autor: Rose
Bill
Říká se, že když člověk umírá, promítne se mu před očima celý jeho život. Mně se promítly všechny ty dny strávené s ním. S Tomem. Jako by právě ON byl celý můj život.
Otočil jsem se přímo ke hřbitovní brance, skrz kterou bylo vidět na spoustu temných hrobů, ještě více zasmušilých díky hustému dešti a stmívající se obloze, pod kterými spočívali mrtví.
A v tu chvíli jsem si vážně nepřál nic jiného, než být mezi nimi. Přál jsem si zemřít.
***
Další den jsem nebyl schopný jít do školy. Ani v pátek. Celé dny jsem jen seděl na posteli a plakal jsem. A když slzy došly, jen jsem prázdným pohledem propaloval zeď pod televizí naproti sobě.
„Je konec.“
Je konec. Ale proč? Co jsem udělal špatně? Už mě nikdy nepolíbí. Už mě nebude ochraňovat. Už mu nebudu moct oplatit večeři s mamkou. Už nikdy nebudu šťastný. Bez něj ne.
Mé oči se znovu zaplnily slzami, které mi okamžitě v tenkých potůčcích stékaly po tvářích. Už nikdy nepocítím lásku. Už nikdy nebudu milovat.
„Bille, máš návštěvu,“ přišla mamka v sobotu odpoledne do mého pokoje. Konec školního roku už se nenávratně blížil a známky byly uzavřeny, takže i když jsem jí nevysvětlil, co se mi stalo, mě nechala doma.
„Ahoj Bille,“ vběhla do pokoje Michelle a sevřela mě v náruči. Hned po ní se ke mně vrhla i Taša. Jen mě pevně objímaly a nevyzvídaly. Asi mi chtěly dát čas.
„Tom…,“ kuňkl jsem bez pobízení. „Opustil mě.“
„Zlato,“ líbla mě Taša do vlasů, „vykašli se na něj. Ten se nikdy nezmění.“
„Myslel jsem,“ vzlykl jsem, „že já jsem ho změnil. Vypadalo to tak.“
„Je to debil.“ Michelle se zamračila a pozvedla mi bradu, abych se jí podíval do očí: „On za tvoje slzičky nestojí. Žádný kluk za ně nestojí. Tohle jsi mi řekl, když se se mnou Ralph rozešel. A taky jsi mi řekl, že ty kvůli žádnému klukovi nikdy brečet nebudeš.“
„Dokud jsem nepoznal lásku,“ zamumlal jsem, objal jsem si rukama kolena a obličej jsem skryl do důlku mezi nimi a mým hrudníkem.
„Bille, za pár dní končí školní rok. Slib nám, že od závěrečného večírku přestaneš truchlit a budeš si zase užívat. A o prázdninách si někoho najdeš,“ drkla do mě Taša.
„Já nevím…“ Opět se mi rozostřil pohled, jak se mi nové slzy draly do očí. Nikoho jiného nechci. Chci jen jeho… Toma Kaulitze.
„Asi bude nejlepší,“ zvedla se Taša a pomohla na nohy i Michelle, „když se z toho teď vypláčeš. Pomůže to a všechno ze sebe dostaneš.“
„Ale v pondělí ať už jsi ve škole,“ cvrnkla mě Michelle do nosu. „Tak ahoj.“
„Ahoj,“ kuňkl jsem a jen, co se za holkami zavřely dveře, jsem padl po břiše na postel a hlavu jsem si zakryl polštářem.
Mám pocit, že už nikdy nebudu mít chuť žít.
Noční můry mě trápily celou noc. Vždycky jsem se vzbudil celý zpocený, třásly se mi ruce a nemohl jsem se pořádně nadechnout. Zdálo se mi jen o něm. O tom, jak se ode mě vzdaluje a já ho nemohu zastavit. O tom, že mě opouští stále dokola. Jako by celé mé tělo trpělo. Jako by plakal celý můj snový svět.
Když jsem se asi po šesté prudce posadil a opět mi stékaly slzy po tvářích, přičemž ty předchozí ještě ani nestačily uschnout, odevzdaně jsem si povzdychl a odšoural jsem se do koupelny. Opláchl jsem si obličej, zapřel se rukama o umyvadlo a nechtěně jsem očima zavadil o svůj odraz v zrcadle. Viděl jsem v něm někoho úplně jiného. Černovlasého kluka se zarudlýma očima, ve kterých už nebyla ta jiskřička života. Pobledlé rty a lesklé tváře od slz, no, teď už spíš jen z vody, kterou jsem se opláchl. Tohle ze mě dokázal udělat jeden obyčejný kluk. Ale kéž by pro mě skutečně byl jen obyčejný. Udělal ze mě naprostou trosku.
Pak jsem pomalu sešel po schodech do kuchyně a z ledničky jsem si vytáhl pomerančový džus, který jsem nalil do vysoké, úzké skleničky a hodil jsem do něj kostku ledu. Posadil jsem se na druhý nejnižší schod a pomalu jsem se napil. Mé oči zabloudily k hodinám nad stolem. Ukazovaly půl páté ráno.
No, z téhle noci už stejně asi nic mít nebudu.
Vrátil jsem se zpět do mého pokoje, posadil jsem se do čela postele a nahmatal jsem na nočním stolku ovladač od televize. Zapnul jsem ji a nepřítomně jsem přepínal jednotlivé programy. To ale taky nebyl zrovna nejlepší nápad vzhledem k tomu, že touhle dobou byla na každém druhém programu nějaká přeslazená telenovela.
„Do háje! Ať jdou všichni do háje!“ odhodil jsem vzteky ovladač na zem a zabořil jsem hlavu do polštáře. Přál bych si na všechno zapomenout…
Tom
„…a nezapomeň,“ napomenul mě Daniel přes telefon, „dneska odpoledne u mě ve sklepě. Budou tam i ostatní. Ralph, Seb, Jesse i Matthew.“
„Fajn,“ broukl jsem, ale nevěděl jsem, na co že vlastně odpovídám. Všechno šlo mimo mě.
„Tak super. Čau brácho,“ ukončil Daniel hovor.
„Čau,“ zamumlal jsem do hluchého telefonu. Byla neděle a hodiny právě ukazovaly pět minut po deváté. Normálně by to pro mě byl o víkendu nelidský čas, ale ty čtyři dny od rozchodu s Billem jsem nedokázal pořádně spát nikdy. Stále jsem se budil. Usínal jsem až kolem třetí hodiny ranní, občas jsem se probudil skoro v slzách, když se mi ve snech promítala Billova smutná a zoufalá tvář. Jeho slzy mísící se s deštěm. Bolelo to…
To já jsem ale udělal chybu. Asi největší chybu mého života. Teď už s tím ale nic neudělám. Bill mě určitě nesnáší. Určitě by mě už zpátky nevzal.
„Doufám, že už jsi spokojenej!“ zavrčel jsem na své druhé já. Na to, které mě ovládalo celý můj život až do chvíle, než jsem poznal Billa. „Jsem zase ten dokonalý všemi milovaný Tom. Proč z toho teda nemám radost?“
Najednou někdo zazvonil. Byl jsem doma sám, takže jsem musel jít otevřít já. Ani jsem se nepodíval do kukátka a hned jsem otevřel. A na prahu stál Matthew.
„Ahoj,“ usmál se mile.
„Ehm, čau Matte, co… co tady děláš?“ S nechápavým výrazem jsem uhnul a pustil jsem ho dál.
„Díky,“ kývl. „Chci si s tebou promluvit.“ Sice jsem nechápal, o co jde, ale pobídl jsem ho, aby šel za mnou do pokoje. Po cestě jsem ještě vzal dvě skleničky, do kterých jsem nalil colu. Jednu jsem mu podal, načež Matthew s úsměvem kývl: „Děkuju.“ Pak jsme se posadili u mě v pokoji na postel.
„Tak?“ pobídl jsem ho.
„Totiž…“ zamumlal a k dalšímu slovu se vážně moc neměl.
„Matte,“ poklepal jsem ho povzbudivě po rameni, i když mě vážně nezajímalo, co mi chce říct. V hlavě jsem měl jen Billa.
„Já… vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že tě chápu, co se týče tvého… ehm… bývalého kluka?“ začal opatrně. Na co, sakra, naráží? Neublížili mi snad dost? Nedonutili mě snad, abych udělal to, co oni chtěli, abych udělal?
„Jo,“ přisvědčil jsem celkem nepříjemným tónem.
„Víš, proč tě chápu?“ zadíval se mi do očí, protože já jsem pohledem stále uhýbal.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a znovu jsem tak unikl jeho očím.
„Tome, podívej se na mě,“ pobídl mě. Ač nerad, skutečně jsem se na něj upřel zrak. On se na mě váhavě usmál a pak pronesl: „Já jsem totiž taky gay.“
„Co!?“ vyhrkl jsem a už mi nedělalo problémy se na něj podívat. Teď jsem na něj totiž doslova zíral.
„No, prostě je to tak,“ pokrčil slabě rameny. „Proto jsem tě chápal a chápu. Chápu, že se trápíš. Říkal jsem jim, ať to respektují, ale Daniel si pořád prosazoval svojí.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vydechl jsem.
„Nechtěl jsem to říct nikomu, ale když jsi řekl, že jsi gay, chtěl jsem ti to hned ten den říct taky, ale…“ Matthew sklopil zrak a pohrával si mezi prsty se svým mobilem.
„Ale co?“
„Měl jsi Billa,“ vydal ze sebe s trochou potíží.
„No a – počkat… Matte, nechceš mi náhodou říct ještě něco?“ zarazil jsem se. Něco mi začalo docházet. A doufal jsem, že mi to nepotvrdí.
„No, vlastně ano, ale… To je jedno.“ Zavrtěl hlavou.
„No tak,“ pobídl jsem ho. Neměl by to dusit v sobě, i kdyby to bylo to, čeho se bojím.
„Dobře…, ale… nebudeš na mě naštvaný nebo tak něco, že ne?“ upjal na mě svůj nevinný pohled smaragdových očí.
„Neboj,“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po ruce.
„Já… mám… Mám tě r-rád,“ zakoktal. Tohohle jsem se přesně bál…
Zhluboka jsem se nadechl a opatrně jsem Matta vzal za ruku. Nechtěl jsem mu nějak ublížit, ale musel jsem ho odmítnout. Jen jsem absolutně netušil jak. On se najednou slabě, skoro až bolestně zasmál a řekl: „Já vím, Tome. Bill. Ne já.“
„Promiň,“ sklonil jsem hlavu.
„To je dobrý. Víš… Protože tě mám rád, tak chci, abys byl šťastný ty. Pomůžu ti, abyste zase mohli být spolu.“
„Ne, Matte, to po tobě nemůžu chtít,“ odmítl jsem.
„Ale já chci! Chci ti pomoct, protože už se nemůžu dívat na to, jak se trápíš.“ To je tak… nesobecké. Něco takového jsem ještě nezažil. Usmál jsem se na něj a šeptl: „Moc ti děkuju.“ A protože jsem mu chtěl taky udělat alespoň trochu radost, vtiskl jsem mu dlouhou pusu na tvář.
autor: Rose
betaread: J. :o)
No JáJ :DDDDDDDD tak to je moc :DDDD to že Matthew bude gay,tak to jsem nečekala..:D Jinak na Toma jsem fakt naštvaná..debilně si to pohnojil!
Billa mi je neskutečně líto…….neskutečně…:/
Jo Tomi to fakt POSRAL.. ale CHCi aby to napravil co nejdřííííív! :DDD
jou jou 😀 to se mi líbí :))))
áááá !!! kurva jí chi bejt kluk/gay xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD XDDD Tohle je prostě super dokonalý!!! Teda….smutně dokonalý ….mno… 😀
Já vůbec nevím, co říct? to je prostě na hlavu postavený, vím, že ke každý megální lovestory patří obrovitý zklamaní, takže možná proto neremcám. Chudák Bill. A Toman by za tohle gesto měl fakt dostat zlatýho bludišťáka a nobelovku za idiota roku -.- 😀
Na tenhle díl jsem ani nemohla dospat! 😀 Skvělý skvělýý!
Je mi Billa moooc líto :'( Tomovi bych nejradši vrazila 😀 Ale aspoň už se to schyluje k lepšímu =)
Snad se Tom půjde Billovi omluvit a snad mu to Bill odpustí.. No uvidíme, skvělý dílek 🙂
jooo ono je to tak milé 🙂
[4]: koukám že nejsem jediná kdo chce bejt kluk a gay xDDDDDDD
AAA!!!…ˇUplne dokonalé!!!…A Bill si cez leto nebude hľadať nikoho iného!!..on bude s Tomíkom!!…teším sa na pokračko
Toho Billa je mi moc líto…Už at tu je nový díl chci vědět jak to dopadne
[6]: přesně :DD