autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Z náměstí jsme se vydali do nedaleké Berlínské katedrály. Byla obrovská, a i když to nebyl můj styl, byla překrásná. Nejen, že si Bill prohlížel fresky, vitráž a stavbu, obdivoval také styl. Uvažoval jsem, jestli nesbírá inspiraci pro své nápady. Chtěl jsem se s ním normálně bavit, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Choval se s respektem a úctou. Pohyboval se v naprosté tichosti a vlídně pohlížel na ostatní lidi. Pak mi došlo, že jeho rodiče jsou vlastně křesťané a tohle všechno se učil už odmala. Tak nějak instinktivně jsem ho rukou objal kolem pasu a přivinul si ho k sobě. Vypadal pochybovačně. Přišlo mi, jako by ho něco trápilo, čemuž napovídalo jeho mírné mračení. Proto jsem ho dovedl k lavicím a do jedné se i s ním usadil. Byly tu malé bible, ale netuším, zda se tu dělají ještě nějaké bohoslužby. Možná je to jenom pro efekt. Těžko říct…
„Umíš bibli nazpaměť?“ pošeptám po notné chvilce, přičemž ho vlídně pohladím po stehně a opřu se o něj.
„Vážně ne,“ šeptne a přivine se ke mně. „Naši by ti ji odvyprávěli od začátku do konce.“
„Myslel jsem, že ji taky umíš, když tě k tomu odmala vedli,“ přiznám a upnu pohled k jeho očím.
„Víš, nutili mě k tomu a já si k tomu vybudoval skoro až odpor,“ zakroutí trošku hlavou. „Samozřejmě, že vím, co se tam píše, ale ne vše.“
„Aha…“ šeptnu a skloním pohled. Zase se na něj položím, vezmu ho za ruku a chvilku mlčím, přičemž pozoruji oltář. V hlavě se mi vybaví můj oblíbený úryvek ze Skutků Apoštolů. Zavřu oči. „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý. Vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní,“ pošeptám do ticha. Pamatoval jsem si to do slova.
„Ano,“ vydechne překvapeně. „Ty to znáš?“ usměje se a pohladí mě po předloktí.
„Tento lid ctí mé rty, ale srdce jejich je daleko ode mne, marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými,“ odrecituji s malým úsměvem. „To je z Marka, ne?“
„Ano, z Marka,“ uculí se. „Ty mě nepřestaneš překvapovat.“
„Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradní, ale nejsme v koncích, jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sraženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby i na našem smrtelném těle byl zjeven i Ježíšův život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: „Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil“ – i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala a tak přibývalo i díků k slávě Boží,“ omotám si kolem krku jeho ruku a se zavřenýma očima vnímám vůni kadidla.
„Tak takhle to neumím ani já,“ pohladí mě po ramenu. „Nikdy bych si nemyslel, že tohle budeš znát a až tak dobře umět,“ šeptne.
„Můžeme se spolu doma modlit, jestli chceš. Uděláme si takovou malou svatyni v tvé ložnici, jak máš ty svoje perverzní hračky,“ zasměju se tiše. „Anebo společně můžeme chodit na nedělní mše.“ Nezdá se, že by se víře věnoval, ale člověk nikdy neví. Říká, že ji nemá rád. Ale i tak… Kdyby se chtěl jít pomodlit, rád bych šel s ním. Nechci mu odpírat jeho víru.
„No, pro tebe bych to udělal, ale já… nechci,“ zasměje se potichu. „Víš, jak to se mnou a vírou teď je.“
„Nejsem věřící a nikdy jsem ani nebyl,“ pohladím ho po noze a zvednu se. Protáhnu se. Vezmu ho za ruku a také mu pomůžu na nohy.
„A kde ses tohle naučil?“ usměje se zvídavě.
„Je to… dlouhá historka,“ pousměju se smutně a ruku v ruce se rozejdeme k východu.
„Dobře.“ Dál to nerozebíral a jen se ke mně vinul jako kotě.
V mých osmnácti letech, když se začala projevovat Mollyina nemoc, byl jsem tak zoufalý, že jsem se rozhodl dát na víru. Vzal jsem si příklad z filmů, kde stále uctívali boha a říkali o něm, jak jim plní přání. Naivně jsem se rozešel do kostela, kde jsem si pohovořil s knězem, který mi dal přečíst bibli. Když jsem si přečetl všechna ta přikázání, došlo mi, že tohle Molly určitě nepomůže. I přesto jsem si ale oblíbil určité pasáže, které si pamatuji dodnes.
Z chrámu jsme se vydali na Gendarmenmarkt, kde jsme si také prohlédli památky. Došli jsme si tam na náměstí na oběd a zbytek dne jsme strávili v zoologické a botanické zahradě.
Zavřu dveře od našeho pokoje, hodím mikinu na zem, a hned se svalím do pohovky. Byl jsem totálně mrtvý. Nohy mě bolely neuvěřitelným způsobem a zadek? K tomu se raději nebudu vyjadřovat. Po tak dlouhém chození už jsem si přál jen horkou vanu a měkkou postel. Bill si tiše poodkašlal, sebral tu mikinu ze země a složil ji na opěradlo pohovky. Jen jsem na něj vděčně mávnul rukou, něco zahučel a vyčerpaně zavřel oči.
„Jsi tak unavený, že na mě ani nemluvíš?“ došel ke mně.
„Hm,“ zabručím jen, ať mě nechá být. Opravdu se s ním nechci o něčem dohadovat. Jsem tak unavený, že bych byl nepříjemný, a to nechci.
„Aha, dobře,“ šeptnul a rozešel se do ložnice. Podívám se za ním, ale nakonec ho nechám jít. Zase zabořím hlavu do polštáře a s pootevřenou pusou klidně oddechuji.
1 ovečka… 2 ovečky… 3 ovečky… 4 ovečky…
No fajn, ovečky ne. Tak třeba… Hm…
1 Bill… 2 Billové… 3 Billové… 4 Billové… 5 Billů… 6 Billů…
Po chvilce se ale vrátil. „Můžu pro tebe něco udělat?“ pohladil mě najednou po paži.
…žádný Bill…
„Ne,“ zabručím se zavřenýma očima.
„Tak si dej aspoň sprchu a pojď si lehnout, nebo tady usneš,“ pohladí mě znovu.
„Nevadí…“ zamumlám do polštáře a přetočím se.
„Ale ano, vadí. Ráno tě budou bolet záda a moc dobře se tu nevyspíš. Pojď si lehnout, sprchu si dáš ráno,“ zkouší další metodu. To tak, a zalehne mi to tu. Však já mu vidím až do žaludku.
„Už neudělám ani krok.“
„Tak tě budu muset tedy odnést,“ broukne.
„Žádný takový. Zase mě upustíš a bude mě týden bolet prdel. Po dnešku už má dost,“ zamítnu okamžitě a schovám si hlavu pod polštář.
Nemůže prostě jít a nechat mě spát?
„Já tě snad už někdy upustil?“ řekne nechápavě.
„Samozřejmě.“
„A to kdy?“
„Nevím, kdy to bylo… Hodil jsi mě na zem jako kus kamene,“ pousměju se a obejmu polštář. Nikdy snad neudělal jedinou věc, která by mě bolela. Kromě sexu, ale to se nepočítá. Jen mě ho baví škádlit.
„To není pravda,“ řekne rázně. „A pojď,“ chytne mě za ruku.
„Ne, Tomi, dneska zůstane se svou láskou tady,“ zavrtím se.
„Eh?“ oddechne nechápavě. Na to nic neřeknu. Dočkám se správné reakce nebo ne?
„Ale tady se nevyspíme ani jeden,“ vydechne nespokojeně. Muhaha, to je ona.
Schválně otevřu oči a podzvednu nechápavě obočí. „A kdo mluví o tobě? Mluvím o mém krásném polštáři.“ Zase polštář spokojeně obejmu a uvelebím se. Au, to bude rána. Mám co dělat, abych nevyprskl smíchy. Přál bych si teď vidět jeho výraz.
„Jo ták, takže jsi mě vyměnil za polštář?“ klekne si ke mně na bobek a pohladí mě po boku.
No, tohle není reakce, kterou jsem čekal. S ním taky není žádná prdel. Ach jo… Kdyby nebyl takový suchar, byl by téměř dokonalý.
„Jo,“ řeknu naoko lhostejně, a ještě víc si ho přitisknu k hrudi.
„Aha,“ dá ruku stranou. „Tak jak chceš.“ Skvěle, teď se ještě urazí. Tady vážně nemá smysl dělat nějaké vtípky, všechno bere vážně.
S povzdechem se zvednu, zuji se a kopnu boty stranou. „Jdu do tý sprchy.“
„Dobře,“ ustoupí, abych mohl projít.
Žádné – Já půjdu s tebou? Jen se na něj na chvíli zadívám, až to raději nechám být a zajdu do koupelny. Když se svléknu, oblečení nechám na zemi a zalezu si do sprchového koutu. Bylo pro mě lepší, když jsem se nesnažil zbytečně přemýšlet nad tím, co se odehrálo v obýváku. Nemá to cenu. Vykonal jsem krátkou hygienu, omotal si ručník kolem pasu a vyšel ze zapařené koupelny, přičemž jsem před sebou kopal haldu svého oblečení až do ložnice. Bill tam seděl na posteli s foťákem v ruce, jako by si prohlížel mé dnešní úlovky. Nekomentoval jsem to. Nechtěl jsem dělat nějaké zbytečné rozbroje. O ty jsem opravdu nestál.
„Hotovo?“ vzhlédnul ke mně Bill a trošku se usmál.
„Jo,“ kopnu ty hadry do koutu místnosti. Dojdu ke svým věcem a najdu čisté boxerky.
„Tak já půjdu taky,“ odloží foťák na noční stolek a zvedne se. Žádné připomínky k mému oblečení? Nedojde mi ho sebrat a složit, přičemž se na mě podívá káravým pohledem? No tak to už je vážný. To abych si hledal místo na přespání jinde.
„Hm,“ pokývám pouze hlavou. Sundám ze sebe ručník, obléknu si boxerky a doutřu si zbytek těla.
Tak ať žije tichá domácnost. Dal jsem ručník na topení, sebral své věci a aspoň je napůl složil a přehodil je přes opěrku křesla, aby se nezmuchlaly. Pak jsem si vlezl do postele a lehl si na pravou půlku, kde obvykle spím doma i u Billa v bytě. Nacpal jsem mezi naše polštáře jeden jako přepážku, abych se nemusel dívat na ten jeho naštvaný obličej, a uložil se ke spánku. Zády jsem si lehl k jeho straně.
Netrvalo to dlouho a slyšel jsem ho, jak přišel zpátky. Nijak jsem na to nereagoval, poklidně jsem se dál snažil usnout. Na to, jak jsem byl ospalý, teď jsem neměl nejmenší chuť spát, jenomže na druhou stranu jsem neměl chuť dělat něco jiného. Byl tiše. Po chvilce jsem zacítil, jak se prohnula maličko postel.
„Mm,“ nespokojeně zabručel. Polštář mezi námi odendal a přilehnul si ke mně. „Dobrou noc, lásko,“ pošeptal láskyplně a pohladil mě po ramenu. Jeho pokožka byla ještě stále trošku vlhká ze sprchy.
A teď je najednou všechno ok, bezva. Nic neřeknu, strčím si ruku pod polštář a otevřu oči. Začnu pozorovat žaluzie na okně.
Vážně se v něm nevyznám, a to si stále myslím, že už ho znám. Náhle se nahnul trošku nade mě.
„Tomi,“ pošeptal. To jsem zvědavý, co mi řekne. Jestli se Já zlobím?
„Hm?“
„Myslel jsem si, že spíš,“ vydechne. Dá mi drobnou pusinku na rameno. Vážně ho vůbec neznám…
„Hm…“ brouknu jen. Nevím, co víc mu na to říct. Už od začátku je pro mě složité definovat jeho osobnost. Nikdy nevím, co od něj očekávat. Pokaždé už tuším, co by mi mohl říct, jenomže všechny mé naděje se vždy opět rozpadnou jako hrad z karet. Pokaždé reaguje úplně jinak.
„Už víš, kam bys chtěl zítra vyrazit?“ usměje se. Budu ho vůbec někdy znát?
„M-mm,“ zakroutím hlavou na znamení, že nevím.
„Dobře… Budeš už spinkat?“
Neurčitě pokrčím rameny. Chtělo se mi spát, ale ta sprcha mě docela probrala. I tak už nikam nepolezu, všechno mě po dnešku bolí. Za chvíli na mě ten spánek zase přijde.
„Tak se zítra domluvíme. Půjdeme, kam jen budeš chtít,“ líbne mě znovu.
Potom už si lehne vedle mě. Zřejmě mu vůbec nevadí, že s ním nekomunikuju. Dřív jsem si myslel, že mu stačí jen jeho odraz v zrcadle, ale teď vidím, že si vystačí i bez zrcadla. Trochu se posunu, vystrčím si ruku z peřiny a dál sleduji žaluzie.
„Jsi na mě naštvaný…?“ povzdechne smutně. Až teď si všiml, že nemluvím? Nebo je to proto, že jsem se k němu neotočil jako obvykle a nelehl si na něj?
Jen zavrtím hlavou, že nejsem.
Oddechne: „Dobře…“
Je zvláštní, že teď myslím na Briana? Asi ano, když ležím se svým přítelem v jedné posteli po společně stráveném dnu. Možná jsem s ním netrávil celý den chozením po městě a užíváním si jeden druhého, ale smál se mým vtipům. Vždycky zareagoval tak, jak jsem očekával. Měli jsme stejný smysl pro humor. Postrádám ho… Nevyměnil bych Billa za nikoho, ale Brian mi i přesto všechno, co se stalo, chybí. Přál bych si mít i někoho, kdo se zasměje mým blbým vtípkům, tak jak to dělal Brian. Billa nezměním, má holt jiný smysl pro humor a všechno bere vážně. Bylo by fajn vyrovnat to někým dalším… Bože, to zní tak hnusně…
Bill mlčel a já také, utápěl jsem se ve svých vlastních myšlenkách dobrou půlhodinu. Nějak se za mnou neprojevoval ani nehýbal, tak jsem usoudil, že usnul. Nebavilo mě tu jen tak ležet, zírat do prázdna a přemýšlet nad tím vším, co bylo. Akorát mi to vhánělo depku do hlavy.
Sundal jsem ze sebe Billovu ruku. Pomalu jsem se odkryl a posadil se. Snažil jsem se být opatrný a tichý, abych ho neprobudil. Asi byl nakonec unavenější víc než já.
Ale on se na mě hned podíval. „Ty nespíš?“ On nespí?
„…nápodobně,“ řeknu jen a promnu si krk.
„Nemůžeš spát?“ opřel si tělo o lokty.
„Jo,“ zvednu se z postele.
„Bral sis prášek?“ optá se. Ježiš, proč ho to zajímá?
„Ne, nechal jsem je doma,“ podrbu se na břiše a jdu do vedlejší místnosti.
„Aha…“ zaslechnu ho ještě. Zavřu mu dveře do ložnice a svalím se na gauč. Ujmu se ovladače a pustím si tiše televizi. Nerad bych ho budil. Za chvilku usne a nebude vědět o světě. Já tu budu alespoň do čtyř do rána sedět jak idiot u televize, dokud neusnu vyčerpáním.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Tome já ti jednu natáhnu fakt že jo !!! Ještě horší myšlení než já tohleto….To ho třeba nenapadlo že je Bill taky unavenej…mbože bože bože !!
(ááá já si to neodpustím XDD O můj pravidelný záchvat smíchu se dnes postaralo :
1 ovečka… 2 ovečky… 3 ovečky… 4 ovečky…
No fajn, ovečky ne. Tak třeba… Hm…
1 Bill… 2 Billové… 3 Billové… 4 Billové… 5 Billů… 6 Billů…
XDD)
Tak nejdřív mě napadlo "sakra, ten Tom je ale chytrej!" nejdřív takové znalosti Berlína a pak to s tou biblí! 😀 Ale pak mi došlo, že chytré jste vy, když jste to tak krásně napsali. =)
A pak s tim Tomovym usínánim 😀 to mě taky nehorázně rozesmálo 😀
A co to má jako za myšlenky?? Stýskání po Brianovi? 😀 Doufám, že ho to brzy přejde 😀
To Tomove chovani opravdu nepochopim .. :/ nechapu proc se tak k Billovi chova a premysli o svem uciteli .. debil jeden :/
Díl se vyvíjel opravdu dobře, ale ten konec mě nepříjemně překvapil, proč pořád takhle Tom depkaří? Vždyť Bill jej miluje, udělal by pro něj první poslední a jenom proto, že se nezasměje jeho hloupým vtipům, už uvažuje nad Brianem? To je celkem ujetý…nakonec se hňup urazí, zahraje si an chudinku a jde se bobíšek dívat na televizku. Ten mě teda vytočil.
Ovšem co mě pobavilo bylo to počítání napřed s ovečkama pak s Billama, to bylo skutečně povedené 🙂
Ale no tak… snad tak moc zlý to neni, ne? Ale abych pravdu řekla, občas mam pocit, že k sobě vážně v lecčem neseděj. Na druhou stranu se umí podpořit a jednomu s druhým je dobře, až na těch několik (počet se bohužel s každým dílem zvyšuje) chvilek. Možná by si měli normálně popovídat, jako dospělí. Občas mám pocit, že se brzy dočkám dílu, kdy se Tom na Billa vysere a poběží za Brianem. Docela mě to sere, ale asi s tím začnu počítat, aby mě to pak tak nepřekvapilo.
A ještě něco k povídce jako takové… začíná být alespoň pro mě už dost zdlouhavá a omílá se pořád kolem jednoho a toho samého. Nic zvláštního se neděje, krom narůstajícího počtu neshod. Osobně bych uvítala nějaké spestření, ale ne v podobě sexu nebo nějaké hádky. Něco nového, co tu ještě nebylo nebo tak… já vím, že se mi to řekne, když to nepíšu, ale prostě… začíná to být moc stereotypní.
Tomovo chování mě někdy přivádí k šílenství! =o/ Ale počítání Billů se vám vážně povedlo!
Nééééééé xDDDDDDDDDDDDDD
1 ovečka… 2 ovečky… 3 ovečky… 4 ovečky…
No fajn, ovečky ne. Tak třeba… Hm…
1 Bill… 2 Billové… 3 Billové… 4 Billové… 5 Billů… 6 Billů…
Oh God!!!!!! :DDDD To byla dokonalost.
A teď k té méně zábavné části. :/ Aaaach jo… No, ok, Bill asi je docela suchar, což mě nážně nehorázně štve. :DD Ale Tom se ZASE zachoval přehnaně. :/ Oni mají oba takovou, no, hmmm…, zvláštní osobnost.
Ale jinak dílek krásnej. :))* <3
Jééééžiš už jsou zase rozhádaní , Už je to zase tady :/ Sakra kdy to skončí? .. Už mě nebaví jak jsou furt v sobě .. :/ Snad bude příští díl hezčí 🙁 … 🙁 Prosííím 🙁
TOME TY IDIOTE!!! Fakt už mě vytáčí. On se jako diví,že byl Bill takový zaražený a nešel s ním ani do té sprchy,když se choval jako idiot?! pak ho chtěl škádlit,ale ze začátku se prostě choval divně. tvl a ještě si stěžuje,že tichá domáctnost…..tak jako diví se???!!!!! Tyjo fakt jsem naštvaná.polštář jako překážka????????? tohle je fakt už moc! chudák Bill! Tak tohle ". Už od začátku je pro mě složité definovat jeho osobnost. Nikdy nevím, co od něj očekávat. "-platí přesně naopak..na tebe Tome! Prej:Budu ho vůbec někdy znát? tvl..to je fakt error….naopak já Billa obdivuju,že se v tom nepitval a prostě dělal,jakože nic. Myslí na Briana?….ah bože! MNĚ UŽ ASI FAKT KLEPNE..VYROVNAT TO NĚKÝM JINÝM…..tak z týhle věty se mi udělalo fakt špatně!!!!!!!!!!
Tak to jak myslí na Briana mě štve a to že se pohádali taky…doufám že se to udobří v dalších dnech… :))