Plač, řvi a boj se, protože máš čeho! 11.

autor: Lesslee

Týden s týdnem se sešel a já jsem tu opět s novým dílem. Děkuji za všechny komentáře u předešlého dílu. Snad se o své dojmy a pocity podělíte znovu a uděláte mi ještě větší radost. 🙂 – Lesslee

Z Tomových suchých rtů vyletěl zadušený vzdech. Nevěděl, co na to říct. Kdo kvůli němu mohl lhát? Někdo z jeho kamarádů? Určitě ne… policista dal dost najevo, že se na něj vykašlali. Viky? Po tom všem, co mu řekla, by se ho určitě nezastala… Tohle je šance, aby se dostal ven, nebo aby se jeho trest aspoň trochu zmírnil. Chce ale opět lhát? Chce potvrdit to, že on je v tom nevinně, nebo chce říct pravdu? Jeho život se změní, ať udělá cokoli. Když přijde spravedlivý trest, je dost možně, že tak dlouho to všechno nepřežije. Když vyvázne s mírnějším trestem a bude na svobodě, lidé budou vědět, že si neodpykal to, co měl . Jde tady o jeho čest. O jeho pocity a hlavě o jeho krk.

Detektiv se na něj stále díval. Když ale usoudil, že z chlapce nic nedostane, vstal a zkroutil Tomovy hubené ruce za záda, aby mu ztížil možnost úniku.

„Věc zůstane otevřená. Dokud tohle ale nevyřešíme, budete tu muset zůstat. Odvedu vás do vašeho pokoje!“ Dodal ironicky a oba se vydali dlouhou temnou chodbou až nakonec. Odemknul velkým klíčem ocelová vrata a Tom vešel dovnitř. V betonové místnosti bylo maličké okno, kterým dovnitř vnikal uzounký paprsek světla. Sedl si na proleženou postel. Věděl, že není v opravdové cele. Tam by to bylo mnohem horší, a rozhodně by tam nebyl sám. Byl v zařízení, ve kterém bude čekat, co s ním bude dál.

O pár dní později

„Jste si tím jistý, pane Kaulitzi?“ zeptal se trochu s pochybami vysoký muž v obleku.

„Ano, jsem…“ odpověděl Bill. „Nikdo nevěděl, jaké máme mezi sebou vztahy. To, že mě praštil, mi opravdu patřilo. Mrzelo mě, že mezi sebou nemáme vztah jako ostatní sourozenci, ale žádné problémy jsme nemívali. Prostě jsme se ignorovali a takhle to fungovalo. Bohužel se vyskytly problémy v jeho osobním životě… s jeho holkou a tak… trochu jsem se do toho zapletl, tak mi to chtěl oplatit. Jsem si jistý, že mu to přerostlo přes hlavu a nechtěl, aby to zašlo takhle daleko. Jsme přece jenom bratři…“ plynule a s úsměvem hovořil Bill. Jeho modřiny se začaly zbarvovat do zelena a značily, že za chvilku zmizí. Jeho kdysi bílá pleť měla růžový odstín a ranka na rtu se začala pomalu odlupovat. Vlasy měl v elegantním culíku a na sobě měl tmavě modrý svetr.

„Ostatní ale s přesvědčením tvrdí, že už delší dobu mezi sebou máte spory a že to nezůstalo jen u tohohle incidentu…“ Detektiv mu nevěřil. Nebylo ani divu. Všichni tvrdili něco jiného než Bill. Na druhou stranu. Proč by ale Bill lhal? Proč by chtěl chránit člověka, který by mu ubližoval tak, jak všichni ostatní popsali? Bojí se něčeho? Vyhrožuje mu někdo?

„Ostatní o našem vztahu a tom, co mezi sebou máme, nic nevědí…“ ujistil ho Bill a svým pohledem se snažil o naprosto vážný výraz.

„Víte, že jestli nemluvíte pravdu, budete nést následky i vy…“

„Vím… nedovolil bych si lhát!“ vykřikl, ale ihned sklopil oči dolů. Je mizerný lhář. Nikdy mu to moc dobře nešlo.

„Chci, abyste bratra propustili… neudělal nic, za co by tu měl trávit pět let.“

……

„Jste propuštěn. Poškozená osoba si nepřála s vámi soudit a objasnila všechny incidenty, které se mezi vámi dvěma staly. Chci vás ale upozornit, že jakmile se tu setkáme znovu, už si na vás budu muset dát pozor…“ Pronesl Jason a při tom odemykal ocelová vrata.

„Mluvíte o Billovi?“ ptal se nevěřícně Tom. Nenapadlo ho, že by tou osobou, která popřela všechno, co se stalo, je právě on. Proč by to dělal? Tom opravdu počítal s tím, že si odsedí svých pět let.

„Ano, mluvím o tvém bratrovi. Tady to podepiš.“ Ukázal na stůl se štosem papírů a podal Tomovi stříbrné plnicí pero. Dredatý chlapec nevěřil ničemu, co se právě odehrávalo. Není tohle nějaká bouda? Co když ho jen zkouší? Chopil se příležitosti. Dotkl se nabízeného pera. Studený povrch ho zaštípal na prstě. Přeletěl pohledem několik papírů a na konec každé stránky se rychle podepsal.
„To je všechno?“ zeptal se. Opravdu mu bylo podezřelé, že je to tak jednoduché.

„Ano, je to všechno… Přesto ti radím – nejdřív přemýšlej, co děláš, a teprve až potom konej.“ Varoval ho a ukázal na dveře. Tom vyběhl ven. Zastavil první taxík a mířil rovnou do nemocnice.

Na recepci byla sestra, kterou ještě neviděl. Doufal, že snad neví, kdo je zač. Když se na něj ale podívala, začala se rozhlížet okolo, jestli by ji slyšel někdo, kdyby začala křičet.

„Hledám svého bratra…“ vysvětlil.

„Nikomu nemůžu poskytovat informace ohledně našich pacientů…“ omluvila se sestra s nervozitou v hlase.

„Já jsem ale jeho bratr…“ řekl zvýšeným tónem.

„A právě proto vám nemohu nic říct…“ odpověděla se strachem.

Tom okamžitě pochopil. Moc dobře věděla, o co tady šlo.

„Mohl bych se jít aspoň podívat za Chrisem… se kterým jsem byl na pokoji?“

„Ano, to můžete. Tenhle kluk se po vás ptal… takže myslím, že s tímhle problém nebude…“

„Děkuju…“ Na nic nečekal a mířil do pokoje, kde Chrise naposledy viděl. Tomu se na obličeji okamžitě rozzářil úsměv. Vypadal mnohem líp. Už na sobě neměl ani tolik obvazů.

„Rád tě vidím… opravdu by mě zajímalo, jak to všechno probíhalo a tak…“ chtěl okamžitě všechno slyšet. Poslední věc, kterou se o tomhle dozvěděl, bylo to, že si jeho „spolubydlící“ odsedí pět let. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se tu jen tak zničehonic objeví.

„Všechno ti vysvětlím… nejdřív ale potřebuji vědět, kde je Bill…“ řekl zoufale a nervózně si sedl na židli vedle Chrisovy postele.

„Ten už by měl být několik dní doma… Minule jsem zaslechl, že už ho propustili.“ Věděl, o co jde, a téma „Bill“ bylo důležitější než „Co se stalo“. Podle slov sester a ostatních ho pustili už nejméně před dvěma dny. Všichni byli rádi, že se z toho dostal, takže o tom mluvila celá nemocnice…

„Aha…“ střelil po něm omluvným tónem s úsměvem a utíkal ke dveřím. „Ještě se za tebou stavím… Měj se…“ mrkl na něj.

Doma bylo zamčeno. Pohledal klíče, které by měl mít v tašce, kterou dostal od policie, když ho propouštěli. Mezi krámy je po chvilce našel a rychle ten pravý zasunul do zámku.

Všechno bylo jako dřív. Samota se domem potulovala a vpíjela se do nábytku. V kuchyni bzučela jejich stará lednička a někdo opět zapomněl utřít prach. Vyběhl po dřevených schodech a zastavil se u dveří svého bratra. Zaklepal a sáhl na kliku. Pomalu ji stiskl. Bylo odemčeno. Nakoukl do pokoje a zoufale se chytl za ústa.

Pokoj byl dokonale uklizen… a všechny Billovy věci byly pryč…

autor: Lesslee