Bill
Když Brian opustil náš dům, týden jsme se neviděli, než jsem se pro změnu vypravil já za ním. A to na první vystoupení jejich konzertní šňůry. Do Spojeného království. Ano, teoreticky bych si mohl počkat na německé konzerty a festivaly, jenže jsem chtěl být už při tom prvním. Nemluvě samozřejmě o tom, že jsem měl zařízenou protekcičku. Měl jsem tu možnost být jediný fanoušek v backstage. Hrozně jsem se těšil; bylo to poprvé, co předkonzertní čas nestrávím několikahodinovým čekáním, mrznutím a tlačenicí s ostatními o nejlepší místa. Ba co víc, bubu moct nahlédnout pod pokličku své životní kapele. I přes to všechno jsem stále především vášnivý fanoušek.
Brian mě vyzvednul na letišti a dodávkou jsme se dokodrcali na místo vystoupení. Všechno mi připadalo nové a vzrušující, ačkoliv jsem to znal od nás. Na parkovišti stál tourbus. Zadem jsme vklouzli do haly. V backstage byli úplně všichni. Každého z nich jsem znal. Cítil jsem se jako dítě, které přijde k vánočnímu stromku. A taky jsem se pekelně ostýchal.
„Brian je zpátky!“ zvolala Lisa přes puštěnou hudbu.
„Vedu návštěvu,“ rozzářil se můj drahý a pyšně mě vzal kolem pasu. „Tohle je můj přítel Bill a dneska tu s námi bude.“
Brian
Bill se společensky usmál a pozdravil. Neodolatelně se styděl.
„Tohle je Lisa, naše nepostradatelná vizážistka,“ představoval jsem a on si s každým radostně potřásl packou. „Nick Gavrilovic, opora ze zadní linie. Bill Lloyd, naše děvče pro všechno. A prudce elegantní Fiona Brice,“ zakončil jsem a laškovně jí políbil ruku.
„Jistě, vždyť je všechny znám,“ Bill na mě z legrace mravokárně zamlaskal. Stefan, sedící na parapetu u otevřeného okna s cigaretou, na něj žoviálně zamával. Bill zapištěl a odcupital se s ním přivítat. Objali se a Stef mu polichotil, že vypadá skvěle. Ti čtyři se ke mně nenápadně přitočili na výzvědy.
„Ty už nejsi s Helenou?“
„Oficiálně s ní jsem, ale podle srdce už dlouho ne,“ zabručel jsem. Lisa se uličnicky zaculila.
„A kolik mu je?“
Rozpačitě jsem se poškrábal na čele.
„No… bude mu dvacet.“
„A to si rozumíte?“
„Jo… on totiž není obyčejný teenager, je taky slavný. Od šestnácti nemá normální život. Musel dospět dřív než jeho vrstevníci.“
„Co dělá?“
„Se svým jednovaječným dvojčetem má kapelu. Jsou sice komerční, ale celosvětově úspěšní. Potkali jsme se ve Státech, právě když tam byli na propagaci.“
„Počkej, něco mi to říká,“ Lisa svraštila obočí. „Zpívá, že? A je Němec, viď? Znám všechny kluky, kteří se malují, vzpomenu si,“ luskala prsty. Zasmál jsem se.
„To není tak důležité.“
„Nic mi do toho není, Briane, ale víš jistě, že děláš správnou věc?“ ozval se Bill skepticky. Tenhle plachý muž byl s naší skupinou od samého začátku. Nejdřív nám dělal tourmanažera, než jsme ho přizvali i na pódium. Nevadilo mi, že se ptá. Byl hodný a myslel to dobře. Všichni jsme se svým způsobem starali jeden o druhého.
„Vím. Nedokážu si vybavit, že by mě někdy předtím nějaký vztah takhle naplňoval,“ opáčil jsem a podíval se směrem mého malého. Přesně tehdy se ke mně otočil a vesele mi naznačil, ať se k nim připojím. Usmál jsem se a vyhověl mu. Objal mě kolem boků a mazlivě mi přitisknul hlavu na břicho. Miloval jsem tuhle část jeho osobnosti, že se za žádných okolností nestyděl a nebál ukazovat svoje city, i když byl jako třeba teď mezi cizími lidmi.
„Briane, Stefan strašně kecá! Říkal mi, že ho švédská královna vyznamenala za zásluhy, jako anglická královna udělila titul Eltonu Johnovi, že to není pravda?“
Vybuchl jsem smíchy, což mu bylo dostatečnou odpovědí. Dotčeně na Stefa zavrčel a zvednul se, aby se mohl obejmout se Stevem, který konečně přišel. Obcházel halu ve snaze potlačit stres. Dnes začínalo první světové turné jeho života, takže se mu nikdo nedivil.
„Mám zatracený nervy, Bille, a nevím, co s tím mám dělat,“ natáhnul ruce a ukazoval mu, jak se mu klepou prsty. „Asi budu tancovat.“
„To máme radost,“ zamumlal Nick a opustil místnost, a to všechny donutilo k úsměvu. Nick se občas cítil ohrožen Steveovými tanečními výpady.
„Brian mi povídal, že jste jednou hráli pro 500 tisíc lidí. To jsi neměl trému?“
„Uh, ještě dneska cítím, jak byla velká.“
„A jak jsi to zvládnul?“
„Klasickou mantrou. Od rána jsem si opakoval ‚jsi dobrej, dokážeš to, jsi dobrej, dokážeš to ‚, až jsem tomu fakt uvěřil,“ zakřenil se Bill bezelstně a Steve přesvědčeně kývnul a s tichým huhláním si to zase namířil kamsi pryč. Účelně jsem se doloudal k Fioně.
„Bill je nadaný klavírista,“ pronesl jsem jako by nic.
„Opravdu?“
Položila časopis a vydala se za ním. Příští půl hodinu jsem se mohl těšit z vyvolání jejich zaujaté debaty o vážné hudbě.
Bill
Po obědě jsem si kecnul na gaučík. Na stole ležela spousta vytištěných tracklistů. Po jednom jsem hmátnul a zvědavě se do něj začetl. Jako první na seznamu stála Kitty Litter. Brian si přisedl na opěrku. Poklepal jsem na tu položku nehtem a podíval se na něj jako štěně. S úsměvem pokrčil rameny. Vedle mě se posadila vizážistka Lisa.
„Můžu se zeptat, kdo ti dnes dělal make-up? Vypadá to dokonale,“ řekla mile.
„V civilu se maluju sám, takže děkuju za kompliment,“ zachichotal jsem se. Brian si potřeboval cosi zařídit. Políbil mě do vlasů a odešel. Vyprovodil jsem ho cituplným pohledem a s nezájmem jsem sáhnul po plechovce Red Bullu.
„A jak jste se vy dva seznámili?“ ozvala se Lisa. Skoro jsem zapomněl, že tu je. Oplatil jsem jí úsměv.
„Oh, to bylo docela nezvyklé. Na záchodě jednoho klubu. Brian byl pod parou. Nejdřív na mě spadl a pak se pozvracel.“
„Doufám, že ne na tebe!“ rozesmála se.
„Naštěstí ne.“
„Takže nic romantického,“ konstatovala pobaveně.
„To nevadilo. Měl bych o něj zájem, i kdyby tam stál, já nevím, celý od krve,“ ověnčil jsem rty úsměvem. „Najednou se přede mnou objevil někdo, u jehož plakátů jsem se roky takřka modlil a dělal spoustu dalších věcí, o kterých není vhodné mluvit,“ cudně jsem se ošil a ona se zasmála. „Byl jsem z něj zpočátku totálně hotový a hodně jsem to dával najevo. Brian z toho byl nesvůj. On je tak sladce skromný,“ sklopil jsem řasy a pousmál jsem se.
„Asi bych to neměl vytahovat, ale nejspíš mě tu nevidíte rádi, že? Nejspíš mě považujete za zákeřného uchvatitele nebo tak podobně.“
Lisa na mě vytřeštila oči.
„Ale kdepak! O tohle my se vůbec nestaráme. Brianův soukromý život je jenom jeho. Helenu sice osobně známe, několikrát ho na turné navštívila, ale to neznamená, že se stavíme na tu či onu stranu. Abych tak řekla, nás zajímá jediná věc – když je Brian spokojený, dá se s ním vyjít. A kdo tu spokojenost zapříčiňuje, už je nám celkem lhostejné,“ zaculila se a já měl nutkání ji obejmout.
„Děkuju,“ zatetelil jsem se. „Nechci způsobovat nepříjemnosti a rozkoly, na druhou stranu je Brian můj splněný sen a popravdě, na tom jediném mi záleží.“
„Pro nás je to v pořádku,“ utvrdila mě opět s nesmírnou mírumilovností. Ještě dlouho jsme spolu příjemně klábosili, načež jsme šli okouknout zvukovou zkoušku. Zvenku okamžitě začali jásat fanoušci, zaslechnuvší dění okolo příprav. Všichni zareagovali potěšenými úsměvy a hráli hned o něco energičtěji. Byl jsem jako na trní. Minutu od minuty jsem se víc a víc nemohl dočkat.
Vrátili jsme se zpátky do šatny. Kluci se začali oblékat a Fiona také, jen se s vybranými oděvy zavřela v pro sebe vyhrazené místnůstce.
„Nemám jít zatím pryč?“ špital jsem Brianovi. „Nebude jim vadit, že na ně koukám vzhledem k tomu, že jsem teplej jak asfaltka v Kalifornii?“
Brian zkroutil koutky a cvrnknul mě do nosu.
„To je Stefan taky a nikdy s tím neměli problém. Buď v klidu. Radši mi řekni, jestli mi to bude slušet,“ ukázal mi několik ověšených ramínek ze stojanu. Uvelebil jsem se v křesle a zálibně jsem nahnul hlavu.
„Nejdřív se mi v tom musíš předvést.“
Po kraťoučké módní přehlídce si Brian vybral, v čem dnes bude vystupovat. Fiona se vrátila a u dlouhého zrcadla si lakovala vlasy, klapajíc podpatky lodiček do rytmu nutně puštěné hudby. Stef byl v Lisině plné péči.
„Co kdybych si tě dneska namaloval?“ navrhnul jsem svému drahému přítulně.
„To by se mi líbilo.“
„Nevadilo by to, Liso?“
„Jistě že ne, naopak. Moc mi tím pomůžeš. S Brianem mám vždycky nejvíc práce.“
„Tím ovšem nechceš říct, že jsem ohyzdný, že ne?“
„V žádném případě!“ škádlili se.
Mezitím, než se Brian posadil k zrcadlu vedle činící se Lisy, zahrabal jsem do svého zavazadla pro vlastní kosmetickou taštičku. Prohrábnul jsem jejich líčidla, něco si vybral a potom jsem vzal místo proti Brianovi.
„Na co se můžu těšit?“ svůdně se usmál, nahnul se ke mně a opřel se dlaněmi vedle mých stehen.
„No pokud budeš takhle blízko, neručím za nic, protože mě to bude pokoušet,“ pošeptal jsem mu plyšově a s chichotáním jsme se políbili. A mluvil jsem pravdu. Zatímco jsem mu na tvář nanášel make-up, dával jsem mu jednu hubičku za druhou. Když jsem skončil, oba mě pochválili. Byl nalíčený pečlivěji a zajímavěji než obvykle. Brian se zvednul a šel si narovnat vlasy žehličkou. Teď abych provedl něco se sebou. Převlékl jsem si kalhoty, obul si pohodlné Conversky a natáhl na sebe fan tričko, za což jsem byl odměněn zahvízdáním. Pak jsem si zalezl k zrcadlu a začal jsem se odličovat.
„Počkej, zlatíčko, udělám to,“ přitočila se ke mně Lisa laskavě. Souhlasil jsem.
„Pročpak to děláš?“ zajímal se Brian.
„Pro jistotu. Bude tam spousta foťáků a kamer. Nechci, aby mě někdo poznal.“
„Počkej… ty chceš pod pódium?“
„A kde sis myslel, že budu? Zalezlej po stranách pódia? Miláčku, tvůj zadek sice shledávám přitažlivým, ale rád bych toho z tebe viděl víc.“
Slyšel jsem smích a se zavřenýma očima jsem se malinko usmál. Brian trochu brblal.
„Nejsem si jistý, jestli chci, abys byl tam dole. Není to bezpečné, všichni se na sebe tlačí…“
Odfrknul jsem si.
„Víš, kolik takových vašich konzertů mám za sebou? A jsem stále živý.“
„Někdy až moc,“ poznamenal Stef potměšile a vydoloval tím z hrdel zde přítomného osazenstva další pobavení.
„Hej! Zrovna ty máš co říkat!“ zvolal jsem poťouchle a pokračoval jsem v řeči k Brianovi. „Nikdy jsem neměl ani škrábnutí, tak se nestrachuj. Konec diskuze,“ čiperně jsem se zvednul a utěšil jsem jej hravým políbením.
Start se blížil. Všichni byli málomluvní, napájeli se energetickými drinky a lapali nikotin o sto šest. Než si mě Brian odvedl stranou, popřál jsem zbytku hodně štěstí. Uličkami jsme mířili k pódiu.
„Co děláte bezprostředně předtím, než vylezete na stage?“ ptal jsem se, abych to drobátko odlehčil.
„Sevřeme se v medvědím objetí a párkrát si něco zařveme na povzbuzení, většinou ‚fuck‘,“ usmál se, načež se mnou propletl prsty a přitáhl si mě k sobě.
„Nebuď nervózní. Bude to konzert krásný a perfektní jako vždy,“ chlácholil jsem ho s úsměvem, byl tak napjatý. „Fanoušci jsou neskutečně natěšení jen na to, aby vás po dlouhé době zase viděli.“
„Já vím. To půjde. Tak… si to užij a dej na sebe pozor. Támhleten sekuriťák tě vezme za zábrany. Apeloval jsem na něj, abys stál přímo pode mnou. Celou dobu se na tebe budu dívat, rozumíš?“
„To já na tebe také,“ zazubil jsem se jeho starostlivosti. „Předveďte se.“
Dlouze jsme se políbili, načež mě kapku neochotně nechal jít. Bouřil se ve mně adrenalin. Halu halila černota a pronikavé světlo reflektorů, lidi ryčeli. Když mi respektu hodný vousáč pomohl vtlačit se za zábrany, pár osob kolem mě mělo námitky, ale brzy toho nechali. Zepředu jsem byl slisovaný na železo a ze všech stran ostatními. Bylo hrozné horko. Zhruba deset minut se nic nedělo. A potom to začalo.
Vystoupení bylo jedna velká fantazie a mix všeho možného. Oslnění světlem a hlukem, vzhlížení k jejich siluetám. Kolem mě se natahovaly paže, hýbal jsem se v jedné mase s publikem. Křičeli jsme. Oční kontakt s Brianem. Chtělo se mi smát, když jsem myslel na to, kolikrát předtím jsem právě po tomhle toužil, když jsem byl mladší a pošetilejší a sníval jsem o tom, že si mě mezi všemi všimne. Celý konzert jsem odzpíval s ním, každé slovo textu. Ta euforie se nedala snést. Plakal jsem s úsměvem na rtech a křečovitě svíral v dlaních ocelové hrazení, jako by mě puštění se mělo odsoudit k utonutí mezi zmítajícími se těly, uvězněnými ve stejné sladkobolné agónii, jakou jsem procházel sám. Hruď mě bolela emocemi. Unášelo mě to do mých osobních dimenzí šílenství. Poslední tóny závěrečné Taste In Men mi zatemnily rozum a já se tříštil na miliardy střípků jako samotné jádro hurikánu. Hlasivky jsem dávno neovládal, žily si svým vlastním životem. Děkovačka. Konsternovaně jsem vrtěl hlavou a otíral si oči. Na všechny z nás to mělo stejný vliv. Tleskali jsme a usmívali se jako blázni. Ale mezi námi byl jeden rozdíl. Já mohl jít a poděkovat jim osobně.
Sekuriťák mě nějakým zázrakem dostal ven. Vyčerpaně jsem si odhrnoval vlasy z obličeje. Až teď jsem si uvědomil, jak jsem zpocený. Nepříliš při smyslech jsem vešel do šatny a oni se na mě v okamžení sesypali. Rozesmál jsem se, zcela spontánně je objal a pokoušel jsem se jim sdělit pouhými omezenými slovy, jaký zážitek to pro nás fanoušky byl. Všichni byli velmi unavení, ale šťastní a spokojení. Svalil jsem se na pohovku. Steve si poléval hlavu vodou z lahve a před sprchami se tvořila fronta. Podnikavý hovor; každý potřeboval vyjádřit své postřehy. Brian si ke mně sednul a stulil si mě do ledabylého objetí. Měl jsem těžké ruce, ohnutá záda, třásl jsem se, ale překotně jsem mluvil.
„Vaše konzerty jsou nejkrásnější okamžiky mého života, Briane. Znamenají pro mě víc, než když pro mě křičí desetitisícová hala. Skrz pauzu mezi Meds a Battle jsem na to zapomněl, ale tohle mě vedlo k tomu znovu si to uvědomit. Moje pocity… neumím to adekvátně přirovnat. Je to, jako když se milujeme a ty mě přivedeš na vrchol. V tu chvíli nevím, kde mám ruce, nohy, vědomí se mi přepne na autopilota a nedokážu ovládat nic, vůbec nic, a jen se poddávám něčemu, co mi připadá absolutně vrozené a přirozené.“
Dlouho jsem se mu svěřoval a jeho oči zářily čím dál víc. Dlouho jsme se líbali. A dlouho jsme čekali, než ostatní budou hotoví, přesunou se do tourbusu a my tady zůstaneme sami. Tehdy už má urputnost vyprchala a zůstala jen skutečnost uspokojení a blaženosti. Ústa jsme měli propojená v polibku, když jsme společně zalezli do jednoho sprchového koutu. Nepadlo o tom jediné slovo, přesto to bylo oběma jasné – když se nepomilujeme teď, už se nám nenaskytne šance, protože v autobusu bychom všechny vzbudili. A nepomilovat se předtím, než se na měsíc odloučíme, bylo nemyslitelné. Možná to bylo nemístné, následovat uspokojení duševního rázu uspokojením tělesného rázu, ale čert to vem. Udělali jsme to.
Ruku v ruce a špitajíc si, jsme se loudali k dopravnímu prostředku. Oba jsme byli přeplnění endorfiny k zalknutí. A to ještě neměl být konec. Uvnitř se na nás čekalo.
„Málem jsme tu lahvinku bouchli bez vás, kde jste byli tak dlouho?“ culil se Stefan a já mu dal kamarádskou pusu a zatahal ho za odstáté uši.
„Hádej!“
Parádně se slavilo. Naše veselost musela být slyšet na sto honů. Bezprostředně jsem si vzal slovo.
„Chtěl jsem vám poděkovat, dokud toho ještě jsem schopný, a tentokrát ne za konzert, ale za to, jak jste mě dneska přátelsky a bez předsudků přijali, i když jsem pro vás dítě a neumím vůbec anglicky a jsem mainstreamová celebrita a neeticky se cpu na Heleninu pozici,“ žvatlal jsem. Reakcí byla vlna polibků, objetí a vřelých ujišťování, že patřím do rodiny. Bylo příliš obtížné soudit, zda jsem opilý šampaňským nebo jejich přízní, v níž jsem si předtím neodvažoval doufat.
Spát jsme šli až kolem druhé hodiny. Já s Brianem jsme je nenásledovali do spací části autobusu, kde se nacházely úzké palandy ne neznámé mému tělu. Ustali jsme si v mediální části, kde byla sedačka s možností rozložení, a my jsme tak mohli přenocovat dle našeho gusta, a to v náručí jeden druhého. Jak sladce se mi usínalo.
To bolo ako by som ten koncert videla na vlastné oči a ešte k tomu aj ako bonus zákulisie. Bola to zase krásna bezmračná kapitola. Takéto úplne zbožňujem. Billove poďakovanie na záver bolo úplne nádherne roztomilé 🙂
jenom dva komentáře?? :/ no co to.. 🙁 a zrovna tenhle díl by si jich zasloužil kopu, protože se drahá autorka opět pěkně předvedla a její vytažení čtenáře na koncert Placeba bylo nezapomenutelným zážitkem! 🙂 až mě začíná mrzet, že jsem před pár lety nevyužila příležitost a na RfP, kde vystupovali, nejela a vyměnila je za levnějšího Mobyho na Sázavě (hloupá, hloupá holka!!!). 😀 "fanoušek Bill" byl skutečně roztomilý, zažil něco, o čem tu sníme každá a to jak ho přijali mezi sebe.. byla jsem dojatá a šťastná za něj. 🙂 další velká plus tohoto dílu byla rozsekávající hláška "teplej jako asfalt v Kalifornii" (kde to sakra bereš? :D) a ta nádherná pomalá verze Breathe Underwater, kterou jsem do dneška skutečně neznala. 🙂 dechberoucí!
Ach, jak mě se chce z toho dílu plakat, ani nevím proč. ♥
To bolo ako by som ten koncert videla na vlastné oči a ešte k tomu aj ako bonus zákulisie. Bola to zase krásna bezmračná kapitola. Takéto úplne zbožňujem. Billove poďakovanie na záver bolo úplne nádherne roztomilé 🙂
jenom dva komentáře?? :/ no co to.. 🙁
a zrovna tenhle díl by si jich zasloužil kopu, protože se drahá autorka opět pěkně předvedla a její vytažení čtenáře na koncert Placeba bylo nezapomenutelným zážitkem! 🙂 až mě začíná mrzet, že jsem před pár lety nevyužila příležitost a na RfP, kde vystupovali, nejela a vyměnila je za levnějšího Mobyho na Sázavě (hloupá, hloupá holka!!!). 😀
"fanoušek Bill" byl skutečně roztomilý, zažil něco, o čem tu sníme každá a to jak ho přijali mezi sebe.. byla jsem dojatá a šťastná za něj. 🙂
další velká plus tohoto dílu byla rozsekávající hláška "teplej jako asfalt v Kalifornii" (kde to sakra bereš? :D) a ta nádherná pomalá verze Breathe Underwater, kterou jsem do dneška skutečně neznala. 🙂 dechberoucí!
[3]: Jé, moje milá, tobě taky unikl RfP? Mně též a to jsem si říkala, že jsem snad jedinej smolař v týhle republice…