Pokud tomu věříš, dálka může být jen číslo

autor: PeTiŠka

Napsala jsem po dlouhé době jednu jednodílnou povídku. Je psána podle mé vlastní pravdy, takže to nebude zase tak nějak extra fascinující příběh, potřebovala jsem se spíše vypsat a popsat ve zkratce přesně to, co jsem si zažila. Musím říct, že tím vším jsem se dost ponaučila ohledně internetových záležitostí a díky bohu (klepe na zuby) už jsem z celého tohohle zklamání venku, přestože to nebylo lehké. Takže menší sepsanost mé zkušenosti ve twincestní tvorbě;)

Nepamatuji si přesně ten moment, kdy jsme začali být v kontaktu. Vím jen, že s tou osobou, o které vám budu tady vyprávět, jsem se poznal přes pár tenkrát nevinných komentářů na facebooku, přes jednoho mého dobrého kamaráda. Zpočátku to byla osoba, která mi nestála za moc velkou pozornost – věděl jsem jen, že v mých přátelích a v mém seznamu ‚přátel‘ se objevil někdo další, nesoucí jméno Tom Kaulitz, a postupem času jsem se dozvěděl, že bydlí za hranicemi, odstěhoval se s rodinou před pár lety z Německa.

Ta vlna, která se zdála být zpočátku bezpečná, a ukázala se nakonec jako jedna z katastrof, začala tehdy, kdy jsem byl opravdu na dně. Má rodina, konkrétně otec, si vždy zakládal na preciznosti, a hlavně co se vzdělání týče. To bylo důvodem, proč jsem zvolil jedno zdejší prestižní gymnázium s vědomím, že na to mám. Můj prospěch nebyl zrovna na úrovni vychloubání, ale s pevnou vůlí jsem prolézal všechny půlroky. Bohužel, poslední pololetí druhého ročníku se mi zrovna nevydařilo, z matematiky se stala má noční můra a já si koncem roku odnášel pouze výpis vysvědčení a k tomu ještě papír, kde stálo, kdy budu mít opravné zkoušky. Jednoduše mě čekal můj první reparát a horko těžko jsem to vstřebával. Ta představa, že všichni budou mít dva měsíce naprostého klidu, volnosti a já budu muset docházet na doučování, abych se dostal dál, mě naprosto ničila.

Proto nebylo divu, že začátek prázdnin vypadal spíš jako týden před mou vlastní smrtí. Uzavřenost do sebe samého, podléhání stresu, který se po mně doslova sápal – to všechno bylo v tu chvíli nevyhnutelné.

„Nic si z toho nedělej, málem mě nepustili k maturitě kvůli matice. Zatnul jsem zuby, vložil do toho trochu úsilí, abych těm intelektuálním magorům ukázal, že mě tohle neporazí, a zvládnul jsem to. Nevidím důvod, proč ty bys to nezvládnul, už jen proto, že ses dostal na gymnázium!“

A přesně tímhle byla zpuštěna nebezpečná hra. Jediný, kdo měl v tu dobu snahu podpořit mě, byl ten neznámý Tom, jenž dřímal v mém seznamu kontaktů. Nevím proč, nevím jak, ale jeho slova povzbuzení se mi dostávala pod kůži a dodávala mi jistou naději, že to zvládnu. Tak se stalo, že z našeho naprostého nezájmu vzniklo každodenní psaní přes skype a různé internetové komunikace. Ten člověk se ukázal jako někdo téměř naprosto stejný jako já. Podobné názory, plno stejných zájmů, obdobné problémy. Díky němu začínaly prázdniny nabírat ten správný směr radosti a pohody. Věřte nebo ne, i každé dvě hodiny doučování matematiky mě neodradily od toho si letní dny užívat a těšit se, až zase vypíšu Tomovi všechny mé denní zážitky a probrat s ním opět něco, co by nás mohlo spojovat.

„Pořád o něm mluvíš jak o někom svatém.“ Zasmála se Tina, má nejlepší kamarádka, když jsme jedno horké, volné odpoledne seděli venku na lavičkách a vychutnávali si slunce. Řekl jsem, že bude dobré také na chvíli vyjít ven a nesedět jen doma u počítače – i když nevadilo mi to, opravdu. Ne, když byl na příjmu ten proradný Tom. Prohrábnul jsem líně vlasy a zasmál se.

„Je to úžasný člověk, rozumíme si perfektně. Škoda, že bydlí tak daleko, rád bych ho poznal osobně.“ Přiznal jsem s úsměvem a ignoroval ne zrovna příjemné pohledy kamarádky.

„Možná bys měl být opatrný, Bille.“ Dodala po chvíli, když jsem jí líčil další dojmy z onoho kluka.

„Proč opatrný?“ nechápal jsem význam a pozvedl pravé obočí.

„Myslím, že se pouštíš do něčeho, čeho bys pak mohl litovat. Koukni, jak rychle mu podléháš, brzy ti nebude stačit jen ubohé psaní po internetu a volání si. Budeš se trápit, drž se ho dál.“ Poradila mi vážně a já jen nevěřícně vrtěl hlavou.

„Nemusíš se bát, jsme kamarádi, co si perfektně rozumí.“

„Jak myslíš.“

***

„Jsi ospalý, měl bys jít spát, nechci tě tady držet. Tedy chci, ale nemůžu.“ Zasmál se Tom do mikrofonu a já se jen ospale pousmál, přestože to nemohl vidět. Povaloval jsem se v nočních hodinách v posteli, malý laptop u hlavy a trávil už dobrou čtvrtou hodinu voláním si s Tomem.

„To je dobré, chci si s tebou povídat, slyšet tě.“ Dodám po chvíli ticha, kdy jsem bojoval s touhou po spánku a touhou po komunikování s Tomem.

„Jsi strašný.“ Usmál se Tom mile a slyšel jsem cvakání do klávesnice na druhou stranu. „Radši bych byl u tebe a nechal tě spát v mém objetí.“ Zamumlal po chvíli a já dojatě zamrkal.

„Tak přijeď.“

„Nechej toho.“ Zadurdil se a povzdychnul.

Povzdychnul jsem s ním, ta dálka mezi námi začala být zdrcující. Oba jsme si to za ten měsíc, co uběhl od začátku prázdnin, uvědomovali. Naše psaní přešlo velice rychle na volání, a i to už mi začínalo být málo. Nejednou jsem přistihl slzu, která se hnala přes moji tvář k zemi při představě, jaké by to bylo, být teď s ním, komunikovat s ním osobně, nechat se obejmout, smát se s ním ne přes mikrofon. Cokoliv. Jen být v jeho blízkosti. Tina měla pravdu, všechno začalo být hrozně komplikované.

„Půjdu tedy spát, dobře?“ rozhodnul jsem se to ukončit, když jsem při pohledu na hodiny zjistil, že jsou pomalu tři hodiny ráno.

„Dobře. Ráno si napíšeme.“

„Napíšeme, mám tě rád, dobrou.“

„Vyspi se mi dobře, dobrou noc, Bille.“

Usmál jsem se a zaklapnul noťas. Strčil ho pod polštář a pod tíhou slz v očích jsem se pokoušel usnout. Zdařilo se mi až po několika minutách se sevřeným srdcem. Pocit, který jsem zažíval poprvé v životě.

***

„Bille, ty brečíš?“ matka nechápavě prohlížela ode dveří mou tvář. Otřel jsem rychle oči a zavrtěl hlavou.

„Ne.“

„Však si s Tomem napíšete zase brzy, je to jen deset dní, nebuď jak pacient. Jedeme na dovolenou, máš mít úsměv na tváři, tak hlavu vzhůru, vždyť neumírá.“ Zavřela dveře a já jen z postele sledoval trochu překvapeně dveře. Jak dokonale už mě měla prokouknutého. Kouknul jsem na obrazovku, kde blikala zpráva od Toma. Pousmál jsem se, otřel opět oči a jal se s ním ještě rozloučit, než odjedu na dva týdny na Kanárské ostrovy, kde budu odpojen od internetové komunikace, a tím pádem i od Toma.

***

O PŮL ROKU POZDĚJI

„Pamatuješ na to hrozné období, jak si byl totálně v háji z Toma? To bylo strašné, ještě, že už je to za tebou. Ty tvoje neustále deprese a slzy v očích… nemohla jsem na to už koukat.“ Zasmála se Tina. Seděli jsme společně v jedné z městských kaváren a vzpomínali na všechno možné.

„No jo, ale bylo to hezké. Nevím ani, proč jsme si vlastně přestali psát. Oh, vzpomínám si. Napsal mi, že bychom se oba akorát trápili a od té doby to všechno vyhaslo.“

„Udělal dobře. Oba jste to zvládli a rozhodli se dobře. Nemělo by to smysl.“

„Vždyť já vím.“ Usmál jsem se pohotově a napil se ze svého hrnku kávy. Je to pravda, nějak ten velký žár mezi mnou a Tomem vyhasnul. Už jsme si ani nepsali moc, možná tak jednou-dvakrát do týdne, a tím to haslo.

Pravda ale byla taková, že zdaleka nevymizel z mé hlavy, z mých myšlenek, a především z mého srdce. Kolikrát jsem na něj myslel několik hodin v kuse, představoval si, co asi dělá, a jestli vůbec myslí ještě on na mě, potom, co jsme si všechno prožili. Stále jsem byl ještě schopný pro něj uronit slzy, protože ten člověk se mi usadil hluboko v srdci a já ho nemohl nijak dostat ven. Všechny ostatní příhodné pokusy o vztah jsem odmítal, neustále jsem srovnával s ním. S Tomem. Pořád jsem ve skrytu duše toužil po něm. Bohužel ale tohle muselo zůstat jen ve mně, tohle malé tajemství.

*

Byla polovina března, když jsem po dlouhé době opět seděl u počítače s Tomem a psali jsme si, co nového za tu dobu. Psalo se mi s ním, jak jinak, než velice dobře, pořád stejné, pomyslel jsem si. Opět jsem se musel smát nad jeho humorem a příhodami a cítil jsem se po dlouhé době skvěle. Přeci jen to on mě tenkrát vytáhnul z nejhoršího a pomátl mi hlavu.

„Nemysli si, kdybys byl poblíž, byl bys můj, i kdybys nechtěl!“ napsal jsem mu v rámci diskuse pobaveně a čekal na jeho odpověď. Zarazila mě, když se mi dostalo podobného psaní. Zastesklo se mi takovým způsobem, že jsem stlačil několik slz a radši rychle odvedl řeč jinam. To stačilo jako důkaz toho, že on je na tom stále stejně, i přestože se naše komunikace značně omezila. Všechno to, co se mezi námi stalo, ty neustálé dny volání a psaní, se v nás musely usadit natolik, že na ně nelze jen tak zapomenout a svou jizvu na srdci si vydobyly. Bylo mi jasné, že tímhle jsem do toho spadl opět až po uši. Ten zrychlený tlukot srdce, kdykoliv mi od něj přišla zpráva, ten blažený pocti, kdykoliv mi napsal něco lichotivého či hezkého. Ten pocit bláznovství, že je na tom podobně a že jsme si tak blízcí!

Ještě ten samý den jsem ležel pozdě večer v posteli, oddával jsem se písničkám v mém přehrávači a přemýšlel. Jestli je teď něco, co opravdu chci na prvním místě, tak to, že jej chci vidět. Je mi jedno, kolik mě to bude stát finančně, je mi jedno, jak dlouhá bude cesta, je mi jedno, že možná pak budu proplakávat další dny kvůli tomu, že to bylo až moc krásný a krátký. Potřebuju ho vidět na vlastní oči, obejmout, popovídat si s ním a říct mu, co ten člověk se mnou udělal. Věděl jsem, že příští týden mi přijdou na účet peníze za brigádu a mé měsíční kapesné od otce. Věděl jsem, že budu mít volný víkend a mohl bych za ním teoreticky přijet. Ráno dorazit, večer zase odjet. Pousmál jsem se nad svým nápadem a nemohl jsem málem usnout nadšením, až mu to zítra nabídnu, jistě bude stejně nadšený, a konečně se setkáme osobně. Tohle musí vyjít!

***

„Potřebuji se tě na něco velice nutně zeptat.“

„Povídej!“

„Měl bys čas příští sobotu?“

„Příští sobotu jistě, tuhle ne. Proč se ptáš?“

„Mohl bych za tebou přijet, lístky nejsou tak drahé a cesta netrvá zase tak dlouho. Ovšem, pokud bys měl zájem.“ Odeslal jsem spěšně zprávu, sepjal obě dlaně k sobě a nervózně si okusoval nehet na palci – můj malý zlozvyk. Přesto, že všechno bylo tak skvělé, jsem se trochu bál, abych ho tím třeba nezastrašil, třeba všechno to, co jsem si mezi námi představoval, byl jen naivní výplod mé fantazie.

„Určitě přijeď, musíš mi jen napsat, kdy a kde tě mam čekat!“ Oddychnul jsem si úlevou a nadšeně zasténal. Takže se uvidíme, po té nehorázné době trápení a pouhopouhého psaní. Hned na tu chvíli jsem si objednal autobusové jízdenky, které jsem už vyhlížel ráno při opravdu nudné hodině informatiky. Sprásknul jsem samou radostí ruce a už plánoval, co vše podnikneme a co mu povím. Nepamatuju si chvíli, kdybych se takhle na někoho těšil. Tak strašně moc. Společně jsme plánovali, utahovali si a přišlo mi, že Tom samotný se těší. Určitě se těší, nemám o tom pochyb.

***

„Takže tys do toho prásknul? Ty jsi neuvěřitelný. A já proč se najednou řítíš ke mně do práce.“ Zasmála se neuvěřitelně Tina, když jsem v pátek, den před mým výletem, seděl u ní na praxi a nechával upravovat své vlasy. Špulil jsem na sebe rty, neustále se nakrucoval a čelil pobaveným narážkám od mé kamarádky.

„Nešlo to jinak, musím ho vidět.“ Usmál jsem se. Nemohl jsem jí ani popsat, co se ve mně odehrávalo. Nervozita, a zároveň chtíč po tom se pořádně rozbrečet hlasitě radostí.

„To jsem zvědavá, pak mi to všechno povíš.“ Pousmála se a pomalu dokončovala svůj výtvor. Kadeřničení jí vždycky šlo, to jsem jí musel nechat, protože vlasy jsem měl po dlouhé době opět skvěle upravené, sestřihané. Společně jsme se odebrali pomalu domů, jakmile skončila její pracovní doba.

„Držím ti palce.“ Objala mě pevně před barákem.

„Konečně, ani nevíš, jak jsem šťastný.“

„To věřím, zasloužíš si to.“ Usmála se na konec, nechal jsem jí ještě naposledy prohrábnout mi vlasy, aby pyšně zhodnotila své dílo, a opravdu jsme se už rozloučili.

Vyběhnul jsem rychle do našeho bytu a předvedl se mamce, která stejně tak zhodnotila úpravu vlasů kladně.

Odhodil jsem vyčerpaně tašku do rohu pokoje a pomalu si začal dávat věci, které vezmu s sebou. Peněženku s jinačí měnou, kterou jsem byl odpoledne rozměnit, nějaké jídlo na cestu, parfém a dalších milion sarapetiček. Připravil jsem si ještě věci na sebe a zamířil chvatně do sprchy. Autobus mi jel časně ráno, takže jsem se rozhodnul jít brzy spát.

„Tak zítra už. Neusnu!“ zasmál jsem se, když jsem zalehnul do postele. Nadechnul jsem se zhluboka a ještě jsem se natáhnul pro svůj laptop, abych napsal Tomovi zprávu – pro jistotu kde a přesně v kolik se sejdeme zítra na nádraží. Tohle se mi psalo tak krásně!

Odeslal jsem zprávu, ještě zkontroloval svůj email a hodlal jsem se odebrat tedy definitivně na kutě, když mi blikla během dobrých dvou minut zpráva. Otevřel jsem ji hned, jelikož byla od Toma, a po přečtení prvních dvou-tří slov jsem cítil nehorázný knedlík v krku. Začal jsem dýchat zhluboka a vnímal jsem, jak se mé prsty na klávesnici absolutně rozklepaly. Četl jsem zprávu několikrát po sobě a znova. Aktualizoval stránku, jestli to náhodou není nějaký omyl, snažil jsem v tom najít náznak fóru, ale marně.

„Omlouvám se, Bille, tento víkend nemůžu jít nikam. Pohádal jsem se s matkou, nikam mě nepustí, a zakázala mi být i na internetu. Mrzí mě to, už musím zase jít.“

Tak zněla okamžitá odpověď na mou předchozí zprávu. Těch pár zkurvených (omluvte mi ten výraz, jinak je nelze nazvat) slov, které mi absolutně ublížily, zklamaly. Snažil jsem se okamžitě uklidnit, ale cítil jsem, jak se mi nezastavitelnou rychlostí derou slzy do očí, a můj tep se zrychlil o několik stupňů. Začínal jsem panikařit, přestože jsem se sám nutil k tomu být v klidu. Natáhnul jsem se ihned pro mobil, vytočil Tomovo číslo a vyčkával. Vyzvánělo to, ale nikdo to nebral.

„Tak to zvedni, prosím!“ zakňoural jsem a první potoky slz se linuly z očí. Poklepával jsem prsty o rty a poprvé jsem vzlyknul nahlas. Típnul jsem to a zaklonil hlavu ve snaze se pořádně nadechnout, zavřít oči a uklidnit se. Pokusil jsem se mu dovolat ještě po druhé, po třetí a nic. Neustále, bezvýznamné vyzvánění, nic víc.

V tu chvíli mi bylo jasné, že už se s ním nespojím a že se zítra neuvidíme. Klesnul jsem zdrceně na kolena a dal se do hlasitého pláče. Bylo to tak samovolné, nemohl jsem to udržet na uzdě ani tomu nijak zabránit. To zklamání z takové ubohé zrady. Nevnímal jsem mamku, která se vyděšeně přiřítila. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele, jak se kolem mě ocitlo tucet promáčených kapesníčků. Vnímal jsem palčivou bolest, která se mi ze samého pláče usadila ve spáncích a byla dosti nepříjemná. Bolely mne z toho oči a upřímně mi bylo na zvracení.

Vydržel jsem ledacos, ale takový podkop nohou ne. Možná to všechno bylo proto, že jsem dovolil tomu člověku tolik dostat se do mého nitra a ukrást si něco, co je mého. Možná proto, že jsem nebyl opatrný, zato až přehnaně moc naivní. Za to, že jsem se zamiloval do člověka, který je pro mě neznámý, přesto jak jsem si myslel, že jej znám dobře po těch měsících psaní si. Věděl jsem, že ta zpráva byla pouhá výmluva, protože dospělý člověk by si nenechal takhle hýbat už vlastním životem a zákaz chodit ven je akorát tak dětinské. Bylo mi jasné, že ten člověk, Tom, byl hrdina pouze přes internetovou komunikaci, a že je to někdo, jehož zbabělost a nevychovanost nemá meze. Můj princ se stal samotným prokletím, které mi teď dávalo dosti zabrat. Hodinu co hodinu jsem kontroloval zprávy, jestli se náhodou neobjeví nějaká zpráva s vysvětlením, že to byl fór, že mě bude čekat a zítřek si užijeme. Marně. Všechno, co se stalo, bylo marné. Vlastně se to nemělo stát vůbec.

„Bille, zlatíčko.“ Probudil mě něčí konejšivý hlas. Stěží jsem otevřel oči, které zely prázdnotou a cítil jsem, jak nepříjemně pálí. Mamka stála nade mnou a její tvář byla ustaraná.

„Mami? Kolik je hodin.“ Povzdychnul jsem vyčerpaně a zase zavřel oči. Byl jsem tak unavený, ale spokojený, že už mě přešla alespoň ta nesnesitelná bolest hlavy.

„Bude osm hodin.“

„Mohl jsem být už hodinu na cestě.“ Zaskučel jsem a prsty protřel oči. Tím jsem zahnal další příval slz.

„Je to prevít, Bille, zapomeň na něj. Někdo takový ti nestojí ani za pomyšlení. Netrap se tím.“ Políbila mě na čelo a já se musel pousmát. Ona je jediný člověk, v kterého jsem držel opravdovou důvěru. „Musím do práce, ale zkusím dorazit co nejdříve, abys tu nebyl sám.“ S těmi slovy jsme se rozloučili a já se ještě rozhodnul chvíli se prospat.

***

‚Uživatel s Vámi nesdílí žádné informace‘.

Tak toto sdělení jsem si přečetl v neděli, tedy den poté, co jsem měl trávit s Tomem.

„On si mě smazal!“ Vyhrknul jsem a zasmál se zoufale zároveň. „Smazal si mě nadobro, jen protože jsem se s ním chtěl vidět?! Ať táhne ke všem čertům!“ vykřičel jsem se na počítač. Připadal jsem si jako nějaký psychopat, ale v tu chvíli mi nepřišlo nic vtipnějšího, než se mě takhle zbaběle zbavit.

„Nemám pro něj ani slova.“ Dodala Tina, která seděla za mnou na posteli.

„Ani já ne. Tohle je ukončená kapitola.“

„Bude ti chvíli trvat, než to vstřebáš, ale uděláš tak dobře, věř mi, Bille.“

„Já vím. Nemůžu chtít člověka, který nemá zájem.“

„Najde se někdo lepší.“ Mrkla na mě a vstala, aby mi mohla nahlídnout do noťasu přes rameno. „Hele, někdo ti píše, máš tam zprávu. Kdo je Bushido?“ pozvedla zvědavě obočí. „Je to kus!“

„Ale, jeden docela fajn týpek přes internet, píšeme si krátce.“

„Okamžitě ho smaž!“ dodala přísně, až jsem se musel trochu skrčit v sedačce. A já toho internetového dobyvatele opravdu smazal. Poučení, že přes internet není nikdy vše takové, jak se nám může zdát být.

autor: PeTiŠka