„Tome, nech ho. Nestojí ti za to,“ zachytil jsem Megiin hlas. Až teď jsem postřehl, že mě tahá za paži. Otočil jsem se k ní a nechal se ochromit klidem pomněnkově modrých očí. S upřímným úsměvem mě pohladila po paži a vedla mě zpátky k mé židli. Přivřenýma očima jsem sledoval Dominika, který si pohoršeně mnul krk a brblal něco o tom, jaký on je chudák.
Vymrštil jsem se ze svého místa ještě rychleji než prve, a než mi cokoliv kdokoliv stihl říct, Dominik schytal ránu přímo doprostřed toho svého namyšleného šklebícího se ksichtu, který přímo žadonil o to, abych ho upravil vlastní pěstí. Všichni v Opeře respektovali moji osobu a zbytečně na Billa nenaráželi. Všichni, až na toho debilního zkurvysyna, co to sice na vlastní kůži nezažil, ale zaslechl dost klepů na to, aby mohl mluvit. Je sice pravda, že přede mnou se o Billovi nebavili, ale to neznamenalo, že ho nebudou řešit ani v soukromí. Všichni věděli, že Bill od naší rodiny utekl, ale díkybohu nikdo nevěděl, kam přesně utekl.
Dominik si tiskl ruku k nosu, ze kterého mu valila krev. Možná, kdybych dal do držky někomu jinému, někdo by ho teď už ošetřoval. Dominikovi se však spíš všichni tiše smáli za zády a přáli mu to. Nikdo nebyl v kolektivu neoblíbenější než on. Před očima mi tančily rudé skvrnky a poprvé jsem chápal, proč červená býky tak irituje. Stále ještě solidně nasra- naštvaný jsem vydusal z maskérny a namířil si to prázdnou chodbou rovnou k baru, za kterým jako obvykle seděla Mary – oči, uši a ústa celé budovy. Nezapojovala se do schůzek sboru, ale přitom věděla o každém, dokonce i důvěrně špitnutém slovíčku, které tam padlo. Občas se to mohlo zdát nepraktické, obzvlášť pak v případě, kdy Mary začala šířit něco o vás, ale jako zdroj informací byla k nezaplacení.
Když zpozorovala výraz a rudou barvu mého obličeje, okamžitě přede mě postavila skleničku se zteplalou, ale stále účinnou whisky.
To mě tu dneska chtějí skutečně všichni akorát tak vytáčet? Už od rána bylo všechno špatně. Tvrdě jsme pracovali na Kleopatře, která nakonec měla být skutečně zveřejněná. Pokud by Opera neměla nové hry, znamenalo by to jediné – ztrátu diváků. Firmin se už od rána snažil Dominika přemluvit, aby alespoň něco málo pozměnil, ten však zůstával pevně stát za svým. Nechápu, proč nás Firmin rovnou nepustil domů. Vypadalo to, že se ti dva budou hádat až do večera. Museli jsme sice zkoušet, protože už za týden nás čekala premiéra jedné z neslušně upravených oper, ale na to zřejmě dnes milí pánové nedbali.
„Billa nikdy nikdo nenahradí,“ zavrčel jsem na Mary. „A já už tuplem ne. Teď jdu domů, tak to prosím vyřiď, kdyby se někdo ptal. Kdyby něco, beru si na zbytek dne dovolenou. Ti dva se stejně budou handrkovat ještě hodně dlouho, pokud teda pro Dominika nepřijede sanitka.“
Když jsem vyšel z budovy, vykašlal jsem se na auto stojící před ní. Potřeboval jsem si provětrat hlavu, a to se mi v teple auta nemá šanci povést. Mé kroky zamířily k blízkému parku, přes který jsem chodil domů, ještě když jsem neměl dopravní prostředek. Tam jsem usedl na lavičku kousek od dětského hřiště a sledoval bezstarostné hry malých capartů, kteří lezli po nejrůznějších prolézačkách. Kdyby bylo po mém, nejradši bych se vrátil do dětských let a nikdy nezestárl. Bohužel mi nezbývalo nic jiného, než závidět té krásné dětské nevinnosti, která se jednou promění ve lstivost a zášť stejně jako u všech ostatních…
Bill:
Bloumal jsem městem a přemýšlel, co s odpolednem. Práce mi začínala až v osm večer, tenhle týden jsem úspěšně vychytal noční směnu. Jako vždycky jsem se většinu dne nudil. Můj život se z nekonečně zábavného dobrodružství změnil na naprosto nezáživný stereotyp. Většinu dne jsem se jen tak potloukal po městě. Netoužil jsem po ničem jiném, než vrátit se o dva roky zpátky, zpět do neutuchajícího víru Opery. Nic jiného bych zpátky nechtěl, pouze ji. Líbilo se mi hrát si s lidmi, manipulovat jimi a přitom zůstávat tou nevyřešenou záhadou. Bylo to neuvěřitelné.
Se zasněným úsměvem jsem vzpomínal na svůj život, který mi vzal můj bratr. Samozřejmě že jsem si za to z větší části mohl já sám, ale to bych si nikdy nepřiznal. Ostatně to můj bratr mohl za to, že jsem se do něj zamiloval. A mohl také za to, že jsem opustil onu krásu Opery. Život Fantoma byl okouzlující, plný napětí a překvapení. Přesně takový, jaký by svůj život chtěl mít každý autor oper. Já jsem zažil všechno, a přesto jsem pouze kopíroval nápady jiných. Předělával jsem už tak velkolepá díla, dováděl jsem je k dokonalosti. Mé opery byly jedinečné svým součastným pohledem na věc, a přesto v sobě zanechávaly to, co do nich kdysi vložil autor.
Teď nemám nic. Dokonce jsem ani nestihl napsat nějaké vlastní dílo. Zatím jsem sice hledal i inspiraci, ale věřím, že jednou by přišla. Musela přijít…
Promnul jsem si ruce a pokračoval ve své cestě. Zarazil jsem se však u Audi, kterou jsem viděl… včera v naší ulici. Zakroutil jsem hlavou nad svojí naivitou. Určitě je to nějaká jiná. Takových aut tu musí jezdit bůhví kolik. Dal jsem se znovu do chůze a zamířil rovnou domů, abych si ještě před prací sehnal lístky na představení.
autor: Helie
Nádherný díl, konečně se Bill vydá znovu do Opery, doufám, že až uvidí to Dominikovo přehnané dílo, tak že se zpátky vrátí, aby to dal do pořádku. A ty aby se usmířil s Tomem, i když na to je ještě asi brzo, ale i tak se už moc těším.
Povídka se mi oc líbí, hrozně pěkně píšeš a čte se to téměř samo 🙂
to vypadá moc dobře… Jen tak dál … Úžasné 😉
Děkuji moc =))
johohoooo, Bill letí do akce 😀 no jsem zvědavá, zda ho z inovace Kleopatry neklepne 😀