autor: Helie
Smuteční vrby
Bill se skrýval v archivu. Od včerejšího incidentu v chrámu Toma neměl čest vidět. Snad za to byl i rád. Nedokázal si ani představit, že by se s ním měl teď někde potkat. Bohužel oběd se blížil a Bill věděl, že se k Tomovi bude muset přidat stejně jako vždycky. Povzdechl si a zvedl se z křesílka, ve kterém seděl. Bylo zbytečné trávit zde více času – stejně jen seděl a naprázdno zíral do svitku, aniž by věděl, co se na něm píše. Do rukou pobral křehké svitky, aby je vrátil na jejich místo v regálech, a sfoukl plamínek svíčky.
Když skončil s úklidem, namířil si to rovnou k masivním dveřím, kterými archiv opustil. S těžknoucím srdcem se vydal zpět k hlavní budově paláce – k budově vyhrazené pro faraóna, jeho nejbližší služebnictvo a jeho potřeby. Na hlavní budovu bylo napojeno několik menších budov s byty pro ostatní pod Tomovou nadvládou.
Bill se sklopenou hlavou procházel táhlými chodbami paláce a ignoroval služebnictvo, které se vždy nachomýtalo poblíž. Zdravili ho, ale z tónu jejich hlasu zaznívalo zřetelné opovržení, ostatně jako vždycky. Bill neměl chuť nějak na jejich pozdravy reagovat, i když ve většině případů se snažil působit sympaticky a vždy pro ně našel alespoň malinký úsměv.
„Pane Bille!“ Známý hlas ho donutil zvednout hlavu. Poprvé od incidentu v chrámu vykouzlil na rtech úsměv, když v dálce zpozoroval blonďatého sluhu, jak k němu v dálce kluše a mává rukama nad hlavou, aby upoutal mladíkovu pozornost. Bill si ho oblíbil, i když se vůči němu sluha choval velice ostýchavě a vždy mu Billova přítomnost vykouzlila ruměnec na tvářích.
„Ano, Jeremy?“ usmál se Bill na sluhu, který k němu doběhl a snažil se neklátit v pase z důvodů nedostatku vzduchu.
„Jsem rád, že jsem vás našel! Jeho Výsost si vás vyžádala jako doprovod pro svůj oběd a dal mi za úkol, abych vám to vyřídil.“
Bill pokorně sklopil hlavu. Občas si připadal jako součást Tomova služebnictva. Jednal s ním tak, rozdával mu rozkazy, i když pouze formou žádostí. Pokud ho neměl po ruce, vyřizoval své vzkazy přes sluhy.
„Připojím se k němu,“ přikývl Bill. Pokračoval ve své cestě. Věnoval podlaze drobný úsměv, když slyšel kroky sluhy za sebou. U dveří, do kterých měli namířeno, stála ozbrojená stráž. Bill je obdivoval, když viděl těžké drátěné košile visících na jejich tělech. On děkoval bohům za lehkou látkovou tuniku, která kryla jeho tělo.
Stráže se pokorně poklonily, ale Bill zpozoroval v jejich tvářích posměšné úšklebky. Protočil oči a vstoupil do hodovní místnosti, jejíž dveře mu stráže otevřely. Bill zamrkal, jak ho silné světlo plnící místnost s velkými okny zasáhlo do očí.
Když přivykl světlu, rozhlédl se. Dveře za ním se už dávno zavřely a on v místnosti zůstal zdánlivě sám. Všichni všudypřítomní sluhové se jako mávnutím kouzelného proutku vytratili. Bill se rozhlédl kolem. Pátral alespoň po Tomovi, který musel být někde poblíž. Prozradil ho až černý stín, který mu jako obvykle polehával za patami.
Amendetom stál u okna skrytý za lehkou záclonou, která povlávala v mírném vánku pronikajícím pootevřeným oknem. Bill nedokázal potlačit záchvěv rozpaků a rozněžnělý úsměv rostoucí mu na rtech. Snažil se kráčet co nejtišeji, když se vydal směrem k Tomovi, ale i tak ho cvakání jeho sandálků o mramorovou podlahu prozradilo. Mladý faraón se otočil za klapavým zvukem a na jeho tváři se rozlil úsměv kradoucí Billovi vzduch z plic.
„Nečekal jsem, že bys přijal moji žádost,“ prohodil Tom a na chvíli se odklonil zpět k oknu, aby se pomalu jako bumerang mohl o chvíli později pohledem vrátit k Billovi, jenž se postavil vedle něj, a taktéž vyhlížel ven z okna.
„Vždycky spolu obědváme,“ pokrčil rameny Bill. Na rtech mu pohrával mírný úsměv, nervozita opustila jeho tělo, ale nahradila ji vtíravá rozechvělost, která se k němu připojila vždy spolu s Tomem. Faraón se pousmál. Celou noc a vlastně i celé dopoledne ho tížily výčitky svědomí a podivný svíravý pocit kolem srdce. Od La-ily si svojí roztržitostí vysloužil pouhý výsměch podaný samozřejmě s ladností jí vlastní. Nedokázal si své pocity vysvětlit. Připadal si překvapivě špatně, i když z chrámu odcházel rozdováděný, jako by našel promařené mládí a dostal možnost okusit jej nanovo. Když však poté Billa po zbytek dne neviděl, usadilo se mu v žaludku klubko háďat, které mu nedovolilo v noci zamhouřit oka, což se na něm v průběhu dne silně podepisovalo.
„Děje se něco?“ zašeptal Bill do ticha, jež se mezi nimi rozprostřelo. Tom ho podle všeho nevnímal tak intenzivně jako Bill, naopak působil dosti zadumaně. Až v posledních okamžicích se jeho obličej stáhl do snad až bolestné grimasy, proto se Bill, pozorujíc ho celou dobu, zeptal.
Tom zavrtěl hlavou, jednak aby dal Billovi najevo, že je v pořádku, a jednak aby z ní vyhnal nepatřičné nepříjemné svíravé myšlenky. Rozhodl se odložit své pocity stranou a nechat se řídit silou okamžiku.
„Jen jsem se zamyslel,“ dodal ještě tiše. Bill přikývl a zahleděl se na scenérii nabízející oběma překrásný výhled na okouzlující zahrady v okolí paláce. Sice to dalo dost práce, udržovat trávu zelenou v takových podmínkách, ale stálo to za to. Mnoho sloužících bylo zaměstnáno pouze prací o palácové zahrady, Tom je však nikdy nenechal bez patřičné odměny.
„Měli bychom se jít najíst, jinak to vystydne a práce kuchařů přijde nazmar,“ prohodil Tom po další odmlce plné tíživého ticha.
*
Bill přemýšlel nad plánem na odpoledne. Do chrámu se mu po včerejším přistižení nechtělo a z všudypřítomného prachového povlaku v archivu ho akorát pálily oči.
„Máš na odpoledne nějaké plány?“ zeptal se Amendetom, jako by dokázal číst jeho myšlenky. Bill nad tou představou se smíchem zakroutil hlavou. Stačilo, že je vladař duševně propojen se lvicí, která se jim jako všudypřítomný úponek temnoty táhla za patami.
„Zrovna nad tím přemýšlím. Ty ano?“ Bill se s uculením zadíval na faraóna po svém boku.
„Možná bychom mohli pokračovat v naší hře na otázky a odpovědi, co říkáš? Sice se už nějakou dobu známe, ale já mám pořád pocit, že o tobě vůbec nic nevím,“ ušklíbl se Tom a nasadil nanejvýš zamyšlený výraz. „Co takhle v zahradách? Najdeme si nějaký stín, kde bude příjemně. Je zbytečné trávit všechen čas v budovách, když tu máme tak hezké zahrady.“
„Myslím, že je to ideální nápad na příjemně strávené odpoledne,“ usmál se zářivě Bill a přidal na kroku. Za sebou slyšel zvonivý smích faraóna. Překvapeně vypískl, když ho vladař dohnal a zachytil za pas. Jeho vlastní smích rázem utichal a omezil se na pouhé rozpačité pohihňávání doplněné zářivě rudou barvou tváří.
Tom ho ale nepustil, dokud nenašli stinný úkryt ve shovívavém objetí větví dvou smutečních vrb nad malým jezírkem s fontánkou uprostřed. Bill se zády opřel o kmen jedné z vrb a sledoval lvici, která se snad poprvé odpoutala od Toma a rozběhla se prozkoumat terén v okolí jezírka. Nebyla to dlouhá vzdálenost, ale rozhodně to bylo daleko více, než v jejím případě Bill kdy viděl. Prsty zapletl do čerstvé trávy a na chvíli zavřel oči. Vlasy mu pročechrával ten stejný větřík, který si před nějakou dobou pohrával se záclonami v hodovním sále. Splétal jeho vlasy dohromady a tančil mezi visícími větvemi vrb, které poslušně podléhaly jeho rejdění a tančily spolu s ním.
„Chceš začít?“ zeptal se faraón po chvíli, kdy se oba nechávali prostupovat kouzlem svěží přírody kolem sebe. Bill ochotně přitakal. Už nějakou dobu se mu v hlavě honila otázka, na kterou neznal odpověď. Vlastně jich bylo povícero, ale ani jedna z nich mu nepřipadala dostatečně formální na to, aby ji faraónovi pokládal jen tak v běžné řeči. Čekal na vhodnou příležitost, která díky jeho ostýchavosti stále ne a ne přijít. Teď ji však konečně dostal, proto ji chtěl naplno využít.
„Kolik ti je?“ vyhrkl, jako by se bál, že tu ona situace nezůstane dostatečně dlouho, aby mohl položit všechny otázky, jež ho svrběly na jazyku.
„Ty to nevíš? Měl jsem za to, že to tady ví snad každý,“ ušklíbl se Tom.
„K otrokům se takové věci většinou nedostanou,“ zamumlal Bill a sklopil pohled. I když už se mezi ně nějakou dobu neřadil, pořád si připadal neuvěřitelně podřadný a neustále k nim sám sebe přiřazoval. Nepřidával tomu ani posměch ze strany služebnictva.
„Už nejsi otrok, Bille,“ zakroutil Tom hlavou a sáhl po jeho ruce zapletené ve vysoké trávě. Jednotlivě se probíral prsty na Billově ruce, než zvedl pohled, aby odpověděl na jeho otázku.
„Je mi jednadvacet, ale připadám si daleko starší,“ odpověděl s povzdechem.
„Pročpak?“ vyhrkl Bill dřív, než si stihl uvědomit, že teď se má ptát Tom. Ten to ale přešel bez poznámek. Dál si pohrával s jeho prsty, když se rozhoupal k odpovědi: „Nikdy jsem nezažil to skutečné dětství. A když jsem potom dostal šanci prožít jej, nikdy jsem se k němu nedokázal vrátit. Jednou ti o tom budu vyprávět, je to poučný příběh, ale teď ještě ne…“ Šklebil se. O jeho příběhu kolovalo v paláci tolik pověr, že by se mu na všechny prsty nevešly. Nikdo kromě jeho a La-ily však neznal pravdu.
Bill zamrkal. Vzpomněl si, že položil o jednu otázku více, než měl. Ihned se zastyděl.
„Máš právo na další otázku,“ zamumlal s ruměncem ve tvářích. Tom k němu znovu zvedl pohled, v očích mu hrála čertovina. Bill předem tušil, kam jeho otázka bude směřovat. Tom se však ani nezatěžoval pokládáním jí.
Za stálého přidržování Billovy ruky se k němu naklonil, druhou rukou si ho přitáhl za týl blíž a spojil jejich rty. Pod rukou cítil lehké chvění proudící z Billova těla. Kroužil mu palcem po kůži, stále ještě zkrabacené strupem na zátylku. Bill vydechl na jeho rty a vymanil ruku z jeho sevření, aby o několik málo vteřin později uvěznil jeho obličej ve svých dlaních. Kladení otázek bylo náhle úplně zapomenuto stejně jako černá lvice, která je s přimhouřenýma očima sledovala skrze větve smutečních vrb.
autor: Helie
betartead: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Skvělý díl to byl. Ten konec byl nejlepší,když se ti dva opět políbili.
Taky se mi líbí ta jejich hra na otázky, je to fakt dobré.
Na druhou stranu zase není dobré, že se stále na Billa dívají tak s opovržením, doufám, že se něco nevymele.
Billa mi je ľúto, preto, ako sa k nemu ľudia v paláci správajú. Ich hra, je super. Som zvedavá ako to bude ďalej pokračovať.
Nechápu, proč se Billovi pořád smějou… dobře, možná mají svůj dovůd, ale copak neberou v potaz, jak se Bill hodný? Sakra, tyhle lidi nechápu. Ovšem na druhou stranu se mi líbí, jak se jejich vztah rozvíjí… ovšem prostě nemůžu si odpustit dumání nad úlohou Bushida v této povídce. Určitě tu není jen tak, nebo jo? No snad se to dozvím někdy příště. 😉
Oh, nádhera! Atmosféra dnešního dílu byla naprosto strhující!
Já prostě zbožňuji styl jakým píšeš, slova, která volíš a to, jak vše dokážeš skvostně popsat.
Je mi líto Billa, protože žárlivost a závist lidí je odporná. On za to přece nemůže, že si ho Tom vybral – o nic se ho neprosil.
Na druhou stranu ale, dokud se k němu bude Tom chovat tak jako doteď, myslím, že by mu to všechno špatné mohlo vynahradit.
Celý jejich vztah mi přijde ohromně sladký a nevinný a líbí se mi, jak se to postupně pomalu vyvíjí.
Takže ještě jednou – krása.
Dnešní díl byl trošku zvláštní.
Na první pohled na mě svou atmosférou působil poklidně a ospale, ale na ten druhý tam cítím nějaké tajemství a neklid.
Přijde mi, jako by Amendetoma něco trápilo a on to skrýval…
Scéna pod vrbovím byla naprosto kouzelná, hlavně ta část, jak se Billovy vlasy vlnily a proplétaly s vrbovými větévkami ♥
A polibek byl taky úžasný 🙂
[3]: Neboj se, na Bushida už brzy přijde řada ;))
[4]: Děkuji ^^
Obávám se, že tebe stejně jako mnohé další přicházející díly hodně zklamou nebo překvapí… Uvidíme 😀
[5]: Doufala jsem, že alespoň někdo něco takového v tomhle díle objeví, jsem ráda, že se ti to podařilo 😀 Něco, co to všechno kazí, celou tu překrásnou atmosféru kolem nich, tam určitě je, ale ještě není ten správný čas, aby to vyšlo napovrch ;)) Stejně tak jako to, proč si Tom Billa vůbec vybral 😀
Oooo…faraon si ho vyžádal,aby mu dělal společnost u oběda…mmm 😀 pecka!
Jinak…štve mě,jak všichni na Billa v tom paláci koukaj….
zachytil za pas…aaaaaaavrrrr…<3 😀
Ach Helie,to bylo úplně krásný,když tam venkkku seděli v tý přirodě…a Tom se probíral jeho prsty…a ten polibek?<3 No můj bože! "uvěznil jeho obličej ve svých dlaních" ….:D 😀 😀 !!!! ♥!!!!
Tenhle díl na mě působil tak hezky(hlavně ke konci!) ,ale přitom tak divně….Faraon je nějakej divnej..zamyšlenej…hm hm hm…uvidíme.
[6]: Je fakt, že mě by každý utáhl na vařený nudli 😀 Stačí pár hezkých slov a věřím všechno 😀
Ale nevadí, aspoň budu mít překvápko.