Someone like you 20.

„Dobré ráno,“ Bill překvapeně zvedl hlavu a pohledem krátce utkvěl na právě snídajícím a vesele se usmívajícím Georgovi, který na něj mával.

Věnoval mu úsměv, také mu popřál hezké ráno a popošel ke kuchyňské lince, kde na něj již čekal hrníček s horkou čokoládou a snídaně.

„Nemohl jsem spát, tak jsem chtěl být alespoň nějak užitečný. Doufám, že vám to bude chutnat, nejsem ve vaření nějak extra dobrý.“

Bill se na něj opět usmál a automaticky mu poděkoval. Vůbec mu nezáleželo na tom, zdali Geo připravil mistrovské dílo, nebo jídlo, které bylo pouze jedlé. Tak jako tak to bylo od něj moc hezké gesto. Tiše si k němu přisedl a pustil se do snídaně, která vůbec nebyla tak špatná, jak si Georg myslel.

„Vyspal ses dobře? Nejsem zvyklý být ve tvé přítomnosti potichu. Stalo se něco?“ Georg se snažil působit klidně a nevyzvídat, ale srdce měl téměř v krku, když na něj Bill pohlédl unaveným pohledem.

„Bille, pokud ti udělal něco Tom, věř mi, že ti nechtěl vědomě ublížit. Akorát pro něj znamenáš až příliš a,“ snažil se co nejrychleji vymyslet něco, čím by svého nejlepšího přítele omluvil, při pohledu na Billovu překvapenou tvář však pochopil, že jej bránil zbytečně.

„Tom?“ koutky Billových rtů vytvořily jemný úsměv. „Tom neudělal nic zlého. Právě naopak, byl skvělý.“

Georg si nemohl pomoct, ale v tu chvíli jej přemohla neskutečná radost a hrdost, kterou vůči svému nejlepšímu příteli cítil.

Ano, byl na něj hrdý!

Dokonce moc hrdý, protože už jenom Billův roztomile zaláskovaný výraz mu dal jasně najevo, že spolu jistě prožili krásný večer. Nemohl z černovlasého chlapce před sebou spustit oči. Sledoval jej s měkkým úsměvem na rtech, a pohledu na osobu, které již několik dní patřilo Tomovo srdce, si vysloveně užíval.

„Bille,“ ozval se po chvilce tichým hlasem. Nechtěl jej rušit u snídaně, sám neměl rád, když byl u snídaně rušen, ale už by to déle nevydržel.

„Chtěl jsem ti poděkovat,“ jeho slova byla neustále tichá, Bill jim však přesto rozuměl.

Překvapeně zamrkal a zamyšleně nakrčil obočí, jako by tím pomohl přijít na důvod toho, proč mu byl Geo vděčný. Ten, kdo by měl cítit vděk vůči tomu druhému, byl přeci on sám. „Chtěl jsem ti poděkovat za to všechno, co děláš pro Toma. Za to, co s ním dělá tvá blízkost,“ promluvil ještě dřív, než stačil Bill na jeho poděkování zareagovat. „Já vím, že si nemyslíš, že bych ti měl být vděčný, ale kdybys jej poznal dřív, viděl bys ten rozdíl. Je z něj úplně jiný člověk. Kdysi býval zamlklý, neustále nešťastný a nyní přímo září, a to všechno jenom díky tobě.“

Bill se na Georga nedokázal déle dívat. Rychle sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. V krku cítil knedlík a ruce se mu zvláštně chvěly. Ta slova byla sice nádherná a nic netěšilo Billa více než zjištění, že Toma dokázal udělat šťastným, přesto mu bylo do pláče.

„Nemůžeš mi děkovat, Geo. Nemůžeš, protože ani já tady nemůžu zůstat. Já vím, že je to ještě daleko, ale jednou se budu muset vrátit domů, a tím mu hodně ublížím. Zničí jej to stejně tak, jako to zničí i mě,“ uslzeným pohledem propaloval své prsty a těžce vydechl ve chvíli, kdy jej Georg zlehka chytil za zápěstí a donutil jej tím zvednout hlavu.

„Ale teď jsi ještě tady,“ povzbudivě se usmál na téměř brečícího chlapce.

„Já vím, ale kdo ví, jak dlouho tady budu moct zůstat,“ už se více neubránil vzlyku. Po tváři mu stékaly drobné slzy a vytvářely tím různě pokřivené cestičky. „Tom je pro mě vším. Nechci od něj odejít. Miluju jej a nechci jej ztratit,“ Georg na krátkou chvilku šokovaně pootevřel rty, vzápětí se však rychle vzpamatoval a stiskl Billovo zápěstí o něco silněji.

„Pokud ti takové řeči vadí, Geo, klidně mi to řekni. Znám názory kluků na vztahy stejného pohlaví, a proto si to nechám pro sebe, pokud ti to překáží,“ neřekl to nijak vyčítavě. Jeho hlas zněl spíš smutně, dokonce prázdně.

„To ne,“ Georg rychle zavrtěl hlavou. „Jenom mě tvá prostořekost překvapila.“

Bill smutně stiskl rty a hřbetem volné dlaně si pomalu otíral mokré tváře.

„Podívej, Bille, nebudu ti lhát,“ zašeptal. „Máš pravdu, vztahy stejného pohlaví nepatří mezi priority, o které bych se zajímal. Ale vztah vás dvou je úplně jiný. Jste mí přátelé, Tom je pro mě jako bratr a já chci, aby byl konečně šťastný. S tebou je šťastný, Bille, a to mi přijde krásné. A čím více jej budeš milovat, tím šťastnější budu i já,“ Bill tichounce popotáhl, otřel si poslední zbytky slz a zadíval se Geovi hluboce do očí.

„Skutečně to tak cítíš?“ pípl.

„Jistěže ano. Vztah, ze kterého pramení pouze štěstí a radost, by se mi nikdy nemohl protivit,“ odpověděl spokojeným tónem, a vzápětí se sám nad sebou podivil.

Nerozuměl, kde se to v něm všechno bralo. On na takovéhle řeči nikdy nebyl. Svou dobrou stránku v sobě raději potlačoval a dennodenně ji nahrazoval maskou bláznivého šaška, který se snažil všem kolem sebe rozdávat radost. Teprve v této chvíli však pochopil, že by to šlo i jinak. Člověk může rozdávat radost, i když si na nic nehraje a je sám sebou.

„Děkuju, Geo. Opravdu moc to pro mě znamená. Kéž by bylo více takových lidí, jako jsi právě ty. Kdyby byl takový i Andreas, Tomův život by byl hned mnohem snadnější,“ pousmál se a vložil si do úst poslední sousto své snídaně.

„Andreas není dobrý člověk. Těší se z Tomova neštěstí, a to se zřejmě nikdy nezmění. Tom je ale hodně silný kluk, a i když si to nechce přiznat a popírá to, je mnohem silnější než já nebo ty. Obdivuju jej za to.“

Bill chtěl říct totéž, ale jaksi neměl sílu mluvit. Proto jenom kývl hlavou a věnoval chlapci před sebou něžný úsměv.

„Takhle ti to hned sluší víc,“ Georg jej hravě dloubl do tváře a s potěšením sledoval, jak Billův úsměv ještě povyrostl. Ani to se však nedalo srovnat s úsměvem, který nastal ve chvíli, kdy do kuchyně vešel rozespalý Tom, ve tváři sice ještě zčervenalý, ale podle Billa stejně krásný. Úplně zapomněl na Gea a během deseti vteřin se již nacházel v Tomově náručí, které vonělo spánkem…

***

„Páni, tady je to skutečně krásné.“ Bill pobíhal kolem Toma jako malé dítě, zvědavě se rozhlížel na všechny strany a neuměl se rozhodnout, která se mu líbí nejvíc. Před nimi se rýsovaly vysoké kopce, které byly teď v létě nádherně rozkvetlé, za nimi se nacházel rozlehlý pozemek, který patřil Georgovým rodičům a připomínal jakousi krajinku z pohádek, a ze strany je obklopovalo obrovské jezero, na jehož hladině se jako drobné diamanty třpytily paprsky slunce.

„Nechceš jít do vody, že?“ zeptal se Bill ve chvíli, kdy se zadíval na klidnou hladinu jezera, a vzápětí rychle pohlédl na Toma, který se tajemně usmíval. Začínal se bát. „N-nebo ano?“ pípl roztřeseným hlasem a Tom nemohl reagovat jinak. Pobaveně zavrtěl hlavou, přitáhl si Billovo tělo co nejblíže k tomu svému a dlouze jej políbil. Miloval jeho roztomilé dětské projevy i rychlé změny jeho nálad. Ještě před několika vteřinami se dokázal usmívat a těšit se z krásy kolem nich a stačilo vzpomenout koupání a jeho pohled by se dal přirovnat k pohledu malého dítěte.

„Nemůžu se koupat,“ sténal proti Tomovým rtům a snažil se vymyslet nějakou výmluvu.

„Proč?“ Tom láskyplně olízl Billův spodní ret, vzápětí jej zlehka stiskl mezi zuby a otřel o ten svůj.

„N-nevzal jsem si inhalátor. Mám z vody strach, mohl bych dostat záchvat.“ Bill téměř nemohl mluvit. Točila se mu hlava a v hrudi mu mocně bilo srdce, které se mohlo ze vzniklé situace zbláznit. Podlamovala se mu kolena a byl si jistý, že kdyby jej Tom nedržel tak pevně, zřejmě by se svezl na trávník.

„A když ti slíbím, že dám na tebe pozor?“ Tom pomalounku vedl Billa směrem k jezeru.

„Nevím,“ Bill naoko trucovitě našpulil rty a vzápětí se něžně usmál.

„To jezero je kouzelné, nic se ti v něm nemůže stát,“ Tom se snažil zapůsobit na dětskou stránku Billova já a hrát si s ním, Billovi však připomněl malého chlapečka, který se mu snažil před několika lety darovat přívěsek a použil tu samou strategii.

„Kouzelné?“ zopakoval tichým hlasem a zahleděl se do Tomových očí stejně, jako to udělal i tenkrát.

Nemohl tomu uvěřit.

Skutečně byl u něj. Ten pohled, úsměv, způsob, jakým držel Billa v náručí… všechno bylo úplně stejné a přesto jiné. Uběhlo víc než patnáct let a Tom jej i přesto sledoval úplně stejným pohledem. Něžným, měkkým pohledem. Jeho oči jako by jej hladily a Bill se do nich tentokrát nevpíjel očima vyděšeného kluka, ale očima bláznivě zamilované osoby.

Vůbec si neuvědomoval, kdy se mu hodil kolem krku a naléhavě jej objal. Uvědomoval si pouze stisk Tomových dlaní, tak pevný a zároveň milující. Nechtěl od něj odejít. Už nikdy nechtěl opustit jeho objetí, a přesto věděl, že se to blíží. Každou vteřinkou tomu byli pořád blíž a blíž.

„Ty jsi kouzelný,“ zasténal proti jeho kůži na krku a pevně stiskl víčka. Opět mu bylo do pláče, radost z jeho blízkosti, mu však pláč nedovolovala.

„Ach Bille,“ Tom jej bezmocně políbil do havraních vlasů. „Pokud se nechceš jít koupat, tak nemusíme,“ zašeptal mu do ucha, k jeho překvapení se však tentokrát nesetkal s nesouhlasem. Bill se na něj zadíval oddanýma očima a ještě jednou jej hluboce políbil.

„Ne ne, já chci. Udělám to pro tebe. Akorát na sobě nemám plavky,“ vesele trhl ramenem a opět pohlédl na průhlednou vodní hladinu. Měl z ní sice strach, ale dokud měl u sebe dva své talismany pro štěstí, a ještě ke všemu se měli jít koupat do kouzelného jezera, tak se mu přeci nic nemohlo stát…

„Lásko, že ty sis to rozmyslel?“ Tom byl již celých patnáct minut ve vodě a Bill se ještě ani nepustil do svlékání. Oslovení lásko jej sice velice příjemně vyvedlo z míry, přesto jej však nedonutilo svléknout se a vejít do vody za Tomem.

„To ne, jenom,“ nervózně se poškrábal ve vlasech a rychle prolétl očima své oblečení.

„Raději bych se šel koupat takhle,“ tvář se mu zalila roztomilým odstínem růžové ve chvíli, kdy se Tom málem utopil ze záchvatu smíchu, který mu tím způsobil. Stydlivě sklonil tvář a zkusil rozepnout první knoflíček své kostkované košile…

autor: B-kay