autor: Helie
Tom:
Skoro až mechanicky jsem došel po poledni do práce. Připadal jsem si připitoměle a celkově naprosto divně. Ještě doma jsem si udělal pořádně silné kafe, ale ani to nezabralo. V noci jsem prakticky nespal, a když jsem usnul, hlavou se mi stejně honila překvapená tvář bratra. Vlastně vůbec nevím, co si mám o našem včerejším neplánovaném setkání myslet. Dokonce ani nevím, v co jsem doufal. Možná jsem si myslel, že Bill bude naprosto nadšený a skočí mi samou radostí kolem krku.
Povzdechl jsem si. Ne, to jsem si rozhodně myslet nemohl, tak naivní nejsem. Bill by se tak nechoval už jen kvůli tomu, co mi o jeho změnách navykládala máma. Když o něm mluvila, chvílemi jsem měl pocit, že ani nemluví o mém malém bráškovi, ale o úplně cizím člověku. Takhle se on jednoduše chovat nemohl…
Bez pozdravu jsem prošel kolem Mary, která výjimečně přišla do práce i mimo pracovní dobu. Rovnala si na baru nějaké chlebíčky, jejichž přítomnost naprosto nechápu, protože premiéra byla včera.
„Taky tě ráda vidím, Tome!“ zahučela za mnou ještě, když jsem ani po dalších deseti metrech neprojevoval známky pozdravu. Zabručel jsem něco, co rozhodně nemohla slyšet, a namířil si to rovnou do maskérny, která skýtala alespoň trochu potřebného klidu.
Zhroutil jsem se na židli před velkým zrcadlem a zíral na svůj odraz, který zdobily velké temně černé kruhy pod očima způsobené nedostatkem spánku. Zrak mi padl na černou mašli omotanou kolem stolní lampičky. Přejel jsem prsty po hladké látce, několikrát ji propletl mezi ukazováčkem a prostředníčkem.
Ten kousek látky byl namotaný na poslední růži, kterou jsem dostal od Fantoma. Krásnou rudou růži, která bohužel nevydržela nápor času a uvadla. Černá páska mi však zůstala, aby mi připomínala honbu za osobou v masce, jejíž identitu bych v dnešní době nejradši ani neznal. Dlouho jsem si pohrával s černou stužkou a pomalu zapomínal na okolní svět. Znovu a znovu jsem si přehrával v hlavě setkání s bratrem, které naprosto zklamalo má očekávání.
„Tome, je všechno v pořádku?“ Zvedl jsem hlavu a skrz zrcadlo se zadíval na osobu ve dveřích, která ke mně upírala starostlivý mateřský pohled.
„Ne,“ vydechl jsem rezignovaně, protože stejně vím, že ona osoba by poznala, že lžu. Občas mám dojem, že na to má nějaký šestý smysl nebo co. Přistoupila ke mně blíž a položila mi vrásčitou ruku na rameno. Jemně jej promnula mezi prsty a věnovala mi skrz zrcadlo povzbudivý úsměv, který ani s prouděním času neztratí na kráse.
„Copak se stalo?“ zeptala se mě jemněji než vlastní matka a přitáhla si ke mně židli stojící v rohu místnosti, aby si ochotně vyslechla, co mě trápí.
„Včera jsem potkal Billa,“ odpověděl jsem naprosto bez přemýšlení. Vím, že ona mě pochopí, že mě vyslechne. Pokud jsem měl s něčím problém, vždycky jsem využíval jejích moudrých rad místo toho, abych se svěřoval své dívce nebo její dceři.
„Já taky,“ usmála se na mě a chytila mě za ruku. Vyvalil jsem oči.
„Kde?“ Zvědavost byla jako obvykle silnější než já.
„Přímo tady,“ usmála se madam Giryová. „Narazila jsem do něj, zrovna když se chystal opustit Operu. Nějakou dobu jsme spolu mluvili, ale brzy odešel, protože prý spěchal domů.“
Pokýval jsem hlavou. Celý Bill. Pokud mu byl nějaký rozhovor nepříjemný, vymluvil se, že spěchá domů nebo na nějaké jiné místo, na které pak většinou ani nedojde. Chtěl jsem se zeptat, o čem spolu mluvili, že se takto vymluvil, ale slušnost mi to nedovolovala. Možná se bavili o něčem, co bylo jen mezi nimi dvěma, bylo by proto neslušné vyptávat se. Madam se na mě vstřícně usmála. Nejspíš čekala, kdy se pustím do vyprávění o našem včerejším setkání… a já jsem samozřejmě neodolal.
Bill:
Ještě téhož večera, než jsem padl znaveně do postele po celém dni stráveném v práci, jsem zasedl k počítači a najel na oficiální webovky Opery. Našel jsem si program a předobjednal dopředu lístky na většinu nejbližších oper, které se budou hrát. Potřeboval jsem inspiraci, kterou můžu čerpat už jen z toho místa. Nepochybuji, že by nebyl problém dostat se do Opery i nelegálně, přece jen s tím mám docela zkušenost, ale chtěl jsem odměnit herce za jejich výkony. Není přece jejich chyba, že mají nemožného textaře.
Celý den jsem si pohrával s představami na své nové dílo. Teď už jen bylo potřeba všechno stáhnout na notový papír. Když jsem vypnul počítač, okamžitě jsem popadl tužku, papíry a tvrdé desky, na kterých můžu psát i při chůzi. Poslední dobou se mi při chůzi lépe přemýšlí.
Pochodoval jsem po celém bytě a za celý den dokonale ucelené myšlenky přenášel na notový papír, který se postupně plnil. Pokud budu postupovat tak rychle jako doposud, koncem měsíce by Firmin mohl mít na stole první dějství.
*
Od svého rozhodnutí navštěvovat Operu v pravidelných intervalech, jsem značně postoupil ve svém díle. Většinou jsem ani nešel do sálu, posadil jsem se k Mary u baru a celou operu strávil psaním. Kroutil jsem hlavou nad technikou bratrova zpěvu. Oproti dobře vytrénovaným zpěvákům působil strašně nezkušeně. Laik to možná nepoznal, ale já ano. Potřeboval dobrého učitele, protože hlas má velice ucházející. Akorát se neumí správně nadechovat, proto se potom nadechuje ve chvílích, kdy to není vhodné. Občas byl jeho hlas roztřesený trémou, občas slábl ve chvílích, kdy měl excelovat svojí silou.
Mary si se mnou chtěla často povídat, ale když jsem ji okatě ignoroval, vzdala to. Občas mi koukala přes rameno, jak se snažila zjistit, co to pořád škrábu. Když spatřila noty, protočila oči a dál se věnovala svojí práci.
Pracoval jsem neúnavě, nocí i dnem jsem se věnoval jen tomu, abych odevzdal Firminovi co nejkvalitnější práci. Myslím, že kvalitou by to předčilo Dominika, i kdyby to napsalo tříleté dítě, ale já chci, aby byl můj návrat do Opery fenomenální. Nehodlal jsem se znovu skrývat za masku Fantoma, ale i tak jsem si přál, aby si moji první operu po dvou letech všichni dobře zapamatovali.
Tom:
Moje úloha končila a já se okamžitě potřeboval něčeho napít. Pokud Dominik něco zkazil, tak právě tuhle operu. Rovnou jsem si to namířil za Mary k baru. Už zdálky jsem viděl postavu v černém oblečení, které přes ramena splývaly černobílé pseudodredy. Dosedl jsem na jednu ze tří barovek vedle něj a předstíral, že ho nevidím, stejně jako on předstíral to samé.
Ticho mezi námi přerušila Mary, která prostě neměla zábrany, aby vyhrkla: „Kurva, vy jste takový idioti. Dva bráchové, co se bůhví jak dlouho neviděli, ale ne, vy oba čumíte někam úplně jinam a mlčíte místo toho, abyste si vykládali drby, co jste zažili za dobu, kdy jste se neviděli.“
Bill ke mně zvedl pohled a zamrkal. Ve tváři skoro až smrtelně zbledl, rychle připlácl Mary na pult bankovku a utekl. Nechápavě jsem se díval na místo, kde ještě před chvílí seděl. I Mary evidentně nechápala.
„Co to mělo bejt?“ zeptala se překvapeně a podívala se na mě. Stáhla z pultu bankovku a uklidila ji. Vrácené drobné mi vložila do dlaně se slovy: „Je to v rodině.“
Zakroutil jsem hlavou. Ani já jsem nechápal, co to mělo být…
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Moc nechápu Billa, proč pořád před Tomem utíká a zase nechápu Toma, proč něco neudělá? Nechá ho klidně odejít a pak se diví.
Jinak díl byl úžasný, jako všechny ostatní. Musím říct, že píšeš skvělé povidky, čte se to skutečně samo, má to hlavu i patu, je to dobře napsané, zkrátka dokonalost.
Ať se Bill konečně uklidní kruci!! ;D …btw úžasně napsané, těším se na další díl;)
Mary měla svatou pravdu, jak je sprdla na jedno brdo!!! ještě aby ji tak poslechli, pakoni jedni!!!