autor: Saline A.
Jakmile jsem se ráno vzbudil, tělem mi projela stejná, možná ještě větší bolest, jako poslední den v Anisově domě. Krom hlavy, ve které mi hučelo, mě píchalo po celé délce páteře a brněly mě ruce. S námahou jsem se postavil, pomalými krůčky přidržujíc se zdi, jsem došel do koupelny, kde jsem si opláchl obličej ledovou vodou. Při pohledu do zrcadla jsem se upřímně zděsil. Oči jsem měl vypouklé, tvář křídově bílou a rty krvavě rudé. Okamžitě jsem začal pracovat na tom, abych vůbec mohl vyjít do školky, aniž by se mě někdo lekl. Zabralo to mnohem víc času než obvykle, a stále bylo poznat, že nejsem v pořádku, ale důkazů bylo mnohem míň.
Odloudal jsem se zpět do pokoje, kde jsem se oblékl, posbíral všechny důležité věci do kabelky, a aniž bych nějak pátral po Tomovi, rovnou jsem vyrazil do práce, abych to stihl včas. Vůči Tomovi ve mně stále kypěl vztek, ale hlavně zklamání. Nečekal jsem od něj takové chování po tom všem, čím jsme si prošli. Jsem od něj zvyklý na podporu a lásku, nikdy jsme se nepohádali, tohle je pro mě něco nového.
Byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že už jsem u školky. Pár rodičů se na mě zvláštně dívalo, tak jsem co nejrychleji vlezl dovnitř, rovnou do své třídy.
„Bille?“ tiše za mnou přišla vedoucí po chvíli mé marné snahy vysoukat se z kabátu. „Přišla za mnou jedna maminka, že nevypadáš dobře. Jsi v pořádku?“ starostlivě stiskla mé rameno.
„Nic mi není,“ s drobným úsměvem jsem se k ní otočil.
„Bože, Bille, vždyť jsi úplně bledý! Běž domů,“ vyděšeně vykřikla.
„Jsem tu teprve druhý den, nemůžu hned onemocnět.“
„I kdyby to byl první, v tomhle stavu tu nebudeš ani za nic. Zavolám ti taxi, běž domů a přijď, až budeš v pořádku. Opovaž se přijít zítra! Třídy sloučíme, takže o děti si nedělej starost, počkají na tebe. Běž počkat ven, volám taxi,“ něžně mě pohladila po vlasech, než si do ruky vzala telefon a vytočila číslo nějakého taxikáře. Tiše jsem poděkoval, a poté, doprovázen pohledy všech maminek i tatínků, vyšel před školku počkat na to spásné auto.
*
„Můžu?“ tiše jsem zaklepal na dveře Anisovy kanceláře a vstoupil, ale okamžitě jsem s omluvou zase vycouval, protože měl s někým jednání. Pomalu jsem se tedy rozešel k výtahu, ale zastavila mě něčí dlaň na mém zápěstí.
„Co se stalo, Bille?“ láskyplně mi Anis zvedl hlavu, abych se na něj díval.
„Není mi moc dobře,“ zbytečně jsem zamumlal. Z Anisova pohledu mi bylo víc než jasné, že je to na mně vidět. „Pohádal jsem se s Tomem, takže se mi k němu nechce, napadl jsi mě už jen ty. Omlouvám se, že jsem rušil.“
„Neomlouvej se, miláčku,“ letmo se otřel o mé rty svými. „Tady, vezmi si mé klíče a jeď s Davidem ke mně domů. Co nejrychleji vyřídím tu schůzku a přijedu za tebou, ano?“ vtiskl mi do dlaně malý svazek klíčů. Mlčky jsem přikývl a nechal se ještě jednou krátce políbit, než jsem se vydal k podzemním garážím, v nichž se David nacházel. Cítil jsem se jako pingpongový míček, kterého někdo posílá tam a druhý zase onam, ale nikomu jsem to nemohl mít za zlé, protože to se mnou mysleli všichni dobře.
„Dobrý den,“ ztěžka jsem dosedl do auta. „Anis řekl, že mě máte odvézt k němu domů, prosím,“ tiše jsem zamumlal, když na mě otráveně pohlédl. Anisovo jméno však mělo na jeho chování obrovský vliv, takže jsme téměř ihned vyrazili. Abych se nepozvracel, zaměstnal jsem mysl psaním smsky Tomovi, že dnes s největší pravděpodobností přespím u Anise. Přestože jsem na něj měl vztek, nechtěl jsem ho trápit strachem o mou osobu. Hned po odeslání zprávy jsem telefon vypnul a vydal se do domu, před kterým jsme konečně zastavili.
S každým krokem, který jsem udělal, mi bylo hůř a hůř, až jsem se těsně pod schody na zemi schoulil do klubíčka. Tiše jsem vzlykal a tiskl ruce ke svému břichu ve snaze zničit ty ukrutné křeče. Modlil jsem se, aby Anis přišel co nejdříve.
Nevím, jestli jsem na podlaze ležel pět minut nebo hodinu, ale rozhodně vím, že do smrti nezapomenu na ten výkřik, který z hrdla unikl Anisovi, když mě viděl. Během vteřiny byl u mě a už mě zvedal do náruče. „Co se stalo, Bille?“
„Měl jsem hrozné křeče, nemohl jsem ujít ani krok,“ mátožně jsem omotal ruce kolem jeho krku.
„Vezmu tě do nemocnice, vůbec se mi to nelíbí,“ otočil se ke dveřím.
„Ne!“ posbíral jsem v sobě veškeré zbytky mých sil, abych ho zastavil. „Cokoliv, jen ne doktory, prosím.“
„Děláš si ze mě srandu?!“ vztekle odvětil, ale díkybohu mě poslechl a odnášel do jeho ložnice. Věděl, že nemá cenu mě přemlouvat. „Jak se cítíš?“ okamžitě se ke mně sklonil, jakmile mě položil do postele.
„Nic moc,“ popravdě jsem přiznal, nemělo smysl mu lhát.
„Půjdu ti udělat čaj,“ zvedal se, ale jemným stiskem dlaně jsem ho zastavil.
„Nepotřebuju ho,“ tiše jsem zamumlal, když na mě zmateně stočil pohled. „Jen si ke mně lehni a buď se mnou, prosím.“
Beze slov, jen s jemným úsměvem poslechl mou prosbu a lehl si ke mně, přičemž si mě přitáhl k sobě, abychom mohli být co nejvíce u sebe. Jednou rukou mě vískal ve vlasech, zatímco tou druhou mě držel kolem pasu. Vší silou, kterou jsem v sobě měl, jsem mezi prsty svíral jeho tričko a modlil se, aby mi co nejdříve bylo dobře, abych ho mohl pořádně políbit.
*
S námahou jsem otevíral unavené oči, které se snažily protestovat, ale touha vidět Anise byla silnější, a já tak nakonec oči přeci jen otevřel. Ihned se mi naskytl pohled na vyčerpaného muže, starostlivě si mě prohlížejícího.
„Jak dlouho jsem spal?“ zamumlal jsem a okamžitě polknul, abych zahnal nepříjemnou pachuť v ústech.
„Sotva deset minut,“ něžně mi odhrnul pramínek vlasů z obličeje.
„Mám pocit, jako by to byl týden,“ s námahou jsem se zasmál. „Vypadáš unavený, měl bys spát.“
„Nejsem schopný zamhouřit oka, miláčku. Pořád kontroluju, jestli dýcháš.“
„Asi bych měl jít domů,“ zamumlal jsem a pokusil se alespoň posadit, ale mé ruce mě zradily a já se tak zhroutil zpět k Anisovi do náruče.
„Ty tady ale jsi doma, Bille,“ něžně mi zabroukal do ucha. „Zůstaneš u mě, dokud se neuzdravíš. Dřív, než ti bude dobře, tě nikam nepustím. Neusnul bych strachy. Kdybych tě u sebe neměl.“
„Nemám tu nic na sebe,“ snažil jsem se chabě namítat.
„Já mám oblečení dost. Nehledě na to, že sem nikdo kromě nás nechodí, takže můžeš klidně zůstat nahý,“ tiše se zasmál. „Nebo když bude nejhůř, můžu ti pro nějaké oblečení zajet k Tomovi.“
„Pane bože, ať tě to ani nenapadne!“ pevně jsem stiskl mezi prsty jeho tričko a unaveně vzhlédl, abych mu pořádně viděl do očí. „Včera jsme se ošklivě pohádali, právě kvůli tobě. Ani v nejmenším toho ale nelituju, protože se choval jako idiot a neměl k tomu vůbec právo. Budeš teď před ním muset být opatrný, myslím, že nepůjde pro ránu daleko. Byla to naše první hádka.“
„Neboj, nenechám se, jsem v sebeobraně docela zdatný,“ lehce se zasmál. „Ale dělá mi starosti, že jste se kvůli mně pohádali. Nechci mezi vámi vyvolávat nějaké rozepře, maličký. Vím, že Tom mě nemá rád, a doteď přesně nevím proč, ale asi k tomu má dobrý důvod.“
„Tomu nevěřím. A navíc, i kdyby jich měl tisíc, pořád mu to nedává právo plést se do našeho vztahu! Miluju tě já a ne on, takže ať si své názory nechá pro sebe. Nic o tobě neví,“ rozhořčeně jsem vrčel, až se mi znovu ozvaly křeče v břiše.
„Šš, jen klid, miláčku, konejšivě mě začal po břiše hladit. „Snaž se zůstat v klidu, stres ti nepomůže. Samozřejmě jsem šťastný a hrdý, že dokážeš hájit své rozhodnutí ohledně našeho vztahu, ale přeci jen jde o tvé dvojče. Já nejsem ten, kvůli kterému bys měl kráčet přes mrtvoly.“
„Ale já chci,“ umanutě jsem odsekl, a kdybych stál, určitě bych si i dupnul.
„Já vím,“ líně mě políbil. Velmi ochotně jsem mu polibek oplatil, protože to znamenalo, že se na mě za mé rozhodnutí opravdu nazlobí, a navíc, ne nadarmo se říká, že láska léčí. S každým střetnutím našich jazyků jsem na svou bolest zapomínal víc a víc a zřejmě bych na ní zapomněl úplně, kdyby mi páteří při jednom hloupém pohybu nevystřelila příšerná bolest. Vyděšeně jsem zakňučel a od Anise se odtáhl. „Břicho?“ okamžitě mě začal prohlížet.
„Páteř,“ prohnul jsem se v zádech, jakmile mě v ní znovu píchlo.
„Dej mi minutku,“ rychle zašeptal, než vystřelil z postele a rozběhl se po schodech dolů. Trpělivě jsem čekal, než se vrátí, zhluboka dýchajíc. Přesně jak slíbil, během minuty byl u mě. „Není to nic světoborného,“ otočil mě na bříško a vysvlékl mi tričko, „ale moje maminka to dávala mně při bolestech zad, a já se pak cítil mnohem líp,“ pokládal mi po celé délce páteře malá hřejivá sluníčka z mně neznámého materiálu. „Snad to pomůže i tobě,“ vtiskl mi drobný polibek na rameno, když položil poslední sluníčko.
„Děkuju, Anisi,“ vyčerpaně jsem zašeptal. To hřejivé teplo bylo tak příjemné, až mě uspávalo.
„Spinkej,“ políbil mě na čelo, ale lehl si vedle mě a stiskl mou ruku.
„Také by sis měl odpočinout. Jak tě znám, celou noc jsi nespal a připravoval podklady na dnešní schůzku, viď?“
„Tak krátká doba, a ty už mě znáš tak dobře,“ tiše se zasmál. „Zkusím usnout, slibuju.“
„Uvidíme se zítra, až se vzbudíme,“ usmál jsem se a omotal ruku kolem jeho pasu, hlavu si pokládajíc k němu na hrudník s nejvyšší opatrností, aby sluníčka z mých zad nepopadala.
„Odpočiň si, miláčku,“ přitiskl rty na mé čelo a v této pozici setrval, alespoň než jsem usnul.
*
„Anisi?“ trhaně jsem se nadechl a rukama zběsile máchal kolem sebe, kde nebylo nic než peřiny. Po rychlém přezkoumání pokoje, zda tu Anis není, jsem se mátožně zvedl na nohy a vydal se ho hledat. Moc jsem se nezajímal o to, jak mi je, jen jsem chtěl co nejdřív svírat Anisovo tričko mezi prsty, líbat ho a vědět, že je v pořádku. „Anisi?“ znovu jsem zavolal do tichého domu.
„Bille?“ vzápětí se ozvalo z přízemí. Okamžitě jsem se vydal směrem, odkud hlas přicházel, a málem jsem se přizabil na schodech, jak se mi pletly nohy, jen abych u něj byl co nejdřív.
„Anisi,“ se slastným zafuněním jsem mu padl kolem krku, když jsme se konečně setkali.
„Proč jsi vylezl z postele? Měl jsi spát,“ něžně mě hladil po tváři.
„Zdál se mi hrozný sen a ty’s tam nebyl, měl jsem zvláštní pocit. Ale proč ty nespíš?“
„Mluvil jsem s mamkou,“ s úsměvem přiznal. „Je hodně přes bylinky. Říkala, že můžeš mít nastydlé ledviny, takže tě mám držet hodně v teple a řekla mi čaj, který mám koupit. Zítra dopoledne ho přiveze David.“
„S tvojí maminkou?“ ostýchavě jsem se ošil. „Už vím, po kom máš tak zlaté srdce.“
„Nechme těch lichotek,“ zasmál se, ale já si i přesto všiml ruměnců na jeho tvářích. „Co takhle vlézt si společně do vany a relaxovat?“ dlaní mi něžně přejížděl po obličeji a prsty hladil mé rty. Jeho pohyby byly tak lehké, samozřejmé, že jsem nemohl nabídku společné koupele odmítnout. Poté, co jsem téměř neznatelně kývnul, si mě s mým vypísknutím vyzdvihl do náruče a odnášel do koupelny.
„Jsem těžký, uženeš si kýlu,“ prstem jsem ho pošimral pod nosem.
„Promiň, ale tíhu si představuju docela jinak než tebe,“ postavil mě na zem v koupelně. „Jsi lehoučký, tak nezkoušej říct někdy opak,“ neodpustil si šťouchnout mě do žeber, načež se jal napouštět vanu. Zatímco do vody sypal nejrůznější soli a lil všelijaké pěny a olejíčky, já se začal pomalu svlékat z oblečení, na které jsme ráno úplně zapomněli.
„Chceš pomoct se svlékáním?“ s úsměvem jsem ho objal zezadu kolem pasu a rukama mu zajel pod tričko.
„Ani na to nemysli, miláčku,“ otočil hlavu, aby mě políbil, ale ruce z jeho těla mi něžně odstrčil. „Vidím na tobě, že jsi slabý, takže si vlez do vany a já ti budu těsně v patách, ale nic jiného, než relaxaci za tím nehledej.“
„Tentokrát jsem vážně žádné nekalé úmysly neměl,“ krátce jsem se zasmál, ale okamžitě s bolestným syknutím přestal. Všiml jsem si, že se Anisovi na čele objevila starostlivá vráska, proto jsem veškeré jeho obavy zkusil rozehnat energickým vlezením do vany. Vší silou jsem se v sobě snažil udržet veškeré bolestné vzdechy, ale pár mi jich přeci jen uniklo.
„Já tě slyšel,“ vlezl si za mě Anis a něžně mě objal kolem pasu.
„Já vím, že tvůj sluch je v naprostém pořádku,“ s povzdechem jsem si ruce položil na jeho lehce pokrčená kolena, „Já jen… Nevím, co mi je a vidím, že ty jsi vystrašený asi víc, než já, tak tě nechci zbytečně stresovat.“
„Proč se bojíš lékařů?“ zareagoval okamžitě otázkou.
„Já…“ prudce jsem se posadil, bolest nebolest, s očima široce otevřenýma. V tu samou chvíli se na mě Anis chlácholivě přitiskl a jemně mě líbal na rameno. „Když jsem žil na ulici, byla spousta bohatých mužů, kteří mě chtěli kdožvíproč získat,“ začal jsem pomalu vyprávět. „Lákali mě na jídlo, teplou sprchu… Odmítl jsem je, tak je přestalo bavit chodit za mnou osobně, ale úplný zájem neztratili a posílali své muže. Ti, jak jsem se jednou nedopatřením dozvěděl, dostali rozkaz zlomit mě, abych byl nucený prosit o střechu nad hlavou. Jednou v noci, když jsem spal, za mnou přišli. Nejdříve jen vyhrožovali, ale pak mě začali bít a…“ zhluboka dýchal, zadržujíc slzy. „A pak si z pouhého pitomého rozmaru řekli, že by mě mohli… že by si mohli užít. Nedbali mých proseb ani slz. Trvalo to několik hodin, než se dostatečně nabažili. Když odešli a já se dal dohromady natolik, abych byl schopný někam dojít, šel jsem do nemocnice. Hned mezi dveřmi mě ale s nadávkami vyhodil nějaký doktor. Říkal, že mi ještě přisadí, jestli okamžitě nezmizím,“ vzlykl jsem do dlaně. „Tak moc jsem se bál, Anisi! Krev mi tekla všude a já…“
„Pšš,“ skočil mi do řeči a otočil mě tak, aby mi viděl do očí. „Už nic neříkej, miláčku,“ objal mě a konejšivě houpal. Pevně jsem se ho držel kolem pasu, brečeli jsme oba dva, i když se to Anis snažil maskovat. „Je mi to tak líto,“ šeptal mi do vlasů stále dokola.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Bojím sa o Billa, dúfam, že mu nieje nič vážne. Dúfam, že je to iba vyróza, alebo v najhoršiom, prechladnuté ladviny ako povedala Anisova maminka. Billa mi bolo hrozne ľúto, keď Anisovy rozprával o tom ako sa k nemu ten lekár v nemocnici zachoval, lebo je to naozaj hrozné. Myslím si že aj Tom musí byť strachom bez seba, a ešte k tomu sa Billovy ani nedovolá lebo si vypol mobil. Krásny diel.
By mě zajímalo co by sním mohlo být … O_o Opravdu nevím , každopádně si neumím Anise představit jak brečí 😀 ,, Asi nemám až tak velkou představivost ,ale jinak 😉 díl super! 🙂
Chtela bych videt Bushida tak starostliveho 😀 nevim proc, ale prijde mi to jako vtipna predstava .. 😀
Jinak pekny dilek 🙂
zase nádherný dílek :)..ale jak už řekli holky,taky se bojí o Billa co mu asi tak může být,doufám že to budou jen ty ledviny a né nic vážného..a brečící Bill s Bushidem to je asi to nejdokonalejší co může být 😀 mám strašně dobrou představivost..vždy jak to čtu tak vše vidím jako film :)) aa chcu další pondělíí 🙂
taky se přiznám, že starostlivej a dojatej Bushido je fakt fičák. 😀
doufám, že bude Bill v pořádku a brzy se vrátí za Tomem. nějak mě teď dost zajímá jejich vztah. 🙂
Ježiš maria… chuďátko Billík =(( já mám normálně slzy v očích :D:D (dneska mám totálně divnou náladu, protože kamarádka mi posílala svoji povídku, kde Bill umřel, a já jsem od breku po dočtení strašně přecitlivělá :D:D:D)… Doufám, že se Bill co nejdřív uzdraví a že to nebude nic vážného… na začátku dílu jsem měla docela dosti strach =// Pořád jsem čekala nějaký ten zlom, zádrhel nebo něco, co by smetlo děj téhle povídky z toho nadýchaného obláčku, na kterém se celou dobu vznášela. Tak nějak jsem doufala, že se stane zázrak a po hádce s Tomem už žádný další špatný moment nepřijde… teď se proklínám, že jsem byla tak naivní 😀 Těším se na další díl, tenhle mě vůbec nepotěšil =// Hlavně ten konec ne =((
Moc vám děvčata děkuji za krásné komentáře, nemusíte se bát, už velmi brzy (v pondělí) se dozvíte, co tomu černovlasému zlatíčku je. 🙂
A vůbec se nesmějte starostlivému Anisovi, protože ač i pro mě je to velmi… zajímavá představa, je to sladké, takže si to všechny užívejte. Povinně. 😀 Jsou to první a poslední slzy v téhle povídce. :DD
NikiTHa: Já sama si to reálně představuji v hlavě, když mi to Billův hlásek po večerech šeptá do ouška. :))
[5]: Vztah s Tomem ještě podrobně rozebereme v jednom z příštích dílů, ještě si ho užiješ :))
[6]: Ježiš, neplakej! 😀 (Já brečím POŘÁD – dnes jsem brečela u Kamarád taky rád… :D)
Bohužel, i ta nejkrásnější pohádka má svou zlou čarodějnici a i v této pohádce se musí jedna nebo dvě objevit, ale pořád je to nic oproti mým bývalým povídkám, kdy jsem strkala zádrhel za zádrhelem! :DD
V tom případě doufám, že příští už tě potěší =*
Ke čtení jsem se dostala až dneska a musím říct, bylo čtení dost smutné.
Jako by nestačilo, že Billa trápí bolavá dušička, ještě se k tomu přidají problémy fyzické ho rázu =
Docela se bojím, co Billovi je, tohle vypadá spíše na odraženou ledvinu, vzhledem k tomu, že před časem zbili bych se nedivila, kdyby se teď ozvaly nepříjemné následky.
Ale Bu opět nezklamal, ten chlap je prostě sen :)♥
A představa Anise jako starostlivé Matky Terezy se mi velice zamlouvá a taky si ji patřičně užívám, jen ať si Billa hezky opečovává a hýčká, ten kluk taky konečně potřebuje zažít něco hezkého, pocity štěstí a lásky :)♥
Škoda, že teď Anise nevidí Tom, určitě by změnil názor ohledně toho, že pro Billa není dost dobrý =)
[8]: Hlavně, že ses vůbec někdy dočkala! 🙂 Víš jak se to říká – když už se to se*e, tak se se*e všechno 😉
Uvidíme, co se nakonec z jeho bolestí vyklube, jen doufejme, že natrefí na šikovného doktora :))
Já s tebou musím souhlasit, představa starostlivého Anise je prostě dokonalá (ale stejně mi to nedá a jednou z něj udělám mrchu! :DD Už se mi rýsuje i plán :DD)
Přesně, Tomovi by nezbývalo, než ten názor změnit. 🙂