autor: Janule
„Pokoj číslo 35,“ ozval se z telefonu hluboký mužský hlas, Kat málem ucukl, jak ho ten bas překvapil. Myslel si, že Paul bydlí na ubytovně se stejně starými chlapci, a tenhle mu připadal, jako když jeho majitel právě oslavil padesátku. Pak mu teprve došlo, že jeho žák vlastně už není chlapec, ale dospělý muž, tudíž bydlí na mužské ubytovně. Chtěl vědět, jak na tom jeho učedník je, a kdy se bude moci vrátit zpátky ke studiu. Byl to už třetí den, kdy Paula neviděl, a zjišťoval, že si na něj zvykl a jeho společnost mu chybí.
Zkoumání podobnosti dvojčat ho pomalu přestávalo bavit, vlastně v podstatě ještě ani nezačalo. Dokud neměl Bill v pokoji kameru, nebylo vlastně ani co studovat, a šéfovi to nějak dlouho trvalo. Přitom teď, když měl Bill zraněnou nohu, a byl tak neustále v pokoji, a ještě k tomu se svým dvojčetem jako opatrovníkem, byla doba pro pozorování přímo ideální. Jenže se zase díky tomu nebylo jak nenápadně do jeho pokoje dostat a kameru nainstalovat. Bude muset něco vymyslet. Třeba by Billův apartmán potřeboval vymalovat, a mohli by se s Tomem na čas přestěhovat do kytaristova pokoje, kde už kamera je. Bude to muset probrat se šéfem.
„Mohl bych mluvit s Paulem?“ Záměrně se nepředstavil, nerad používal svou přezdívku veřejně, a kdyby řekl, že volá Eberhard, nikdo by nevěděl, o koho jde.
„Ten tady není, nejspíš je zas u Kata, je tam furt,“ odpověděl hluboký hlas otráveně nebo unaveně, těžko říct. Spíš to druhé, bylo osm večer.
„U mě není,“ zareagoval Eb, „říkal, že je nemocný,“ dodal, aniž by si všiml, že na druhé straně telefonu dotyčný zalapal po dechu.
„Pro-promiň-te, já nevěděl, že jste to vy,“ omlouval se za použití jeho přezdívky, všichni z něj a jeho pověsti měli hrůzu. „Paul tu ale opravdu není.“
„Aha, tak až se objeví, ať se mi ozve,“ zavěsil bez rozloučení Kat. Zvláštní. Kde může být takhle večer? Že by mu bylo už dobře? Nebo se mu naopak přitížilo a musel za lékařem? Divné, že se mu neohlásil. No… stejně už je pozdě, dneska už by nic neudělali, tak se rozhodl to zkusit zítra ráno. To už snad bude Paul k dosažení.
~*~
Ben nejprve váhal, jestli má svému synovci Andreasovi zavolat, že se pátrání pohnulo o značný kus vpřed, a říct mu, a tím i Tomově matce, že podle výpovědi přímého svědka je Tom naživu, natož, že je s ním zřejmě i jeho dávno ztracené dvojče Bill. Nakonec se ale rozhodl, že ještě počká. Nechtěl jim dávat předčasnou naději. Podle toho, co zatím věděl, byla pod zemí sekta vedená synem nacistického fanatika, který se rozhodl zachovat čistou árijskou rasu pro další pokolení, co víc, rozmnožoval ji podle svých vlastních genetických pravidel, aby pak stvořil nové obyvatele armagedonem zničené planety Země. Další cvok. Nepředvídatelný cvok, bohužel. A proto bude lepší, když se to prozatím stane přísně tajným.
Všichni, včetně policejního prezidenta, byli v šoku, když se dozvěděli, co se pod solární elektrárnou vlastně opravdu skrývá, už nikoho ani nenapadlo obvinit mladého novináře z riskování a možného zničení celé akce, jak měli původně v úmyslu. Ačkoliv nehrozilo, že by mu byl udělen řád za statečnost, všichni byli rádi, že celou akci urychlil a přivedl to nejlepší, co mohl. Přímého svědka, který přesně věděl, jak to v sektě chodí. Jak poznamenal detektiv Hüne: „Štěstí sedlo na vola“, a tak to všichni zúčastnění brali.
Paul byl pro policii skutečný poklad. Když uprostřed výslechu vybalil z kapsy plánek větracích šachet, div ho detektiv Hüne nezačal objímat, jak byl nadšený, zastavil ho až vyplašený pohled jeho oběti, která bezděčně před jeho náručí couvla. Poplácal ho tedy jen svou obří tlapou po rameni a začal mu důvěrně říkat synu, což jak Ben věděl, byl projev jeho největší možné náklonnosti. Těžko říct, jestli to došlo i Paulovi.
Přestože měli tak dobré informace, byla celá akce „Svoboda“, jak ji operativně nazvali, riskantní podnik. V deset večer, tedy za necelé dvě hodiny, to začne, a Ben by se měl ještě zkusit alespoň trochu vyspat, ale adrenalin v jeho krvi byl v tak silné koncentraci, že to prostě nešlo. Bude muset zapnout všechny zbývající rezervy, aby byl při akci fit.
„Nechcete ještě kafe, šéfe?“ ozvalo se ode dveří, Linda byla na odchodu domů.
„Ne, to je dobrý, už jsem měl dneska čtyři,“ zvedl oči šéfkomisař. „Jděte domů, Lindo, já se obstarám,“ dodal. „A děkuju,“ ještě zavolal, než se dveře úplně zavřely. Byl tu už druhý den, domů vůbec nešel, chtěl být přítomen všemu, co se kolem rozvířeného případu šustlo. Opřel se zády do pohodlného křesla, nohy hodil na otevřený šuplík a zapálil si další z mnoha cigaret. Zavřel oči, potřeboval chvíli v klidu přemýšlet. Celé se to seběhlo tak rychle, že mu nezbyla ani chvilka na to, co je v každém případu nejdůležitější, na klidný a chladný rozum. Ještě teď se musel usmívat, když si vzpomněl, jak pyšně se včera ráno tvářil mladý novinář, když jim předhodil svůj úlovek v podobě vyjukaného kluka. A jak mu pak naštvaně sklaplo, když ho před jeho výslechem Karl nemilosrdně vyhodil na chodbu. „Úřední postup je úřední postup,“ houknul na něj Karl ze své výšky, mladej sklapnul patky, a vzápětí za ním zapadly dveře. Na ten svůj článek bude mít času dost a dost. V tu chvíli detektivy nejvíc zajímal vyplašený bledý chlapec.
„Čas letí, mladíku, takže to vezmeme rychle,“ usmál se na něj povzbudivě Karl a zapnul diktafon. Ben si v duchu říkal, jestli neměl chlapce vyslýchat raději někdo jiný, přece jen, kolohnát nepůsobil moc vlídně a mateřsky, ale pro dobro případu to bude muset ta vyplašená chudinka vydržet, potřebovali Hüneho logický mozek. Ben se rozhodl nezasahovat, jen se usadil na židli Karlova kolegy a poslouchal.
„Jméno?“ vyplivl Karl první otázku, aniž by tušil, že hned nastane problém.
„Paul,“ odpověděl mladík.
„A dál?“
„Co?“
„No jak dál… příjmení,“ upřesnil detektiv a čekal.
„Nevím, jak dál, co dál,“ nechápal kluk, „prostě Paul.“
„Ty nevíš, jak se jmenuješ?“
„Vždyť říkám, že Paul,“ odpověděl chlapec trochu podrážděně, nebylo mu jasné, co po něm pořád chtějí.
„No příjmení, přece. Jsi Paul kdo?“ Po chvíli nechápavého ticha do toho Ben poprvé zasáhl.
„Podívej, já se jmenuju Benedikt Richter, tady detektiv je Karl Hüne, a ty jsi Paul čí?“ čekal, jestli konečně vyslýchaný naproti pochopí, co se po něm chce. Novinář je měl asi upozornit, že přivedl svědka se sníženým IQ.
„Ničí. Jsem prostě Paul,“ definitivně to ukončil vyslýchaný. „Nemáme žádná jiná další jména, nebo o nich aspoň nevím.“
„Aha,“ konečně pochopili oba detektivové. „Takže jen Paul,“ pokýval Karl. Jeho logický mozek zjistil, že tohle nejspíš vůbec nebude lehký výslech. Ten kluk přišel vlastně z úplně jiného světa, který zná jen on.
Ben se v duchu ušklíbl, když vzpomínal na další anabázi kolem Paulova data narození. Jak jim vysvětlil, den svých skutečných narozenin neznal, dostal datum přidělené jako každé dítě, které ti fanatici unesli. Na adresu už se tudíž ani neptali a rovnou přistoupili k důležitým věcem. Když jim podrobně popsal, jak to v podzemí vypadá, odevzdal svůj plánek, vylíčil, jak to zhruba chodí v Genesis, a dostal se k tomu, co konkrétně tam dělal on, nastalo další menší nedorozumění. Ben se musel sám pro sebe smát.
„Takže ty ses učil u kata…“ konstatoval zamyšleně Karl, Paul přikývl. Co to bylo za sektu, sakra, pomyslel si a rozhodl se, že do toho bez milosti šlápne, ať je to téma jak chce nepříjemné. „Jak často se u vás popravovalo?“ zvedl oči k mladíkovi.
„Co?“ nechápal dotazovaný.
„No, kolik lidí ten tvůj učitel popravil, jestli to teda víš,“ vysvětlil Karl, na co se ptal.
„Nikoho, on není opravdický kat,“ usmál se Paul, tentokrát pochopil, co a jak, ten kolohnát naproti němu si asi myslel, že se dole žije jako ve středověku. Za krádež useknutá ruka, za znásilnění kastrace a za vraždu fik a hlavinka je dole. Musel se usmát. Chtěl by se vidět, jak tohle studuje…
„Ale vždyť…“
„To je jen přezdívka, jmenuje se Eberhard Weigand,“ uviděl v duchu Paul Katovu vizitku na dveřích, kterou každý den míjel, „je to bývalý voják, umí perfektně vymývat mozky a hypnotizovat, ale lidi nezabíjí, to nemá zapotřebí, jen je občas trochu mučí,“ šklebil se Paul, užíval si, že tentokrát nedorozumění pochopil dřív než detektiv.
Ben si okamžitě po téhle informaci otevřel laptop, a aniž by oba rušil, začal zjišťovat, jestli je Katovo jméno pravé. Paul nelhal, jak po chvíli zjistil v databázi ministerstva obrany, kam měl jako vrchní komisař kriminálky možnost nahlédnout. Podrobnosti už ale musel později zjistit oficiální cestou. Naštěstí komunikace probíhala rychle, a on měl za pár hodin před sebou fotografii i s Weigandovou složkou. Specialista v oboru „ovlivňování mysli“ odešel z armády na vlastní žádost ještě daleko před důchodem, a později po něm jeho sestra nechala vyhlásit celostátní pátrání. Dodnes je pohřešovaný.
Výslech probíhal pak už v poklidu, Karl se snažil zjistit každou podrobnost, zatímco Ben si podle nových zjištění dělal podrobné poznámky. Jak jim Paul řekl, šlo hlavně o čas. Jakmile dole zjistí, že utekl, bude celá akce o hodně těžší, a jeho kamarádi, kteří původně utíkali s ním, budou v ohrožení. Oběma detektivům to bylo jasné, takže neztráceli čas, a zatímco Paul dostal oběd, což zařídila, jak jinak, Benova starostlivá sekretářka Linda, oni plánovali urychleně strategii akce „Svoboda“. Zapojili do toho celé oddělení, pak celou policii včetně ministerstev, a každý, kdo měl ruce a nohy, dostal nějaký důležitý úkol. Když Paulovi začala padat hlava a únavou se mu zavíraly oči, ještě mu odebrali otisky prstů a vzorky na genetické vyšetření, a poslali ho vyspat do cely předběžného zadržení, kde měli celkem pohodlnou postel.
Sascha, který měl spíš obrovské štěstí amatéra než geniální strategii, jak se Ben s Karlem shodli, po celou dobu Paulova výslechu přecházel po chodbě nervózně sem a tam, stejně neměl nic jiného na práci. Když poslali Paula se vyspat, zavolali si k výslechu i jeho. Karl se do něj nejdřív pustil celkem zhurta, vzpomínal Ben, dostal pěkně vycinkáno za to, že se sám pustil do tak riskantní akce. Hüne si to prostě nemohl odpustit.
„Co kdyby ti ustřelili prdel, ty pitomče?“ zaznělo první „něžné“ poděkování od Karla. „Víš, že bychom za to já nebo tady šéf mohli jít klidně sedět?“
„Ne,“ zněla stručná odpověď, Sascha byl uražený, že ho nejdřív nechali tak dlouho na chodbě, a teď ještě dostane vynadáno. Takhle si svůj triumf opravdu nepředstavoval.
„No, tak si to pamatuj pro příště. Žádné takové partyzánské akce, mohlo se to všechno zhatit ještě dřív, než to začalo.“
„Jo, jasně, beze mě by nezačalo nic,“ odsekl Sascha. „Seděli jste tady jako pecky, na všechno potřebujete ty svoje razítka.“
„Dělali jsme na tom, úřední postup se nesmí porušovat, jinak bychom mohli oba skončit na ulici nebo v báni. Ty si můžeš lítat po lese, jak chceš, my ne.“
„No, taky jsem se tam vypravil, přivedl vám svědka, a vy mě za to vyhodíte na chodbu jako posledního idiota. Taky jsem si ho mohl odvést k sobě, tam ho vyslechnout a pustit, ale né, já vám ho jako blbec přivedu až pod nos, a ještě dostanu vynadáno,“ rozčiloval se novinář. Měl pravdu, aspoň trochu vděčnost mu projevit mohli.
„Dobře, dobře, tak už se nehádejte,“ vložil se do toho Benedikt, „my ti samozřejmě děkujeme, Paul je opravdu skvělý úlovek, ale teď už musí jít striktně všechno podle pravidel, je ti to jasné?“
„Jo,“ přikývl Sascha, „ale chci být u toho.“
„No…“ zaváhal Ben, tenhle požadavek se mu moc nelíbil. Když se ale podíval do sveřepé novinářovy tváře, trochu povolil. Slíbil mu to. „Dobře, ale budeš na slovo poslouchat tady Karla,“ kývl hlavou ke kolohnátovi v křesle.
„Fajn,“ pokrčil rameny Sascha, „když to musí být,“ odfrkl si, ale byl s výsledkem svého snažení spokojený. Potřeboval být u akce, jinak by jeho článek neměl zdaleka takovou úroveň, jakou chtěl. „Tak kdy to vypukne?“ zeptal se hned natěšeně.
Ben to tehdy ještě nevěděl, slíbil, že mu dá Karl vědět, což taky dotyčný udělal. Momentálně už bylo všechno připravené, specialisti v pohotovosti, aby akce proběhla hladce. Sascha si ani nemohl představit, co všechno musel Ben za ten šibeničně krátký čas vyřídit, podepsat, s kým vším mluvit. Například ten specialista na sekty, to byl dílo. Takový ten klasický brejličkatý vědec, co ví naprosto všechno nejlíp. S tím si povídal hodinu, a myslel, že ho z něj trefí.
„Takže vy si myslíte, že oni nebudou chtít ven?“ udiveně se na hubeného Hanze Polaka zadíval Ben. „Vždyť jsou tam jako vězni,“ dodal.
„Ano, ale dobrovolní vězni. Lidé v sektě jsou na tom mentálně úplně jinak než třeba unesení. Jsou tam dobrovolně, a mají k tomu důvod. Většinou dávno zpřetrhali všechny sociální vazby, které měli, a mají strach se vrátit. A ještě ke všemu jsou nejspíš ovlivňování hypnózou, jestli jsem dobře pochopil funkci toho Kata, o kterém mluvil Paul. Pokud tihle věří, že nahoře všechno spěje k Armagedonu, že je to tu samá válka, tak nebudou chtít ven, s tím počítejte. Mají vymyté mozky, věří jen tomu, co jim řekne jejich guru, co jim každý den cpe na těch mších. A hlavně…“ zvedl ten vševěd ukazováček Benovi přímo před nos, „budete jim muset poskytnout veškerou sociální, finanční, ale hlavně psychologickou pomoc, pokud je vytrhnete z prostředí, ve kterém žijí posledních dvacet let.“
„Aha,“ neubránil se vrchní komisař Richter stupidní odpovědi, a nejspíš i výrazu obličeje, nejradši by ten vztyčený ukazováček tomu chytrolínovi naproti ukousl. Byl z toho mírně řečeno v šoku. Tahle věc ho ani nenapadla. Měl dojem, že jdou vysvobodit vězně. Jenže ne všichni chtěli ven jako Paul, Tom a Bill, kteří se rozhodli sektu opustit.
„Máte připravený alespoň hotel nebo nějaký penzion, do kterého ty lidi ubytujete?“ zklidnil svůj projev trochu Polak, a hned pokračoval. „A kdo se o ně postará? A kdo je přesvědčí, že jim tady nic vážného nehrozí?“ pokračoval dál. „Víte vůbec, kolik jich přesně je? Kolik dospělých, kolik dětí?“ dorážel nepříjemně, Benovi z toho šla hlava kolem.
„Nevíme nic přesně, ten kluk, než zdrhnul, neměl ponětí, kolik jich tam je, a nemáme se to jak dozvědět,“ ty chytrolíne, dodal v duchu Ben, tenhle odborník mu začínal vážně lézt na nervy. Komplikoval už tak dost složitou akci, ale bohužel měl naprostou pravdu.
„A jak máte zajištěno, že se jim nic nestane?“ pokračoval dál šťoural.
„Co by se jim jako mělo stát?“
„Ježišikriste!“ ulevil si Polak, tohle byl tedy vážně typický policajt. „Každý vůdce sekty je fanatik, a jak se chová fanatik, když je ohrožen on nebo jeho cíl?“
„No…“ chystal se odpovědět Ben, ale nevěděl jak.
„Buď zabije jen sebe, to v tom lepším případě, nebo sebe a všechny, co jsou s ním,“ triumfálně pronesl Polak. „Takže musíte nejprve zajistit jeho, a nejlépe tak, aby to bylo vůbec první, co uděláte. Jinak taky můžete z tý díry tahat už jen mrtvoly,“ dodal se zadostiučiněním.
„No, tak ještěže vás tady máme,“ odpověděl ironicky Ben, ale z výrazu Hanze Polaka jasně vyplynulo, že jeho ironii nepochopil.
Když už si Benedikt málem trhal vlasy zoufalstvím, že tohle nemůže nikdy zvládnout, dostalo se mu vysvobození v podobě telefonátu policejního prezidenta. Oznámil mu, že zásah přebírá jednotka rychlého nasazení, hlavně vzhledem k počtu lidí, kterého se to týká, a že on, vrchní komisař Richter, bude spoluvelet celé akci. Věci kolem následného pobytu osvobozených lidí dostane na starosti ministerstvo zdravotnictví, vnitra, a všechna další, která budou potřeba, on si s tím nemá dělat hlavu. Spadl mu kámen ze srdce, že nebude na celou věc sám, jak to původně vypadalo, ale přesto se na případu bude podílet, a bude tak moci splnit to, co slíbil Saschovi. A hlavně… svému synovci nebude muset se staženým ocasem přiznat, že na záchraně jeho kamaráda neměl skoro žádný podíl.
Teď, necelé dvě hodiny před začátkem akce se mu začínalo chtít konečně spát. Z posledních sil típl cigaretu, nastavil si budíka na mobilu a zavřel oči. Během pěti minut usnul, jak když ho do vody hodí.
~*~
„Je to rozhodně divné,“ šeptal Bill, ani nevěděl proč. Leželi s Tomem v Billově posteli, celý den strávili povídáním, skládáním a hrami, a čekali na chvíli, kdy přijde záchrana, kdy se konečně něco stane. Jenže už to bylo druhý den, co se vrátili zpátky z nepodařeného útěku, a pořád nic.
„Třeba Paula opravdu chytili,“ zašeptal zpátky Tom. „Nebo se mu nahoře něco stalo,“ vzdychl. „Je tam strašně moc nástrah, mohl někde zapadnout v lese do jámy, nebo ho porazilo auto, nebo cokoliv.“
„Nestraš,“ odpověděl Bill, od hlavy k patě jím projela husí kůže, když si zívnul. Byl z toho nicnedělání víc unavený, než když byl normální den. Noha stále bolela, ale už jen ve chvíli, kdy na ni stoupnul, v klidu v posteli dala pokoj.
„Musíme být připravení na všechno,“ pohladil ho Tom po tváři, vlepil mu malou pusu na nos.
„Já vím,“ vrátil mu ji Bill. „Snad zítra,“ ujistil sebe i svoje dvojče, že snad nic není ještě ztraceno. „Chce se mi spát,“ dodal, když si položil hlavu na polštář a zavřel oči.
„Tak spi,“ usmál se Tom, popotáhl peřinu, aby bratra pečlivěji přikryl. Podíval se na hodiny, bylo teprve něco po osmé večer. „Já si půjdu pak ještě zacvičit,“ dodal po chvilce, to už bylo ale jeho dvojče v říši snů.
Hola hej, padesátý díl za námi, šílený číslo, příště už bude trochu vzrůšo, ačkoliv z toho nemám vůbec nic napsanýho. :o) Ještě jednou všem díky za povzbuzení mé pokleslé mysli :o), každýmu jednou za čas haraší, už jsem zase ok. 😀
autor: Janule
betaread: Áďa
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Úctyhodný kousek, Jani, ale upřímně řečeno, stejně se nejvíc těším, až budou konečně venku! 🙂
Krása ♥
Padesátý díl! Naše báječná povídky má kulatiny!
Zatím se to vyvíjí zajímavě. A jsem ráda, že řešíš, co se všemi těmi lidmi v Genesis, kteří nebudou chtít být "zachráněni", protože to mi vrtalo v hlavě už od začátku. Díky bohu, že tenhle příběh píšeš ty, Janule, většina autorů by to tak bravurně nezvládla 🙂
Už tenhle díl byl pořádně napínavý, nemůžu se dočkat dalšího, to bude asi jízda.
panebože, já se fakt začínám báááááááát. moc se mi to líbí, ale děsím se konce
Pri výsluchu Paula teda hlavne pri priezvisku som sa msela štrasne smiať, ale aj keď si mysleli že Kat je naozaj katom. Som zvedavá ako ten záťah prebehne ale dúfam že dobre .
Ten výslech mě docela rozesmál. :DD To příjmení, to docela koukali. 😀 Ale zajímalo by mě, jaké to pro ně všechny bude, až se dostanou ven. Přeci jen… je to úplně něco jiného, než v Genesis. Vůbec si teda nedokážu představit, že by nechtěli pryč… ale když nevědí, jaké to venku je, tak… Tak to docela chápu. 😀
Tak nad tým, že tí ľudia nebudú vedieť vonku v ozajstnom svete žiť som nepremýšľala a teraz mi je ich celkom ľúto. Mali tam bezpečné a stále prostredie, neviem si predstaviť ako si budú zvykať na ten chaos tu. Paula som pri tom výsluchu obdivovala 🙂 chúďatko asi si myslel o komisárovi, že je to dobré hovädo. Neviem prečo ale myslela som si, že si ho vezme Sascha domov 🙂 a bude sa oňho starať.
Som zvedavá ako to zvládne Bill, keď sa raz dostanú von. V podstate tam dole ho rozmaznávali ako hviezdu. Ale teším sa na to ako si ho bude (dúfam) rozmaznávať Tomi 🙂
Teším sa na pokračovanie, gratulujem k 50-tke 😀 a teším sa, že si zase v pohode.
To sem moc rada ze si OK.
ufff no konecne se neco deje, ale porad mam strach z toho plynu, co kdyz ho nestihnou vcas spacifikovat? A snad to nemaj jeste nejak pojisteny – v podobe blbecku se zbranemi, ktery sou odhodlany zastrelit kazdyho kterej utece.
Desne sem se lekla jak Paula hledal Kat. Uuuugh ja sem tak napnuta na dalsi dil.
Hehe Janul tak s citem to 'vzruso' v dalsim dile, abych nedostla infarkt 😀
Jeste sem zapomela rict ze doufam ze pri tom frmolu budou Bill s Tomem splu … Narazim na tu jeho posilku – Tome koukej zustat u Billiska. Budete to potrebovat !
jde to dobře, jde to dobře… aspoň, že počítaj s tim, že od toho šéfa tý sekty hrozí nějaký nebezpečí, to už jsem klidnější, co se týká toho plynu.
A vubec nezávidim dvojčatům to čekání a nejistotu… už aby to všechno vypuklo, jsem hrozně napjatá, doufám, že to bude už v příštim díle ;D
Skvělý díl!
Musím říct, že jsem spokojená s tím, jak se to zatím vyvíjí – jasně sice je miliarda věcí, která se může pokazit, ale já tak nějak věřím vždycky v tu nejlepší variantu.
Každopádně se mi zamlouvá způsob, jakým jsi tohle téma pojala – pro mě je to totiž něco naprosto fasinujícího a je to taky jeden z důvodů, proč mám tuhle povídku nejraději.
Jsem zvědavá, jestli se jim opravdu podaří projekt Genesis rozpustit a aspoň v určité míře začlenit jeho "ovečky" do společnosti, nebo jestli to skončí jedním velkým plynovým hřibem.
Vždycky když si přečtu další díl tvé povídky, mám pocit, že mi musí puknout hlava. Protože když nad tím člověk začne uvažovat, že by něco takového opravdu mohlo existovat – jak šílené by muselo být celý život vyrůstat v určitém přesvědčení a pak být vržen do reality? Může to vůbec člověk zvládnout?
Nemám tušení, takže si počkám na další díl :))
juchůůů! 😀 bude akce „Svoboda“! úplně jsem si při čtení poskočila radostí na posteli. 😀
ten výslech byl opravdu legrace, jsem ráda, že jsi ho nevynechala. hnedka by z chudáčka Paula udělali nějakého mentála.. prej příjmení a adresu. :D:D a pak kdo je tu na hlavičku. 😀
je to takové zvláštní, na tu akci se těším, kluci se dostanou konečně ven, ale strašně moc mě zajímají hlavně reakce všech ostatních, až zjistí, že se žádná apokalypsa "nahoře" prostě nekoná (nebo v nejbližších desetiletích snad nebude) a oni se tu budou muset naučit žít. a hlavně, když jsi připomněla to "tahání mrvol z díry"… no brr, radši bych viděla Noeho (doufám, že to je Noe, už se v těch jménech nějak ztrácím :D) v blázinci, než mrtvýho se svými ovečkami.
a gratulace k 50.dílu! ale tady snad nikdo, kdo tě zná, míň kapitolek neočekávál. 😀 😉
Woow, padesátý díl, ale jak to utíká!! :)) Čím víc to čtu, tím víc mě to baví, a jak vidím, tak asi nepřestane i když to některý víkend nestihnu a pak dočítám jako dneska…a příští díl vzrůšo? 😀 Už jen 13 hodin 55 minut ^^ Dneska to byla legrace, ten výslech…:D Já tuhle povídku MILUJU♥ :D!
Doufám že se to povede a nic se nepokazi.
Tak, teď můžu jít s klidem spát 🙂 Paul řekl, co měl a policie se už chystá na zátah. Beztak jsem zvědavá, jak se tohle všechno nakonec povede. To zase bude vzrůůšo 😀 Už teď se bojím, že se něco pokazí, něco se nepovede. Nejraději bych celou povídku přečetla na jeden zátah přes noc, ale to by mi zase bylo líto, že to mám tak brzy za sebou. Tak se na to vrhnu zase zítra 🙂