autor: Bína
Já vím, zas to trvalo =oD. Nevěděla jsem, co s Billem. No doufám, že mě za to nezabijete. Věřte, že to byla lepší z možností. Bína
Otevřel jsem oči a rozepnul si pás. Cítil jsem ostrou bolest na hlavě, a když jsem si ruku přiložil na pravou stranu hlavy, ucítil jsem krev.
„Au.“ Otevřel jsem dveře a vylezl z auta. Doufám, že se tomu druhýmu řidiči nic nestalo. Vydal jsem se ke druhému autu, ale v něm nikdo nebyl.
„Halo, je tu někdo?“ Snad se nemohl vypařit. Obešel jsem celé auto, ale nikdo nikde.
„Bille?“ Ozval se za mnou známý hlas. Otočil jsem se a díval se do tváře neznámému muži.
„Co?“ Nechápavě jsem na něj civěl.
„Miláčku, to je v pořádku. Neboj se. Nic se ti nestalo.“ Chytl mě za paži, ale já ucukl.
„Co to děláte? Neznáme se.“ Udělal jsem krok do zadu.
„Bille, lásko, nedělej hlouposti, musíš do nemocnice.“ Vyškubl jsem se mu a pátral po telefonu v kapsách.
„Říkám vám, abyste mě nechal! Vůbec se neznáme. Netuším, o kom to tady mluvíte, já nejsem žádnej Bill!“ Zakřičel jsem na něj a rozběhl se pryč.
Běžel jsem rovně ulicí a slyšel ho, jak běží stále za mnou a volá na mě tím jménem. Najednou se na silnici objevila sanitka a zabrzdila těsně vedle mě.
„Pane? Pane, měl jste autonehodu?“ Vyskočil z ní mladý lékař, a hned se rozešel ke mně.
„Ano, já asi ano.“
„Je tam ještě někdo zraněný?“
„Ne, já nikoho neviděl, nikdo v autě nebyl.“ V tu chvíli kolem nás projela druhá sanitka a doběhl ten muž.
„Bille!“ Řekl udýchaně.
„Vy se znáte? Jeli jste spolu?“
„Ne, já toho pána neznám.“ Okamžitě jsem se ohradil.
„Jsem jeho přítel. Nepamatuje si mě.“
„Jak se jmenujete?“ Zeptal se mě doktor. Jenže já to jméno neuměl vyslovit, věděl jsem, že ho znám, ale nemohl jsem si vzpomenout.
„Bill. Je to Bill.“ Odpověděl smutně muž vedle nás.
„Já nevím, jak se jmenuji.“ Smutně jsem svěsil hlavu.
„Dobrá, to nevadí. Pojďte, teď vás odvezeme do nemocnice.“
Celé dvě hodiny mě brali po různých vyšetřeních, ani jsem si nenašel chvilku na přemýšlení. Nevím, kdo jsem, kdo je ten muž, který celou dobu čekal na chodbě a chodil na všechny vyšetření se mnou. Držel mě za ruku a mile se usmíval. Možná, že někteří by byli rádi, ale já cítil, že je něco špatně. Cítil jsem, že on není ten, za koho se vydává. Když mě nad ránem dovezli do pokoje, posadil se na židličku vedle mě.
„Řekni mi něco o mně.“ Požádal jsem ho.
„Jmenuješ se Bill Kaulitz, je ti 24 let a pracuješ jako učitel na střední škole. Doděláváš si vysokou školu, jsi velice chytrý. Já jsem tvůj přítel, chodíme spolu už rok, nedávno ses na mě naštval a přestěhoval se. Začali jsme se udobřovat a chtěli jsme začít od začátku.“ Usmál se na mě a vlídně mi stiskl ruku. Takže učitel? Myslel jsem spíš, že budu nějakej návrhář nebo tak podle mého oblečení a celkové vizáže.
„A jak se jmenuješ ty?“
„Já jsem Deny.“ Věděl jsem, že je něco špatně, takhle to nemá být. Jen nemůžu přijít na to, co je špatně.
„Jsem unavený a ty musíš být také unavený. Běž se domů vyspat, a pak za mnou přijď.“ Usmál jsem se, teď potřebuju být vážně sám.
„Nemám tu zůstat, kdybys něco potřeboval?“
„Ne, já chci chvíli být sám.“
„Dobře.“ Vtiskl mi pusu na čelo. „Zavolám do školy a omluvím tě a odpoledne se zastavím.“
„Děkuju.“ Vděčně jsem se usmál a pohodlně se uložil.
„Hezky se vyspi. Ahoj. A Bille, miluju tě a vím, že i ty mě. Neboj, spolu to zvládneme.“
„Ahoj.“ Naposledy se na mě usmál a zaklapl dveře. Ještě chvíli jsem počkal, a pak jsem vytáhnul mobil ze zásuvky nočního stolku. V telefonech si přece lidé nechávají všechno důležité. Nejdřív jsem najel na esemesky. Když jsem projížděl ty odeslané, všiml jsem si, že jsem často psal Andymu. Se jménem se mi vybavoval obličej blonďatého mladíka, ale kdo ví, jestli to je on. V mysli se mi vybavuje usměvavá tvář s velkýma hnědýma očima, moc dobře vím, že tohle je člověk, kterého bych teď chtěl vidět, ale kdo to je?
Když jsem přečetl všechny odeslané zprávy, začal jsem si vybavovat něco ze svého života. Všechno mi najednou přišlo tak známé. Dokonce jsem tam měl i pár zpráv, které jsem posílala Denymu, a jak se zdálo, tak takhle milý jako dnes normálně není. Jenže stále jsem nevyplnil to velké prázdné místo. Najel jsem na přijaté zprávy, otevřel jsem tu první a najednou celé mé tělo polilo horko, srdce mi začalo rychle bít a v břiše jsem cítil chvění. Zpráva byla krátká, ale i tak výstižná.
„Billi, moc ti děkuju. Ani netušíš, jak jsi pro mě důležitý. Tom=o*“
Zprávu jsem si četl několikrát dokola než jsem stiskl zelené tlačítko, přiložil jsem telefon k uchu a čekal.
„Mmm, prosím?“ Ozvalo se rozespale.
„Já…ehm, promiňte, že ruším.“ Nastalo ticho.
„Bille? Jsi to ty?“ Ozvalo se nejistě.
„Ehm… ano.“ Docela jsem si zvykl na to, že se tak jmenuji.
„Proč se omlouváš? Ty mě můžeš probudit kdykoli.“ Slyšel jsem malé uchechtnutí. „A proč mi vykáš? Nenapsal jsi. Říkal jsem si, že jsi asi usnul a nechtěl jsem tě budit.“
„Já… nevím, jak vám… ti to vysvětlit.“ Skousl jsem si spodní ret.
„Bille, co se stalo?“ Po tom roztomilém ospalém hlase nebylo nikdy ani památky, teď zněl vystrašeně.
„No… já včera měl nehodu. Nic si nepamatuju.“ Na druhém konci se ozvalo zalapání.
„Ani… ani mě?“ Uslyšel jsem vzlyk.
„Máš čokoládové oči, krásný úsměv, černé copánky a piercing v levém dolním rohu úst?“ Nervózně jsem mačkal peřinu.
„Ano.“
„Ty jsi to jediný, co si jasně pamatuju.“ V tom jsem uslyšel další vzlyk.
„Neplač, prosím.“
„Bille, kde jsi? Přijedu za tebou.“
„Jsem v nemocnici v centru, pokoj 483.“ Vyskočil jsem hned z postele a začal prohledávat skříně.
„Dobře. Hned jsem tam.“ Ozvalo se pípání, tak jsem telefon odhodil a znovu procházel pokoj. Nic tady nemám! Přiskočil jsem k posteli a stiskl tlačítko, kterým se přivolává sestra. Nervózně jsem přešlapoval u dveří a čekal, než přijde.
„Pane Kaulitzi?“ Otevřely se dveře a v nich stála mladá černovlasá sestřička. „Děje se něco?“
„Jo, já nemám nic na sebe a taky hřeben.“ Rozhodil jsem rukama. Jen se zasmála.
„Dobře, něco vám donesu. Důležitá návštěva?“ Pokýval jsem hlavou.
„Hned jsem zpět.“ Otočila se a vyšla ze dveří.
„A ještě mohla byste s sebou vzít i tužku na oči?“ Jen přikývla a odešla.
Během deseti minut byla zpátky. Donesla mi černé, volnější tepláky, černé tričko a hygienu.
„Děkuju.“ Usmál jsem se.
„Není zač, kdyby něco, stačí pípnout.“ Usmála se a odešla. Rozešel jsem se do koupelny, tam jsem si převlíkl to ohavné pyžamo, rozčesal si vlasy a trochu si je upravil. Provedl jsem potřebnou hygienu, a nakonec vzal do ruky tužku. Pak jsem si opatrně začal malovat jedno oko. Když jsem skončil a podíval se do zrcadla, nepoznával jsem se, ale přesto jsem si byl tak povědomý. Mladík v zrcadle vypadal povědomě.
Usadil jsem se na postel a čekal a čekal. Nakonec jsem se zvednul a přešel k oknu. Zadíval jsem se na do ulic a přemýšlel, jestli takhle žiju i já.
„Bille?“ Otočil jsem se a tam stál mladík, který mi tak utkvěl v paměti. Bylo to zvláštní, ale když jsem ho uviděl, vybavil jsem si nás dva v bytě na gauči, jak se líbáme. Najednou mě sevřel v náručí. Obmotal jsme kolem něj své ruce a cítil se v bezpečí. Ta vůně, tak známá, a to teplo z jeho těla bylo tak příjemné.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Amm.. to je tak krásný, že si vzpomněl na Toma.. ale ten Deny mě tak štve.. :o(
Ježiiš,to je taak dokonalý!:)…to že si Bill pamatoval hlavně Toma♥!;)..Úžasný díl
To sem zvedava, co ten Deny tam jeste udela 😀
Cože?? Tak ztrátu paměti jsem nečekala 😀 Ale je hezké, že mu Tom takhle utkvěl v paměti. Pěkný =))
No jaj, to se nám to hezky komplikuje. Když se ukázalo, že má Bill amnézii, čekala jsem, že jeho ex toho zneužije, ale je dobře, že Bill si uvědomoval, že je něco špatně, protože to taky mohlo dopadnout tak, že by Tom ostrouhal a Bill se vrhl do náruče prvnímu, kdo by řekl, že s ním něco má. Toho jsem se na začátku dílu vážně bála. Jinak doufám, že teď už se Bill nebude žinýrovat a všechno Tomovi o Denym řekne. I když si toho moc nepamatuje 😀 Ale tak alespoň něco málo by mu říct mohl 😀 Jsem zvědavá na další díl a upřímně doufám, že bude alespoň o něco dřív =))
Denymu lopatu do čela ^^
No wow 😀 Honem další dílek 😀 Ten konec byl tak sladký♥ 🙂
no aspon že si vzpoměěl :))je to roztomilé :))honem dál!
deny je kretéééééén fakt to je psychou a to tomi na koci mě dostalo !! aww!!♥
Ukamenovat toho zkurvysyna Denyho !!!!!!!! A co se týče Toma …je krásný že si na něj Bill pamatuje no =D
Nádherná povídka…už mě lákala od začátku a až ted jsem si jí přečetla :)..a to je moc dobře…a jak už taky holky říkají Dany je naprostej šíílenej,nechápu proč mu tohle udělal když on ublížil Billovi a né Bill jemu..blbeček…no každopádně je nádherný že si na něj Bill pamatuje,aspoň trochu :))
Jůůů to bylo hrozně roztomilý ,jak nevěděl kdo je to :))) Prostě krásný a ten Deny :/ O co mu sakra jde! .. Já ho zničím 😀 , Chudinka malý , snad bude brzo úplně v pořádku 🙂
totálně úžasný ! málem sem se rozbrečela ! fakt krása ! 🙂
aawr, zlaté :3
To je tak dobře, že si na něj vzpomněl <3 =) Ale ten Deny… :/ :/ Co si jako myslí?! štve mě víc, než kdykoli předtím 😀
Já věděla, že na Toma by jen tak nezapomněl. 🙂 To snad ani nejde. 😀 :))
No tohle jsem nečekala ,ale je to moc hezky napsane
To bolo nádherné ako si ho postupne vybavoval a tá sms-ka a telefonát 🙂 slintám blahom. Krásne.
Kurnik aj s tým blbým Denym, ja ho tak neznášam! A je zlaté, že si pamätá hlavne Toma 🙂