek sedl na židli.
„Vlastně je to nové, protože dnes poprvé jsem měla pocit, že to Bill začíná brát vážně. Navíc mi prozradil, že by se rád přestěhoval. Tomi, já sice nechápu, co jste si udělali, ale děsí mě, kam až je Bill ochoten zajít. Nebylo by přece sympatičtější, kdybyste se zase usmířili a my byli zase jedna velká spokojená rodina? Dvacet je ještě příliš nízký věk na to, abyste opouštěli svoje rodiče.“
Vypotácel jsem se z kuchyně a po schodech se došoural až do patra, kde byly jediné dva pokoje a koupelna. Můj a Billův pokoj. Dva pokoje, jejichž dveře byly přímo naproti sobě. Místo k sobě, jsem zamířil do pokoje na druhé straně chodby. Vklouzl jsem do pokoje, ve kterém se ještě před rokem dala zachytit vůně Billova parfému, když jste bez hnutí stáli a nechali pokoj, aby vás pojal za svoji součást. Vím to, zkoušel jsem to. Často jsem přicházel do jeho pokoje, většinou když nikdo nebyl doma, a stoupl jsem si do jeho přesného středu. Nic jsem neříkal, nehýbal jsem se, jen tak jsem tam stál se zavřenýma očima a nechával pokoj prosycený skrz na skrz bratrovým kouzlem, aby mi připomněl, jak krásné to bylo, když stačilo přeběhnout chodbu a být v jeho blízkosti.
Stejně jako tolikrát předtím jsem se posadil na koberec, který jsem si ještě teď živě pamatoval skrytý pod vrstvou papírů. Bill byl odjakživa perfekcionista a v jeho pokoji byste nenašli ani jediné smítko. Možná proto, že všechna smítka se ukrývala pod vrstvou počmáraných papírů. Tehdy jsem nechápal, co na ně Bill pořád tak vytrvale smolí, dnes chápu dokonale a postrádám koberec z šustivého papíru. Vždycky když se mi po bráškovi zastesklo, uchýlil jsem se do jeho pokoje, protože byl prostě a jednoduše jeho. Každý coul pokoje dýchal Billovým osobním kouzlem, i když tu bratr nebyl. Jenže všechno, co dřív pojalo jeho kouzlo, ho také pomalu ale jistě pouštělo zase o dům dál. Věci, které mi ho dřív připomínaly, ztrácely na významu a já zapomínal vzpomínky, které se s nimi pojily. Hádám, že Bill si přál, aby navždycky zapomněl. Já jsem o to však absolutně nestál…
autor: Helie
Krásný…
Vůbec nevím co plánuješ, ale určitě to bude suprový. 😀 Těším se na další díl. Jen tak dál 😉 Zvědavost jak prase. 😀
Tak to jsem zvědavá kdy to dopíšeš… doufám že celkem rychle… bezvadný ;))
tak nesmutni a seber odvahu a příště to svoje nablýskaný autíčko v Billově čtvrti zastav!! sketo jeden 🙂