Someone like you 23.

„Alvine, co jsem ti říkal o tom běhání?!“ Georg hodil naštvaný pohled na smějící se klubíčko, pobíhající kolem něj, a vzápětí se teatrálně chytil za hlavu. Tom se na něj odmítal podívat, protože by se jistě neubránil smíchu, a proto se raději věnoval dál své práci a pomalu natíral kapotu auta tmavou barvou.

„Nevím, proč zrovna já musím mít malého bratra?! Co jsem komu udělal?! Jako kdyby neuměl chviličku sedět na místě,“ neustále něco mrmlal, zatímco se snažil v kapse svých kalhot nahmatat prášek, který mu měl pomoct proti kocovině.

„Geo, no tak, jsou mu tři roky. Myslím, že když jsi byl v jeho věku, byl si úplně stejný,“ Tom vesele zavrtěl hlavou a věnoval malému chlapci úsměv.

Na jedné straně sice Gea chápal, jejich menší výlet na něm zřejmě zanechal horší následky, než by čekal, přesto všechno by však nedokázal být na to malé dítě tak zlý. On Geův názor vůbec nesdílel. Právě naopak. Potěšilo ho, když spatřil ve dveřích Geovu mámu, a její prosbu, aby Alvina na chvilku pohlídali, bral jako samozřejmost.

„Možná, ale jsem rád, že si to nepamatuji,“ trucovitě našpulil rty, a vzápětí rychle zapil prášek.

Tom jenom nechápavě zavrtěl hlavou a dál si jej nevšímal. V těchhle chvílích bylo jednodušší nevšímat si jej a počkat, dokud jej mrzutá nálada nepřejde.

„Alvine?“ zavolal na malého chlapce stojícího opodál. „Chtěl bys mi pomoct natřít auto?“ věnoval mu láskyplný úsměv a s potěšením sledoval jiskru, která se vzápětí zjevila v roztomilých dětských očích.

„Můžu?“ pípl, a když Tom vřele přikývl, nadšeně se k němu rozběhl. Opatrně si vzal nabízený štětec a nejdříve jenom sledoval Tomovy pohyby, a teprve pak se odhodlal přiložit štětec na kapotu auta. Zhluboka se nadechl, stiskl rtíky a udělal ten samý pohyb jako Tom. K jeho nepříjemnému překvapení se však nic nestalo.

„Já to neumím,“ pípl třesoucím se hláskem a zvedl k Tomovi pohled plný slz.

Tom vzal do dlaní jeho štětec, pozorně si jej prohlédl, a když zjistil příčinu, posadil si to malé trdlo do klína.

„Jistěže umíš, Alvine. Nejdřív si ale musíme namočit štětec do barvy,“ zlehka vzal do své dlaně Alvinovu malinkou ručičku a navedl jej směrem k nádobě s barvou. Alvin štětec poslušně namočil a společně s Tomem udělal několik tahů nahoru a dolů. Málem vypískl radostí, jakmile uviděl, že na kapotě zůstalo několik tenkých černých pásů.

„Vidíš, jak ti to krásně jde. Jsi šikovný,“ Tom jej s něžným úsměvem položil na zem a nechal jej, aby si sám namočil štětec do barvy a opět udělal několik proužků.

Při pohledu na jeho rozzářenou, šťastnou tvář, bylo i jemu náhle skutečně krásně. Alvin se přímo třásl radostí a s každým dalším pokusem se tvářil veseleji. Díval se na něj a v tu chvíli mu přišlo, jako by sledoval sám sebe. Jako malé dítě, byl úplně stejný. Stejně živý, neposedný a plný radosti a očekávání z nepoznaného. Doteď si moc dobře pamatoval, jak byla z něho jeho maminka zoufalá. Neustále se strachovala, zdali si nějak neublíží a zdali je v pořádku.

Ještě pořád nechtěl věřit tomu, že je skutečně pryč. Že je ztratil oba a že jedinou osobu, která pro něj znamenala celý svět, ztratí také.

Rychle sklonil tvář a zatřepal hlavou.

Zakazoval si takové myšlenky. Pokaždé, když začínal cítit narůstající bezmoc a úzkost z toho, co přinese budoucnost, se rychle snažil myslet na něco jiného. Na cokoliv, co nemělo žádnou spojitost s jeho minulostí, se ztrátou rodičů, nebo s Billovým odchodem. V té chvíli jej zachránil Alvinův dětský smích a radost, která z něj vycházela a během několika vteřin naplnila celou místnost.

„Až budu velký, taky budu dělat s autíčky,“ prohlásil hrdým hláskem a sám vyskočil Tomovi na klín.

„Věřím, že budeš moc šikovný,“ Tom jej hravě pocuchal ve vlasech a nechal si jím namalovat pod nosem dva roztomilé vousky.

„Tak, jak vypadám?“ našpulil pusu a udělal legrační obličej.

„Vypadáš krásně,“ Alvin vesele zatleskal ručkama a dál se spokojeně usmíval.

„Tome, zlobil by ses, kdybych to dnes zabalil malinko dřív? Je mi opravdu špatně a nechci, aby tě pořád otravoval,“ Geo se opět připojil k nim, tentokrát byl však již převlečený a v dlaních držel Alvinův batůžek.

„Vůbec mě neotravuje,“ promluvil klidným hlasem, popravil si své špinavé pracovní kalhoty a popošel blíž, aby se mohl zadívat Geovi do očí. „Klidně jdi domů. Stejně za chvilku končím. Chci to jenom natřít a pak půjdu i já. Zvládnu to tady. A ty se dej prosím tě do pořádku. Kdybys cokoliv potřeboval, stačí brnknout,“ věnoval mu úsměv a překvapeně vydechl, jakmile se vzápětí ocitl v Geově náručí, silně objímán.

Nepřišlo mu to zvláštní, akorát to nečekal. Geo se většinou tímhle způsobem neprojevoval a tohle bylo poprvé, kdy jej objal s takovou naléhavostí.

„Jsi neskutečný člověk, Tome. Nerozumím tomu, proč byl život právě k tobě tak neférově krutý,“ odsunul se od něj a se smutným úsměvem prolétl jeho milou tvář, která s namalovanými vousky působila skutečně roztomile.

„Prostě to tak mělo být,“ odpověděl chvějícím se hlasem, rozloučil se s Alvinem a Geovi věnoval ještě jedno rychlé objetí. V tu chvíli opravdu neměl chuť rozebírat svou minulost a právě proto již neřekl nic víc.

Naposled na malého chlapce zamával a ve chvíli, kdy se za nimi zavřely dveře, sklonil hlavu a pomalu klesal k podlaze.

I když mu bylo do pláče, snažil se nepřipustit si to a ze všech sil se soustředil na svou práci. V šeru místnosti pomalu natíral poslední centimetry, jakmile se však ztichlým prostorem ozvalo téměř neslyšné klepání na dveře, zpozorněl.

Zvedl hlavu a sledoval obrys postavy, která nesměle vstoupila dovnitř.

Jeho srdce v tu chvíli začalo tlouct jako o závod.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl vůně, kterou s sebou přinesl. Byla to ta nejkrásnější kombinace. Jeho vůně v kombinaci s vůní letního deště. Nic krásnějšího si nedovedl představit.

„Ahoj,“ Bill se odvážil promluvit teprve ve chvíli, kdy jej osvítilo slabé světlo pocházející z malé lampičky v rohu místnosti. Tom těžce polkl a pokusil se vstát. Bill byl promoklý na kost, z vlasů a taktéž z mokrého oblečení mu stékaly kapky vody, třásl se, a přesto se nedokázal pohnout. Při pohledu na Toma mu úplně zdřevěněly nohy. Ještě nikdy mu nepřišel tak přitažlivý. V tílku, starých potrhaných kalhotách a špinavý od barvy působil zvláštně vzrušujícím dojmem.

„Ahoj,“ odpověděl mu šeptem a natáhl k němu dlaň.

„Pamatuji se, jak už jsem ti jednou říkal, že běhání po dešti škodí tvému zdraví,“ promluvil tichým hlasem, jakmile se jejich prsty propletly. Něžně stáhl Billovo tělo do svého objetí a zadíval se mu hluboce do očí. Nevnímal chlad, který k němu proudil skrz mokré oblečení, jediné, čemu dokázal v tu chvíli věnovat pozornost, byl Billův laskavý úsměv.

„Já si zase pamatuji, jak jsi mi řekl, že ti připomínám déšť. Nemůže mi uškodit,“ vydechl a konečky prstů zlehka pohladil povrch Tomových rtů. Tom na rtech ucítil příchuť deště ve chvíli, kdy jej Bill hluboce políbil. Tom zabořil prsty do Billových mokrých vlasů, přitáhl si jeho tvář ještě blíž, zatímco druhou dlaní jej natiskl na své horké tělo.

„Já ti můžu uškodit,“ zasténal do hloubky jeho úst. „Je nebezpečné tady zůstávat,“ vášnivě jej zatahal za spodní ret.

Billovi se v tu chvíli málem zatočila hlava. Vzrušením už nedokázal ani souvisle mluvit. Tomův hlas byl tak vábivý. Byl by blázen, kdyby v tu chvíli odešel. On sám toužil jenom po jediném. Být mu co nejblíže. Dokončit jejich zkázu, udělat poslední krůček do propasti, ze které již nevedla žádná cesta zpět.

„Ale já chci zůstat,“ zadíval se mu do vášní ztmavlých očí. „A také i zůstanu,“ sklonil tvář a toužebně zatahal za lem Tomova tílka, které z něj pomalounku svlékal, dokud elegantním způsobem nepřistálo na podlaze. Lapajíc po dechu se opřel o Tomův divoce pulzující hrudník, a dlaní se zlehka dotkl jeho holého ramene.

„Miluji tě,“ zasténal do slané kůže a spokojeně vydechl, jakmile z něj zmizela studená košile a jejich těla se dotkla. Tom mu chtěl říct totéž, ale nedokázal promluvit. I udržet se na nohou mu dělalo značné problémy, natož promluvit. Jediným pohledem však Billovi řekl mnohem víc, než kdyby použil tisíce slov.

Ještě jednou se zhluboka nadechl a dopadl na kolena. Chtivě sevřel Billovy boky ve svém objetí, sledujíc nekonečnou touhu v hloubce jeho očí.

Bill se vůbec nebránil. Vnímal, jak Tom dychtivě rozepínal jeho kalhoty, jak z něj hladově stáhl spodní prádlo a vášnivými polibky pokrýval jeho holá stehna. Bylo to skutečně šílené. Ještě nikdy předtím necítil nic tak silného. Chtělo se mu smát i brečet, být potichu i křičet, a přesto nedokázal udělat absolutně nic. Byl naprosto oddán Tomově vášni. Poprvé dovolil někomu, aby si jej takhle otevřeně prohlížel a aby se jej dotýkal na místech, která ještě nikdy předtím neucítila teplo lidských doteků. Cítil se jako nezkušený školáček, a přesto jako by podvědomě tušil, co se v tu noc mělo stát, a také po tom i neskonale toužil.

Ve chvíli, kdy Tom zlehka přiložil rty na Billův žalud, silně stiskl rty a snažil se ze všech sil nevykřiknout. Pomalu se začínal třást ještě víc. Se zavřenýma očima vnímal, jak jej Tom zlehka bere mezi rty, jak jej hladí jazykem a pomalounku kmitá nahoru a dolů. Bylo to to nejkrásnější, co kdy cítil, jeho první erotický zážitek. Tom jej pomalu bral hlouběji a hlouběji a Bill se už déle neudržel a poprvé jemně přirazil proti jeho rtům.

Vzápětí vyděšeně sklonil tvář a zkontroloval, zdali tím Tomovi nijak neublížil. Ten však nevypadal na to, že by mu bylo nějak ublíženo. Se zavřenýma očima láskyplně sál Billův klín, zatímco jej něžně hladil na bocích a zadečku. Bill lapal po dechu s každým dalším nesmělým přírazem do Tomových rtů.

„U-už budu,“ zasténal ve chvíli, kdy do jeho úst, třesouc se, přirazil po třetí. Tom sklonil tvář, obemkl Billovo vzrušení dlaní a zachytil Billovo sperma mezi prsty. Natáhl se pro kapesníček, otřel si dlaň a položil se vedle Billa ležícího na podlaze.

Ještě pořád se třásl, zhluboka dýchal a sledoval jej nádherně klidným pohledem.

„To bylo to nejkrásnější, co jsem kdy prožil,“ pípl a vděčně Toma pohladil po zčervenalé tváři.

„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ Tom se sklonil k jeho tváři a jemně jej políbil na suché rty. V tu chvíli nemyslel na své vlastní vzrušení a spokojeně se k Billovi přitulil, s touhou pomazlit se.

„Já ale chci, aby se to líbilo i tobě.“

Tom na několik vteřin sklonil tvář, když ji opět zvedl k té Billově, byl jeho pohled přímo provinilý.

„Nechci, abys své první milování prožil na podlaze autosalónu se špinavým, potrhaným mechanikem,“ přišlo mu to ubohé, ale víc mu skutečně nemohl poskytnout.

„Raději se budu milovat na podlaze autosalónu s mechanikem, kterého moc miluji, než bych měl patřit nějakému snobskému klukovi, který nedokáže nic jiného než ubližovat,“ láskyplně jej pohladil po tváři.

„Miluji tě, Bille,“ vydechl a hladově se zmocnil jeho rtů…

Celou místnost osvětlovalo pouze slabounké světlo lampy, která fungovala z posledních sil, přesto dovolilo, aby mohli jeden druhému hledět po celou dobu do očí. Bill ležel chráněn Tomovým tělem zcela klidně, a i když to nebylo příliš příjemné, nedal Tomovi nijak najevo, že si přeje, aby přestal.

Bylo nádherné patřit mu ve všech směrech. Cítil jeho tělo na tom svém, všude kolem něj se rozléhala Tomova vůně a vůně jejich milování a uvnitř cítil Tomovy opatrné pohyby, které se s každým dalším přírazem stávaly jistějšími.

Ve chvíli, kdy do něj úplně přirazil, Bill neslyšně vykřikl do Tomova ramene a blaženě se usmál.

„Ještě,“ zaprosil a Tom se mu mile rád podřídil. Cítil se jako v jiném světě. Svůj první sex už za sebou sice měl, prožil jej dokonce několikrát, ale ještě nikdy se s nikým nemiloval. Právě proto bylo milování s Billem tak jiné, od všech předešlých.

Jejich rozdílné světy, vzdálené několik stovek kilometrů se s prvním něžným vniknutím do Billova těla spojily v jeden. A s každým dalším přírazem se jejich svět rozrůstal…

autor: B-kay