Ahoj všichni. Máte tady ode mě další povídku. Inspirací mi bylo jedno video vojáků, kteří se vrací domů ke své rodině. Pro jejich rodiny to určitě není nic příjemného, když jeden z jejich blízkých bojuje proti nepřátelům a může klidně přijít o život. A tak mě napadl tento příběh. Je o silné lásce, která překoná všechny války, a také o věrnosti. Tak doufám, že se vám povídka bude aspoň trochu líbit a objeví se mi tady nějaké komentíky. Přeji příjemné čtení. Tina

Všechno to začalo na jednom setkání. Nedokážu už přesně určit, co to vlastně bylo, ale byli tam vojáci, úředníci a nějací významní hosté, takže rozhodně ne nějaká párty na zahradě. Vlastně už ani nevím, jak jsem se tam dostal já, tenkrát jsem tam byl jako zástupce ředitele, protože ředitel společnosti měl nějaké jiné vyřizování. Pamatuji si, že to bylo skutečně narychlo.
Co si však pamatuju dobře, že tam byla skutečně nuda. Počítal jsem s tím, že na takovýchto akcích rozhodně žádná zábava nebude, ale nikdo si mě tam nevšímal, takže jsem jenom vesměs poslouchal, když někdo povídal u pódia.
Bylo to tak zvláštní, ale prostě jsme se bavili o naprosto obyčejných věcech. Nic velkého se na té akci stejně neřešilo, vypadalo to trochu jako nějaká oslava. Ta žena se jmenovala Monika a byla opravdu milá. Daleko milejší než většina ostatních lidí, takže se stala takovou mou společnicí na tento večer a aspoň jsme si dobře popovídali.
Čas ubíhal a lidi začali tančit, a pro Moniku přišel jeden galantní pán, takže jsem u stolu opět zůstal sám a jenom popíjel šampaňské. Nezaujatě jsem se koukal kolem, až jsem si všimnul jednoho vojáka, který stál kus ode mě. Také se na mě díval, tak zvláštním a pronikavým pohledem.
Postával tam se skupinkou vojáků a stále mě sledoval. Musel jsem uznat, že byl skutečně hezký a sexy. Jeho postava samý sval, z toho jsem šel do kolen. Černé vlasy měl spletené do rasta copánků, které mu končily u týlu hlavy. Měl plné rty, které rovnou vybízely k políbení. Neodvážil jsem se za ním jít. Za prvé, jsem byl moc stydlivý, a za druhé, jít na takové snobské akci balit vojáka mezi bandu dalších vojáků, by taky mohlo skončit pěkným trapasem.
Proto jsem zůstal sedět a jenom si jej dál prohlížel. Měl tak vážný a zároveň milý obličej. Nedalo se to pořádně popsat. Když se potom na mě usmál, myslel jsem, že sebou fakt seknu. Tak pronikavý a roztomilý úsměv jsem ještě neviděl. Připadal jsem si jako malá puberťačka, a to mi prosím bylo už přes dvacet.
„Je tady volno?“ usmál se na mě a ukázal na židli naproti mně. Hlavně zůstat v klidu a jenom se přirozeně usmívat.
„Všiml jsem si, že jste tady sám,“ promluvil opět ten hezoun a upíral na mě ta svoje mandlová očka.
Celý večer jsme si spolu povídali opravdu o všem. On byl tak milý, vtipný a pořád se na mě tak krásně díval. Z nudného večera se najednou vyklubal naprosto skvělý večer. Okouzlil mě na první pohled. Lapil mě do svých sítí a už mě nepustil.
Vídali jsme se spolu vždycky, když mohl, a když jsem ho poprvé viděl v civilu, bylo to něco úplně jiného. Vypadal pořád stejně úžasně, vlastně jsem se ani nemohl rozhodnout, v čem vypadal lépe, protože uniforma mu skutečně slušela.
Dlouhou dobu jsem se mu o tom neodvažoval říct, ale jednoho krásného večera to prostě prasklo. Už jsem ty pocity nedokázal v sobě držet a všechno jsem mu pověděl.
Jemně jsem ho pohladil po tváři a on si mě přitáhl víc k sobě. Pak se naše rty spojily v něžném polibku. Měl tak plné a jemné rty. Nemohl jsem se jich nabažit a stále jsem ho líbal. Byl to náš krásný první polibek. Líbali jsme se střídavě vášnivě a něžně, bylo to tak dokonalé. Úplně jsem přestal vnímat svět a vnímal jenom jeho něžné doteky a jeho plné rty.
Tohle byl náš první polibek. Nikdy na něj nezapomenu, bylo to tak magické a procítěné, připadá mi to, jako by se to stalo teprve včera.
Zhruba po měsíci, co náš vztah takto oficiálně odstartoval, jsme spolu měli první sex. Šli jsme s Tomem na všechno pomalu. Nechtěli jsme nic uspěchat. Oba jsme si přáli, aby bylo všechno perfektní. Je to na gaye celkem zvláštní, ale my jsme to prostě tak chtěli a taky se to vydařilo.
Mělo to ale taky své stinné stránky. Jako voják měl své povinnosti, a když jej zavolali, musel prostě jet. Většinou to bylo jenom pár měsíců, a i když to pro mě byla muka, vydržel jsem to. Láska k němu byla silná a já jsem se rozhodl mu zůstat věrný. Byl to jediný člověk, který mě přijal takového, jaký jsem, který mě miloval, a jak mi řekl, seslal by mi modré z nebe, kdyby mohl.
Pokaždé když přijel, mohl jsem ho ulíbat k smrti a pořád jsem se ujišťoval, zdali je v pořádku. On byl můj poklad a pokaždé, když byl pryč, jsem se o něj tak strašně bál. Máma mi říkala, že to není moudré zamilovat se do vojáka. Kdykoliv se může něco stát, a už se mi nevrátí. S tímhle jsem taky počítal, ale nechtěl jsem si to tak moc připustit. Ta vidina mě děsila.
Trochu to popoženu dál, protože je to vesměs to samé. Milování, krásné chvilky a plno zábavy. Už si ani ty všechny zážitky s ním nepamatuju. Je jich tolik.
Uběhly téměř dva roky a náš krásný vztah s Tomem stále existoval. Byli jsme do sebe stále zamilovaní, a to kouzlo i po takové době nepominulo. Zvykl jsem si na Tomovu přítomnost tak moc, že jsem si už život bez něj nedokázal představit. On byl celý můj svět. Povídal mi sladká slovíčka a byli jsme spolu tak šťastní. A pak přišel ten osudový den. Den, kdy se všechno změnilo.
Bylo sobotní krásné ráno a můj miláček mě ráno probudil sladkým polibkem a dobrou snídaní. Skutečně jsem si pochutnal. Bylo to všechno tak milé. Pak najednou začal povídat.
Pak už to šlo všechno pěkně za sebou. Následovalo to oznámit rodičům, poté příprava na svatbu a nakonec samotná svatba. Takovou by mi mohl závidět kde kdo, protože byla doslova pohádková. Byl to další z mnoha okamžiků, na který nikdy nezapomenu. Následovala svatební noc, která má na mém seznamu úžasných zážitků také své místo. Toma mi prostě může závidět kde kdo. A já se můžu pyšnit tím, že je právě můj.
Teď asi přijde ta horší část mého příběhu. Bylo jenom pár měsíců po naší svatbě a my jsme si užili nádherné líbánky. Toma však povolali, a tak musel hned odjet. Měl jsem o něj opět strach a dlouho jsme se loučili za doprovodu slz. Sliboval mi, že se vrátí a já mu věřil.
Čekal jsem na svého manžela téměř rok a půl. Tohle byla skutečná muka. Nevěděl jsem pořádně, co s ním je. Sledoval jsem zprávy, ale stejně jsem se nic užitečného nedozvěděl. Dny bez něj se táhly jako celý věk lidí. Snažil jsem se zůstat pozitivní, ale stejně mě děsila ta představa, že mi dojde oznámení o jeho smrti.
A pak najednou z ničeho nic ta muka skončila. Bylo to tak, byla to pravda. Tom se vrátil domů a já myslel, že jej radostí umačkám. Brečel jsem a byl tak nehorázně šťastný, že se mi vrátil. Doufal jsem, že teď na dlouhou dobu zůstane se mnou. Že bude doma a nikam nepojede bojovat, a taky se tak stalo.
Tak neskutečně jsem ho miloval a stále miluji. On je pro mě skutečný hrdina. Můj hrdina.
Po devíti měsících se blížil čas porodu, a když se tak stalo, Tom mě odvezl do nemocnice. Byl stále se mnou a uklidňoval mě. Šel se mnou i k porodu. Byl to statečný muž a stále mě hladil ve vlasech a uklidňoval. Když se konečně naše miminko dostalo císařským řezem na svět a my slyšeli ten pláč, políbil mě a poděkoval mi. Měli jsme krásného zdravého syna. Má Tomovy oči a celkově má něco ze mě a něco z Toma. Ten první okamžik nikdy nezapomenu. Pojmenovali jsme ho Patrik, a teď mu bude už pět let. Je to naše zlatíčko. S Tomem sice pořád blbli, ale copak se na ty sluníčka může člověk zlobit.
Momentálně je ze mě ředitel společnosti. Dovolím si říct, že se nám vede skutečně dobře, takže si nemůžu stěžovat. Paťa chodí do školky a brzy půjde do školy. Jediné, co mi chybí ke štěstí, je můj úžasný manžel Tom. Momentálně je už téměř dva roky v Iráku a jediná komunikace je přes webovou kameru. Oběma nám s Paťou chybí a nemůžeme se ho už dočkat.
Dneska je pátek kolem půl dvanácté odpoledne a já sedím ve své kanceláři s hromadou papírů a lámu si nad tím hlavu. Tohle mě skutečně nebaví. Je to tak nudné, ale někdo to udělat musí. Jenom jsem si povzdechl a podíval se na naši společnou fotku, kde jsem já, Tom a Patrik. Jemně jsem po ní přejel prstem a raději se vrátil zpátky k papírování.Když jsem v práci skončil, sbalil jsem si věci a vydal se ven, a pak po schodech ke vchodu. Ostatní zaměstnanci také už odcházeli a zdravili mě na rozloučenou. Sešel jsem poslední schod a zadíval se ke vchodu. V tu chvíli jsem myslel, že asi zkolabuju. U vchodu stál můj krásný manžel v uniformě a s kyticí růží v ruce. Hned jsem se k němu rozeběhnul. Pustil jsem na zem kufřík a padl mu kolem krku. Nezajímalo mě, že se na nás všichni dívají.
„Oh pane Bože, ty ses mi vrátil,“ šeptal jsem plačtivě a po tváři se mi kutálela jedna slza za druhou. Pevně mě objímal a hladil po zádech.
„Musíme ještě do školky pro Paťu,“ usmál jsem se a vyjeli jsme. Nechal jsme raději Toma řídit. Byl jsem tak roztěkaný, že bych to nezvládl.
Přijeli jsme ke školce a vystoupili. Držel jsem Toma za ruku a společně jsme se vydali dovnitř. Došli jsme ke třídě, kde byl Patrik a vešli jsme dovnitř. Paťovi se rozzářila očka, když mě viděl, ale když uviděl Toma, hned se k němu s brekem rozeběhl a doslova mu skočil do náruče. Tom ho objímal a tulil k sobě.
Tolik radosti a slz je, když se vojáci vracejí domů, a já jsem za svého manžela rád. Nikdy bych ho nevyměnil. On je můj hrdina, je to pravý bojovník. Okouzlující manžel a milující otec tak jako já. Nikdy ho nepřestanu milovat.
autor: Tina
Bože to je tááák moc dokonalý ,, málo jsem měla k tomu ,abych neuronila slzu :/ . Prostě dokonalý příběh 🙂 . Moc se ti to povedlo a ještě lepší by byla vícedílka! , Moc dokonalé jsi šikulka! :)))
To je nádhené .. 🙂 krásně a procítěně napsané 🙂
Sakra, to je tak dokonalý.. Ztratila jsem slova, naprosto překrásná povídka… To je prostě.. Nádherné, až mě to dohnalo k slzám. Neuvěřitelné, dokonalé..♥
krásnej blog ^^ 100x lespi nez muj 🙁
Děkuju vám za komentáře, těší mě to, ještě bych možná k tomu doporučila si poslechnout od Christiny Perry – A Thousand Years.
Taky jsem viděla nějaké video, kde se vojáci vrací ke svým rodinám. Je to tak strašně emotivní. Tak jako tahle povídka! Nádherně napsané! 🙂
skvelá poviedka…taká iná a proste dokonalá 🙂
OH MŮJ BOŽE!!!!!!!!!!!!!!!! Tahle povídka je naproto dokonalá a ani nevíš jak mi sevřela srdce!!!!!!! Napsala jsi to tak krásně, že jsem u toho ronila slzy(jsem fakt emotivně založená), ale prostě kdybych měla na hlavě kloubouk, tak bych ho před tebou smekla! Kdybych před tebou stála, uklonila bych se ti s rukou na srdci, že bych se nosem dotýkala země! Tohle je přesně taková povídka, která člověka chytí za srdce a rozhodně mu dá něco k zamyšlení…:-) Opravdu dokonalé a doufám, že časem napíšeš další takovouhle úchvatnou povídku, která bude nasycená láskou, věrností, důvěrou a vším, co obsahovala tahle povídka! 🙂
Nikdo si nedokáže představit ty muka, která prožívají rodiny těch, kteří jsou na míle daleko…. Opravdu nááádherně a já mám totálně vyražený dech!!! 🙂 Opravdu před tebou smekám!!! 🙂 Napsala jsi to tak nádherně, že já jsem nadšená a mám pocit, jako bych se vznášela na obláčcích!!! 🙂 Náááádhera!!!!♥♥♥♥
Tahle Billova zpověď byla moc pěkná 🙂
Příběh byl krásný a něžný a taky trochu smutný, protože si u něho člověk uvědomí, kolik vojáků takové štěstí jako Tom nemá.
A nejsmutnější věcí v povídce je fakt, že v době, kdy je lidstvo natolik vyspělé, že muži mohou mít děti, stále ještě existují války.
Povídka na mě zapůsobila hlavně proto, že manžel mé sestřenice je voják z povolání a brzy bude nasazený v Afghanistánu, takže se o něj všichni moc bojíme…
Chtela bych videt TOma v uniforme 🙂 Pekna povidka, opravdu se ti povedla 🙂
Děkuju vám moc za tak pozitivní a pěkné komentáře udělali jste mi radost.
[8]: Jsem moc ráda, že se ti povídka líbila a moc si cením toho, co jsi tady napsala. Děkuju
toto se nedá popsat..Nejsou pro mně žádná slova,kterými bych vyjádřila to, jak se mi tato povídka líbila..Je to jedna z nejlepších co jsem, kdy četla.Opravdu smekám..Je to opravdu opravdu opravdu dokonalé povedené..Nelze to popsat jak je to prostě úžasné
Nádherné 🙂 Celý čas som tŕpla, že sa niečo stalo 🙂 A ono to bol dokonalý nádherný príbeh o láske. Zbožňujem príbehy,keď sa nikomu neubližuje a nikto netrpí.
ach můj bože :'3 to je tak strašně moc nádherný! :)*nikdy sem nic podobného nečetla!je to originální a nádherně napsané :))nenapadá mě dostačující slovo chvály které by vystihlo tohle dílko :)celou dobu se tu usmívám a tečou mi slzy :)*je to vážně moc nádherné!<3
Bože, to bylo úžasný. Na začátku jsem se trochu bála, jak to skončí, psychicky jsem se připravovala na špatný konec, ale tohle je teda nesčetněkrát lepší. Prostě krása. A ten jejich chlapeček… bože, skvělá povídka. <3
Moc hezký příběh :´) :´) opravdu dojemné a velmi krásné.
přesně takhle to chodí i u naší tety…strejda je voják…všichni ho milujeme, ale půl roku doma a půl roku v Afghánistánu je pro nás všechny, a hlavně pro jeho rodinu, šílený.
Velké díky
BRECIM JAKO ZELVA!!!! UPLNE JSI MNE DOJALA, JE TO FAKT SILENE NAHDERNY!!! nedokazu si predstavit, ze bych mela strejdu nebo tatu vojaka, musi to byt opravdu tezky ♥♥♥♥ jeste jednou dekuji za krasnou povidku, tesim se nashledanou ;P 🙂
Nádherná povídka. Když jsem se asi před pár měsíci koukala na videa vojáků, taky mně napadlo, že bych mohla napsat něco podobného, jenže nebyl čas a ani jsem nevěděla, jak něco podobného zformulovat do kvalitní povídky. Když se tak koukám, předběhla jsi mě a tohle byla jedna z těch nejkrásnějších povídek vůbec. Od nápadu přes zpracování až po dobře odvedenou práci, která obsahovala úplně všechno, co si jen čtenář může přát. Obdivuju tě a opravdu tě respektuju, nádherný příběh!