Mask of the Phantom 5.

Mířil jsem zpátky domů, ale cesta mi vůbec neutíkala. Zamrkal jsem, když se kolem mě prořítila Audi, kterou jsem viděl už dvakrát. Říkal jsem si, že určitě pojede rovně, ale ona zahnula. Přímo do ulice, ve které stál panelák s mým bytem. Přidal jsem do kroku, zrovna abych zpozoroval, jak auto zastavilo. Přímo před vchodem do našeho paneláku. Protočil jsem oči a namířil si to k autu. Dřív, než se stihlo znovu rozjet, jsem zaklepal na okénko. Třeba je to nějaký cizinec a pořád tu bloudí. Jeden dobrý skutek mě nezabije…

Tom:

Zrovna jsem se chystal znovu rozjet, když mi někdo zaklepal na okénko. Ze svého místa jsem viděl maximálně tak tričko a přes něj koženou bundu doplněnou šedým šátkem kolem krku. Stáhnul jsem okénko a počkal, dokud mi osoba nesdělí, co potřebuje. Do okna se mi sehnul mladík… mladík s obličejem, který jsem po dva roky neviděl. Ústa měl otevřená, jak se nadechoval, aby něco řekl, ale když mě zpozoroval, zacouval o dva kroky dozadu.

Než jsem ho stihl alespoň pozdravit nebo něco podobného, otočil se na podpatku a vyběhl nízké schody, které vedly ke vchodu do paneláku. Zmizel mi z očí. Ještě dlouho stálo moje auto zaparkované před domem s Billovým bytem. Ještě dlouho jsem zíral na zavřené prosklené dveře, za kterými zmizel můj bratr.

Zády jsem sjel k zemi po zabouchnutých dveřích. Cítil jsem třes v nohou, úplně ten stejný, který se dostavil, když mi madam Giryová prozradila, čí hlas se mi tolik zamlouval. Dech jsem měl zrychlený, motal se se mnou snad celý svět. Je pravda, že máma mi domů tahala fotky své dokonale šťastné rodiny, aby se pochlubila, o co jsem přišel, ale já jsem je automaticky všechny trhal. Jediná fotka, kterou jsem si nechal, byla naše společná. Ta poslední, na které jsem se nacházel i já. Ostatní letěly bez milosti rozškubané do koše. Nestál jsem o připomínky toho, o co jsem přišel, a možná jsem se i bál podívat pravdě do očí. Ale teď mě pravda dohnala… nečekaně a sama od sebe.

Zavřel jsem oči a hlavou se zapřel o dveře. Před očima se mi okamžitě mihl obraz bratra v jeho nanejvýš luxusním autě, jak na mě překvapeně zírá. Jen by mě zajímalo, co vůbec dělal v naší ulici. Chtěl snad navštívit toho pitomce, co se veřejně přiznal, že ho miluje, čímž ho naprosto ztrapnil?

Zavrčel jsem a vstal ze země. Musím začít dělat něco rozumného, abych se trochu vzpamatoval. Třeba začít pracovat na tom, co jsem slíbil pro madam Giryovou. Když mi svěřovala, jak těžké pořízení mají s Dominikem, zželelo se mi jich. Rozhodl jsem se, že doma vezmu do ruky znovu notové papíry a začnu psát. Chtělo to sepsat alespoň první dějství nějaké opery. Madam Giryová mi vyjmenovala všechno, co se chystají hrát, proto jsem měl dostatek oper na výběr. Stejně bych nejradši napsal něco svého, něco, co vznikne v mé vlastní hlavě a nebude to jen přepis něčeho, co už dávno někdo napsal. Bohužel na to zatím nemám dostatek inspirace, navíc se nemůžu ve Firminově kanceláři objevit s něčím, co ještě nikdy nikdo neslyšel. Rozhodně by to nikdo z diváků neocenil, protože neznají moje jméno. Od té doby, co jsem odešel, se na plakátech lákajících na představení začalo objevovat jméno autora. A mé jméno nikdo nezná. Musím začít něčím, co zaručeně přitáhne každého.

*

I tak jsem se domů vrátil docela pozdě, ale do postele jsem se dostal ještě o dvě hodiny později. Popsal jsem první z papírů, na kterém teď byly jasně viditelné šedavé šmouhy, které vytvořila guma z obyčejné tužky, kterou jsem na papír kouzlil noty.

Když můj pohled sjel až na konec papíru, odložil jsem ho vedle postele a zachumlal se do nadýchané peřiny. Ráno mě čekala práce, ale to nic neznamenalo. Byl jsem odhodlaný psát i tam. Ostatně od čeho jsou obědové přestávky, cigaretové přestávky a podobné vymoženosti, které jsme si navymýšleli, abychom mohli machrovat před těmi, co stojí u pokladen. V práci skoro nic nedělám, akorát čuchám pach přepáleného oleje a občas zajdu zamést pod stoly nebo setřít drobky z desky stolu. Když se stane náhoda a já se octnu u kasy, nemám tolik výhod, co mám, když v podstatě nic nedělám. Protože u pokladny se jeden nezastaví. Naštěstí tam máme typy, co nás ostatní k pokladně moc nepouští.

S myšlenkami na ne zrovna příjemnou práci, které chci stejně v nejbližší době zamávat bílým kapesníčkem, jsem konečně usnul. Bohužel ani ve snech jsem neměl pokoj…

Stál uprostřed jeviště, které kdysi tolik zbožňoval. Díval se na křišťálový lustr zavěšený vysoko nad hledištěm, sledoval orchestřiště, které zelo prázdnotou. Všechno se více méně topilo ve tmě, až na jeviště, na kterém stál. Směřovaly na něj dva reflektory, házely na něj své žlutavé světlo. Ani to mu však nezabránilo pátrat pohledem ve tmě. Červené polstrování křesílek a zlatem zdobené zábradlí kolem lóží na jeho tváři vyvolávaly úsměv. Vdechl vůni starého dřeva a prachu, která Operu neodmyslitelně prostupovala. Tady byl doma… skutečně doma. Otočil se čelem ke kulisám, které se nechaly zhotovit pro jeho hru. Pro první premiéru po dvou letech.

„Zítřek bude jedinečný,“ promluvil hlas, který se odrážel od všech stěn a zvláštně rezonoval, i když byl pronesen z hlediště. Mladík uprostřed jeviště se prudce otočil a přikývl. Ze stínu se vynořila mužská postava, která zamířila přímo k němu. Věnoval mu překvapený pohled, když se jeho ruce obtočily kolem jeho pasu a rty ho polaskaly za uchem.

autor: Helie