Zeiten ändern dich 63.

Do chvíle už Tom zaparkuje před svým bytem, a aniž by něco řekl, prudce vystoupí, a vydá se nahoru. Ohleduplně sice počká, než vystoupím i já a než ho doženu, ale i tak mě ničí jeho mlčenlivost. Když se dostaneme do bytu, první, co začne dělat je, že začne házet věci do tašky. Zarazím se a jen ho pozoruji do doby, než mne to totálně vytočí.

„Tome! Co se stalo?“
„Nebudu tady!“
„Prosím! Řekni mi, co se stalo!“
„Praštila mě, stačí?!“
Jemně semknu oči a vydechnu. Doháje, všechno se muselo podělat! „Proč?“
„Protože mám pravdu,“ odpoví mi stroze, aniž by přestal ve své činnosti. „Vypadnu odsud, budu chápat, když nepůjdeš se mnou, ale…“ Strčí do lampy stojící na stolku, která se zakymácí, a pak dopadne na zem, kde se rozbije na milion kousíčků. „Kurva!“

„Tome,“ skousnu si spodní ret, a když se zastaví s pohledem na rozbitou lampu, využiju toho a odtáhnu si ho silou dál od střepů. „Tome, prosím, přežils to tady doteď, přežiješ to i dnes. Ráno je moudřejší večera, to za prvý a za druhý, kam chceš jet teď na noc?“
„To je mi úplně jedno!“ snaží se uhnout pohledem, ale mě neopouští vytrvalost.
„Uklidni se nejdřív,“ řeknu jemně a pohladím ho po zádech, „a teprve pak mysli. Tome, tohle ti vážně za to nestojí.“ Tom vydechne a nechá se ode mne obejmout. „Zlatíčko, nech to na ráno. Cokoliv, co hodláš udělat.“
„Asi máš pravdu.“
„Já vím, že jsi naštvaný, že tě to mrzí, ale vážně se to nevyplatí dělat ve vzteku. Chápal bych to, šel bych s tebou kamkoliv, kam bys chtěl, ale teď to nepovažuji za to správný řešení.“

„Vážně kamkoliv?“
„Vážně, kamkoliv. Je to těžký, ale zkus se od toho odpoutat, zkus myslet na něco jiného,“ pohladím ho a jen krátce políbím.
„Vem si věci.“
„Proč?“
„Uvidíš.“
„Tome, právě jsi mi odsouhlasil něco, co vteřinu na to změníš?“
„Neboj,“ řekne s pousmáním, čímž mne přesvědčí v tom, že nebere zpět vše, co mi před chvíli stvrdil jako pravdu.

„Tomi, teď vážně, kam jedeme?“ zeptám se po deseti minutách jízdy, během které potkáme ceduli hlásící konec Magdeburku. Netuším ani špetku, jen by mne zajímalo, kam ještě předtím tajně telefonoval. Nicméně, neměl bych mu pokládat tolik otázek.
„Beru všechno, cos řekl, ale zároveň chci dostát části toho, co jsem řekl já a druhá věc je, že jsem ti slíbil, že se dobře vyspíš.“
„Vyspím se dobře vždycky, když tam jsi i ty,“ pokrčím rameny.
Tom se po mně koukne s úsměvem. „Naposledy si nás vzal pryč ty, teď jsem na řadě.“
„Tome, nic mi nedlužíš,“ zavrtím se smíchem hlavou.
„Tohle přece není o tom, kdo bude první a kdo druhej,“ vyvrátí mé nařknutí s úsměvem.
„Usmíváš se, to je moc dobře.“
„Dáváš mi k tomu důvod.“
Pohladím ho po ruce a s výdechem se rozhlédnu po krajině, kterou projíždíme. Při stmívání a pomalém rozsvěcování světel v okolních městech se zasním. Je to naprosto idylické až pohádkové, že se mi tomu nechce věřit. Tím spíše po boku Toma.

Něco málo po půlhodině už přijíždíme do plně rozsvíceného města jménem Stassfurt. Když Tom z hlavní silnice odbočí směr centrum, mírně pozvednu obočí a stočím pohled na něho. Ten, ačkoliv o mně jasně ví, se ale k ničemu nevyjadřuje, takže začnu zkoumat město, ve kterém jsem nikdy předtím nebyl, ač je to od Magdeburku jen kousek. Jsou zde domy se vzhledem typické zachovalé historie, a přesto se do nich čas od času vloží trocha moderní doby.
Se zívnutím se protáhnu a usměju se. „Co tady?“
„Teď tě tu vysadím a… pak odjedu, jak jsem chtěl,“ řekne Tom zcela vážně, ale když na něho obrátím pohled, jasně naznačujíc, ať to konečně vybalí, usměje se a zastaví na červenou na semaforu. „Anebo…“ začne větu, jako by začal zvažovat jinou variantu, ale pak mne jen políbí, a když se na semaforu objeví zelená, zůstanu opět bez odpovědi.
„Fajn, ale vypadá to tady pěkně. Možná bych se dokázal tady celou noc procházet, zkoumat to a ráno bych se nějakým stopem nechal hodit zpátky.“
„Jo?“ ujistí se pohledem.
„Zcela určitě,“ přikývnu si do noty, a pak jen dodám se smíchem, „zcela určitě bych umřel strachy.“
„Jak hodně jsi unavenej?“
„Ne tolik, hlavně tě musím upozornit, že nejdu spát s prázdným žaludkem, takže dokud nedostanu něco k jídlu, jsem schopný neusnout ani za nic, a budu protivnej celou noc,“ pohladím si břicho.
„To je dobře.“
„Hodláš mi nedat najíst, jen abych nespal?“
Tom se ale rozesměje a zpomalí, když vjede na příjezdovou cestu. „Myslel jsem, to je dobře, že mám hlad taky. Tady se o nás jistě postaraj.“
„Huh?“ pozvednu obočí a zvědavě se začnu rozhlížet.

„Vážně? Tady?“ nevěřícně nepřestanu naléhat na Toma, když mne nepřesvědčí ani ten fakt, že jsme přes recepci získali pokoj v menším, avšak zcela luxusně útulném hotýlku. Pokoj s neskutečně nádherným výhledem na přírodní jezero v parku hotelu. Nemůžu uvěřit tomu, že nás sem Tom vzal, a ještě se postaral o to, abychom tady mohli přespat. To ten tajný telefonát.
„Vážně tady. Myslel jsem vážně, že chci vypadnout z města.“
„Ale… tady! Je to úplně úžasný!“ Vydechnu jen, jak nejsem schopen ani mluvit. Wow.
„Sázel jsem na jistotu.“
„Ty jsi tady už někdy byl?“
„Dvakrát.“
„Oh sakra,“ nechám své tělo spadnout na obrovskou postel, „beru zpět! Tady usnu i za cenu, že bych měl na hlad umřít!“ Stejně tak ale vím, že jsme už s Tomem dojednali i večeři, takže se tak díkybohu nestane. Ale při tom pocitu, že na téhle měkoučké posteli s heboučkým povlečením strávím celou noc a probudím se do toho krásného výhledu vedle Toma, nutí mě to říkat i takovéhle věci.
„Jsem rád, že se ti tu líbí.“
„Líbí? To je slabé slovo,“ vyskočím okamžitě na nohy a pevně Toma s výdechem obejmu. „Jak to, že tohle pro mě všechno děláš?“
„Možná… protože mi na tobě záleží?“

Po tom, co se na terase s tím úžasným výhledem a vzduchem ovoněným započínající nocí navečeříme, spokojeně se opřu o zábradlí a blahem vydechnu. „V tom jezeře se chci ráno vykoupat.“
„Každé přání předem splněno.“
S úsměvem a dětskou radostí se k Tomovi otočím. „Myslíš, že by mě v tom nechali vykoupat? Kdybych jim tam poskakoval jen tak?“
„Určitě,“ přikývne zcela vážně Tom. Přijde ke mně a krátce mě políbí. „Ty bys nevadil nikomu.“
„Hmmm,“ ovinu mu ruce kolem krku a věnuji mu další, avšak delší polibek.
„Tvoje slova beru vždycky jako závazek.“
„Tomi,“ pousměju se a při pomyšlení na další slova, která chci vyslovit, se mi radostí zhoupne žaludek, „miluju tě.“
Tom si mne s totožným úsměvem prohlédne a jemně si mne k sobě přitáhne, aby mne pevně objal. Není to jakékoliv obejmutí, je to obejmutí, které mi dává odpověď za všechno, co by byl vyslovil. Upřímně, je mi teď jedno, že mlčí, to, co pro mne dělá, mi dává víc než důvod, proč jsem vyslovil to, co jsem vyslovit chtěl už dávno. Je to něco, co ve mně křičí, a zároveň uklidňuje na duši. Všechen ten zmatek, všechny ty myšlenky, všechno to, co se ve mně teď odehrává, se vším tím má co dočinění on, a já jsem za to rád. Jedině tak je to správně.

„Už se cítíš líp?“ pohladím Toma, když už hodnou chvilku leží zamyšleně v posteli. Jsem příjemně uvolněný po společné sprše, která byla plna zcela vášnivých polibků a doteků, ale zároveň se zákazem, aby z toho vzešlo něco víc, což jsme si bez řečí vzájemně sdělili, aniž bychom to jeden z nás zkusili porušit. Tom se ale teď na rozdíl ode mě tváří myšlenkama naprosto mimo, což mu nelze vyčítat, ale mrzí mě, že se trápí.
„Hm,“ sdělí mi jen krátkou odpověď a jemně mě pohladí po dlani, kterou před chvílí hladit přestal.
„Neusnu, když budu vědět, že se trápíš.“
„Nelam si s tím hlavu,“ pousměje se, lehce mne pohladí po tváři a věnuje mi polibek. Sjedu očima přísně jeho obličej a se zívnutím nespokojeně vydechnu. „Jsi unavenej už od odpoledne, měl by ses vyspat.“ Krátce ho obejmu a prstem ho jemně cvrknu do nosu. „Nedělej si se mnou hlavu.“
„Budu stejně, ale zároveň se chci probudit do toho krásného výhledu,“ usměju se a přetočím se k Tomovi zády. Ten, aniž by sekundu zaváhal, obtočí svou ruku kolem mého pasu, natiskne své tělo na mé a políbí mne na krk. Přejede mi z toho příjemný mráz po zádech, když zacítím jeho horký dech na své kůži, a teprve pak spokojeně zavřu oči. Pohladím ho po ruce a propletu naše prsty.

autor: Mintam