Zeiten ändern dich 57.

„A jak je Tomovi?“
„Prý to už jde. Chce jít v pátek pryč, tak snad už bude úplně ok.“
„Kam chce jít v pátek?“
„Na jednu párty, bude tam Bushido, takže…,“ pokrčím rameny, jakože dál je to jasné, ale pak mi dojde, že asi Gordon netuší přesně proč, a proto to doplním. „Jsou kamarádi.“
„S Bushidem? Hmm,“ usměje se Gordon a koukne na hodinky. „Kdypak se nám vrátí ta Nelly?“ zadumaně pronese řečnickou otázku, a ochotně chytne Malou dámu, která vběhne do chodby. Právě po nich chodbu uklízím, než přijede Nelly z výletu ze Zoo, a nebylo by dobré, aby mi to hnedka pejsci pošlapali.

„Ty máš něco v plánu?“
„Nic velkýho. Půjdeš s Tomem?“
„Já ještě nevím přesně.“ Postavím se a protáhnu. Zaznamenám venku přijíždět auto a usměju se. „Nelly je tu.“
„Super,“ otočí se Gordon okamžitě a vydá se k vrátkům. Je milé, jak je starostlivý. Nelly odjela se Sophií a jejími rodiči do Zoo už ráno, abychom my s Gordonem mohli odejít do práce. U mě byl jediný rozdíl v tom, že já šel dnes do obchodu naposledy. Konečně budu mít více času jak na Nelly, tak i na Toma.
„Ahooj Billee,“ zamává mi Nelly nadšeně ode dveří, když má plné ruce práce s Mikym a vyprávěním Gordonovi o celém dni.
„Ahoj,“ usměju se na ni a otřu si čelo.

„Bille, kdy že je ta párty?“
„V pátek, proč?“ zaraženě, že je další otázka od Gordona směřovaná ke mně, pozvednu pohled.
„V pátek se potřebuju zdržet dýl v práci.“
„Tak,“ vydechnu a začnu přemýšlet, „není nic jistýho, ale kdyby Tom chtěl, abych šel s ním,“ jakože chce, dodám si pro sebe, „vezmu Nelly s sebou do Magdeburku už odpoledne, abychom netvrdli tady, a ty si jí tam večer vyzvedneš.“
„Na té párty?“ zeptá se se smíchem zvědavě Nelly.
„No jasně že na párty,“ přitakám jí se smíchem.
„Tak to abych si vzala na sebe něco krásného. Bude tam i Tom?“
„Hele, slečno, jestli se hodláte krásně oblíkat jenom kvůli Tomovi, tak myslím, že je to marné,“ káravě jí sjedu pohledem a dám ruce v bok.
„Tati, musím ti říct tajemství,“ začne se opětovně Nelly smát, „Bill má Toma rád, a moc.“
Gordon spráskne nad tou „novinou“ ruce a se smíchem zavrtí hlavou. „Teda Bille, proč jsem se to musel dozvědět až od Nelly?“
„Hele, vy dva komedianti, mám tady hadr a vodu, dejte si bacha, abych vás tím nepřetáhnul.“
„Za pravdu se člověk nejvíc zlobí,“ rýpne si Gordon potichu a ve zpěvném tónu. Se smíchem nad nimi zavrtím hlavou, a když se mé myšlenky vrátí k Tomovi, dovolím mým koutkům, aby utvořily široký úsměv.

„Tome, takhle nemůžeš tančit,“ podotkne Nelly, když v pátek se zmrzlinou v ruce sedíme v blízkosti rozsáhlejšího dětského hřiště.
Tomovi se na čele utvoří malá vráska. „Jak to?“
„Budeš zakopávat,“ přišoupne se k němu blíže a poukáže na jeho nohavice shrnuté o boty a mrkne.
„Myslíš, že bych měl jít v šatech? Že to bude lepší?“ navrhne Tom a tváří se, jako kdyby spolknul chytrost celého světa.
Nelly se na to rozesměje a zavrtí hlavou. „V šatech!“
Tom se jen usměje a využije situace, když vidí, že si Nelly přiblížila zmrzlinu k obličeji, aby si lízla, a lehce strčí do její ruky, aby se jí špička zmrzliny obtiskla na nos. Ta vytřeští oči, rozesměje se a svou zmrzlinu plácne škodolibě Tomovi na tvář. Pak si spokojeně opět ze svého kornoutku lízne a začne obcházet dokola strom, vedle kterého sedíme. Tom se jí se smíchem nejdříve snaží zadržet tím, že po ní natáhne ruku, ale když se mu to nepodaří, stočí pohled ke mně. Já tiše sedící a smějící se chvatně schovám obličej do klína.

„Neschovávej se!“ zvolá Nelly, která nezastaví svou chůzi, a zmizí zase za tím silným kmenem stromu.
„Jo, neschovávej se,“ přidá se Tom se smíchem.
„Já chudáček, kterej vám nic neudělal,“ pozvednu opatrně svůj obličej a jedním okem kouknu na Toma, „já bych měl snad…“ Nedokončím větu, když mne místo dávky zmrzliny v obličeji umlčí Tomovy rty. Pousměju se a volnou rukou ho jemně během polibku pohladím po tváři. Když se ale odtáhnu, stejně si Tom neodpustí, abych neměl zmrzlinu na svém nose.
„Nechte toho, já vás viděla,“ usměje se Nelly zase zázračně objevená, což ve mně probudí jedinou reakci, a to na ni s úsměvem vypláznout jazyk. Otřu si zmrzlinu ze svého nosu a kouknu na Toma.
„Odplata bude sladká.“
„Kluci, víte ale, že spolu nepůjdete do školy? A prvního září budete muset každej sám do školy.“
„A co ty? Ty se na prvního září už těšíš?“ usměje se na Nelly zázračně Tom, aniž by jí odpověděl.
„Hm, já docela jo. Ale Bill se určitě zase netěší. Vždycky říká, že má pokažený narozeniny, když začíná škola. Víš, Tome, vůbec, že má Bill narozeniny první den školy? To je hloupý, co?“
„Vím,“ usměje se k mému překvapení, a pak jí přikývne, „vážně hloupý.“
„On ti to říkal?“
„Neříkal.“
„A jak to teda víš?“
„To je tajemství.“

„Měli bychom jít,“ podotkne Tom neutrálním tónem, když už potřetí vlétnu do koupelny u něho v bytě. Je večer a já si zdaleka ještě připravený na večírek nepřipadám. Nechal jsem si tady věci už předtím, co jsme s Nelly dorazili do Magdeburku, a taky že mi dochází, co všechno jsem si měl ještě sbalit. Kdybych jen doma myslel! Chci vypadat dneska dobře, a ani nevím, zda mne k tomu nutí jen to, že tam bude přítomen Tom. Nevím, prostě to tak dneska chci. Jenomže Tomova nálada od odpoledne klesla. Než jsem Nelly předal Gordonovi, stavěl se Tom ještě doma, a když jsme se pak opět sešli, byl celý nějaký skleslý. Ještě jsem se ho na to neptal, ale myslím, že už je asi na čase, protože byl dost nevrlý i z toho, že mi nešel jen zapnout pásek u kalhot.

„Tak jo, vzdávám to. Jen mi řekni, proč jseš tak nevrlej.“ Vylezu z koupelny a vyhledám si ho pohledem.
„Nejsem nevrlej.“
„A já nejsem blbej. Odpoledne jsi měl úsměv na tváři, kam šel?“
„Zůstal doma.“
„Tome, tak sakra, co se stalo?“
„Ne, Bille, zapomeň na to. Půjdem.“
„Tome, chci, abychom si říkali všechno. Prosím.“
„Pohádal jsem se s mámou.“
„Jak to?“
„Protože… jsem jí řekl o tobě.“
„Řekl o mně?“ nechápavě na něho pohlédnu.
„Tahala ze mě věci, jako s kým tam dneska jdu a podobně, a tak dlouho mluvila, až jsem jí řekl všechno. A ona asi najednou prozřela, nebo nevím co.“
„Prozřela… ale vždyť, mluvila se mnou už párkrát, viděla nás spolu nesčetněkrát. A pak, v neděli. Vždyť jsem jí tam potkal ráno a sotva oblečenej, muselo jí dojít, že…“
„Je zvyklá od Andyho. Dost často byl u nás a myslím, že tebe taky tak brala. Prostě Bill.“
„Oh sakra,“ skousnu si spodní ret a vydechnu. „Myslím, že tohle je to jediný, proč jsem tak zdrženlivej na veřejnosti. Prostě lidi mají a budou mít předsudky.“
„Jenže jsem nečekal, že ona.“
„Tome, jseš její syn. Pochopitelně čeká, že všechno bude v pořádku.“
„Bille, tohle je přece taky v pořádku!“
„Já vím, já to vím určitě. A ty?“ zeptám se opatrně.

Tom polkne, uhne pohledem a s výdechem se opře o stěnu. Chvíli ho jen mlčky pozoruji do doby, co dokážu mlčet. „Vím, že jsi říkal, že je to pro tebe něco novýho, a chápu, že z toho můžeš být zmatenej sám, natož tvoje mamka, ale jedině ty musíš vědět, kde leží pravda.“
„Nikdy jsem kluka ani… nepolíbil, natož…“
„A dosud jsi měl poměry jen s holkama.“
„Jenže o tom to není. Je strašně jednoduchý být s tebou, nepřipadám si jinak než doposud. Potřebuješ ochraňovat víc než kdejaký holky. Taky to mi dává ten pocit.“
Nadechnu se, abych něco řekl, ale pak to spolknu. V hlavě mi vyvstane jediná myšlenka. „Takže… takže měl Andreas pravdu, když říkal, že mi chybí už jen prsa.“ Podotknu na to.
Tom se zarazí a pak přikývne.

„Andreas měl pravdu, když mi v šesti letech říkal, abych nelezl na strom se slabejma větvema a já na něj stejně vylezl, a pak si zlomil ruku.“ Jemně se ušklíbnu a mám v tu chvíli chuť ze sebe strhat všechno zbytečné oblečení na párty a schovat se do temného rohu, kde bych zůstal po zbytek svého života. „Doháje s ním! Bille, já si uvědomuju, že vedle mě stojí kluk, a je mi fuk, co si o tom myslí ostatní, je mi to jedno, pokud můžu být vedle tebe. Nikdo mi nedal to co ty, a svým způsobem jsem zakázal sám sobě přemýšlet o tom, co pro mě znamenal tedy život před tebou, pokud jsem doposud měl poměry s holkama.“

„Tome, ale…“
„Ne, Bille, tohle jsem způsobit nechtěl! Proto jsem nic neříkal. Mně je prostě jedno, jaký předsudky a myšlenky mají lidi, ale jen mě mrzí, co si o mně myslí vlastní máma. Pokud o sobě jasně víš, že jdou holky mimo tebe, v mý momentální pozici ti to můžu leda závidět, protože máš o sobě jasno.“
„Tome, toho já se bojím nejvíc. Že třeba jednou zjistíš, že je tohle všechno špatně a budeš mít zpětně ten stejný názor jako všichni. Nakonec pro tebe holky budou víc. Protože je prostě pohodlnější objevit se s holkou po boku ve společnosti. Obzvláště v tvé skvadře přátel.“
„Pomůže ti fakt, že tohohle se já nebojím?“
„Moc mě mrzí, že ses pohádal s mamkou, a strašně nerad bych, abys tímhle odradil i všechny ostatní kolem sebe.“
„Už párkrát jsem se tě ptal, jestli mi s tímhle pomůžeš. Pomůžeš mi s tím, abych odboural tohle všechno kolem, aby si na to prostě lidi kolem mě zvykli? Nastolil jsem to i sám sobě hrozně pomalu, takže chci ten čas dát i lidem, a je mi jedno, co všechno budu muset při té pomalé cestě podstoupit a obětovat, ale jediný, co vím, že nechci ztratit tebe.“
„To je sice hezké slyšet, jenomže stále je tady…“
„Bille, nemůžu ti slíbit, že tady budu i za sto padesát let, ale dovol mi to po tvém boku zkusit aspoň po dobu, po kterou to půjde. I za tu cenu, že mě vlastní máma bude nesnášet.“
„Pomůžu ti,“ přikývnu a přistoupím k němu, abych ho obejmul. „Uvidíš, že pokud se s tím smíříš ty, skousne to nakonec i tvá mamka a všechno bude ok.“
„Nikdy bych nevěřil, že…“ začne Tom větu, ale pak ji nedokončí a jen ztěžka vydechne.
Pohladím ho jemně po zádech a pousměju se. „Pojď na všechno dnes večer zapomenout.“
„Na všechno?“
„Na všechno.“

autor: Mintam