autor: Nisch
Hallo Leute! Moc se vám omlouvám, že s dalším dílem jsem si dala tak na čas. Bohužel nemám vůbec čas, a tudíž stojí i ostatní povídky, což mě neskutečně štve. Ještě jednou se moc omlouvám a slibuju, že s dalším dílem Smečky budou přibývat i díly ostatních ff, snad v pravidelném intervalu… a né s půlroční pauzou :D.
Hezké počtení dalšího dílu. Eure Nisch
Hezké počtení dalšího dílu. Eure Nisch
„Mám strach, Billy,“
„Nestůj tam jak solnej sloup a pohni…“
„A ty zase nechápeš, že nikdy nebudu tím, kým chceš, abych byl.“
„Nenávidim jí…“ zavrčela tiše Nicole a nakopla malý kámen, který se jí připletl pod nohy. Parkem se rozlehla slabá dunivá rána, když prudce narazil do kmenu starého dubu, jehož listy hrály všemi barvami podzimu. Od šedozelené po jasně oranžovou.
Byl začátek listopadu. Zastavil jsem se a chytl pár suchých listů, které se jemně vlnily v chladném větru, a tiše jako pírka dopadaly na pomalu prochládající zem.
„Nemyslíš, že je to trošku silné slovo?“ hlesl jsem tiše a zadíval se na její tmavou siluetu osvícenou dorůstajícím měsícem, která se zastavila pár kroků přede mnou.
„Silné? Spíš slabé…“ pomalu se ke mně otočila a suché spadané listí tiše zašustělo pod jejíma nohama.
„Nickie… vím, že je to asi těžký, žít po jejím boku, ale je to přece jen tvoje sestra. Slovo ‚nenávist‘ je podle mě přehnané.“ Sehnul jsem pro tenkou větvičku, která ležela kousek od mých nohou, a napíchl na ni seschlé listy dubu.
„Ty to tomu nerozumíš, Bille. Ona… s ní se nedá žít. Nejde být s ní jedna krev…“ snažila se znít vyrovnaně. Abych z jejího hlasu nevyčetl tu bolest a trápení. „Nedovedeš si představit, jak je to těžký. Ty nejsi neustále zesměšňován a ponižován. Nikdo ti neustále nepředhazuje, jak seš k ničemu a bezvýznamnej… Že by bylo lepší, kdybys vůbec neexistoval a že akorát děláš rodině ostudu! Tohle se nedá vydržet…“ zavzlykala tiše. Překvapeně jsem vydechl. Zčásti proto, co mi řekla, ale převážně proto, že jsem poprvé v životě viděl, jak po jejích bledých tvářích stékají horké slzy.
„Nickie…“ Odhodil jsem větev. Přistoupil jsem k ní a pevně ji objal. Bylo mi jí tolik líto. Věděl jsem, že je Theresa mrcha, ale nikdy bych si nemyslel, že by tohle mohla někdy říct. „Promiň, já… nevěděl jsem, že… promiň,“ přitiskl jsem k sobě ještě víc její chvějící se tělo a jemně ji políbil do zlatavých, díky větru lehce rozcuchaných vlasů. Voněly jako jarní kvítí… zhluboka jsem vdechl jejich vůni a pevně sevřel oční víčka.
„Mám strach, Billy,“ tiše zavzlykala a já na svém krku ucítil další chladné slzy. Neplač, prosím…
„Z čeho? Se mnou se nemusíš ničeho bát,“ zašeptal jsem a pohladil ji po zádech. Už se pomalu uklidňovala.
„Že až vznikne nová smečka, že mě Theresa vyžene, nebo dá předhodit přízrakům. Ona by toho byla schopná. Něco by si vymyslela a bylo by po všem… Jí by věřili, mně ne… udělala by všechno pro to, aby se mě zbavila,“ Cože?
„Tak na to ti zakazuju myslet, rozumíš?“ poodtáhl jsem se od ní a snažil se vyhledat oční kontakt. Bez úspěchu. Jemně jsem vzal její tvář do dlaní a zadíval se jí do očí. Stáhlo se mi hrdlo, když jsem viděl, kolik bolesti její oči skrývají.
„Tohle nikdy nedovolím, rozumíš? I kdyby mě to mělo stát vlastní život,“ zašeptal jsem a znovu ji pevně objal. Nikdy nedovolím, aby jí někdo ublížil…
„Ty jsi moje zlato, víš to?“
„A víš, že to vím?“ zasmál jsem a pomalu se od ní odtáhl.
„Měli bychom radši jít. Už tak dostaneme vynadáno, že se zase couráme,“ povzdechl jsem si a oklepal se při představě, jaké zase dostaneme kázání od rodičů. Teda aspoň já… „Jsi budoucí vůdce smečky, musíš se naučit zodpovědnosti a slušnému chování…“ a bla bla bla…
„Jo, to bysme měli… nepotřebuju půlhodinový kázání,“ zašklebila se Nicole a já byl rád, že se zase, jestli se to tak dalo nazvat, usmívá… Každopádně náladu měla lepší, za což jsem byl nesmírně vděčný.
„Bille?“ chytla mě za ruku, čímž mě zastavila.
„Copak?“
„Slib mi, že to, co se tu stalo, nikomu neřekneš…“ podívala se na mě prosebnýma očima.
„To se nemusíš bát… ale proč se tolik bojíš, že by někdo zjistil, že máš taky nějaký city. Že dokážeš plakat. Na tom není nic špatného…“
„Tomu nerozumíš…“ odsekla a odbočila z cesty mezi stromy. Listí pod jejíma nohama hlasitě šustilo a sem tam praskla nějaká větev, na kterou šlápla.
„Tak mi to vysvětli, když tomu nerozumím!“ křikl jsem na ni. Kroky utichly. Zadíval jsem se mezi stromy, ale nic jsem neviděl, ani neslyšel… Zkusil jsem nasát její pach, ale vítr foukal mým směrem.
„Nestůj tam jak solnej sloup a pohni… sám jsi říkal, že bychom radši měli jít,“ ozval se její hlas v mé hlavě. Jen jsem si povzdychl a rozběhl se mezi stromy v podobě vlka. Tu holku nikdy nepochopim…
…
„Kdej si sakra byl?!“ vyštěkla na mě matka, hned jak jsem se objevil mezi dveřmi. Milé přivítání…
„Taky tě rád vidím, mami,“ sladce jsem se na ni usmál a zcela ignoroval její naštvaný výraz.
„Nech toho, ano? Kde jsi byl?!“
„Kde bych jako měl bejt? Měli jsme odpolední vyučování,“ pověsil jsem si bundu na věšák v malé chodbě a vydal se do kuchyně, jelikož naříkání mého žaludku bylo dosti nepřehlédnutelné.
„Stůj, když s tebou mluvím! Měl by ses už konečně naučit zodpovědnosti, jsi…“
„.. jsi budoucí vůdce smečky a zakladatel budoucí generace, já to vim, mami, nemusím mi to pořád dokola omílat.“ Procedil jsem skrz zuby a zakousl se do jablka.
„Jak to tak vypadá, tak musím, jelikož to pořád nechápeš.“
„A ty zase nechápeš, že nikdy nebudu tím, kým chceš, abych byl,“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem opouštěl kuchyň a mířil do svého pokoje, který byl ve druhém patře našeho domu.
Zničeně jsem se svalil na postel a úlevně vydechl, když se moje tělo zabořilo do měkkých peřin. Zavřel jsem oči a začal pátrat v paměti, co se během posledních pár dnů událo, a jestli jsem na něco nezapomněl. S trhnutím jsem se probral z vodopádu myšlenek, když se mi vybavila ona událost v lese. Když se mi vybavil on…Ty jeho oči… Nemůžu je prostě dostat z hlavy. Pořád před sebou vidím ten jeho vyděšený pohled plný zvědavosti a překvapení, když jsem se převtělil. Nevím, proč jsem to tehdy udělal… ani vlastně nevím, proč jsem ho zachránil…
autor: Nisch
betaread: J. :o)
Konečně! Už jsem si myslela že další díly nebudou přibývat 🙂 miluju tuhle povídku x) doufám že další díly budou přibývat opravdu rychleji než po půl roce 😀 tak strašně se těším na další díly, jak se to všechno bude vyvíjet 🙂 takže si pospěš, jsem moc zvědavá! 🙂 ♥
zrovna nedávno jsem přemýšlela jestli zase budou nějaké díly vycházet… a on přece 😀 tak to jsem moc ráda ;)) doufám že budeš psát dál… ;))
Super! Jsem tak moc ráda,že je tu další díl. Tuhle povídku jsem si opravdu oblíbila…..,ale už jsem vůbec nedoufala v to,že se tu objeví…,takže jsem neskutečně ráda! 🙂
Doufám,že další díl tu bude brzy.