Když se dva světy spojí 16.

Bill

„Spíš?“ prohrábl mi Tom vlasy. Zavrtěl jsem se, nosem jsem se více zabořil do jeho nahé hrudi a vsál jsem jemnou vůni jeho sprchového gelu. Ruce jsem mu pevně sevřel kolem pasu a snažil jsem se k němu, co nejvíce přitisknout.

„Beru to, jako že už ne,“ zasmál se tiše.

„Hm…,“ zakýval jsem hlavou neznatelně na souhlas. „Už skončil ten film?“ zívl jsem.

„Asi před pěti minutami,“ odpověděl a já jsem se neochotně vymanil z jeho náruče, abych se mohl protáhnout. Hrůza. Tak jsem se na Shreka těšil, a nakonec polovinu prospím.

„Můžeme už jít spát, jestli chceš,“ nabídl mi. Lehce jsem se podrbal ve vlasech, a pak jsem si je alespoň trochu uhladil. Prohlédl jsem si Toma, který na sobě měl volné tepláky. Musel si je obléct někdy, když jsem spal. A v tu chvíli mě něco napadlo.

„Ještě ne, něco jsi mi slíbil. Pamatuješ?“

„Eh?“ pozvedl nechápavě obočí. Buď si to vážně nepamatuje, nebo se tomu chce vyhnout.

„Nedělej, že nevíš,“ zavrtěl jsem se smíchem hlavou.

„No, totiž, ani ne,“ podrbal se provinile na hlavě. Bojovně jsem si založil ruce na prsou a sykl jsem: „Slíbil jsi mi, že mi zahraješ na piano.“

„Jo tohle. A musí to být?“ zasténal ztrápeně.

„No, jestli mi vážně nechceš nic zahrát…, jestli ti za to nestojím… Ne, já to chápu. Komu bych za něco stál,“ zasmál jsem se hořce. Ano, sice jsem to říkal jen proto, abych ho přiměl něco mi zahrát, protože jsem byl neuvěřitelně zvědavý, ale v podstatě jsem do toho mohl dát i to, co mě trápilo. Proč mě nikdy nikdo nemiloval? Možná tak kromě mamky, ale to není ta láska, kterou hledám. Miluje mě Tom? Ještě mi to ani neřekl.

„Dobře, dobře, tak já ti zahraju,“ zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu.

„Děkuju,“ lípl jsem mu pusu na tvář. S něžným úsměvem mě přikryl po pas, pohladil mě po vlasech a nechal mě samotného sedět uprostřed postele. Posadil se na otočnou židličku u piana a zvedl víko, které odhalilo nespočet černých a bílých klapek. Nejdříve po nich jen zlehka přejel tak, že nevydaly žádný zvuk. Pohodlněji se usadil, nadechl se a začal doopravdy hrát.

Bylo to přesně tak, jak jsem si představoval. Mdlé, namodralé světlo měsíce ozařovalo celý pokoj a Tom tak působil jako éterická bytost z jiného světa. Se soustředěným výrazem, přivřenýma očima a lehce pootevřenými ústy vytvářel tu nejnádhernější melodii, jakou jsem kdy slyšel. To světlo, které se dovnitř dralo skrz okno, ozařovalo Tomovy perfektně vypracované svaly na pažích a pevné bříško. Zdá se mi to, nebo jsou ty svaly o něco větší?

Když jsem se na něj dostatečně vynadíval, zavřel jsem oči a vnímal jen tu úžasnou melodii. Zdálo se mi to skoro jako věčnost, ale přitom to byla jen chvilka. Jen co Tom nechal doznít poslední čistý tón, nadšeně jsem začal tleskat.

„Nádhera!“ zajásal jsem.

„Vážně se ti to líbilo?“ uculil se skromně.

„No jasně! Bylo to vážně krásný… Ale neznám tu melodii,“ zamyslel jsem se.

„No, ani ji znát nemůžeš,“ sklopil Tom víko.

„Proč, vždyť – počkat! To jsi složil ty?“ zarazil jsem se.

„No…, jo,“ přikývl váhavě. Chvilku jsem na něj jen s pootevřenými ústy zíral. To není možné. Ta melodie byla tak…, řekl bych ne zrovna v jeho stylu. Byla vyrovnaná, ale přitom prosycena citem. Pomalá, ale přitom v ní byla i jakási skrytá vášnivost. Bylo v ní poselství, které si každý mohl vyložit jinak. Na Toma by mi spíš seděla rychlejší píseň, energická, rytmická… Prostě jiná.

„Páni…, to bych neřekl. Bylo to geniální…, ale nenapadlo by mě, že bys ji napsal ty.“

„Proč?“ nakrčil Tom obočí.

Pečlivě jsem volil slova, abych ho nějak neurazil, ale přitom mu to vysvětlil: „Přijdeš mi spíš takový rázný, máš v sobě energii. Nečekal bych od tebe takovou pomalou baladu. Víš, přišlo mi, že v ní bylo tolik citu, lásky, možná i bolesti…“

„A ty si myslíš, že to v sobě nemám,“ dodal zamyšleně. Nebyla to otázka. Spíš konstatování.

„Tak jsem to ne-“ chtěl jsem se ohradit, ale přerušil mě.

„To je dobrý, Bille. Třeba ve mně jednou najdeš to, co bylo v té písni,“ usmál se jemně a došel až k okraji postele. Posadil se na ni, načež poklepal na místo vedle sebe. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a přisunul jsem se k němu, abych mu mohl věnovat dlouhý, vášnivý polibek jako odměnu za to, že hrál tak krásně.

„Najdu. Já to vím,“ přejel jsem mu rty po tváři až k uchu. Zlehka jsem ho líbl na ušní lalůček, skousl kůžičku na tom místě, načež jsem opět pokračoval v rozmazlování rty. Tom mi jednou rukou přejel v rýze mezi lopatkami, vyjel až na týl a lehce mě tam zašimral. Ihned mi naskočila husí kůže. Pak rychle přejel zpět k pasu a poměrně prudce mě stáhl pod sebe.

„Teď já,“ zašeptal a vrhl se mi po krku. Párkrát mě do něj lehce kousl, ale pak všechna místečka náležitě ošetřil polibky. Trhaně jsem vydechl, když Tom sjel z krku na jednu z mých bradavek.

Tom

Tak moc jsem ho chtěl…, ale věděl jsem, že se musím krotit. Pochybuji, že je zvyklý na to vyspat se s někým už po týdnu chození.

Jemně jsem vsál jednu jeho bradavku a vychutnával si to, jak se pode mnou vzrušeně chvěje. Jazykem jsem ji párkrát obkroužil, dokud neztvrdla, ale to netrvalo moc dlouho, protože vzrušený byl opravdu dost. Jak jsem na něm totiž ležel, cítil jsem – i přes džíny, co měl na sobě – jeho vzrůstající chloubu.

Jednou rukou jsem se přesunul z jeho bříška níž až k pásku. Přes jeho přezku pak ještě níže až přímo na jeho rozkrok. Dlaní jsem ho docela silně promnul. Ústy jsem se přesunul na druhou bradavku, ve které měl Bill piercing. Zatahal jsem za něj zuby, načež jsem celou narůžovělou, lehce ztmavlou bradavku skryl do svých úst. Rukou jsem opět párkrát zapohyboval a z Billa se začaly drát tiché, ale pravidelné steny.

Sakra, Tome, ještě nesmíš! Okřikl jsem sám sebe, protože tohle už byly hranice, za které bych se jen tak dostat neměl. Ruku jsem z něj sundal a zapřel jsem se s ní vedle jeho hlavy.

Bill mě chytil za boky a donutil mě tak úplně si na něj lehnout. Spojili jsme rty a oddávali se jen jemným polibkům…

***

Zapomněl jsem zatáhnout.

To byla první myšlenka, když mě neodbytná sluneční záře probrala ze spánku. Nespokojeně jsem se zavrtěl, ale nepomohlo to. Líně jsem pootevřel oči a setkal jsem se s pohledem temně hnědých očí, které byly úplně beze všeho make-upu. Žádná řasenka, žádné stíny. A líbily se mi tak ještě víc.

„Dobré ráno,“ zašeptal Bill a usmál se na mě tak, že odhalil celou řadu svých krásně bílých, rovných zoubků.

„Dobrý…,“ zamumlal jsem, ale úsměv jsem mu musel vrátit. V podstatě nešlo neudělat to, když se na mě tak nádherně a neodolatelně usmíval. Jemně jsem ho políbil na rty a znovu jsem zavřel oči.

„No tak, nespi…,“ zaševelil tím svým medovým hlasem.

„Hm…,“ stáhl jsem ze sebe se stále zavřenýma očima deku a poslepu jsem nahmatal Billův pas. Cítil jsem, že nebyl přikrytý. Přitáhl jsem si ho k sobě, načež jsem přes nás oba přehodil mou deku. Zabořil jsem svůj nos do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem a trochu jsem uvolnil sevření kolem jeho pasu. Černovlásek mi přejel rukou po zádech a zastavil se mezi lopatkami, kde mě začal bez přestání hladit.

O minutku později nám oběma jako na zavolanou hlasitě zakručelo v žaludcích. A oba jsme se nastejno i rozesmáli.

„Dobře, dobře, asi by to chtělo snídani,“ přiznal jsem, dlouze jsem Billa políbil na rameno a neochotně jsem se zvedl. Otočil jsem se na něj a nabídl mu svou ruku.

„Hm, asi,“ vděčně se za ni chytil a já jsem ho vytáhl na nohy. Naboso jsme sešli do kuchyně, kde byla, jak mamka slíbila, připravena snídaně. Čerstvé máslové croissanty, toasty, máslo a nutela a nějaké ovoce. U sporáku byly připraveny dva velké hrnky a vedle nich dóza s kakaem a s capuchinem.

„Co bys chtěl radši? Capuchino nebo kakao?“ zeptal jsem se Billa.

„Capuchino,“ zastrčil si jeden pramen vlasů za ucho a chtěl se posadit ke stolu, ale já jsem k němu rychle přiskočil a židli jsem mu odtáhnul. Když se posadil, opět jsem ho přisunul a lehce jsem ho pohladil po rameni.

„Hm…, gentleman,“ usmál se Bill a stáhl si mě k sobě pro jeden malý polibek.

„Pro tebe vždycky,“ zadíval jsem se mu do očí, ale pak už jsem se dal do přípravy dvou capuchin. Taky ho mám raději než kakao.

Mezitím jsem si připravil smetanu a cukr.

„Sladíš?“ houkl jsem na Billa.

„Ne, jen smetanu prosím,“ zavrtěl hlavou.

OK,“ kývl jsem. Já sladím non-stop. Všechno, co jde.

Když jsem připravil nápoje, jeden z hrníčků jsem postavil před Billa a sám jsem se posadil naproti němu. S chutí jsem si vzal jeden croissant, protože člověk jako já není zvyklý na to, mít hlad. I když…, musím uznat, že poslední dobou jdou všechny mé potřeby stranou. Od té doby, co jsem s Billem. Jen nevím proč…

Celý den jsme se jen různě povalovali, líbali, mazlili, prostě ideální den. Oběd jsme si vzali na gauč a navzájem jsme se krmili. Chudák Bill…, já jsem, totiž strašně škodolibý a pořád jsem mu s tou vidličkou ucukával. Sousto dostal, až teprve když mi pohrozil, že na sebe nenechá celou noc sáhnout. To jsem se tak vyděsil, že už jsem ho raději celou dobu krmil jako miminko. No, to asi taky nebylo to pravé ořechové.

„No ham, Billíšku, za Tománka, no ham,“ krmil jsem ho a šišlal na něj jako na nějaké batole.

„Kaulitzi! Okamžitě toho nech!“ kopal kolem sebe navztekaně nohama, protože ruce jsem mu zatarasil svým tělem, jak jsem k němu byl skloněný.

„Copak se Billíškovi nelíbí?“ nahodil jsem nechápavý, smutný pohled.

„Billíšek by něco chtěl,“ pozvedl obočí.

„A copak by Billíšek chtěl?“ provokoval jsem.

„Pusu,“ našpulil pusinku a zavřel oči. S vážnou tváří jsem položil talíř na stůl, ale pak jsem nasadil babičkovský tón: „Tak já ti dám hubana, ty můj mazlíčku.“ Pak jsem našpulil pusu, až to nebylo hezké, a pomalu jsem se k němu přibližoval.

„Ááá! Nech toho!“ zaječel a rozesmál se.

„Čeho?“ rozesmál jsem se taky a znovu jsem se k němu přiblížil, tentokrát trochu normálněji.

„Dej už mi, sakra, tu pusu,“ chytil mě kolem krku a prudce své rty přitiskl na ty mé.

„Když jinak nedáš,“ zašeptal jsem a víc jsem se položil do polibku.

autor: Rose