Darované srdce 13.

autor: T-KAY

Jsem tu zas s novým dílem. Jsem ráda, že povídku stále čtete a komentujete.

**

Bill nikdy nebyl šťastnější. Už se začalo oteplovat a jaro o sobě dávalo znát. Všude začalo kvést první jarní kvítí a sníh už téměř opadl.

Bill se spolu s klukama přes zimu pravidelně zavíral do vyhřáté Georgovy garáže a vymýšleli nové a nové písničky.

Jejich teď už společný sen byl, prosadit se. Ale na to potřebovali pár dobrých písní a taky to, najít si nějakého manažera. Ale Bill jako známý nervóza si stále nebyl jist sám sebou, takže zatím hráli na pár akcích města a nebo při školních akcích. Měli úspěch, ale pořád ne takový, aby se o nich vědělo i někde jinde než v Magdeburgu. Ale ani jeden z kluků nechtěli na Billa tlačit.

Zrovna byli Bill a Tom venku a ruku v ruce se procházeli po nedalekém parku. Byli spolu, a to jim stačilo. I když Bill se nemohl nabažit těmi prvními kvítky.

„Pojď sem. Celý se klepeš,“ zasmál se Tom a přitáhl si Billa blíž k sobě.

„Neklepu,“ hádal se Bill a trochu se zachvěl.

„To je tím, že máš jen mikinu. Ještě není počasí jen na mikinu, blázínku,“ řekl Tom, rozepnul svou velkou mikinu a zabalil do ní i Billa.

„To je strašný, kolik těch mikin na sobě máš?“

„Jen dvě, ale teplý,“ smál se Tom.

Akorát došli k lavičce a Tom usoudil, že by si mohli odpočinout. Začal si sedat a stahoval tak s sebou i Billa. Ten se nemohl přestat smát.

„Blázne, mohli jsme si takhle ublížit,“ smál se Bill.

„Nejsem blázen. Věděl jsem, že si neublížíme,“ řekl Tom a pevně Billa objal.

„Jasně, ty jasnovidče.“ Bill obrátil oči v sloup.

Seděli v objetí ještě další hodinu a plánovali, co podniknou večer.

„Mně se nikam nechce,“ zakňoural Bill.

„Ale no tak. Bude zábava. Vytáhneme i Géčka do nějakýho baru jako parta,“ škemral naopak Tom.

„Tomi, já opravdu nechci. Nemám bary rád,“ řekl Bill smutně.

„Billí, co to s tebou je? Dřív bys to odsouhlasil, ale teď nikam nechceš,“ zeptal se Tom.

„Nic se neděje. Jestli chceš, vezmi Géčka a někam si vyjděte,“ řekl jasně Bill.

„Bez tebe?“ divil se Tom.

„Ano, beze mě. Prostě se mi nikam nechce. Navíc se blíží maturity, takže se musím učit,“ vymlouval se dál Bill.

Možná proto, že vždycky když se Tom napil, tak byl vždycky při chuti a Bill na to ještě nebyl připravený. Navíc se bál toho, jak Tom zareaguje na jizvu na jeho hrudníku. To ho totiž děsilo za všeho nejvíc.

„Billí, nechci, abys byl sám,“ přitáhl si ho Tom ještě blíž k sobě.

„Ale Tomí, já sám nebudu. Budou doma rodiče a asi i Andy,“ otočil se na něj Bill.

„Ty víš, jak to myslím,“ vzdychl Tom.

„Jak to teda myslíš?“ usmál se Bill.

„No přece… přeju si, abychom byli spolu. My dva,“ pohladil ho Tom po vlasech.

„No… tak to bude problém, když budeš v baru a já doma,“ zatvářil se Bill jako neviňátko.

„Ty zlobidlo! Počkej, až přijdem k tobě. Tě zlechtám,“ pohrozil mu Tom.

„A že ne,“ zasmál se Bill, rozepnul Tomovu mikinu a dal se na útěk.

„No počkej,“ zasmál se Tom a vydal se za ním.

Bill věděl, že se nesmí moc namáhat, ale už se mu často nestávalo, že by ho bolelo u srdce při větší námaze. A když ta situace nastala, musel se okamžitě uklidnit.

Ta situace, kdy ho začalo bolet u srdce, nastala i teď. Náhle se zastavil a chytil se za hrudník. Pomalu začal padat na kolena a ztěžka se mu dýchalo.

„Bille, co ti je?“ křikl za ním Tom vyděšeně a doběhl k němu.

Bill ale mlčel. Držel se za hrudník, oči zavřené a snažil se uklidnit.

„Billí!“ Tom k němu doběhl a klekl si vedle něj. „Co ti je?“ zeptal se znovu.

Bill se akorát začal uklidňovat. Bolest začala ustupovat stejně rychle jako přišla. Jen v obličeji byl stále bledý.

„Už je to dobrý,“ řekl Bill ztěžka.

„Pojď, pomůžu ti. Půjdeme domů, ano?“ řekl Tom starostlivě, podepřel ho a pomohl mu na nohy.

Ale Bill byl bohužel zesláblý, takže se na nohou moc dlouho neudržel. Tom jej tedy vzal do náruče a nesl k jeho domu. Bill se ho celou dobu držel kolem krku a hlavu měl položenou na svých rukou.

Pomalu došli až k Billovu domu, kde Tom ztěžka zaklepal na dveře. Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely a v nich stál Andy.

„Proboha, co se stalo?“ zděsil se hned Andy.

Neskutečně se teď o Billa bál.

„Nevím, blbli jsme v parku, a pak jsme se honili. Jenže on se pak najednou zastavil a dopadl na kolena. Když jsem se ho ptal, co se děje, nic neříkal, jen se držel za hrudník. Až po nějaký chvíli řekl, že je to dobrý, tak jsem mu pomohl na nohy, ale byl zesláblý,“ vysvětlil Tom, když s Andyho pomocí odnesl Billa do pokoje.

Andy pak Billovi svlékl kalhoty a mikinu a spolu s Tomem ho nechali odpočívat. Tom se ještě u dveří na Billa otočil. Možná aby se ujistil, že už mu nic není. Bill akorát tiše oddechoval. Spal. Zavřeli tedy dveře a přesunuli se do kuchyně. Toma jen udivilo, že jejich rodiče nejsou doma.

„Andy, prosím tě, stává se mu to často?“ zeptal se se strachem Tom.

„Už ne. Dřív to bylo horší. Jen se nesmí moc zatěžovat,“ odpověděl mu Andy a postavil před něj hrnek s kávou.

„Jak dřív? To byl nějak nemocný?“ zajímal se Tom, i když věděl, že se to nemá.

„No, jak se to vezme. Když byl malý, byl opravdu hodně nemocný. Ale pokud ti to Bill sám neřekl, tak já nemám právo o tom mluvit,“ řekl Andy vyhýbavě.

„To mě mrzí. Nevěděl jsem to,“ řekl Tom naopak chápavě.

„Ani jsi nemohl. Bill o tom období velice nerad mluví. Jen mi, Tome, slib, že se nebude moc zatěžovat, ano?“ řekl hned Andy.

„Budu dělat, co bude v mých silách. Mám o něj hrozný strach,“ přikývl Tom.

Seděli v kuchyni asi hodinu, než přišli Billovi a Andyho rodiče. Docela se divili, že tu Tom sedí a Bill nikde. Andy jim vysvětlil, co se Billovi stalo. Simone zbledla, a hned se šla na svého syna podívat. Gordon se jen podíval na Toma. Možná trochu podezřívavě, ale nakonec usoudil, že je v tom Tom nevinně. Když se Simone vrátila, byla už viditelně klidnější a poděkovala Tomovi, že Billovi pomohl domů. Ten se slovy, že to byla samozřejmost odešel ke dveřím Billova pokoje.

Vešel dovnitř, posadil se na druhou stranu postele a chytil Billa za ruku. Byl pro něj okouzlující, i když stále bledý v obličeji.

„Nedovolím, aby se to opakovalo. Slibuju,“ řekl tiše Tom a políbil Billa na čelo.

Pak vstal, rozloučil se s Trümperovými a odešel domů s myšlenkami na to spící stvoření.

autor: T-KAY