autor: B-kay
„Musíš za ním jít?“ Bill sklonil tvář a pohled upřel na své ruce, které byly pokryty vrstvou bílé pěny.
„Je to Andreas. Musí ti být více než jasné, že to nebude přátelský rozhovor. Může ti ublížit,“ jeho slova byla tichá, pohybovala se někde na hranici šepotu a byla poznamenána nesmírným strachem.
„Já vím.“
Tom seděl na podlaze, bradou se opíral o kraj vany, ve které se Bill koupal, a sledoval jeho smutnou tvář něžným pohledem.
Sám moc dobře věděl, že jej nečekal přátelský rozhovor. Dokonce si byl téměř jistý, že se to bude týkat Billa, a právě proto nad tím nechtěl přemýšlet. Chtěl si užít poslední minuty strávené v blízkosti chlapce, kterého nadevše miloval.
Při pohledu na Billovo mokré tělo, které bylo spoře oděno do závoje z pěny, netoužil po ničem jiném, než svléknout se, stulit se do jeho náruče a naslouchat laskavým slovům.
Jenomže nemohl.
„Myslím, že by bylo mnohem horší, kdybych za ním nešel.“
Bill neodpověděl. Pevně stiskl rty, opatrně se ve vaně posadil a zahleděl se na Toma svým vyděšeným pohledem.
„Mám strach,“ nemusel ani promluvit. Tom to zjistil téměř okamžitě. Stačilo se jenom zahledět do toho moře medově zlatisté barvy, a on z něj mohl číst jako z otevřené knihy.
„Všechno bude v pořádku. Bude to jenom chvilka. Vyslechnu si ho, a pokud by měl hloupé řeči, budu se snažit vydržet to. A během dvaceti minut jsem zpátky u tebe,“ pousmál se, vzal Billovu mokrou tvář do dlaní a dlouze jej políbil.
„Slibuješ?“ pípl Bill téměř neslyšně.
„Slibuji,“ Tom láskyplně hladil svými rty ty Billovy a s potěšením se vpíjel do jejich hloubky.
Sám nevěřil tomu, co říkal, a skutečně jej bolelo, že mu musel lhát. Moc dobře věděl, že po rozhovoru s Andreasem nebude v pořádku vůbec nic.
Právě naopak. Bál se, že by se i všechno to krásné v jeho životě mohlo zřítit stejně rychle jako domeček z karet. A právě Andreas by byl tím, kdo by vytáhl poslední kartu.
„Tak dobře,“ Bill byl sice ještě pořád vyděšený, ale Tomův měkký pohled, doprovázený jeho hlubokými polibky, v sobě ukrýval kouzlo, které jej nutilo věřit představě, že se nic zlého nemělo stát.
„Já si mezitím půjdu lehnout a zahřeju nám pelíšek,“ vesele se zaculil a ukořistil si ještě jeden Tomův polibek.
„To zní krásně,“ Tom spokojeně zamručel a pootevřel rty, pohladil Billův jazyk tím svým, a vzápětí se rychle odtáhl. Bylo to až příliš lákavé.
„Za chvilku jsem u tebe,“ slíbil ještě, naposled očima prolétl Billovu tvář, která byla na některých místech pokryta pěnou a dřív, než Bill vůbec stihl promluvit, byl pryč.
Z koupelny vyběhl přímo rychlostí blesku, s každým krokem, blížícím se k pokoji svého bratrance však zpomaloval. Nebál se jej. Neměl strach z něj, ani z řečí, které mu měl věnovat. Bál se pouze jediného. Kdyby Billovi jakkoliv ublížil, nepřežil by to.
Nejistý na vlastních nohou a s malým srdíčkem zastavil přede dveřmi pokoje, vzmohl se akorát na rychlé zaklepání a vešel dovnitř.
„Co jsi potřebo-,“ dřív, než vůbec stačil dopovědět svou otázku, ucítil prudkou bolest v levé časti tváře. Dokonce tak prudkou, že se na chvilku zapotácel a teprve poté se pokusil zorientovat.
Andreas stál jenom malý kousek od něj, sledoval jej divoce závistivým pohledem a mnul si pěst, kterou Toma před malou chvilkou uhodil do tváře.
Tom zalapal po dechu a konečky prstů přiložil k bolavému místu.
„Zasloužil by sis jich mnohem víc. Můj táta měl kdysi pravdu, když říkal, že kdybys byl jeho synem, bil by tě od rána do večera. Možná bys pak poslouchal a nic z tohohle by se nemuselo dít,“ posměšně se zadíval na Tomovu tvář, která byla nyní výrazně rudé barvy a pod okem se mu dokonce rýsovala modřina.
„K čemu to bylo dobré? Ulevilo se ti?!“ Tom se snažil zůstat klidný, i když v něm přímo vřela zlost a bolest.
Chvěl se po celém těle, a přesto to na sobě nedal znát.
Snažil se stát před svým bratrancem vzpřímeně a nepodlehnout hněvu, který jej ovládal.
„Proč mi ji nevrátíš? Nemáš chuť mi to oplatit?“ na tváři vykouzlil falešný úsměv, očima mu přímo prolétla jiskra provokování.
Oba moc dobře věděli, že kdyby se Tom neovládl a uhodil by jej, letěl by z domu mnohem rychleji, než by si dokázal představit.
„Nejsem takový ubožák jako ty. Myslíš, že se tě zaleknu, abych nepřišel o práci?! Klidně utíkej za tatínkem a řekni mu to. Nezáleží mi na ní. Nemáš mě čím vydírat, tak mě nech laskavě na pokoji,“ už byl skutečně unavený z toho věčného strachu. Jeho slova zněla skutečně rezignovaně.
Dobrovolně se vzdal.
Se skloněnou tváří se otočil na místě a popošel ke dveřím.
„Tvoje práce mě nezajímá. Jde mi o toho kluka. Snad nechceš, aby se mu něco stalo,“ Tom prudce zvedl hlavu.
To byla poslední kapka.
Během několika vteřin se v něm vzedmula neuvěřitelná zlost. Rozběhl se proti Andreasovi, zchytil jej za límec košile a silně jej přitáhl ke své tváři.
„Ani se neopovaž!“ procedil skrze pevně semknuté rty.
Andreas se na něj falešně usmál a spokojeně zavrtěl hlavou.
„Že bych našel něco, čím tě můžu vydírat?“ pronesl veselým tónem a s radostí sledoval strach vepsaný hluboko v Tomových očích. Věděl to. Bill mu nebyl lhostejný. Vyděsila jej už jenom představa, že by se mu mělo něco stát.
„Jsi do něj blázen, že ano? Můžeš si říkat, co jen chceš, tvé oči tě prozrazují. Jsou zranitelné, stejně jako ty. Právě jsem objevil tvou největší slabinu, Tome,“ vyžbleptl rychle ve chvíli, kdy Tom zmateně pootevřel rty a zavrtěl hlavou.
Jeho stisk krátce zeslábl, jako by zaváhal.
„Neobjevil jsi vůbec nic,“ pošeptal rozechvěle a pevně stiskl rty. Odvrátil tvář a zhluboka se nadechl. Nedokázal se na něj déle dívat. Už jenom z pohledu do jeho falešných očí, mu bylo špatně.
„Tak jako tak bych si jej na tvém místě raději pořádně hlídal,“ zkusil se mu vytrhnout, ale marně. Tom zesílil stisk svých dlaní a přitáhl si jej tak, aby se mu mohl zahledět zpříma do očí.
„Už jako malý kluk jsem snášel tvé urážky. Urážel jsi mě, památku na mé rodiče a tím jsi mi neuvěřitelně ublížil, a já to i přesto všechno snášel. Pokaždé jsem se dokázal ovládnout. Jestli ale Billovi zkřivíš jediný vlásek na hlavě, už se dál neovládnu,“ na každé slovo kladl důraz, mluvil tiše a pomalu, a i když se chvěl po celém těle, jeho slova v sobě ukrývala nečekanou sebejistotu.
Andreas zmateně pootevřel rty. Tohle nečekal. Snažil se vymyslet něco, cokoliv, čím by se mu Toma povedlo vyprovokovat, ale při pohledu do jeho hněvem ztmavlých očí se snad poprvé zalekl a neodvážil se promluvit.
Netušil, zdali jej více šokovalo to, že se mu Tom poprvé odvážil vzepřít, nebo fakt, že se po několika týdnech společného bydlení konečně dozvěděl jméno svého černovlasého pokušení.
„Takže Bill,“ povýšenecky zkroutil horní ret, Tom jej však již déle nevnímal.
Byl zoufalý, vyděšený a bezmocný.
Odhodil Andrease stranou, jeho kroky mířící ke dveřím byly v tu chvíli přímo naléhavé.
Bylo mu do pláče.
V krku cítil obrovský knedlík a myslel jenom na jediné.
Na Billa a jeho bezpečí.
Bylo by sobecké připoutat si jej k sobě a nepřemýšlet nad následky. V tu chvíli náhle přesně věděl, co by měl udělat…
„Bille?“ nejdříve jenom nahlédl dovnitř. Nechtěl jej svým monoklem hned vyděsit.
Bill seděl na podlaze hned vedle postele a smutným pohledem sledoval noční oblohu, jakmile však uslyšel vrznutí, nadšeně vyskočil a rozběhl se ke své lásce.
„Panebože, c-co, se stalo?“ při pohledu na Tomovu tvář nemohl věřit svým očím. Lítostivě si překryl ústa, v očích ucítil přítomnost slz.
„To je v pořádku, lásko. Jsem v pořádku. Prosím, na nic se mě neptej, jenom si utíkej sbalit věci, protože odsud hned odcházíme,“ vzal Billovu šokovanou tvář do dlaní a pohlédl mu hluboce do očí. „Slibuji, že ti pak všechno vysvětlím,“ zlehka se dotkl jeho rtů, a ještě jednou mu pohlédl do očí.
Bill, ačkoliv ještě pořád zmatený a vyděšený, přikývl a rozhlédl se kolem sebe.
„Tak dobře,“ pípl, konečky prstů zlehka pohladil Tomovu bolístku a láskyplně jej na namodralou kůži políbil.
Vzápětí se oba pustili do balení…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Je dobře, že se Tom rozhodl odjet, konečně budou mít od Andrease pokoj (snad). Úžasný dílek ^.^ Miluju tu povídku 🙂
Jooo! Do toho Tome! :3 konecne se Andreasovi vzeprel..doufam, ze spolu utecou nekam, kam za nima nebude moct a nebude moct jim ublizit. Tesim se na dalsi dil, miluju to! :'3
Ten Andreas je ale z**d! To snad neni pravda! Má on v sobě vůbec kousek lidskýho citu?! Bože, jak ten mě dokáže nas**t!
Vůbec by mi nevadilo, kdyby až bude Bill odjíždět zase zpět, aby si sbalil Toma do kufru a vzal ho k sobě… určitě by mu tam bylo líp než tady…
To je takový skvělýý! Utečteee! SPOLU♥
Toto je moja obľúbená kapitola. Nie preto že Tom chúďatko dostal päsťou, ale preto, že sa kvôli Billovi vzoprel Andreasovi a akoby dospel. Nádhera 🙂
Ty vado ten Andreas je fakt svině..to je šílený! Chudák Tom..tenhle rozhovor byl hroznej…Dobrej nápad! Ať od tamtud utečou. Jsem zvědavá,kam půjdou,ale oni něco vymyslej,hlavně,že budou spolu!a snad v bezpečí.
Doufám,že ten debil Billovi nikdy neublíží.
Love at first sight<3!
No konečně se Tom k něčemu odhodlal. Čím dál od Andrease, tím líp, ještěže už mu to došlo…
no konečně se rozhodli za svou lásku bojovat! a už žádný lítostivý slzy a řeči o odjezdu! 😉
Nádherná povídka!♥ Strašně moc se mi líbí, jak moc se ti dva milují. Jsem ráda, že se Tom nenechal Andreasem zastrašit a chce bránit sebe i Billa. Jenom mám strach, kam půjdou. Ale Tom si to určitě všechno promyslel. Všude jim bude líp než u Andrease doma. Jsem ráda, že se mají navzájem. 🙂